3 Tdo 283/2017
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 199 odst. 1 tr. zákoníku, § 353 odst. 1 tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



3 Tdo 283/2017 -37

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 o dovolání obviněného R P , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 9 To 377/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 33/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 2 T 33/2016, byl obviněný R. P. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku (bod I) a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku (bod II), kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:

I)
nejméně od 25. prosince 2014 do 17. září 2015 v době společného soužití, ve společné domácnosti s poškozenou M. M., v úmyslu tuto ponížit, vzbudit v ní strach, prokázat svoji dominanci, a taktéž v úmyslu zabránit poškozené v plánovaném rozchodu s ním, zejména v místě společné domácnosti v objektu rodinného domu v obci Š. M. ..., okres P.-z., i jinde, buď odmítal komunikaci s poškozenou, nebo tuto průběžně urážel a vyhrožoval jí, kdy verbální ataky gradovaly ve fyzické v níže uvedených případech: 1) v přesně nezjištěné době dne 26. 12. 2014, před odjezdem poškozené s dětmi na dovolenou, v místě společné domácnosti vulgárně urážel poškozenou a následně ji fyzicky napadl takovým způsobem, že jí začal přivírat horní a dolní končetiny dveřmi od vozidla a házel poškozené klíče, 2) v přesně nezjištěné době od 00:00 hodin do 05:00 hodin dne 18. 2. 2015, v koupelně, v místě společné domácnosti, poškozenou opakovaně vulgárně a fyzicky napadal, když jí tloukl hlavou o obklady koupelny, povalil ji do vany, opakovaně po krátkou dobu rdousil, tahal ji za vlasy, přičemž fyzické ataky doprovázel slovy, že by bylo lepší, kdyby zemřela, dále bránil poškozené v přivolání pomoci a snažil se zmocnit jejího telefonu, v důsledku čehož poškozená utrpěla povrchová poranění po celém těle, včetně podlitiny pod okem a roztrženého rtu, 3) v přesně nezjištěné době mezi 19:00 hodin a 20:00 hodin dne 17. 8. 2015, v místě společné domácnosti, poškozené vulgárně nadával a vyhrožoval s tím, že jestli se s ním rozejde, tak se postará o to, aby byla propuštěna z práce, připraví ji o děti, následně poškozenou fyzicky napadl takovým způsobem, že jí stiskl ruce, a poté co začala volat o pomoc, stisk povolil, a umožnil poškozené z místa odejít, 4) v přesně nezjištěné době kolem 05:30 hodin dne 17. 9. 2015, poté, co znemožnil poškozené použít motorové vozidlo Škoda Octavia, tuto dojel při cestě do práce osobním motorovým vozidlem Škoda Superb, registrační značky ..., v místě Ch. v katastru obce Š.-M., a začal jí vyhrožovat, že až se vrátí odpoledne z práce svezou ji dva pánové a následně stočil volant řízení k poškozené, a pokusil se na ni najet, přičemž poškozená skokem do příkopu střetu zabránila, 5) v přesně nezjištěných odpoledních hodinách dne 17. 9. 2015 v místě společného bydliště, nutil poškozenou, aby zajistila zrušení usnesení Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 12 Nc 89/2015-4, ze dne 11. 9. 2015, následně ji chytil za vlasy, a před nezletilými dětmi začal poškozenou ponižovat vulgárními nadávkami,
II)
opakovaně od února 2015 prostřednictvím mobilního telefonu, poté co se dozvěděl, že se s ním chce rozejít poškozená M. M., která se začala intimně stýkat s poškozeným L. Š., tomuto vyhrožoval především prostřednictvím SMS zpráv fyzickým napadením a smrtí.

Za uvedené trestné činy uložil Okresní soud Praha-západ obviněnému podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků.

Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 2 T 33/2016, podal obviněný a státní zástupce odvolání. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině a trestu. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněného a směřovalo do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 9 To 377/2016, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 9 To 377/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem I) rozsudku soudu prvního stupně namítá, že výrok rozhodnutí je nepřezkoumatelný a neurčitý. Soud dospěl k závěru, že uvedeného skutku se dopustil tím, že poškozenou neustále napadal a dopustil se tzv. excesů. Předmětem dokazování v řízení před soudy ovšem byly jen tzv. excesy, kdy ohledně jeho dalšího závadného chování se poškozená vyjadřovala velmi stručně. Obviněný uvádí, že v řízení bylo prokázáno jen, že mezi ním a poškozenou docházelo k určitým hádkám, nebyla zjištěna četnost hádek a kdo je vyvolal. Domnívá se, že nebylo prokázáno, že by se kromě tzv. excesů dopouštěl dalšího nevhodného chování. Dovolatel následně rozvádí, co se rozumí týráním z pohledu judikatury Nejvyššího soudu a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 1533/2015, ze dne 20. 1. 2016, rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 957/2010, ze dne 12. 8. 2010. Vyjadřuje přesvědčení, že nebylo prokázáno, že by se z jeho strany jednalo skutečně o týrání. Jednalo se o ojedinělé chování, které nemělo trvalý charakter, neboť se kromě excesů, jež jsou popsány pod bodem 1-5 nedopustil jiného nevhodného chování. Výpověď poškozené v tomto směru jsou velmi kusé a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, jakého dalšího nevhodného chování se měl dopustit. Excesy nedosahují takové míry hrubosti a bezcitnosti, aby se mohlo jednat o týrání, chybí znak trvalosti. Poukazuje i na skutečnost, že mezi jednotlivými excesy je poměrně dlouhé časové období, kdy se ničeho nedopouštěl. Domnívá se, že se jednalo pouze o projevy partnerské krize.

Ohledně bodu II) rozsudku soudu prvního stupně namítá, že soud prvního stupně zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, neboť obžaloba byla podána pro přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a soud jeho jednání právně posoudil jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Z jeho pohledu se jedná o rozhodnutí překvapivé a na případnou změnu právní kvalifikace nebyl upozorněn. Zdůrazňuje, že závěr o vině daného skutku je založen pouze na výpovědi poškozeného, aniž by bylo vzato v úvahu, že poškozený změnil výpověď. Na základě výpovědi poškozeného nelze postavit výrok o vině, přičemž poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 5. 3. 2010. Současně odkazuje na zásadu subsidiarity trestní represe, kdy nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že mezi jednotlivými útoky existuje určitý časový odstup v řádu několika měsíců. Obviněný zdůrazňuje, že při rozpadu partnerských vztahů obvykle dochází k hádkám a drobným šarvátkám, které není třeba řešit prostředky trestního práva. Namítá i rovnost stran, neboť v praxi by musel stát zasahovat do více sporů a šarvátek občanů.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 6. 3. 2017 uvedla, že obviněný uplatněnými námitkami částečně vyhověl požadavkům dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se o námitky týkající se právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, když podle obviněného jeho jednání nedosáhlo takové intenzity a trvalosti, aby se mohlo jednat o uvedený trestný čin. Podle státní zástupkyně se jedná ovšem o námitky zjevně neopodstatněné. Ze strany obviněného se jednalo o násilí separační, ke kterému došlo poté, co poškozená chtěla ukončit partnerské soužití. Nejednalo se o situační konflikty v partnerském soužití, když jednání obviněného mělo v sobě zakomponované rysy trvalosti a mělo vzestupný charakter. Skutek, který byl popsán ve výroku rozhodnutí splňuje všechny náležitosti ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Ve věci nepřichází v úvahu ani použití zásady subsidiarity trestní represe, neboť poškozenou jednání obviněného značně traumatizovalo. Ohledně bodu II) rozsudku soudu prvního stupně státní zástupkyně uvedla, že totožnou argumentaci uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání a odvolací soud se s ní řádně vypořádal, kdy s jeho závěry lze souhlasit. V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze skutečnosti, že nenaplnil znaky skutkové podstaty týrání osoby žijící ve společném obydlí, neboť skutek nevyjadřuje všechny znaky zvolené skutkové podstaty, dále v subsidiaritě trestní represe, a ze skutečnosti, že nebyl upozorněn na možnost jiné právní kvalifikace jeho jednání pod bodem II) rozsudku soudu prvního stupně a ve způsobu hodnocení důkazů.

Lze mít za to, že uplatněnou argumentaci lze částečně podřadit pod zvolený dovolací důvod. Jedná se o námitky vztahující se k otázce naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu týrání osoby žijící ve společně obývaném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a subsidiarity trestní represe.

Ohledně námitky obviněného, že soudy pochybily, jestliže v případě skutku pod bodem II) rozsudku soudu prvního stupně závěr o vině postavily na výpovědi poškozeného, jenž představuje jediný usvědčující důkaz, je třeba uvést, že nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný. Jedná se o námitku, jenž směřuje do způsobu hodnocení důkazů a má tudíž procesní charakter. Obviněný touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi totiž brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když zdůrazňuje, že soudy nevzaly v úvahu, že poškozený byl na výsledku řízení zainteresován a že měnil výpovědi. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího (dovolacího) soudu.

Bez ohledu na shora naznačený závěr přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující. Soud prvního stupně k objasnění skutku pod bodem II) rozsudku provedl všechny v úvahu připadající důkazy, když k věci vyslechnul poškozeného v rámci hlavního líčení a konstatoval obsah sms zpráv, které ovšem žádnou závadnou komunikaci neobsahovaly. Soud prvního stupně uvěřil výpovědi poškozeného. Na základě výpovědi poškozeného u hlavního líčení, jenž uvedl, že podle jeho názoru se jednalo o výhrůžky fyzickým napadením a usmrcením, tedy že to nevnímal tak, že byl k něčemu nucen pohrůžkou násilí, změnil soud právní kvalifikaci jednání obviněného z přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku na přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku (blíže viz č. l. 12 rozsudku). Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ohledně tohoto skutku zcela ztotožnil, kdy rozvedl i své závěry z pohledu námitek obviněného, který v rámci podaného odvolání uplatnil ve vztahu k tomuto skutku totožnou argumentaci jako v podaném dovolání (blíže viz č. l. 4 rozhodnutí). V souvislosti s námitkami obviněného je třeba uvést, že rozdíly mezi výpovědí poškozeného z přípravného řízení a u hlavního líčení jsou drobného charakteru a lze je přičítat odstupu času, když ohledně rozhodných skutečností vypovídá poškozený stejně (výhrůžky fyzickým napadením a smrtí, skutečnost že tyto výhrůžky bral natolik vážně, že si opatřil určité prostředky na svoji obranu). Pokud obviněný namítá, že poškozený je nevěrohodný pro svůj vztah k poškozené, tak je třeba zdůraznit, že lze mít za to, že o věrohodnosti poškozeného naopak svědčí skutečnost, že se poškozený svojí výpovědí u hlavního líčení nesnažil nijak obviněnému přitížit, když právě na základě jeho upřesňující výpovědi u hlavního líčení došlo k zmírnění právní kvalifikace jednání obviněného. Navíc nelze pominout, že byť poškozený podával svědectví i ohledně skutku pod bodem I) rozsudku, je z jeho vyjádření zřejmé, že se snažil i ohledně tohoto skutku být objektivní, přestože poškozená tímto skutkem je jeho přítelkyně, když výslovně uvedl, že o útocích vůči své osobě mu říkala poškozená, že on samotný napadení poškozené neviděl. Výpověď poškozeného nakonec i jistým způsobem podporuje výpověď bývalé družky obviněného, která u soudu uvedla, že poškozený mluvil o tom, že obviněný mu vyhrožoval, byť přesné znění výhrůžek si již nepamatovala. Proto lze mít za to, že samotná skutečnost, že příčinou konfliktu mezi poškozeným a obviněným byla existence blízkého vztahu mezi poškozeným a tehdejší družkou obviněného, nemůže vést k závěru, že by poškozený byl nevěrohodný a že by z jeho výpovědi nebylo možno vycházet.

Ohledně odkazu obviněného na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 5. 3. 2010 lze konstatovat, že nález nevylučuje, aby závěr o vině byl založen na existenci jediného usvědčujícího důkazu. Podle nálezu se vyžaduje mimořádně pečlivé hodnocení tohoto důkazu a povinnost soudů vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl doplněn jinými důkazy, byť nepřímými. Lze konstatovat, že soudy výpověď poškozeného pečlivě hodnotily, když doplnění dalšími důkazy, byť nepřímými, nebylo v dané věci objektivně možné.

Rovněž další argumentace obviněného, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo překvapivé, když soud jeho jednání na rozdíl od podané obžaloby kvalifikoval jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Obecně lze konstatovat, že ve smyslu judikatury Ústavního soudu může tzv. překvapivé rozhodnutí porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tím zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 251/04, ze dne 24. 2. 2005). Za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jde o takové rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09). O takový případ se v dané věci nejednalo.

Obviněný překvapivost rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu ke skutku pod bodem II) rozsudku dovozuje ze skutečnosti, že podle podané obžaloby bylo ve skutku spatřováno spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž soud následně toto jednání kvalifikoval jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by ho upozornil na možnost odlišné právní kvalifikace. K naznačené problematice je třeba uvést následující. Možnost odlišného právního posouzení skutku, pro který byla podána obžaloba či návrh na potrestání v řízení před soudem upravuje § 225 odst. 2 tr. ř. Podle § 225 odst. 2 tr. ř. uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle § 190 odst. 2 tr. ř. Nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku, a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit. V dané věci byl na rozdíl od podané obžaloby obviněný uznán vinným trestným činem, který je pro něho z hlediska trestu, kterým byl ohrožen, příznivější. Proto soud prvního stupně nemusel obviněného upozornit na změnu právní kvalifikace skutku.

Navíc je třeba zdůraznit, že součásti skutku, pro který byla podána obžaloba a ve kterém bylo spatřováno spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, bylo i jednání, pro které byl nakonec obviněný uznán vinným. Obviněný tedy byl seznámen s tím, pro jaké jednání je stíhán, kdy pro část tohoto jednání byl následně uznán vinným. Z tohoto pohledu se pro obviněného nejednalo o rozhodnutí překvapivé. V dané souvislosti je také nezbytné uvést, že ke změně právní kvalifikace došlo v řízení před soudem prvního stupně, takže obviněný byl po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně seznámen s tím, jaký trestný čin je ve skutku pod bodem II) rozsudku spatřován, takže měl možnost uplatnit adekvátní obhajobu a případné návrhy na doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení, čímž nepochybně bylo zachováno jeho právo na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud považuje za vhodné dále zdůraznit, že v podstatě totožné námitky ve vztahu ke skutku pod bodem II) rozsudku soudu prvního stupně uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání a soud druhého stupně se s nimi řádně a logicky vypořádal. V tomto směru lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, např. na rozhodnutí 5 Tdo 86/2002 nebo 6 Tdo 115/2012, podle kterých jestliže v dovolacím řízení obviněný uplatňuje námitky, které byly uplatněny již v předchozích řízeních a soudy se s těmito námitkami dostatečně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné. O takovou situaci se v dané věci jedná. Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.

Pod zvolený dovolací důvod, jak již bylo naznačeno, lze podřadit argumentaci obviněného vztahující se k naplnění skutkové podstaty přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se totiž domnívá, že chybí trvalost jeho jednání. Jedná se o námitku směřující do právního posouzení skutku, byť část argumentace směřuje opětovně do hodnocení důkazů, neboť obviněný namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by se vůči poškozené dopouštěl jiných útoků (výhrůžek, urážení, odmítání komunikace), kromě excesů uvedených pod bodem I) 1-5 rozsudku soudu prvního stupně. Takto formulovanými námitkami obviněný vyjadřuje toliko nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, čímž fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Přestože tato argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod, tak toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně k věci provedl řadu důkazů. Vyslechnul všechny navrhované svědky, provedl listinné důkazy a vyslechnul zpracovatele znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinické psychologie na osobu poškozené a obviněného. Soud i vzhledem k určité stručnosti výpovědi poškozené u hlavního líčení přečetl její výpověď z přípravného řízení podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Následně hodnotil všechny provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž dospěl k závěru, že obviněný je ze spáchání trestné činnosti usvědčován výpovědí poškozené, přičemž vychází z její výpovědi z přípravného řízení, která byla podrobnější, když u hlavního líčení poškozená tuto výpověď po přečtení nijak nezpochybnila a stvrdila ji. Výpověď poškozené soud prvního stupně hodnotí v kontextu dalších provedených důkazů, zejména výpovědí slyšených svědků, které považuje za věrohodné z pohledu jejich vztahu k obviněnému a poškozené (např. svědek P. M., R. P., M. R.). Zároveň poukazuje na lékařskou zprávu o zraněních poškozené a příčinách těchto zranění, a zprávu spolku Rosa (blíže viz č. l. 7-8 rozsudku). Jinak řečeno, soud prvního stupně závěr o tom, že se obviněný vůči poškozené dopouštěl kromě tzv. excesů i dalšího nevhodného chování zakládá nejen na výpovědi poškozené z přípravného řízení, ale na výpovědích dalších svědků a listinných důkazech, včetně závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie a vyjádření znalce PhDr. J. Klose u hlavního líčení. Soud se věnoval i otázce věrohodnosti osoby poškozené, kdy logicky odůvodnil, proč vychází z její výpovědi z přípravného řízení, ze které je nepochybné, že to byl právě obviněný, který konflikty vyvolával. Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil, když své rozhodnutí odůvodnil i z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v podaném odvolání a jenž jsou opětovně v podstatě totožné s námitkami uvedenými v podaném dovolání (blíže viz č. l. 3-4 rozhodnutí).

Ohledně další argumentace, která naplňuje zvolený dovolací důvod, je možno konstatovat, že se sice jedná o námitky uplatněné právně relevantním způsobem, ale zjevně neopodstatněné. K těmto námitkám lze uvést následující.

Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí.

Týráním se rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. přiměřeně rozhodnutí č. 20/84 Sb. rozh. tr., č. 20/2006 Sb. rozh. tr., stanovisko publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy, neboť týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. Tdo 1197/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013). Trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném obydlí se považuje za trestný čin trvající (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 15 Tdo 887/2014). Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jež následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu. Míra škodlivosti takového trestného činu pro společnost (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku) se postupem doby buď nemění, anebo se zvětšuje tím více, čím déle čin trvá. Trestný čin trvající se posuzuje jako čin jediný (viz rozhodnutí pod č. 7/1952 a č. 63/1954 Sb. rozh. tr.) Trvající podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168).

Týraní tedy nemusí mít jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne 25. 5. 2016), ale i v emočním násilí, sociálním násilí, sexuálním násilí a ekonomickém násilí. Jak již bylo naznačeno, formy týrání mohou mít různou povahu. V případě týrání jako znaku zvolené skutkové podstaty, se nemusí jednat jen o jednu formu týrání, tyto se mohou kombinovat, přičemž právě kombinace těchto forem může vést k tomu, že obět jednání pachatele vůči své osobě pociťuje mnohem intenzivněji a jako těžké příkoří. Pro psychické týrání je typické používání hrubých nadávek, urážení, zesměšňování, včetně ignorování oběti. Jinak řečeno za jeden z projevů psychického týrání lze považovat i odmítání komunikace s obětí, neboť komunikace představuje jeden z projevu partnerského vztahu a představuje nepochybně ze strany pachatele ignorování oběti jako osobnosti, což pro ni je zpravidla ponižující a stresující, když zpravidla tento projev psychického týrání je spojen s dalšími projevy, jako urážení, ponižování, fyzické napadání, tak jak tomu bylo v dané věci.

Pokud tedy obviněný namítá, že jeho jednání postrádá znak trvalosti, když kromě excesů uvedených pod body 1-5 se žádného závadného chování vůči poškozené nedopustil, jedná se ze strany obviněného pouze o jeho prezentaci skutkového děje. V tomto směru je třeba ovšem poukázat na skutkový stav, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů a ze kterého Nejvyšší soud vychází při posuzování naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud má za to, že vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu znak trvalosti je dán, když k nevhodnému chování vůči poškozené docházelo od prosince 2014 do 17. 9. 2015, tedy v řádu měsíců. Nevhodné chování obviněného spočívalo v tom, že poškozenou opakovaně průběžně urážel, nadával jí a vyhrožoval jí, odmítal komunikaci (poškozená hovoří o tom, že každý den bylo něco), přičemž jeho jednání mělo jistou vzestupnou tendenci, která se projevila tím, že začalo docházet k fyzickým útokům popsaným pod body 1-5 rozsudku soudu prvního stupně. Fyzické útoky se stupňovaly a vyvrcholily incidentem ze dne 17. 9. 2015, kdy obviněný na poškozenou v ranních hodinách najížděl autem a v odpoledních hodinách ji fyzicky napadl, takže následně došlo k zadržení obviněného a bylo vydáno předběžného opatření podle § 88c, § 88d, e) tr. ř. spočívající v zákazu styku s poškozenou a zákaz vstupu do společného obydlí a zákaz zdržování se v bezprostředním okolí tohoto obydlí (viz č. l. 29). Při těchto všech fyzických útocích vystupoval obviněný jako agresor, poškozená obviněného nenapadla. O tom, že poškozená jednání obviněného cítila jako hrubé příkoří svědčí nejen výpovědi svědků, ale zejména zpráva spolku Rosa, který poškozená kontaktovala již dne 23. 2. 2015, kdy popsala útoky ze strany obviněného, uvedla, že z něho má strach. O tom, že z jednání poškozeného má strach se svěřovala i slyšeným svědkům (např. Z. L.). Zpráva spolku Rosa svědčí o tom, že nevhodné chování vůči poškozené nespočívalo jen v incidentech uvedených pod body 1-5 rozsudku, ale i v dalším jednání obviněného, které na poškozenou špatně působilo a vyvolávalo její obavy. Spolku Rosa se totiž poškozená nezmiňovala jen o incidentech, které jsou uvedeny pod body 1-5 rozsudku soudu prvního stupně, ale i urážkách, nadávkách, zastrašování, a že útoky se stupňují. O psychickém stavu poškozené svědčí i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, když bylo zjištěno, že u poškozené se rozvinul antixiozně-depresivní syndrom, který se projevuje úzkostmi, poruchami spánku, sníženou náladou, únavou a obavami ze strany obviněného. Ze shora uvedeného je tedy nepochybné, že jednání obviněného vůči poškozené mělo charakter trvalosti a vyznačovalo se vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že při posuzování skutečnosti, zda se jednalo o týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku je nezbytné na jednání pachatele nahlížet jako na celek, nikoliv izolovaně posuzovat jeho jednotlivé fyzické útoky na poškozenou. Pokud jednání obviněného spočívalo jak v ojedinělých fyzických útocích, tak v psychickém působení v řádu několika měsíců na poškozenou spočívajícím v nadávání, urážení, vyhrožování a nekomunikací, je takové jednání způsobilé ve svém souhrnu naplnit znak týrání ve smyslu citovaného ustanovení. Ojedinělé fyzické útoky v průběhu psychického násilí mají svůj význam v tom, že nepochybně zvyšují intenzitu působení na psychiku poškozené osoby, a tím přispívají k tomu, že tato osoba žije v podstatě v nepřetržitém psychickém stresu a vnímá jednání pachatele jako těžké příkoří (blíže viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 342/2011, ze dne 30. 3. 2011). Proto lze považovat námitky obviněného proti nenaplnění znaku trvalosti za zjevně neopodstatněné.

Odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 1533/2015, ze dne 20. 1. 2015 se jeví nepřípadný, když v nyní projednávané věci se výrazně hrubého chování dopouštěl obviněný, který opakovaně psychicky a fyzicky napadal poškozenou. Z provedeného dokazování totiž nevyplývá, že by to byla poškozená, která by někdy napadla obviněného, takže poškozená byla dlouhodobě v pozici oběti. Obdobná je situace i v případě odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, ze dne 12. 8. 2010, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by poškozená vystupovala jednak v pozici oběti, jednak v pozici agresora.

Ohledně námitky obviněného, že výrok rozsudku soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje uvedení skutečností, které zakládají podstatu jeho trestního jednání v době, kdy nedocházelo k samotnému fyzickému napadání poškozené, lze uvést, že s jistou dávkou tolerance je možno ji pod zvolený dovolací důvod podřadit, přestože obviněný především vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů [návětí bodu I) rozsudku soudu prvního stupně] a následně dovozuje, že popis skutku je nepřezkoumatelný. Lze totiž mít za to, že obviněný v podstatě namítá, že skutek, který je uveden ve výroku neobsahuje znaky zvolené skutkové podstaty přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku.

V souvislosti s touto argumentací je třeba zdůraznit, že je nutno rozlišovat pojmy skutek a popis skutku . Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 179/2010, ze dne 24. 2. 2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 1626/2016, ze dne 28. 2. 2016). Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen.

Jinak řečeno, popis skutku musí být takový, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003, ze dne 25. 11. 2003, rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 83/2005, ze dne 6. 10. 2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 24. 11. 2005, ze dne 24. 11. 2005). Z pohledu shora naznačených závěrů má Nejvyšší soud za to, že skutek je popsán dostatečně individuálně tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem (srov. rozhodnutí č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.), a svým obsahem i rozsahem odpovídá požadavkům ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu. Zejména obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, zahrnuje slovní vyjádření skutkových okolností odpovídající příslušným znakům skutkové podstaty včetně znaku týrání (viz text výroku o vině odsuzujícího rozsudku: v úmyslu poškozenou ponížit, vzbudit v ní strach, prokázat svoji dominanci, zabránit jí v rozchodu, poškozenou průběžně urážel a vyhrožoval jí, odmítal s ní komunikovat ), kdy následně jsou uvedeny jednotlivé fyzické útoky, které prokazují vzestupnou tendenci jednání obviněného vůči poškozené. Skutečnost, že soudy ve skutku výslovně neuvedly jednotlivé nadávky a urážky nelze interpretovat tak, že by skutek neodpovídal ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.

Námitka obviněného týkající se subsidiarity trestní represe rovněž obecně naplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky výslovně uvádí, že v praxi je zcela běžné, že dochází k hádkám a drobným šarvátkám při rozvratu partnerství a že postihování takového jednání podle norem trestního práva je nespravedlivé i s ohledem na princip rovnosti před zákonem a princip spravedlnosti soudního rozhodování, když by stát musel podstatně více zasahovat do více sporů a konfliktů občanů. Poukazuje i na zásadu in dubio pro reo.

Ohledně subsidiarity trestní represe lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Společenská škodlivost tedy není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), g), h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku). Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že použití institutu subsidiarity trestní represe nepřichází v dané věci v úvahu. V předmětné věci nelze totiž mít za to, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Námitka obviněného, že je běžné, že při partnerských rozchodech dochází k hádkám a drobným šarvátkám, nemůže vést k závěru, že takové jednání je omluvitelné a snad i akceptovatelné, byť lze připustit, že rozchod partnerů skutečně zpravidla doprovází jisté vyhrocené situace. V předmětné věci ovšem nelze přehlédnout, že se nejednalo o běžné hádky a šarvátky, neboť jednání obviněného trvalo delší dobu, mělo vzestupnou tendenci, tohoto byly v některých případech přítomny i nezletilé děti, kdy jednání obviněného gradovalo do té míry, že dne 17. 9. 2015 poškozenou napadl opakovaně a jeho jednání ukončil až zásah Policie ČR, když muselo být vydáno předběžné opatření. Skutečnost, že v praxi může neurčitý počet pachatelů tohoto trestného činu uniknout trestnímu stíhání, neboť jejích trestná činnost nevyjde najevo, neodůvodňuje použití zásady subsidiarity trestní represe a nemůže znamenat porušení principu rovnosti před zákonem a principu spravedlnosti soudního rozhodování.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 3. 2017

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu

Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová