3 Tdo 285/2009
Datum rozhodnutí: 18.03.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 285/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2009 o dovolání podaném obviněným P. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 6 To 427/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 102/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:



Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 2 T 102/2005, byl obviněný P. S. uznán vinným trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., na tom skutkovém základě, že dne 23. 9. 2005 kolem 21.40 hod., v P., před budovou M. nádraží, začal zepředu osahávat poškozeného P. V., který seděl na lavičce, poškozený se tomu bránil, obžalovaný do něj strčil až přepadl z lavičky dozadu na záda na zem, následně mu roztrhl pravou zadní kapsu u kalhot, ze které odcizil peněženku s finanční hotovostí ve výši 1.850,- Kč, kartu VZP, platební kartu G. C. B., platební kartu O. G. C. B., následně obžalovaný začal z místa činu utíkat, poškozený volal o pomoc a na útěku byl obžalovaný zadržen hlídkou MP Praha, odcizená peněženka u něho byla nalezena a vrácena zpět i s obsahem poškozenému . Za to byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo rozhodnuto o zabrání věci, a to dvou kusů pepřových sprejů.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 6 To 427/2007, jímž podané odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 10. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).



Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel zopakoval svoji verzi celého případu, podle níž poškozenému sice odcizil peněženku, ale rozhodně se na něm nedopustil žádného násilí. V této souvislosti uvedl, že přecházející pád poškozeného na zem a roztržení kapsy u jeho kalhot pravděpodobně způsobila na místě přítomná T. N., což si však poškozený, z jehož výpovědi vycházel soud při rozhodování o vině, pravděpodobně neuvědomil. T. N. pak přirozeně ve svůj neprospěch nevypovídala a pokud byli ve věci slyšeni další svědci, tak ti mohli pouze uvést, že viděli dva muže. K závěru o jeho vině trestným činem loupeže tak podle názoru dovolatele soudy obou stupňů ve skutečnosti dospěly jen proto, že byl již v minulosti pro tento trestný čin odsouzen a s přihlédnutím k jeho trestnímu rejstříku. Povinností soudů ovšem je, aby náležitě hodnotily každý konkrétní případ. Pokud by soudy takto postupovaly i v dovolatelově věci, musely by zjistit, že ve skutečnosti vůči poškozenému žádného násilí neužil. Jejich nesprávný postup pak vedl k tomu, že jednání dovolatele bylo po právní stránce nesprávně posouzeno a byl mu uložen neadekvátní, velmi přísný trest odnětí svobody. V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň požádal, aby mu dovolací soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu odnětí svobody až do konečného rozhodnutí ve věci.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 9. 1. 2009. Dne 11. 3. 2009 pak soud prvního stupně v rámci řízení podle § 265h tr. ř. Nejvyšší státní zastupitelství zpravil o tom, že dovolatel do uplynutí lhůty podle § 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř. dovolání nedoplnil. K dnešnímu dni dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný P. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však obviněný nenamítl, že na soudy zjištěný skutkový stav věci byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva a že tento nesprávný postup činí vadným výroky o vině a trestu. Své dovolání založil na tvrzení, že není pachatelem předmětného skutku (resp. že se skutek v soudem zjištěné podobě nestal), a v uvedeném směru pak především na polemice se způsobem, jakým soudy v jeho trestní věci hodnotily provedené důkazy. Podle dovolatele soudy v jeho případě vycházely z vadně zjištěného skutkového stavu věci, zejména pokud dovodily, že se peněženky poškozeného zmocnil za použití násilí. S existencí shora namítaných pochybení pak ve smyslu uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného jednání, mj. též jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ačkoliv podle jeho přesvědčení výsledky dokazování závěr o jeho vině tímto trestným činem nedovolovaly.

Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení.

V posuzovaném případě ovšem nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy pečlivě zabýval a zároveň v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložil a odůvodnil (viz rozsudek na str. 4), jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy a z nich vyvozená skutková zjištění po právní stránce správně posoudil. Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal, což také ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnil.

K dovolání obviněného je zároveň namístě poukázat na to, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného P. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

V dovolacím řízení nebyly současně shledány důvody, aby z podnětu obviněného bylo postupováno podle § 265o odst. 1 tr. ř. Návrh na odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, o kterém je zapotřebí rozhodnout samostatným výrokem, může za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. dovolacímu soudu podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler