3 Tdo 280/2013
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 83 odst. 4 tr. zákoník, § 43 odst. 4 tr. zákoník



3 Tdo 280/2013-39

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2013 o dovolání, které podal obviněný Mgr. J. K. , nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 4 To 67/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 8/2008, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř . s e z r u š u j í rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 4 To 67/2012, ve výroku o trestu, a dále ve výroku o trestu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 43 T 8/2008.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. s e z r u š u j í také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 43 T 8/2008 , byl obviněný Mgr. J. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že jako předseda představenstva a majoritní vlastník společnosti CH., a. s., IČ:, se sídlem P., V. n., prostřednictvím svých zaměstnanců odebral od dodavatele společnosti HYBLER, s. r. o. (nyní spol. HYBLER TEXTIL, s. r. o.), IČ:, se sídlem S., B., v období od 30. 6. 2004 do 22. 10. 2004 textilní zboží v celkové hodnotě 6,187.948,- Kč na základě vystavených faktur č. ze dne 30. 6. 2004 na částku 845.306,- Kč se splatností do 30. 7. 2004, č. ze dne 8. 7. 2004 na částku 740.280,- Kč se splatností do 7. 8. 2004, č. ze dne 19. 7. 2004 na částku 765.434,- Kč se splatností do 18. 8. 2004, č. ze dne 22. 7. 2004 na částku 1,144.399,- Kč se splatností do 21. 8. 2004, č. ze dne 23. 9. 2004 na částku 848.662,- Kč se splatností do 23. 10. 2004, č. ze dne 8. 10. 2004 na částku 638.719,- Kč se splatností do 7. 11. 2004, č. ze dne 13. 10. 2004 na částku 660.857,- Kč se splatností do 12. 11. 2004, č. ze dne 22. 10. 2004 na částku 544.291,- Kč se splatností do 21. 11. 2004, ačkoliv si musel být vědom toho, že vzhledem k finanční situaci společnosti CHEMOPHARMA, a. s., tato nebude schopna závazky uhradit, přesto na důkaz solventnosti vystavil dne 23. 4. 2004 jménem společnosti CHEMOPHARMA, a. s., společnosti HYBLER, s. r. o., bianco směnku na částku do 10 mil. Kč se splatností do 30-ti dnů od splatnosti libovolné faktury vystavené společností HYBLER, s. r. o., v daném případě se jedná o směnku na částku 7,084.968,- Kč, tj. včetně úroku z prodlení ve výši 897.020,- Kč, se splatností ke dni 31. 1. 2005, kterou avaloval svým jménem jako fyzická osoba, tímto jednáním zamlčel podstatnou skutečnost, že společnost CHEMOPHARMA, a. s., nemůže dostát svým závazkům a ani on jako fyzická osoba nevlastní majetek ani finanční prostředky potřebné na úhradu této směnky, odběry zboží nebyly uhrazeny a tímto jednáním způsobil společnosti HYBLER TEXTIL, s. r. o., škodu v celkové výši nejméně 6,187.948,- Kč .

Za to byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 9 To 14/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 43 T 8/2008, podal obviněný Mgr. J. K. odvolání směřující do všech výroků rozsudku. Odvolání podala i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, a to v neprospěch obviněného, kdy toto zaměřila toliko do výroku o trestu.

O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 4 To 67/2012 , a to tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněný se odsuzuje za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010, ohledně něhož zůstává výrok o vině v napadeném rozsudku nedotčen, a za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 43 T 14/2006, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 9 To 14/2007, podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon se podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazuje do věznice s dozorem. Současně byl rozsudkem podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 9 To 14/2007, spolu s výrokem o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 43 T 14/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odvolání obviněného Mgr. J. K. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 4 To 67/2012, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1511 - 1523), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř., přičemž v jeho textu důsledně nerozlišuje, ke kterému dovolacímu důvodu se jednotlivé části jeho argumentace vztahují.

Obviněný uvedl, že se domnívá, že skutek, který byl předmětem obžaloby, byl jak soudem prvního stupně, tak i soudem odvolacím nesprávně právně posouzen, pokud soudy dospěly k závěru, že byla naplněna skutková podstata zločinu podvodu podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku. Namítl, že ve skutkové větě rozsudku absentuje jak popis všech znaků objektivní stránky uvedeného zločinu, kdy konkrétně není vyjádřen znak obohatit sebe nebo jiného , tak i popis subjektivní stránky uvedeného zločinu ve formě úmyslu, neboť uvedený zločin je trestným činem úmyslným (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). Ve skutkové větě však není vyjádřena volní složka, tj. srozumění obviněného s trestněprávními následky jeho jednání, ať už ve formě úmyslu přímého či nepřímého. Pokud je ve skutkové větě konstatováno, že si musel být vědom, že společnost CHEMOPHARMA, a. s., nebude schopna závazky uhradit, nevyplývá z toho, zda jeho vnitřní psychický vztah byl takový, že chtěl, aby nastal trestněprávní následek, resp. byl srozuměn s tím, že nastane. S odkazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu obviněný uvádí, že absence znaků objektivní stránky a subjektivní stránky ve skutkové větě sama o sobě je způsobilým dovolacím důvodem.

Naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. spatřuje dále i ve skutečnosti, že právní závěry soudu nalézacího i soudu odvolacího, tedy právní kvalifikace skutku, zcela zjevně neodpovídají rozumné a logické interpretaci doposud zjištěného skutkového stavu. Namítá, že právní závěry soudů obou stupňů, resp. skutková zjištění, na nichž jsou tyto právní závěry vybudovány, se ocitají v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Existence rozporů takové intenzity je dle jeho názoru zjevná již na první pohled z odůvodnění rozsudku prvního stupně. V této souvislosti cituje závěry znaleckého posudku, podle kterých mj. ke dni 23. 4. 2004 byla společnost schopna plnit své závazky vůči věřitelům pouze částečně, a dovozuje, že závěr soudů o existenci podvodného úmyslu, tj. jeho počátečný úmysl závazky převzaté vůči poškozené společnosti v celém rozsahu (tj. v částce 6.187.948,- Kč) v dohodnuté době nesplnit, způsobit jí tak škodu a v důsledku toho sebe nebo někoho jiného obohatit, jsou v extrémním rozporu se závěry tohoto posudku. Dále polemizuje se zjištěním, že jako fyzická osoba nevlastnil majetek ani finanční prostředky na úhradu ve skutkové větě uvedené směnky (bianco směnky na částku do výše 10 mil. Kč), přičemž poukazuje na skutečnost, že ať přímo či prostřednictvím společnosti KVESTAR, a. s., společnost CHEMOPHARMA, a. s., ke dni 23. 4. 2004 ovládal a vlastnil, na hodnotu společnosti CHEMOPHARMA, a. s., která byla ke dni 30. 4. 2005 ohodnocena částkou 164.955.000,- Kč, a dále hodnotu jejích akcií, kdy ještě ke dni 31. 5. 2005 byla hodnota jedné akcie velmi blízká částce 19.340,50 Kč. Není tedy dán v den podpisu, resp. avalu předmětné směnky objektivní znak trestného činu podvodu spočívající v tom, že uvedl poškozenou společnost v omyl, pokud jde o jeho schopnost dostát svému směnečnému závazku. Dále obviněný na podkladě vlastního hodnocení důkazů uvádí, že spoléhal na to, že se mu podaří zlepšit finanční situaci společnosti CHEMOPHARMA, a. s., tím, že od třetí osoby obstará finanční zdroje k dalšímu provozování jejího podniku, tj. zejména k úhradě závazků vůči dodavatelům, včetně poškozené společnosti. Že takovou snahu v roce 2003 a 2004 vyvíjel, potvrdili svědci J. K. a R. O. Popírá, že by vystavení a avalování směnky inicioval. Šlo o běžnou a dlouhodobou obchodní praxi mezi společnostmi, přičemž vystavením směnky a převzetím osobního směnečného rukojemství pouze plnil podmínky pro další pokračování obchodní spolupráce, které stanovila poškozená společnost. Počátečný podvodný úmysl vylučuje i skutečnost, že na dodávky bylo byť jen částečně společností CHEMOPHARMA, a. s., v roce 2004 placeno. Dále vytýká, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu okolnost, že konkursní řízení ohledně majetku společnosti CHEMOPHARMA, a. s., nebylo dosud skončeno splněním rozvrhového usnesení, takže nemohla být v trestním řízení postavena najisto výše způsobené škody a nemůže bez dalšího obstát právní kvalifikace skutku. Soudy měly podle zásady in dubio pro reo vycházet z toho, že výše škody nepřekročila hranici 5.000.000,- Kč, tj. hranici škody velkého rozsahu, neboť je možné předpokládat, že pohledávka poškozené společnosti bude v konkursním řízení částečně uspokojena. Soud prvního stupně tak dle obviněného nesplnil pokyn obsažený ve výše citovaném zrušovacím usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 9 To 46/2009, aby se zabýval otázkou, zda úroky z prodlení jsou škodou ve smyslu trestního práva; pokud by tak postupoval, výše škody by činila pouze 5.290.928,- Kč.

Obviněný dále namítl, že z provedeného dokazování při rozumném a logickém výkladu důkazů nelze v žádném případě dovodit, že by již v době vzniku pohledávky byl dán počáteční podvodný úmysl. Rozsudek soudu prvního stupně proto spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud pak rozhodl o zamítnutí odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. V souvislosti s předmětnými dodávkami zboží by se mohlo jednat nanejvýše o přečin způsobení úpadku podle § 224 tr. zákoníku, když jeho úmyslem nebylo uvést v omyl konkrétně poškozenou společnost a způsobit jí škodu, ale pokračovat v podnikatelské činnosti společnosti CHEMOPHARMA, a. s., i za situace, kdy společnost nebyla schopna řádně a včas, tj. v celém rozsahu a v době splatnosti plnit veškeré své závazky vůči třetím osobám, včetně poškozené společnosti. Rozhodnutí pokračovat za této situace v podnikatelské činnosti společnosti CHEMOPHARMA, a. s., a zatěžovat v důsledku tuto společnost dalšími závazky, svědčí nikoliv o jeho úmyslu podvádět každého konkrétního věřitele společnosti (kterých byly stovky a poškozená společnost byla jen jednou z nich), nýbrž o jeho možné vědomé nedbalosti, když zřejmě bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že nemůže ohrozit, anebo poškodit svého věřitele způsobem relevantním z hlediska trestního práva. Z hlediska jednání obžalovaného a z okolností celé věci by bylo dokonce možné považovat takové jednání z hlediska subjektivní stránky za hrubou nedbalost ve smyslu ustanovení § 224 a § 16 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný však současně dovozuje, že s ohledem na zásady časové působnosti trestních zákonů je i tato právní kvalifikace vyloučena, když ustanovení § 256c tr. zák. dříve platného na věc nedopadá vzhledem k neexistenci zákonného znaku předlužení.

Dále se obviněný vyjádřil k jemu uloženému trestu odnětí svobody, kterýžto považuje za nepřiměřeně přísný, zejména pak s ohledem na časový odstup od spáchání skutku a zejména pak na délku trestního stíhání, které bylo zahájeno již 28. 6. 2006 a přesáhlo dobu šesti let, a to přesto, že nešlo o věc obzvláště rozsáhlou ani složitou. V řízení došlo k průtahům zaviněným výlučně orgány činnými v trestním řízení. Připouští, že odvolací soud s ohledem na časový odstup od spáchání trestné činnosti uložil trest odnětí svobody za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod spodní hranicí trestní sazby, nicméně je přesvědčen, a na podporu své argumentace odkazuje zevrubně na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, že nepřiměřenou délku řízení bylo nutno kompenzovat uložením trestu odnětí svobody, jehož výkon bude podmíněně odložen.

Ve vztahu k výroku o trestu obviněný dále namítl, že mu neměl být ukládán souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, a to vzhledem ke trestu, který mu byl dříve uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 43 T 14/2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 9 To 14/2007.

Zkušební doba stanovená dřívějším rozsudkem skončila 25. 4. 2012, přičemž Městským soudem v Praze dosud nebylo rozhodnuto, zda se ve věci sp. zn. 43 T 14/2006 osvědčil. Nalézací soud proto byl povinen tuto otázku řešit jako předběžnou, což však neučinil a pouze učinil zmínku, že v době, kdy rozhodoval, se schylovalo k přeměně trestu na nepodmíněný. Odvolací soud uložil přísnější trest, aniž by se zabýval tím, zda jsou splněny podmínky § 43 odst. 4 tr. ř. (správně zřejmě trestního zákoníku). To samé platí i o úvaze odvolacího soudu o tom, že odvolací soud přihlédl k jeho dřívějšímu odsouzení při rozhodování o trestu jako k obecné přitěžující okolnosti podle § 42 písm. n) tr. zákoníku (str. 17 rozsudku odvolacího soudu). Dle obviněného je proto dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), popř. h), l ) tr. ř.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, a současně, aby byl podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložen výkon trestu odnětí svobody, popř. byl výkon tohoto trestu přerušen.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že neshledal důvodnými námitky stran nedostatečného vyjádření objektivních a subjektivních znaků uvedeného zločinu ve skutkové větě. Pokud se týká objektivního znaku obohacení sebe nebo jiného , není podle jeho názoru nutné, aby tato skutečnost byla v tzv. skutkové větě výslovně deklarována. Je skutečností, že v tzv. právní větě nalézací soud nepřiléhavě uvedl, že obviněný sebe obohatil , kdy však majetek společnosti CHEMOPHARMA, a. s., byl odlišný od osobního majetku obviněného. Objektivní zákonné znaky zločinu podvodu tedy byly naplněny ve formě obohacení jiného , nikoli obohacení obviněného jako fyzické osoby. Tato formální vada však nemá z hlediska trestní odpovědnosti obviněného praktický význam a tento na ni v dovolání ani nepoukazuje. Pokud se týká subjektivní stránky trestného činu, státní zástupce uvedl, že si lze představit její přiléhavější vyjádření přímo v tzv. skutkové větě. Nicméně, pokud bylo v tzv. skutkové větě uvedeno, že obviněný si musel být vědom toho, že vzhledem k finanční situaci společnosti CHEMOPHARMA, a. s., tato nebude schopna závazky uhradit a že ani on jako fyzická osoba nevlastní majetek ani finanční prostředky potřebné na úhradu této směnky, pak z tohoto zjištění vyplývá i volní vztah ke způsobenému následku. Skutečnosti uvedené v tzv. skutkové větě tedy postačují k závěru, že obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za bezpředmětné označil státní zástupce námitky stran výše způsobené škody. Škodu ve formě zmenšení majetku poškozeného v případě trestného činu podvodu spáchaného formou tzv. fakturačního podvodu představuje hodnota odebraného a nezaplaceného zboží, tj. částka 6.184.948,- Kč. Pokud by poškozený dosáhl toho, že by mu s mnohaletým časovým odstupem tato částka byla v konkursním řízení částečně uhrazena, šlo by toliko o částečnou náhradu škody. Nebylo tedy důvodu, aby soudy v trestním řízení vyčkávaly skončení řízení konkurzního.

Další námitky, kterými obviněný v souvislosti s problematikou subjektivní stránky trestného činu vytýká existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. z nich vyplývajícími právními závěry, již směřují primárně do skutkové oblasti a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. V obecné rovině lze přisvědčit argumentaci dovolatele, podle které by na jeho jednání nebylo možno aplikovat ustanovení § 256c tr. zák. o trestném činu předlužení nebo § 224 tr. zákoníku o trestném činu způsobení úpadku s ohledem na absenci znaku předlužení a zásady časové působnosti trestních zákonů. Tyto skutkové podstaty ale v žádném případě nedopadají na jednání obviněného, který od věřitele vyláká plnění jednáním podvodným. Z hlediska zákonných znaků trestného činu podvodu přitom není rozhodné, že motivem jednání byla snaha udržet v chodu neúspěšné podnikání.

Námitky, kterými podatel brojí proti výroku o trestu s poukazem na délku trestního řízení a časový odstup od spáchání trestné činnosti, by při striktním výkladu vycházejícím ze slovního znění ustanovení § 265 odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nebylo možno pod žádný z deklarovaných dovolacích důvodů podřadit. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je námitka, kterou obviněný brojí proti výroku o trestu s poukazem na délku trestního řízení a časový odstup od spáchání trestné činnosti, nutno považovat za relevantně uplatněnou, nicméně se jedná o námitku nedůvodnou. Delší doba, která uplynula od spáchání činu, byla při ukládání trestu zohledněna poměrně výrazným způsobem, neboť obviněnému byl právě z tohoto důvodu za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku vyměřen trest odnětí svobody jeden rok pod spodní hranicí trestní sazby, i když jinak by okolnosti případu ani poměry obviněného zřejmě tento postup neodůvodňovaly. Délku řízení v předmětné trestní věci, ve které bylo trestní stíhání zahájeno dne 28. 6. 2006, nelze považovat za zcela vyhovující, nicméně s ohledem na pravidelnou délku řízení o závažných majetkových a hospodářských trestných činech, projednávaných v prvním stupni krajskými soudy nelze hovořit o průtazích extrémních. Státní zástupce tedy uzavřel, že delší časový odstup od spáchání činu, jakož i ne zcela přiměřená délka řízení, byly kompenzovány dostatečným způsobem.

Nedůvodnými shledal státní zástupce též námitky týkající se uložení souhrnného trestu, byť formálně je lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. V případě uložení trestu odnětí svobody podmíněně odloženého se na odsouzeného ve smyslu § 83 odst. 4 tr. zákoníku hledí tak, jako kdyby nebyl souzen, v případě, že se ve zkušební době osvědčil, popřípadě tehdy, kdy nastala fikce osvědčení ve smyslu ustanovení § 83 odst. 3 tr. zákoníku. V trestní věci obviněného sice v době rozhodování soudů ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 8/2008 zkušební doba předcházejícího odsouzení uplynula, žádná ze skutečností uvedených v ustanovení § 83 odst. 4 tr. zákoníku však nenastala. Správně tedy odvolací soud ukládal souhrnný trest, když z žádného ustanovení trestního zákoníku nevyplývá, že za výše popsané situace by byl povinen řešit jako předběžnou otázku, zda se obviněný v předcházející trestní věci osvědčil. Otázka osvědčení však není v projednávané věci jednoznačná, neboť obviněný se sice ve zkušební době nedopustil další trestné činnosti nebo jiného deliktního jednání, způsobenou škodu však hradil v míře značně omezené.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť námitky obviněného Mgr. J. K. neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům, a jedná se tak o dovolání zjevně neopodstatněné.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 4 To 67/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Mgr. J. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

Obviněným uplatněné námitky stran nedostatku vyjádření objektivní a subjektivní stránky uvedeného zločinu v tzv. skutkové větě rozsudku lze pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.

Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. ř. se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu . Za to mu hrozí trest odnětí svobody v rozmezí pěti až deseti let.

Škoda velkého rozsahu je dle § 138 odst. 1 tr. zákoníku stanovena částkou dosahující nejméně 5.000.000,- Kč. Jde o nejvyšší hranici škody podle trestního zákoníku.

Objektem trestného činu je tu cizí majetek . Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 spočívá v tom, že:
- pachatel jiného uvede v omyl , jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti , v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím,
- vznikne škoda , a
- dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.

Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvědomí-li si omyl jiného až dodatečně, může jít už jenom o trestný čin zatajení věci podle § 219 tr. zákoníku.

Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno :
- konáním (např. předkládáním nekrytých šeků srov. R 45/1996),
- opomenutím, kde však zpravidla půjde o zamlčení podstatných skutečností,
- konkludentním jednáním.

Uvedení v omyl se může stát lstí , ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci , zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Často je poškozený uváděn v omyl ohledně platební schopnosti dlužníka či o možnosti zaplatit za vylákané služby či zboží anebo v případě půjčky o schopnosti dlužníka takovou půjčku splácet (srov. R 15/1969, R 57/1978-III. atd.).

Obviněný namítl, že ve skutkové větě rozsudku není vyjádřen znak obohatit sebe nebo jiného . Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy . Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Pro toho, kdo se obohatí, musí být majetkové zvýhodnění neoprávněné. Zákonný znak obohacení jiného uvedený v § 209 odst. 1 tr. zákoníku je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob, neboť pod pojmem jiného nutno rozumět jen osobu nebo osoby odlišné od pachatele. Ze zákonného znaku obohatí jiného v ustanovení postihujícím podvodné jednání totiž nevyplývá, že by se úmysl obviněného musel vztahovat jen na konkrétně určenou osobu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2050 2064).

Ve skutkové větě rozsudku je uvedeno, že společnost CHEMOPHARMA, a. s., odebrala od dodavatele, společnosti HYBLER TEXTIL, s. r. o., textilní zboží v celkové hodnotě 6.187.948,- Kč na základě 8 vystavených faktur, kdy tyto nebyly uhrazeny. Jak uvedl v rámci svého vyjádření státní zástupce, nalézací soud následně nesprávně uvedl v právní větě rozsudku znak obohatil sebe , čímž je třeba chápat obviněného coby fyzickou osobu, namísto znaku obohatil jiného , kdy touto osobou jinou je míněna společnost CHEMOPHARMA, a. s. Jedná se ale toliko o formální vadu, která z hlediska trestní odpovědnosti obviněného nemá praktický význam, neboť ve skutkové větě je zcela jasně uvedeno, že obohacenou byla společnost CHEMOPHARMA, a. s. Z podkladu skutkového zjištění je pak zřejmé, že majetek společnosti CHEMOPHARMA, a. s., byl rozšířen o hodnotu dodaného a neuhrazeného textilního zboží, tedy o částku 6.184.948,- Kč, kdy současně lze dovodit, že se jednalo o ušetřené náklady, které by jinak byly z majetku společnosti vynaloženy. Není nutné, aby byla tato skutečnost výslovně ve skutkové větě deklarována, uvedena slovy obohatil jiného apod., pokud lze z kontextu skutkové věty tento znak bez potíží dovodit. Uvedenou námitku proto dovolací soud shledal neopodstatněnou.

Obviněný dále namítl, že zatímco soud prvního stupně uzavřel, že se uvedeného zločinu dopustil v úmyslu přímém, odvolací soud na podkladě shodného skutkového stavu uzavřel, že jednal v úmyslu nepřímém, kdy však skutková věta rozsudku neobsahuje jakoukoli zmínku o tom, jaký měl být jeho vnitřní psychický vztah k údajné vědomosti o neschopnosti uvedené společnosti CHEMOPHARMA, a. s., uhradit jí převzaté závazky, resp. zda chtěl či byl srozuměn s tím, že následek nastane.

Volní složka uvedeného zločinu je ve skutkové větě uvedena slovy ačkoliv si musel být vědom toho, že vzhledem k finanční situaci společnosti CHEMOPHARMA, a. s., tato nebude schopna závazky uhradit , s tím, že jednáním spočívajícím v avalování bianco směnky obviněný zamlčel podstatnou skutečnost, že společnost CHEMOPHARMA, a. s., nemůže dostát svým závazkům a ani on jako fyzická osoba nevlastní majetek ani finanční prostředky potřebné na úhradu této směnky .

Přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje po subjektivní stránce úmyslné zavinění. Podle § 15 odst. 1 je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem ( úmysl přímý ) nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn ( úmysl nepřímý ). Obviněný byl však uznán vinným zločinem podvodu podle odst. 5 § 209 tr. zákoníku, neboť svým jednáním způsobil škodu velkého rozsahu. Pachatele takovéhoto jednání je možno postihnout trestem odnětí svobody v rozmezí pěti až deseti let. Pokud se pak jedná o zavinění u tohoto následku, tj. následku spočívajícího ve způsobení škody velkého rozsahu, postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2064). Trestný čin je spáchán z nedbalosti dle písm. a) tehdy, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Takovýto závěr lze zcela jistě skutečnostmi uvedenými ve skutkové větě podložit. Pokud obviněný při vědomí skutečnosti, že společnost nedisponuje finančními prostředky k úhradě zboží, přesto spoléhal na to, že zboží nějak uhrazeno bude, pak šlo o typické spoléhání na budoucí nejistou událost. Skutečnosti uvedené ve skutkové větě však postačují i k závěru, že obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy, že byl srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, tj. byl si vědom skutečnosti, že společnost CHEMOPHARMA, a. s, nebude schopna uhradit své závazky, kdy ani on jako fyzická osoba nedisponoval majetkem, který by pokryl jím vystavenou bianco směnku. Skutečnost, že finanční prostředky na úhradu zboží neměl obviněný, resp. společnost CHEMOPHARMA, a. s., k dispozici, je podložena i tím, že zboží nebylo uhrazeno ani v prodlení. Obviněný uvedl, že se společnost snažila zajistit splnění svých závazků tím, že žádala své věřitele o odklad plateb, nelze však opomenout, že za zboží nebylo zaplaceno ani ke dni prohlášení konkurzu na společnost CHEMOPHARMA, a. s., tj. až ke dni 10. 4. 2006. Uvádí-li pak obviněný v rámci své argumentace, že byl vlastníkem společnosti CHEMOPHARMA, a. s., a mohl opatřit finanční prostředky na úhradu závazků prodejem akcií této společnosti, je namístě uvést, že ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem vyplývá, že již ke dni 31. 12. 2003 byla tato společnost v úpadku, o čemž obviněný věděl, a tedy již v této době nebyla schopna řádně splnit své závazky. Na pokladě výše uvedeného Nejvyšší soud shledal námitky obviněného v tomto bodě neopodstatněnými.

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit i námitku stran výše způsobené škody, resp. jejího nepřesného určení. V této souvislosti obviněný uvedl, že z důvodu možného alespoň částečného uspokojení pohledávky poškozené společnosti HYBLER TEXTIL, s. r. o., v konkurzním řízení, nemohla být postavena v trestním řízení najisto výše údajně způsobené škody. Namítl, že bylo povinností soudu aplikovat zásadu in dubio pro reo, a to proto, že výše škody nedosahuje částky 5.000.000,- Kč coby hranice pro určení škody velkého rozsahu, neboť je možné předpokládat, že pohledávka poškozené bude v konkurzním řízení alespoň částečně uspokojena.

Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda ve výši nejméně 5.000.000,- Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu.

Nalézací soud užil v rámci skutkové věty poněkud matoucí informaci stran úroků z prodlení, kdy uvedl, že se jedná o směnku na částku 7,084.968,- Kč, tj. včetně úroků z prodlení ve výši 897.020,- Kč , současně však jednoznačně uvedl, že poškozené společnosti HYBLER TEXTIL, s. r. o., byla způsobena škoda ve výši 6,187.948,- Kč. Tato částka představuje hodnotu nezaplaceného, ale odebraného zboží na podkladě vystavených faktur poškozené společnosti. Na tomto závěru neshledává dovolací soud žádného pochybení.

Úvaha obviněného stran probíhajícího konkurzního řízení a jeho promítnutí do projednávané trestní věci, resp. otázka alespoň částečné náhrady škody je zcela nesprávná.

Uplatnění nároku na náhradu škody je možné v rámci trestního řízení učinit v souladu s ustanovením § 43 odst. 3 tr. ř., kdy je poškozený mající podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Tento návrh je pak projednán v tzv. adhezním řízení o náhradě škody, kteréžto je součástí trestního řízení a splývá s ním. Soud v něm rozhoduje podle hmotného práva povahy jiné než trestní, ale ve formě trestního řízení, tedy podle trestního řádu (srovnej Šámal, P. a kol, S. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 315). V projednávané věci ale není výrok o náhradě škody učiněný na podkladě návrhu podle § 43 odst. 3 tr. ř. v rozsudku obsažen. Otázka náhrady škody tak nebyla v rámci trestního řízení řešena.

Výši škody je nutno posuzovat k okamžiku spáchání trestného činu, neboť má vliv na právní kvalifikaci jednání pachatele. Zcela logicky je jakékoli dodatečné uhrazení způsobené škody nutno chápat jako náhradu škody jednáním již způsobenou. Z daného pak vyplývá, že otázka probíhajícího konkurzního řízení by měla význam toliko v rámci adhezního řízení, které však nebylo součástí trestního řízení. Vyčkat výsledku konkurzního řízení by vedlo k dalším průtahům v řízení, zejména pak za situace, kdy ke spáchání trestného činu došlo již v roce 2004 a od zahájení trestního stíhání do rozhodnutí odvolacího soudu uplynulo již téměř 5 let, jak sám obviněný v rámci podaného dovolání uvedl. Uvedené námitky tak shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jak v podaném dovolání namítl obviněný. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých dalších námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Obviněný svůj závěr o existenci extrémního rozporu podložil námitkami, kteréžto směřují do skutkové oblasti. Obviněný tak soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména pokud jde o znalecký posudek Vysoké školy ekonomické, národohospodářské fakulty z 25. 2. 2008, výpovědi svědků J. K., R. O., JUDr. V. H., Ing. V. P., Ing. M. Z.; s určitou dávkou tolerance sem lze podřadit i námitku nepřihlédnutí k probíhajícímu konkurznímu řízení stran společnosti CHEMOPHARMA, a. s.) a vadná skutková zjištění (zejména okolností stran toho, zda byla společnost CHEMOPHARMA, a. s., schopna dostát svým závazkům, stejně jako skutečnosti, zda obviněný jako fyzická osoba měl k dispozici finanční prostředky na úhradu jím vystavené bianco směnky), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že provedené důkazy neprokazují zejména subjektivní stránku uvedeného zločinu) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že hodnota společnosti nebyla ke dni 31. 12. 2003 záporná a on byl schopen dostát svým závazkům prodejem akcií této společnosti, kdy však došlo k poklesu ceny akcií v důsledku dalšího ekonomického vývoje této společnosti, a poté i prohlášení konkurzu na její majetek; společnost se snažila zajistit plnění svých závazků tím, že žádala své věřitele o odklad plateb, kdy se současně snažil obstarat finanční zdroje k dalšímu provozování společnosti od třetí osoby, a popírá, že by zde byl počáteční úmysl závazky převzaté vůči poškozené společnosti v celém rozsahu, tedy v částce 6.187.948,- Kč, v dohodnuté době nesplnit, kdy v roce 2004 bylo částečně za zboží placeno).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod z části nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že namítal-li obviněný, že jednání kladené mu za vinu nebylo možno posoudit jako trestný čin předlužení podle § 256c tr. zák., stejně jako trestný čin způsobení úpadku podle § 224 tr. zákoníku s ohledem na absenci znaku předlužení a zásadu časové působnosti trestních zákonů, nepřicházela aplikace skutkových podstat uvedených úpadkových deliktů v úvahu proto, že tyto skutkové podstaty postihují jednání pachatele, který ohrožuje majetková práva svých věřitelů tím, že svým jednáním přivodí vlastní předlužení, resp. úpadek. Nedopadají tak na jednání pachatele spočívající v podvodném vylákání plnění.

V rámci dovolání obviněný taktéž namítl, že odvolací soud mu uložil přísnější souhrnný trest než soud prvního stupně za situace, kdy nebylo postaveno najisto, zda jsou splněny všechny podmínky pro uložení tohoto trestu, resp. dodrženy podmínky ustanovení § 43 odst. 4 tr. zákoníku.

Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního tak i jiných právních odvětví.

Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný rovněž dle obsahu dovolání uplatňuje, je možno namítat, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Námitka obviněného je tedy s ohledem na výše uvedené pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 43 T 14/2006, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 9 To 14/2007, byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) let, a to za současného vyslovení dohledu a uložení povinnosti nahradit ve zkušební době způsobenou škodu. Obviněnému započala běžet zkušební doba dne 25. 4. 2007.

Podle § 43 odst. 4 tr. zákoníku se ustanovení o souhrnném trestu neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

V případě uložení trestu odnětí svobody podmíněně odloženého se na odsouzeného ve smyslu § 83 odst. 4 tr. zákoníku hledí tak, jako kdyby nebyl souzen, v případě, že se ve zkušební době osvědčil, popřípadě tehdy, kdy nastala fikce osvědčení ve smyslu ustanovení § 83 odst. 3 tr. zákoníku. Podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku vysloví soud, že se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil, vedl-li řádný život a vyhověl uloženým podmínkám.

V projednávané věci rozhodoval soud prvního stupně dne 21. 6. 2012, tedy až poté, co dne 25. 4. 2012 uběhla zkušební doba uložená obviněnému z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 43 T 14/2006, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 9 To 14/2007. Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze tedy rozhodovaly po uplynutí zkušební doby. Odvolací soud na str. 18 napadeného usnesení uvedl, že obviněný vedl před spácháním i po spáchání posuzované trestné činnosti řádný život, kdy se této trestné činnosti dopustil v období od 30. 6. 2004 do 22. 10. 2004, tedy ještě před vynesením rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 43 T 14/2006.

Podle § 9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obžalovaného. V daném případě však aplikace uvedeného ustanovení nepřicházela v úvahu, neboť se nejedná o řešení otázky viny, nýbrž ukládání trestu (tzn. nejedná se o řešení předběžné otázky). Soudy měly v projednávané věci jednoduše vyčkat rozhodnutí příslušného soudu, resp. mu uložit, aby v co nejkratší době rozhodl o tom, zda se obviněný Mgr. J. K. osvědčil či nikoli. Teprve po takovémto rozhodnutí mohly náležitým způsobem vyřešit otázku, zda jsou u obviněného splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu či nikoli. Takovýmto způsobem však soudy nepostupovaly.

IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného Mgr. J. K. podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 4 To 67/2012, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 43 T 8/2008, zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 věta první tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Praze nařídil, v souladu s ustanovením § 265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tak vrací do stadia, kdy se Městský soud v Praze bude muset znovu zabývat otázkou ukládání trestu. Předně bude zapotřebí vyžádat od Městského soudu v Praze rozhodnutí o tom, zda se obviněný Mgr. J. K. v trestní věci vedené pod sp. zn. 43 T 14/2006 osvědčil či nikoli a z tohoto zjištění pak vyvodit závěr, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro uložení souhrnného či samostatného trestu. V případě ukládání trestu vezme v úvahu nejen dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, ale i délku trestního stíhání vedeného proti dovolateli v dané věci. Jak nalézací, tak odvolací soud shodně konstatovaly, že při ukládání trestu přihlédly k době, která uplynula od spáchání trestného činu. Přitom jedním z významných faktorů pro ukládání trestu je i délka trestního stíhání, tj. doba od zahájení trestního stíhání (v daném případě 28. 6. 2006) do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu (tj. dne 6. 12. 2012), což v posuzovaném případě představuje dobu delší šesti let, kterou Evropský soud pro lidská práva uznal jako přiměřenou lhůtu řízení před vnitrostátními orgány toliko ve výjimečných případech (rozhodnutí Pretto versus Itálie ze dne 8. 12. 1983), avšak v jiných případech již takováto lhůta byla považována za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Sám odvolací soud na č.l. 17 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku uvádí, že na průtazích způsobených orgány činnými v trestním řízení se obviněný žádným způsobem nepodílel ( doba, která v důsledku pochybení nalézacího soudu uplynula od spáchání trestného činu ). Zde je vhodné odkázat na nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV ÚS 380/2009 (srov. i rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo 1393/2008, sp. zn. 4 Tdo 1480/2009), kde byla rovněž řešena otázka nepřiměřené délky trestního řízení s tím, že pachatel se dopustil trestného činu v roce 1998, trestní stíhání bylo zahájeno 4. 11. 2002 a odvolací řízení bylo skončeno usnesením ze dne 15. 3. 2007, tedy od zahájení trestního stíhání do vydání rozhodnutí odvolacím soudem uběhlo necelých pět let a od samotného spáchání trestného činu uběhlo přibližně 9 let. Pachateli byl uložen mimo jiné i nepodmíněný trest odnětí svobody, s čímž však Ústavní soud České republiky vyslovil nesouhlas a rozhodnutí obecných soudů v uvedené věci zrušil s následujícím odůvodněním:

Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy při posuzování této trestní věci nedostály své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy), čímž porušily rovněž základní principy, na nichž je vystavěn materiální právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Tato výtka směřuje zejména vůči odvolacímu (resp. dovolacímu) soudu, jenž ponechal v platnosti rozhodnutí soudu nalézacího, které stanovilo stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by byl ovšem respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání stěžovatele. Tímto postupem obecné soudy dle mínění Ústavního soudu porušily čl. 8 odst. 2 Listiny [srov. k tomuto závěru i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005, Sbírka rozhodnutí, svazek 36, nález č. 67]. Důvodem této neproporcionality přitom je nezohlednění délky trestního řízení stejně jako (a to zejména) doby uplynuvší od spáchání skutků, z nichž byl stěžovatel shledán vinným, ze strany jedné a ze strany druhé nezohlednění předchozího a následného života stěžovatele, zátěže plynoucí z délky trestního řízení atd.

V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu, resp. svébytnou a specifickou formu ochrany, jde-li o Ústavní soud. Je-li ochrana základních práv a svobod středobodem fungování demokratického právního státu, je třeba při jejich aplikaci trvat na uplatnění zásady přímosti a bezprostřednosti takové ochrany. Shledá-li již sám obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. To se ostatně odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány, jež jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva), a to teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci, respektive orgány vnitrostátními. Z hlediska maxim právního státu je proto nepřípustné, aby obecný soud sice připustil porušení základního práva, avšak z něj nevyvodil závěry, které by směřovaly k efektivní ochraně základních práv jednotlivce.

Ústavní soud České republiky v uvedeném rozhodnutí rovněž obecně konstatoval, že trestní předpisy znají celou řadu prostředků, jež proporcionalitě trestu vyhovují - jedná se např. o upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li to mimo jiné i okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuálně vyměřeného trestu, až po zastavení trestního stíhání.

V návaznosti na výše uvedené skutečnosti a vzhledem k okolnostem, že předmětný skutek byl spáchán před necelými 9 lety, trestní stíhání trvalo více bezmála 7 let, nejednalo se o nějak významně komplikovanou trestní věc, v době po spáchání činu vedl obviněný řádný život a k průtahům v řízení nedošlo zaviněním obviněného, lze dle názoru Nejvyššího soudu České republiky již nyní konstatovat, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení práva obviněného na přiměřenou délku trestního řízení , a tuto skutečnost bude nutno opětovně při ukládání trestu odnětí svobody hodnotit, tzn. vzít v úvahu jaký zásah do osobní svobody obviněného, který jinak zákon předvídá a dovoluje, je v posuzovaném případě (s přihlédnutím ke všem jeho okolnostem i k osobě obviněného) ještě zásahem proporcionálním. Jinými slovy, zda sledovaného cíle lze či nelze dosáhnout mírnějšími prostředky (trestem), než jaké nalézací (resp. odvolací) soud v daném případě použil. Své závěry ke shora naznačeným relevantním právním otázkám pak soud ve svém novém rozhodnutí (rozsudku) v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyloží a odůvodní .

V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání,

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a