3 Tdo 283/2011
Datum rozhodnutí: 09.03.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.




3 Tdo 283/2011-17 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. března 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 6 To 403/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 23/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 1 T 23/2010, byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že dne 16. 11. 2009 kolem 19.15 hodin v R., J., okres B., na R. ulici, řídil osobní automobil zn. Nissan Sunny po předchozím požití alkoholických nápojů, v důsledku ovlivnění alkoholem řízení vozidla nezvládl a po projetí levotočivé zatáčky vyjel vpravo mimo vozovku, kde bočně narazil do kovového zábradlí mostu z majetku Správy silnic Moravskoslezského kraje B., na němž vznikla škoda 1.000,- Kč, a poté pravým předním rohem vozidla narazil do kamenného přemostění u rodinného domku a do zděného oplocení s plastovou schránkou tohoto rodinného domku, čímž majiteli L. M. způsobil škodu ve výši kolem 1.000,- Kč, přičemž při následných dechových zkouškách téhož dne ve 20.39, 21.14 a 21.44 hodin byly naměřeny koncentrace alkoholu v jeho dechu 2,20 g/kg, 1,74 g/kg a 1,75 g/kg . Za to byl podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 6 To 403/2010, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného nově uznal vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku na částečně modifikovaném skutkovém základě, podle nějž obviněný dne 16. 11. 2009 kolem 19.15 hodin v R., J., okres B., na R. ulici, řídil osobní automobil zn. Nissan Sunny po předchozím požití alkoholických nápojů, v důsledku ovlivnění alkoholem řízení vozidla nezvládl a po projetí levotočivé zatáčky vyjel vpravo mimo vozovku, kde bočně narazil do kovového zábradlí mostu z majetku Správy silnic Moravskoslezského kraje B. a poté pravým předním rohem vozidla narazil do kamenného přemostění u rodinného domku a do zděného oplocení s plastovou schránkou tohoto rodinného domku majitele L. M., přičemž při následných dechových zkouškách téhož dne ve 20.39, 21.14 a 21.44 hodin byly naměřeny koncentrace alkoholu v jeho dechu 2,20 g/kg, 1,74 g/kg a 1,75 g/kg . Za to ho podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 13. 10. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel setrval na své dosavadní obhajobě, že předmětné vozidlo rozhodného dne neřídil on, nýbrž svědek M. J. Uvedený svědek také v hlavním líčení potvrdil, že dovolatel seděl ve voze pouze jako spolujezdec. Pokud jde o dopravní nehodu samotnou, dovolatel zároveň poukázal na to, že při ní nebyla způsobena žádná škoda na cizím majetku. Vozidlo vyjelo na krajnici k domu svědkyně M. a pouze posunulo v hlíně uložené kameny tvořící nájezd k tomuto domu. Na zábradlí se nic nepoškodilo. Nárazem vznikla pouze rýha na havarovaném vozidle. Dovolatel vyslovil nesouhlas s tvrzením svědkyně M., že spolu se svědkyní S. vyběhly z domu za několik vteřin poté, co uslyšely náraz. Bezprostředně po něm totiž z místa řidiče vystoupil svědek J. a šel zařídit odtahovou službu za panem G., který shodou okolností bydlí nedaleko. Ten ve své výpovědi později potvrdil, že ho svědek J. o odtah vozidla skutečně požádal. Svědkyně M., která po nehodě vyšla z domu na balkon, pouze viděla, že dovolatel stojí u auta. Z toho ovšem nelze dovodit, že by je předtím také řídil. Svědek Ch. pak přišel na místo nehody až po několika minutách. Ze svého domu přitom nehodový děj vidět nemohl. Vzhledem k výše uvedeným rozporům ve svědeckých výpovědích svědků Ch., M. a S. navrhl dovolatel u veřejného zasedání odvolacího soudu opětovný výslech svědka J. a provedení důkazu jím předloženou fotodokumentací dopravní nehody. Odvolací soud se však s těmito návrhy důsledně nevypořádal, když výslech svědka J. pokládal za nadbytečný a návrh na předložení fotodokumentace nijak nekomentoval. Tím nedostál své zákonné přezkumné povinnosti podle § 254 odst. 1 tr. ř., neboť pochybení soudu prvního stupně, kterých se dopustil při hodnocení provedených důkazů, nijak nenapravil. Zůstal tak neobjasněn charakter předmětné dopravní nehody a především to, kdo v inkriminovanou dobu osobní automobil vlastně řídil. Předmětné vady pak podle dovolatele měly za následek, že odvolací soud žalovaný skutek nesprávně ( v rozporu s ust. § 274 tr. zákoníku ) právně posoudil.

S ohledem na shora uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 6 To 403/2010, a dále aby buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem v souladu s ustanovením § 265s odst. 1 tr. ř., aby byl obžalovaný zproštěn obžaloby, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem. Pro případ, že by dovolací soud dovodil jeho vinu, navrhl uložení mírnějšího trestu . Zároveň požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky rozhodl o přerušení výkonu uloženého trestu. Dovolatel dále vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, pokud takový postup bude považován za dostačující.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 19. 1. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný J. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Odvolacímu soudu především vytknul, že závěr o jeho vině přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku založil na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení důkazů provedených, zejména na rozporných a tím i nevěrohodných výpovědích svědka A. Ch. a především svědkyň S. M. a P. S. Jinými slovy, že v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily výpovědi jmenovaných svědků ale i další důkazy, které naopak svědčily pro jeho obhajobu, k jeho tíži, aniž předtím doplnily dokazování v jím navrhovaném rozsahu. V důsledku toho tak mělo být vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje (podle níž vůz před nehodou neřídil on, ale svědek J.) pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby jím vůbec mohl být uznán vinným.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však odvolacímu soudu nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měl správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu (přečinu) nebylo dovolateli prokázáno. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Zvýšenou pozornost věnoval otázce věrohodnosti výpovědi jednotlivých svědků a dostatečně vysvětlil, proč vzal za prokázanou verzi skutkového děje popisovanou svědky Ch., M. a S. a proč naopak neuvěřil tvrzením dovolatele a svědka J. (viz zejména str. 3 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně, pokud jde o to, zda s vozidlem havaroval jako řidič právě obviněný (dovolatel) či jiná osoba, žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutků obviněného, v tomto směru plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se rovněž namítanou nevěrohodností usvědčujících svědeckých výpovědí a v napadeném rozhodnutí vyložil, proč v tomto směru považoval závěr soudu prvního stupně za správný (viz str. 4 - 6 odůvodnění napadeného usnesení). Odvolací soud zároveň napravil některá pochybení, jichž se soud prvního stupně ve svém rozsudku dopustil. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci, pokud jde o otázku, kdo v době nehody řídil havarovaný vůz, povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.

K námitkám dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování v jeho trestní věci, resp. neprovedení jím navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek napadený rozsudek splňuje, neboť v jeho odůvodnění je na str. 4 uvedeno, že opětovný výslech svědka J. shledal odvolací soud nadbytečným, protože podle jeho názoru by nepřinesl žádnou podstatnou změnu v důkazní situaci. Z téhož důvodu pak nepřistoupil ani k jinému doplnění dokazování.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03 str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Pokud jde o žádost, přesněji podnět dovolatele k přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) neshledal důvody, aby v projednávané věci postupoval podle § 265o odst. 1 tr. ř. K podání procesně relevantního návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Takový postup však předsedkyně senátu soudu prvního stupně rozhodující v předmětné trestné věci nezvolila.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. března 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler