3 Tdo 284/2007
Datum rozhodnutí: 18.04.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 284/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2007 o dovolání Ing. M. Ř. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 To 256/2006 ze dne 7. 8. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 126/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné sp. zn. 9 T 126/2005 ze dne 30. 1. 2006 byl dovolatel (společně s ostatními spoluobviněnými) pod bodem 1) uznán vinným trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3 tr. zák., (bod 2), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl dle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

O odvolání M. Ř. (i spoluobviněných R. J., Ing. R. K. a příslušného státního zástupce) proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 5 To 256/2006 ze dne 7. 8. 2006, a to tak, že jej dle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil z podnětu odvolání okresního státního zástupce v Karviné ( ve vztahu ke všem obviněným) v celé odsuzující části a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že jej spolu s ostatními spoluobviněnými uznal vinným trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění novely č. 265/2001 Sb. účinné od 1. 1. 2002 (v bodech 1 a 2). Za uvedené trestné činy odsoudil Ing. M. Ř. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a ten mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Ve zprošťující části ponechal napadený rozsudek nezměněn a odvolání všech obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal Ing. M. Ř. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve ke skutku uvedenému pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že neexistuje jediný důkaz o tom, že jednání, jehož se měl dopustit, mohlo vést k následku, kterým by mohlo být zkrácení daně a cla ke škodě českého státu a že takové jednání bylo úmyslné. Pro závěr o jeho vině bylo pro Krajský soud v Ostravě postačující, že se střídavě podílel na nákupu vozidel a takto měl realizovat společný podvodný záměr. Formální náležitosti jejich nákupu spočívající v uzavření smluv, úhradě kupní ceny, vyřízení veškerých formálně-správních záležitostí, byly však výlučnou věcí Ing. K. a nikoliv dovolatele. Ten neměl o okolnostech celního řízení v době jejich dovozu žádné informace a toto nevyvrátí ani spekulace, že jako jednatel společnosti C. T., s. r. o., o všem vědět musel. Nevěděl nic ani o nepravých fakturách, neboť tyto neopatřoval. To, že v souvislosti s nákupem předmětných vozidel, byl jednou v N., je dle něj nezávadné. Krajský soud ovšem v těchto jeho aktivitách spatřuje střídavé jednání při naplňování společného podvodného úmyslu. Dovolatel má tak za to, že tento soud k závěru o jeho vině dochází na základě pouhých domněnek a úvah, které nemají oporu v provedeném dokazování.

Pokud se jedná o skutek pod bodem II. rozsudku, uvedl, že soudy nemohly uznat za daný trestný čin vinného jeho, neboť trestně odpovědný z jednání za právnickou osobu C. T., s. r. o., může být pouze jednatel společnosti a nikoliv, jak je uvedeno ve skutkové větě, její společník. Navíc skutek, který je takto popsán, odporuje zcela závěrům dokazování, neboť předmětné daňové přiznání z daně právnických osob za rok 1993 nepodali ani on, ani Ing. R. K., a to ani jako jednatelé, ani jako společníci. Toto daňové přiznání vyhotovila, podepsala a podala Finančnímu úřadu v Č. T. daňová poradkyně Ing. Z. Z. S ní otázku nákupu předmětných vozidel konzultovali, a byla to právě ona, kdo radil, že pro společnost bude mnohem výhodnější, nebude-li do svého majetku vozidla kupovat, ale stane se pouze leasingovým nájemcem. Navíc, předmětný zatajený příjem byl společnosti zcela uměle přiřazen finančním úřadem na základě právní fikce v průběhu daňové kontroly. K tomuto postupu finančního úřadu se ve své výpovědi vyjádřila i tato daňová poradkyně, která jej vyhodnotila jako zcela nesprávný. Její výpověď proto vyviňuje jak dovolatele, tak i Ing. K., ale soud ji opomenul a nijak se s tímto důkazem v návaznosti na obhajobu dovolatele nezabýval. Na základě uvedeného se tak dovolatel domnívá, že závěr o jeho vině se opírá o nesprávné právní posouzení otázky naplnění objektivní i subjektivní stránky trestných činů, pro něž byl napadeným rozsudkem odouzen.

Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) dle § 265k tr. ř. napadený rozsudek zrušil a poté přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že obviněný M. Ř. v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. polemizuje se skutkovým stavem zjištěným soudy obou stupňů, napadá způsob, kterým soudy hodnotily důkazy shromážděné v předmětné trestní věci a dovolacímu soudu předkládá k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje. Pokud totiž vytýká soudům nesprávně vyvozený úmysl k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. pod bodem 1/ výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, jakož i to, že jeho jednání nelze posoudit jako součást spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. k deliktům, kterých se dopustil s obviněnými R. J., R. K. a B. S., snaží se důkazy hodnotit jinak než soudy obou stupňů, a na základě vlastního hodnocení se snaží konstruovat vlastní skutkový děj, který by odpovídal jeho představám. Mimo uplatněný dovolací důvod stojí pak dle jeho názoru i výhrada obviněného týkající se toho, že soud zcela opomenul a nezabýval se obsahem výpovědi daňové poradkyně Ing. Z. Z. Tato námitka odpovídá totiž poukazu na porušení ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., který pro svůj výlučně procesní charakter nemůže naplňovat zmíněný dovolací důvod. K problematice zkrácení daňové povinnosti je z obsahu pravomocného výroku o vině zřejmé, že obviněný po předchozí vzájemné dohodě s obviněným R. K. ve snaze docílit co nejmenšího základu daně z příjmu právnických osob fiktivně snižovali příjmy tím, že v daňovém přiznání za rok 1993 nevykázali tržby za prodej tří automobilů zn. Mercedes Benz. K problematice zkrácení cla pak uvedl, že toto je možné učinit též úmyslným zkreslením (snížením) celní hodnoty zboží podléhajícího clu, což je i případ uvedený ve výroku pod bodem 1/ výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. V daném případě automobily jasně dovoznímu clu podléhaly, což je zřejmé i z okolností uvedených v citovaném výroku (bod 1/), jakož i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. K subjektivní stránce skutkové podstaty uvedl, že úmysl zkrátit daň z příjmů právnických osob je zřejmý ze skutečnosti, že obviněný po předchozí dohodě s R. K. jako společníci firmy C. T., s. r. o., prodali předmětná vozidla třem leasingovým společnostem; příjmy za prodej těchto vozů však nezahrnuli do daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob, které podali za rok 1993 prostřednictvím finanční poradkyně, přičemž reálnou skutečnost, že o prodeji vozidel vlastněných firmou C. T., s. r. o., rozhodli právě obvinění jako společníci této firmy, se snažili zastřít machinacemi s doklady o prodeji, jejichž důsledkem bylo, že ani obvinění, ani firma C. T., s. r. o., nefigurovali na dokladech dokumentujících tuto transakci jako prodejci, ale ani jako příjemci kupní ceny, kterými však ve skutečnosti byli. Vzhledem k uvedeným argumentům navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž upozornil, že dle § 265r odst. 1 tr. ř. takové rozhodnutí může být učiněno v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce, když s takovým postupem souhlasil i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.

Z hlediska popisu skutků obsažených v příslušném výroku rozsudku soudu prvního i druhého stupně dovolatel v dané věci namítl, že rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě v jeho věci považuje za nesprávné proto, že jak u skutku pod bodem I., tak i II. nebylo možno vyvodit naplnění subjektivní ani objektivní stránky trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., za něž byl v trestním řízení odsouzen. To, že jeho jednání bylo trestné, a to jako spolupachatele (u skutku 1.), či jako jednatele společnosti C. T., s. r. o. (u skutku 2.), nevyplývá dle jeho názoru v žádném případě z provedeného dokazování. Uvedené námitky byly uplatněny právně relevantně, neboť míří vůči hmotně právnímu posouzení skutku, ovšem jsou zjevně neopodstatněné.

V dané situaci je nutné vyjít ze skutkových zjištění, k nimž oba soudy po provedeném řízení dospěly. Z těchto vyplynulo, že jednání M. Ř. spočívalo v tom, že jako společník a současně jednatel společnosti C. T., s. r. o., připravil v roce 1993 fiktivní kupní smlouvy, resp. faktury, na nákup různých vozidel zn. Mercedes Benz v N., v nichž byly uvedeny nižší ceny, než jaké byly za ně ve skutečnosti zaplaceny, a to za účelem dosažení vyměření nižšího cla a daně z přidané hodnoty po jejich dovozu do České republiky. Spolu s druhým jednatelem společnosti C. T., s. r. o., Ing. R. K., pověřili po jejich dovozu do České republiky spoluobžalovaného R. J. a tento následně B. S. provedením celního řízení (viz str. 13 rozsudku soudu prvního stupně). Za tímto účelem mu poskytli nepravé faktury o jejich nákupu v N., v nichž byly uvedeny ceny podstatně nižší, než jaké za tato vozidla ve skutečnosti byly zaplaceny. Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že to byl právě dovolatel, kdo připravil fiktivní kupní smlouvy na tato vozidla, a dále i dohody o odstoupení od nich, v nichž jako kupující figurovala společnost C. T., s. r. o., a jako prodávající B. S., přičemž obě listiny byly vždy vyhotoveny ke stejnému datu a cena v nich uvedená byla cenou nepoměrně vyšší, než jaká byla uvedena v nepravých fakturách (viz např. č. l. 112-113, dokumenty týkající se vozidla Mercedes Benz: č. l. 400: kupní smlouva (Kaufvertrag) s cenou 90.000,- DEM, č. l. 410 411: fiktivní kupní smlouva (Kaufvertrag) s cenou 6.000,- DEM, č. l. 409: jednotná celní deklarace, č. l. 428 an. kupní smlouva a dohoda o jejím zániku mezi B. S. a C. T., s. r. o., obě s datem 28. 9. 1993). Vozidla byla dále fiktivně prodávána dalším osobám, přičemž v okamžiku jejich prodeje leasingovým společnostem (na konci řetězce) dovolatel inkasoval peníze za jejich prodej (viz č. l. 123, str. 15 rozsudku soudu prvního stupně).

Dovolací soud se tak shoduje se závěry soudů obou stupňů, když bylo prokázáno, že dovolatel figuroval v obchodní společnosti C. T., s. r. o., jako její jednatel (viz výpis z OR, č. l. 456) a musel tak být nejméně srozuměn s tím, že faktury, které jeho společnost spoluobžalovanému S. pro účely celního řízení poskytla, obsahovaly ceny několikanásobně nižší než jaké byly ve skutečnosti, a že na základě takto prokázaných cen bylo následně vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty taktéž několikanásobně nižší (viz např. č. l. 491). Z těchto zjištění je rovněž zcela evidentní, že kupujícím daných vozů byla vždy společnost C. T., s. r. o., a nikoliv B. S., když její společníci tyto vozy v N. nejen kupovali, ale sami je pak i užívali (viz výpověď spoluobžalovaného R. K., č. l. 111-112).

V daném případě tedy má dovolací soud za to, že oba soudy po řádně provedeném řízení správně dospěly k tomu, že jednáním dovolatele byla naplněna jak subjektivní stránka uvedených trestných činů, a to formou úmyslu přímého dle ustanovení § 4 písm. a) tr. zák., tak i stránka objektivní, když jeho jednání zcela evidentně směřovalo k tomu, aby daň a clo byly zkráceny ve větším rozsahu a tím došlo ke způsobení značné škody .

Z hlediska skutku obsaženého pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolací soud opět poukazuje na úplná skutková zjištění soudů obou stupňů, z nichž jednoznačně vyplývá, že dovolatel jako jednatel obchodní společnosti C. T., s. r. o., inkasoval společně se svým společníkem Ing. R. K. na konci celého řetězce obchodních transakcí částky získané prodejem daných vozidel leasingovým společnostem, do účetnictví své společnosti je však již nezahrnuli a naopak tyto v daňovém přiznání k dani z příjmu fyzických osob vykázal B. S. v úmyslu umožnit společnosti C. T., s. r. o., jako skutečnému vlastníku uvedených vozidel, zkrácení daně (viz str. 8-9 rozsudku soudu prvního stupně). Tímto jednáním (s přihlédnutím k dalším částkám na straně výdajů) tak snížili základ daně pro výpočet daně z příjmu právnické osoby (C. T., s. r. o.) a v důsledku toho zkrátili český stát zastoupený Finančním úřadem v Č. T. na dani z příjmů právnických osob o částku přesně vymezenou v rozhodnutích obou soudů.

Dovolatel dále uplatnil námitku, v níž tvrdí, že nemohl být shledán za skutek pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně trestně odpovědným proto, že on v kritické době nebyl jednatelem společnosti a navíc, že daňové přiznání tato společnost podávala prostřednictvím daňové poradkyně.

Jeho první tvrzení bylo ovšem jednoznačně vyvráceno skutkovými zjištěními, dle nichž o jeho postavení ve společnosti C. T., s. r. o., nemůže být sporu, neboť tato skutečnost je prokázána jak výpisem z obchodního rejstříku (viz č. l. 456), daňovým přiznáním z 30. 6. 1994 (viz č. l. 805), výpovědí Ing. R. K. (viz č. l. 109), tak i samotnou výpovědí dovolatele u hlavního líčení, kde sám uvedl, že v rozhodné době byl jedním z jednatelů jmenované společnosti (viz č. l. 3010).

K jeho druhé námitce Nejvyšší soud připomíná, že povinnost vést řádně účetnictví, jakož i podat řádně a včas daňové přiznání byla z hlediska trestní odpovědnosti povinností obviněného jako jednatele společnosti s ručením omezeným, nikoli daňové poradkyně. Její trestní odpovědnost by přicházela v úvahu pouze za předpokladu, jestliže by jí obviněný (oba jednatelé) řádně předali kompletní dokumentaci potřebnou ke zpracování daňového přiznání. Takové skutečnosti však v projednávané trestní věci nebyly shledány. Naopak, jak soudy obou stupňů zjistily a v napadených rozhodnutích zdůraznily, obvinění zamlčeli vznik daňové povinnosti, resp. okolnosti zakládající tuto povinnost i před osobou pověřenou vedením účetnictví společnosti C. T., s. r. o. (srov. Rt 34/2006 8 Tdo 790/2005 [Sb.NS 2006, 6: 472] ).

Na základě shora řečeného má dovolací soud za to, že i v případě skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně byly naplněny všechny znaky jak subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a to ve formě úmyslu přímého, tak i stránky objektivní.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. dubna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka