3 Tdo 284/2005
Datum rozhodnutí: 13.04.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 284/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2005 o dovolání podaném obviněným M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 7 To 46/04, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 3 T 116/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 12. 12. 2003, sp. zn. 3 T 116/2002, byl obviněný M. Š. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že dne 1. 2. 2002 v S., v ulici V. v bytě své známé uzavřel se zmocněncem společnosti F. F., s.r.o. smlouvu o půjčce ve výši 12.000,- Kč, při sjednání smlouvy uvedl, že je zaměstnán ve společnosti A.D.V. s. n. p., J. V., k čemuž předložil falšované výplatní listiny z měsíců listopad a prosinec 2001 a leden 2002, ačkoli v této společnosti prokazatelně pracoval pouze v době od 15. 1. 2001 do 13. 4. 2001, ve skutečnosti převážnou většinu této doby byl ve stavu pracovní neschopnosti, přičemž se zavázal tuto půjčku splácet po dobu 26 týdnů se splátkami ve výši 710,- Kč týdně počínaje dnem 8. 2. 2002, sjednané splátky nesplácel, čímž společnosti F. F., s.r.o. způsobil škodu ve výši poskytnutého úvěru. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 250b odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost, aby poškozené společnosti F. F., s.r.o., nahradil škodu způsobenou trestným činem ve výši 12.000,- Kč. Dále bylo rozhodnuto, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. se poškozený se zbytkem svého nároku odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 7 To 46/04, jímž k odvolání státního zástupce tento rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a za použití § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozsudkem znovu rozhodl, že se obviněný M. Š. podle § 250b odst. 1 tr. zák. odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. O odvolání obviněného bylo rozhodnuto tak, že se toto odvolání podle § 265 tr. ř. jako nedůvodné zamítá.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. Š. následně dovolání, jímž napadl odsuzující výrok i výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání). Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), c), d), g) a h) tr. ř. (po novele provedené zák. č. 265/2001 Sb.). V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku k jednotlivým dovolacím důvodům uvedl následující:

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je podle dovolatele dán proto, že ve věci rozhodoval v prvním stupni soudce Mgr. M. P., se kterým měl mít dovolatel na podzim roku 2001 osobní konflikt, když jej přistihl v baru se svou přítelkyní V. B. a dotyčný (o kterém dovolatel ještě nevěděl, že jde o soudce) mu po fyzickém střetnutí sdělil, že se mu pomstí. Dovolatel současně vyslovil přesvědčení, že stížnost proti rozhodnutí o námitce podjatosti ze dne 12. 12. 2003 podal včas, když z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, jakého poučení o opravném prostředku se mu vlastně mělo dostat.

K dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. poukázal dovolatel na to, že dne 10. 6. 2003 nastoupil výkon trestu ve věznici v O. n. O. Přesto se měla potom konat hlavní líčení ve dnech 20. 6. a 1. 8. 2003, jichž se objektivně nemohl zúčastnit, a nebyl mu ani ustanoven obhájce. O hlavním líčení dne 1. 8. 2003 nebyl navíc vyrozuměn, i když ve spise je doručení údajně vykázáno. Toho dne měla být soudcem vyslechnuta svědkyně V. B., a to bez účasti obviněného (dovolatele) a jeho obhájce, aniž by o tomto úkonu byli vůbec vyrozuměni. Za tohoto stavu neměla být svědkyně vůbec vyslýchána, když podle názoru dovolatele pro tento postup nebyly zákonné důvody.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že v jeho rámci nenapadá nesprávnost zjištění skutkového stavu věci, neboť si je vědom, že Nejvyšší soud musí vycházet ze soudy učiněných skutkových zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotí správnost hmotně právního posouzení. Odvolacímu soudu pak vytkl, že při přezkumu podle § 254 odst. 1 tr. ř. se s napadeným rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnil a neshledal nezbytnost doplnit dále dokazování původně navrhovaným znaleckým posudkem a výslechem svědkyně V. B., když učinil nesprávný a neopodstatněný závěr, že provedení grafické analýzy a výslech svědkyně jsou nadbytečné. Přitom nevzal v úvahu ani dopis P. H. z 9. 3. 2004, který podle dovolatele svědčí o tom, že společnosti F. F. s.r.o. jednáním obviněného nevznikla žádná škoda. Konkrétní skutkové okolnosti uváděné ve výroku o vině podle názoru dovolatele neodpovídají zákonným znakům předmětného trestného činu, když ve skutečnosti žádné falšované výplatní listiny při sjednávání úvěru nepředložil a zástupce společnosti pravdivě informoval o své situaci a poskytnutou půjčku včas splatil. Uvedené okolnosti současně svědčí o absenci zákonných znaků příslušné formy zavinění (úmyslu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřoval dovolatel v tom, že nyní posuzovaného trestného činu se měl dopustit dne 1. 2. 2002, tedy předtím, než byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 3 T 21/2000, kterým byl dovolatel odsouzen za jiný trestný čin. Měl mu proto být uložen souhrnný trest.

Vzhledem k shora uvedeným skutečnostem obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a také zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle § 265k odst. 1 tr. ř., a dále, aby bylo zrušeno i rozhodnutí o nákladech trestního řízení podle § 265k odst. 2 tr. ř.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že dovolatelem uplatněné námitky deklarovanému dovolacímu důvodu sice odpovídají, nelze je však považovat za důvodné. Dovolatel měl zřejmě na mysli část ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. o vyloučení soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nemůže nestranně rozhodovat. Dovolatel přitom obdobnou námitku uplatnil již v předešlém řízení, avšak usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 12. 12. 2003, sp. zn. 3 T 116/2002, bylo podle § 31 odst. 1 tr. ř. vysloveno, že soudce Mgr. M. P. (státní zástupce nesprávně uvedl Mi.) není z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci vyloučen, a to s odůvodněním, že jmenovaný soudce obviněného neznal, neměl k němu jakýkoli vztah a setkal se s ním pouze při projednávání předmětné trestní věci a při řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci. Z tohoto skutkového zjištění je podle mínění státního zástupce nutné vycházet, zvláště za situace, kdy dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku předložil jen svou verzi údajného konfliktu, nepodloženou jakýmikoliv důkazy. Soud tímto usnesením rozhodl v hlavním líčení, kterému byl obviněný přítomen, přičemž stížnost proti němu podal evidentně opožděně (§ 137 odst. 1, § 143 odst. 1 tr. ř.).

Pokud jde o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že ze spisových materiálů, které má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, nelze zjistit, kdy dovolatel nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody. Podle státního zástupce je však podstatné to, že hlavní líčení nařízená na dny 20. 6. 2003 a 1. 8. 2003 byla po zjištění nepřítomnosti obviněného odročena, aniž by při nich byly provedeny nějaké důkazy. Z toho vyplývá, že nemohlo dojít k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je podle státního zástupce naplněn pouze v případě, jestliže v době, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ačkoli ho mít měl, prováděly orgány činné v trestním řízení úkony podstatné pro rozhodnutí ve věci. Jediný úkon, který soud v uvedené době provedl, byl výslech svědkyně Bauerové dne 1. 8. 2003 mimo hlavní líčení. Poněvadž svědkyně využila svého práva nevypovídat podle § 100 odst. 1 tr. ř., nebyl podle názoru státního zástupce obviněný (dovolatel) fakticky zkrácen na svých právech, bez ohledu na to, zda byly či nebyly splněny všechny podmínky podle ustanovení § 183a tr. ř. S ohledem na výše zmiňované skutečnosti považoval státní zástupce dovolací námitky podle § 265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. za zjevně nedůvodné, a to i pro případ, že by se dovolatel skutečně po 10. 6. 2003 po určitou dobu nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody.

K dovolacímu důvodu uplatněnému podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolatel na jedné straně sice formálně deklaroval, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy, avšak na druhé straně je z jeho námitek evidentní, že směřují proti úplnosti provedeného dokazování a proti hodnocení důkazů soudy, přičemž se dovolatel domáhá zcela zásadních změn skutkového základu napadených rozhodnutí. Takové námitky se podle státního zástupce správnosti právního posouzení skutku (nebo jiného hmotně právního posouzení) ani vzdáleně netýkají a s deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obsahově nekryjí, což znamená, že k nim při rozhodování o dovolání nelze přihlížet.

Podle státního zástupce rovněž námitky uplatněné k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu de facto neodpovídají. Státní zástupce zde připomněl, že otázka správnosti aplikace ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. o ukládání souhrnného trestu je otázkou jiného hmotně právního posouzení a lze ji namítat toliko v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom zjevně naplněn nebyl, neboť trest odnětí svobody byl obviněnému (dovolateli) uložen v rámci sazby tohoto trestu uvedené v § 250b odst. 1 tr. zák. Státní zástupce pak vyložil, z jakých důvodů nepřicházelo v posuzované věci uložení souhrnného trestu v úvahu.

S odkazem na shora uvedené skutečnosti dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného dílem neodpovídá jím použitým dovolacím důvodům, dílem pak jde o námitky zjevně nedůvodné. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.

Obviněný M. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod jednotlivé použité dovolací důvody a zda jde o námitky opodstatněné. Toto zjištění má pak základní význam jako podmínka případného přezkumu napadeného rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívá tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním dovolání známa a nebyla jím před původním rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve smyslu citovaného dovolacího důvodu by ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovolatelem napadené rozhodnutí učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř.

V posuzovaném případě vznesl dovolatel v průběhu řízení před soudem prvního stupně námitku podjatosti vůči osobě soudce Mgr. M. P. Okresní soud v Sokolově se případnými důvody vyloučení zabýval, přičemž v hlavním líčení konaném dne 12. 12. 2003 bylo usnesením č. j. 3 T 116/2002-115 za podmínek § 31 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že z důvodu uvedeného v § 30 odst. 1 tr. ř. samosoudce Mgr. M. P. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného M. Š., vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 3 T 116/2002. Toto usnesení napadl obviněný (dovolatel) následně stížností, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 7 To 47/2004, podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl jako podanou opožděně. Pokud dovolatel v uvedené souvislosti poukázal na to, že z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, jakého poučení o opravném prostředku se mu mělo dostat, je třeba vzít v úvahu, že o právu podat opravný prostředek při vyhlášení usnesení poučen byl (viz č. l. 115 spisu), a to za přítomnosti svého obhájce. Zde je třeba připomenout i ustanovení § 137 odst. 2 tr. ř., podle něhož v případech, že osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, má obhájce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno buď oné osobě anebo jejímu obhájci. Následné písemné vyhotovení usnesení (č. l. 118) přitom obsahuje všechny potřebné náležitosti včetně poučení o stížnosti v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 137 odst. 1 tr. ř. a § 143 odst. 1 tr. ř. a obviněným (dovolatelem) ani jeho obhájcem nebyl namítán nesoulad mezi obsahem usnesení, jak bylo vyhlášeno v hlavním líčení a jeho písemným vyhotovením (tj. že by se případně řídili nesprávným poučením o opravném prostředku). Z výše uvedeného je současně zřejmé, že námitky dovolatele, o které opřel dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze považovat za opodstatněné.



Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedený dovolací důvod se tedy vztahuje na případy, kdy obviněný nebyl v řízení zastoupen obhájcem, ačkoliv ho podle zákona měl mít. To znamená že v řízení byla porušena ustanovení o nutné obhajobě (srov. § 36 tr. ř.) a obviněný byl v důsledku toho zkrácen na svých obhajovacích právech. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je naplněn za předpokladu, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. To znamená, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno v rozporu se zákonem v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv jeho přítomnost měla být umožněna nebo zajištěna. V takových případech by obviněný byl zbaven práva, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem provedeným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

V posuzovaném případě opřel obviněný výše uvedené dovolací důvody o tvrzení, že dne 10. 6. 2003 nastoupil v jiné trestní věci výkon trestu odnětí svobody a nemohl se tak z objektivních důvodů zúčastnit hlavního líčení ve dnech 20. 6. a 1. 8. 2003, přičemž mu nebyl ani ustanoven obhájce. Uvedená okolnost měla podle dovolatele i další důsledek, neboť dne 1. 8. 2003 byla soudem vyslechnuta svědkyně V. B., aniž by o tomto úkonu byli vyrozuměni obviněný (dovolatel) a jeho obhájce.

Nejvyšší soud z obsahu předloženého spisu zjistil, že v posuzované věci bylo skutečně nařízeno hlavní líčení i na dny 20. 6. a 1. 8. 2003. Podle protokolu o hlavním líčení (č. l. 90 a 94 spisu) bylo v obou případech hlavní líčení odročeno, aniž by v jeho rámci bylo prováděno jakékoliv dokazování nebo jiné procesní úkony. Ze spisu rovněž vyplývá (č. l. 95), že dne 1. 8. 2003 byla soudem vyslechnuta přítomná svědkyně V. B., a to mimo hlavní líčení (srov. § 183a odst. 1 tr. ř.). Svědkyně po poučení o právu odepřít výpověď uvedla, že je družkou obviněného (dovolatele), svého práva odepřít výpověď využívá a vypovídat nebude. To znamená, že v rámci uvedeného procesního úkonu soud neopatřil žádný důkaz relevantní pro řízení v dané věci.

Opodstatněnost námitek dovolatele z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů posuzoval Nejvyšší soud s přihlédnutím k tomu, že hlavní líčení ve dnech 20. 6. a 1. 8. 2003 nebylo konáno a obviněný tudíž nemohl být zbaven žádných procesních práv, zejména práva vyjadřovat se k provedeným důkazům. Pokud jde o výslech svědkyně V. B. bylo třeba vzít v úvahu, že rozhodnutí svědka, zda využije svého zákonného práva odepřít výpověď, je - jak ve svém vyjádření výstižně poznamenal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství - záležitostí výlučně svědka samotného a obviněný ani jeho obhájce nemohou do jeho rozhodování v tomto směru jakýmkoliv procesně relevantním způsobem zasahovat. Provedením předmětného úkonu proto nemohlo za dané procesní situace (odepření výpovědi svědkem) z materiálního hlediska dojít ke zkrácení práv obviněného bez ohledu na to, zda byly v daném případě splněny všechny podmínky ustanovení § 183a odst. 1 tr. ř. pro provedení důkazu mimo hlavní líčení. Dále je třeba poznamenat, že nachází-li se obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody, jde o důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. a obviněný musí mít v řízení obhájce. Po zjištění, že obviněný (dovolatel) vykonává trest odnětí svobody ve věznici K. n. O., mu byl za podmínek § 39 tr. ř. předsedou senátu (resp. samosoudcem) ustanoven pro další řízení obhájce. K tomu konečně dovolatel neuplatnil žádné námitky. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nepovažoval Nejvyšší soud dovolání obviněného za opodstatněné ani pokud jde o důvody namítané na podkladě ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací, avšak shora uvedený dovolací důvod založil na námitkách vůči úplnosti provedeného dokazování a na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy. Ve skutečnosti se tak domáhal zásadní změny skutkového základu napadených rozhodnutí.

Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

V posuzované věci dovolatel na podkladě citovaného dovolacího důvodu nenamítá, že by mu byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák, popř. že mu byl uložen druh trestu, který zákon u předmětného trestného činu nedovoluje. Uvedený dovolací důvod shledává v tom, že mu měl být uložen souhrnný trest (§ 35 odst. 2 tr. zák.), neboť se inkriminovaného jednání měl dopustit dne 1. 2. 2002, tj. před vyhlášením odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 3 T 21/2002, za jeho jiný trestný čin. S ohledem na obsah ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze pochybovat o tom, že namítaná existence podmínek pro uložení souhrnného trestu uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Námitka správnosti použití (či nepoužití) hmotně právního ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. by byla uplatnitelná pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jako ztv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení ), což ovšem dovolatel neučinil.

Pouze pro úplnost lze dodat, že námitku dovolatele ohledně souhrnného trestu by v tomto případě nebylo možno považovat za opodstatněnou ani za předpokladu, že by ji dovolatel podřadil pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde totiž o to, že dovolatelem zmiňovaným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 3 T 21/2002 byl za podmínek § 35 odst. 2 tr. zák. ukládán souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 12. 11. 2001, sp. zn. 3 T 98/2001, když před tímto datem byl spáchán trestný čin (skutek) ze dne 27. 8. 2001 (ve věci sp. zn. 3 T 21/2002) i další sbíhající se trestná činnost. Datum 12. 11. 2001 pak tvoří předěl mezi vícečinným souběhem trestných činů, za které bylo třeba podle § 35 odst. 2 tr. zák. uložit souhrnný trest, a nynějším (pozdějším) trestným činem ze dne 1. 2. 2002 (v projednávané věci sp. zn. 3 T 116/2002). Za stavu, kdy je vícečinný souběh předmětného trestného činu uvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. s předcházejícími trestnými činy z uvedených důvodů vyloučen, nepřicházelo proto v úvahu ani uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 3 T 21/2002, přestože byl inkriminovaný skutek spáchán před vyhlášením tohoto rozsudku. Uvedená problematika byla konečně vyřešena již ve starší a obecně známé judikatuře (srov. např. R 34/1965 Sb. r. tr.), podle níž byl-li obviněnému uložen souhrnný trest ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. a později byl dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem, spáchaným po vyhlášení prvého rozsudku a před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest, nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu, takže je nutno uložit samostatný trest.

Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno dílem z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. (byť dovolatel na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g/, h/ tr. ř. formálně odkazoval) a v části, v níž byly dovolací námitky uplatněny právně relevantně (§ 265b odst. 1 písm. b/, c/, d/ tr. ř.), je nebylo možno považovat v žádném směru za opodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. Š. odmítl, aniž by věc dále přezkoumával v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler