3 Tdo 280/2007
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 280/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2007 dovolání obviněného K. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 9 To 61/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 35/2004, a rozhodl takto:

Dovolání K. T. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 16 T 35/2004, byl obviněný K. T. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona účinného od 1. 1. 2002. Za tento a dále za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona, jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2002, č. j. 6 T 116/2002-28, který byl obžalovanému doručen dne 10. 1. 2003, a to podle § 250 odst. 4 tr. zákona za užití § 35 odst. 2 tr. zákona byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 39a odst. 3 tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání 2 roky. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona mu byl zakázán výkon všech živnostenských činností, a to koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej a provádění staveb v trvání 8 let. Dále mu byl zakázán výkon funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností všech typů v trvání 8 let.

Podle § 35 odst. 2 věty druhé tr. zákona byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 202, č. j. 6 T 116/2002-28, stejně jako byla zrušena všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Součástí rozsudku je i rozhodnutí podle § 228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obžalovaného k náhradě škody a rozhodnutí podle § 229 odst. 1 tr. řádu o odkázání poškozených s uplatněnými a nepřiznanými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Pod bodem IV. výroku rozsudku je rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích podle § 226 písm. b) tr. řádu, kterým byl obviněný zproštěn obžaloby ze skutků uvedených v tomto výroku pod body 1. 4. a výrok podle § 229 odst. 3 tr. řádu o odkázání poškozených s uplatněnými a nepřiznanými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti T. C., s. r. o., jejímž předmětem podnikání bylo mj. koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, provádění staveb a činnost hostinská, kdy této byl jediným společníkem, dílem poté, co se dopustil třech trestných činů (úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zákona účinného od 1. 1. 2002, a to dne 16. 4. 1998 vůči S. M. W., a. s., jíž podvodným vylákáním úvěru způsobil škodu ve výši nejméně 5,707.164,70 Kč, dále dne 27. 4. 1999 vůči témuž bankovnímu ústavu, od něhož na financování výstavby obytných domů vylákal poskytnutí úvěru ve výši 1.100.000,- Euro s možností čerpání do max. výše 40 mil. Kč, jehož splatnost byla sjednána nejpozději do dne 31. 10. 2001, kdy neuhrazením úvěru způsobil poškozenému subjektu škodu ve výši 39,899.997,50 Kč, a dne 3. 4. 2000 vůči I. a p. b., a. s., od níž k témuž účelu vylákal poskytnutí úvěru ve výši 20 mil. Kč se splatností do 20. 12. 2001, jehož neuhrazením způsobil tomuto bankovnímu ústavu škodu ve výši 15,731.000,- Kč, a za uvedené delikty byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2003, č. j. 20 T 14/2002-1834, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. 4 To 63/2003, vědom si splatnosti úvěrů poskytnutých spol. T. C., s. r. o., A. P., a. s., na podkladě úvěrových smluv, jež v zastoupení úvěrového dlužníka sjednal, a to dne 24. 6. 1996 ve výši 13 mil. Kč s termínem splatnosti do dne 10. 12. 1997, jehož jistina nebyla uhrazena co do výše 4, 136.628,20 Kč, dne 3. 3. 1997 ve výši 12 mil. Kč splatných v době od 20. 9. 1998 do 20. 2. 1999 po 2 mil. měsíčně, který nebyl včetně sjednaného úroku uhrazen ani zčásti, a dne 15. 12. 1997 ve výši 8 mil. Kč s termínem splatnosti do 20. 4. 1999, který nebyl včetně sjednaného úroku uhrazen ani částečně, stejně jako splatnosti závazků vůči Okresní správě sociálního zabezpečení, jež spol. T. C., s. r. o., nebyly hrazeny od 1. 11. 1999 a splatných závazků dalších, tedy ačkoli spol. T. C., s. r. o., nedisponovala prostředky na úhradu svých splatných závazků a vzhledem k míře předpokládaného zisku z pokračující podnikatelské činnosti nebyla dána záruka vyrovnání jejích veškerých závazků během doby splatnosti touto přijímaného plnění (k datu 30. 11. 2001 byla spol. T. C., s. r. o., předlužena), přesto obžalovaný v zastoupení této obchodní společnosti sjednával závazkové vztahy a tuto zavazoval k plnění vždy k pevně sjednanému termínu, a to zpravidla v krátkých lhůtách splatnosti faktur, popř. sám za zastupovaný subjekt přijímal plnění či tato byla s jeho vědomím přijímána pracovníky spol. T. C., s. r. o., na podkladě smluvních ujednání učiněných dříve, aniž by dodavatelské partnery obeznámil tím, že vzhledem ke stavu hospodaření jím zastupované společnosti nebude této poskytované plnění ve lhůtě splatnosti faktur či v termínu obvyklém uhrazeno, a kromě sporadických plateb se tak také nestalo ani po uplynutí této lhůty; navzdory insolvenci spol. T. C., s. r. o., o níž byl obžalovaný obeznámen nejpozději od měsíce září 1998, tento zastupovanou společnost zatížil zcela zbytečnými výdaji, neboť dne 30. 7. 1999 sjednal se spol. E. L., a. s., smlouvu o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci, jejímž předmětem byl osobní automobil tov. zn. Mercedes BENZ za smluvní cenu 4,659.165,- Kč, jíž měl nájemce hradit měsíčními splátkami ve výši 96.566,- Kč, který jako jednatel společnosti používal pro svou potřebu, a třebaže spol. T. C., s. r. o., nedisponovala prostředky na úhradu nákladů zhotovovaného díla výstavby obytných domů, obžalovaný hotovostními platbami z prostředků spol. T. C., s. r. o., hradil náklady dalších stavebních akcí, a to zemní práce a úpravy pozemků, za něž v období od 20. 1. 2001 do 10. 7. 2001 navzdory řadě dříve splatných závazků a investicím nutným na dokončení výstavby obytného domu, jehož bytové jednotky byly předmětem sjednávaných smluv o kupní smlouvě budoucí, uhradil firmě M. F., J., R., celkem částku 6,870.000,- Kč;

následně popsaným jednáním, při nichž zástupcům dodavatelských organizací byly obžalovaným zatajeny majetkové poměry spol. T. C., s. r. o., zejm. výše neuhrazených dluhů a skutečnost, že tato nedisponuje prostředky na úhradu budoucího závazku, byla poškozeným subjektům ve svém souhrnu způsobena škoda v celkové výši nejméně 11, 664.924,90 Kč.

Za popsaných okolností se K. T. dopustil podvodných jednání dále podrobněji rozvedených pod body I. III. výroku (str. 3 19 písemného vyhotovení) tohoto rozsudku.

Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný a poškozená společnost T. odvolání, kterými se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2006 Vrchní soud v Praze. Ten svým rozsudkem sp. zn. 9 To 61/2006 z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody učiněným ohledně uvedeného poškozeného podle § 229 odst. 1 tr. řádu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu soud druhého stupně znovu rozhodl tak, že se obžalovaný K. T. při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona účinného od 1. 1. 2002 a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona, jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 6 T 116/2002, který mu byl doručen 10. 1. 2003, odsuzuje podle § 250 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon se podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazuje do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona se mu dále ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání 2 roků. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona se mu zakazuje výkon živnostenských činností, a to koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej a provádění staveb v trvání 8 roků, a dále se obžalovanému zakazuje výkon funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností všech typů na dobu 4 roků.

Současně se podle § 35 odst. 2 tr. zákona zrušuje výrok o trestu uloženém mu trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 6 T 116/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 28 odst. 1 tr. řádu se obžalovanému ukládá, aby poškozenému obchodní společnosti T., spol. s. r. o., nahradil škodu ve výši 1 396 981 Kč.

V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek beze změny.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, ve kterém napadá rozhodnutí soudu druhého stupně ve výrocích o vině, o trestu i o náhradě škody, a to s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.



Na str. 1 12 svého mimořádného opravného prostředku dovolatel opisuje rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, tedy ta rozhodnutí, která jsou součástí trestního spisu a které má dovolací soud k dispozici. Dále dovolatel seznamuje dovolací soud s částí právní úpravy dovolání a jejího výkladu dle judikatury. Kromě toho dovolatel vznáší i některé námitky jako odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku:



V prvé řadě vyjadřuje přesvědčení, že naplnění skutkové podstaty tzv. fakturačního podvodu v rámci ust. § 250 tr. zákona nelze dovozovat za podmínek přísnějších, než stanoví pro podmínky podnikání obchodní zákoník a zákon o konkurzu a vyrovnání. Jestliže tedy obviněnému tyto předpisy nestanoví povinnost podat návrh na konkurz, tedy není v daném období ani předlužen ani insolventní, nelze mít za to, že v daném období uzavírá obchodní vztahy, ve kterých má alespoň nepřímý úmysl získat pro sebe či jiného, zde zejména jím řízenou firmu, obohacení. Dovolatel je toho názoru, že nelze považovat za fakturační podvod každé jednání, kdy odpovědný pracovník za firmu uzavře, či jeho pracovníci uzavřou obchodní kontrakty, ačkoli vědí, že jsou po přechodné období neschopni splnit svůj platební závazek, když je objektivní předpoklad, že tyto platby byť po lhůtě splatnosti uhradí. Dovolatel uvádí, že na uvedené případy stanoví, pokud se věřitel cítí finančně poškozen, sankce obchodní zákoník.



Dále dovolatel uvádí, že z definice fakturačního podvodu vyplývá, že pro posouzení, zda se dovolatel v jakékoli ze žalovaných částí trestné činnosti dopustil trestného jednání, je nutné posoudit jednak vliv vnějších faktorů, jednak objasnit stav hospodaření firmy ovládané obviněným a následně pak vyhodnotit kroky jím učiněné pro zajištění chodu firmy a tedy úhrady závazků, a zda a případně od kterého okamžiku musel být srozuměn s tím, že cenu odebraného zboží a služeb není v možnostech jím řízených firem ve smluvně sjednaném termínu ve většině případů v rámci termínu splatnosti faktur uhradit. Pro posouzení stavu hospodaření jím řízené firmy jsou podstatné závěry učiněné znalci z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence.



Dovolatel rovněž konstatuje, že v tzv. skutkové větě výroku rozsudku musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (č. 43/1991-1 Sb. rozh. tr.). Popis skutku, zejména způsob jeho spáchání, musí být uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Jestliže je znakem objektivní stránky způsob provedení činu, je nutno jej popsat skutkově, nikoli právně. Při absenci vyjádření některého ze znaků skutkové podstaty trestného činu ve výroku odsuzujícího rozsudku není možné jeho existenci dovozovat pouze z odůvodnění rozhodnutí. Dovolatel namítá, že v době, kdy uzavíral část kontraktů, pro které byl uznán vinným uvedeným trestným činem, jak vyplývá i ze znaleckého posudku Ing. B., když společnost se stává insolventní k datu 31. 12. 2000 a předluženou k datu 30. 11. 2001, byla společnost schopna uhradit své závazky. V této době (r. 2000), vědom si proúvěrování firmy u jednotlivých bank a splatnosti úvěrů, jednal o kompletním přefinancování společnosti prostřednictvím jediného úvěru od banky S. M. ve spojení s financemi od otce a rodiny. Druhou námitku obviněný vede ve směru zavinění, byť ve formě nepřímého úmyslu.



Dovolatel dále namítá, že pokud se týká jeho jednání vůči bankám, ve kterém obžaloba spatřovala trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, nebylo o vině rozhodnuto. Krajský soud v Českých Budějovicích však jednání, o kterém bylo již pravomocně rozhodnuto, pojal do skutkové věty, přičemž tato zní tak, že nebyl své závazky schopen ani bankám splnit. Proto také skutková věta dále navazuje s tím, že označuje za trestné veškeré sjednání závazků dodavatele za společnost T. C., s. r. o., od r. 1998. Dovolatel je toho názoru, že nalézací soud se v této souvislosti nevypořádal se skutečností, že pro uvedené bankovní úvěry nebyl dovolatel odsouzen, když Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení ve věci vedené pod sp. zn. 4 To 63/2003 předchozí rozhodnutí nalézacího soudu zrušil právě pro rozpor mezi důkazy, zejména pak znaleckým posudkem znalce Ing. J. V., který konstatoval, že firma dovolatele v tomto období nebyla ani insolventní ani předlužená. Nalézací soud trestní stíhání bez dalšího dokazování v této předchozí věci pro tyto skutky zastavil. Tvrzení Krajského soudu v Českých Budějovicích v této části skutkové věty je pak v rozporu s tím, že tyto úvěry nebyly k datu vyhlášení konkurzu splatné.

Dovolatel označuje za naprosto zkreslený závěr soudů obou stupňů o tom, že znalec v hlavním líčení ustoupil od závěru o datu předluženosti a insolvence firmy obviněného, když nevěděl o předchozích úvěrech. Se závěry o insolvenci a předluženosti se dle názoru dovolatele dostává skutková věta do rozporu, když je uvedeno, že navzdory insolvenci spol. T. C., s. r. o., o níž byl obžalovaný seznámen nejpozději od měsíce září 1998 .

V další části dovolání obviněný zpochybňuje i další tvrzení soudu obsažená v tzv. skutkové větě výroku. Naproti tomu vznáší námitku proti tomu, že skutková věta neobsahuje skutečnost, že v r. 2000 zahájil jednání o přefinancování společnosti, přičemž tuto skutečnost on sám považuje za podstatnou z hlediska posouzení subjektivní stránky činu.

Námitku proti závěru odvolacího soudu ohledně zavinění ve formě nepřímého úmyslu vznáší dovolatel i s ohledem na posouzení druhu podnikání a z hlediska posouzení, zda při rozpracovanosti a obratu při podnikání mohl být objektivně přesvědčen, že je firma schopna nedostatek finančních prostředků v krátké době překonat; dovolatel tvrdí, že opačně bylo nutno prokázat, že společnost nemá jistotu, že by si mohla opatřit v dohledné době potřebné platební prostředky.

Dovolatel odkazuje i na hodnocení odborníků jednotlivých bankovních domů, že pokud nedošlo k nepředvídatelným potížím, byly jednotlivé stavební akce připraveny tak, že bylo vždy úplně zajištěno nejen splacení úvěrů, ale také ještě zisk společnosti. Dovolatel také uvádí, že byl přesvědčen o schopnosti vyvést společnost z krize s ohledem na to, že poslední stavební akce se bezprostředně blížila dokončení a on že z této akce uhradí závazky jak dodavatelům, tak i bankovní úvěry bez sankčních úroků. Dovolatel dále zpochybňuje skutkový závěr nalézacího soudu (který dle jeho názoru neodpovídá provedeným důkazům), že společnost od r. 1997 nevytvářela zisk.



Pokud jde o námitky dovolatele vůči uloženému trestu, dovolatel tvrdí, že uložený trest s ohledem na absenci zákonného rozhodnutí o vině postrádá svůj právní podklad. Neztotožňuje se také se závěrem obou soudů, že nejsou dány důvody pro použití ust. § 40 odst. 1 tr. zákona. Přestože byl trest odnětí svobody uložen na spodní hranici zákonné trestní sazby, je dovolatel přesvědčen, že je nepřiměřeně přísný a odporuje účelu trestu ve smyslu ust. § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zákona.

V petitu svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a v odsuzující části i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Konstatuje, že většinu rozsáhlé argumentace obviněného tvoří jeho polemika se způsobem, jímž v dané věci činné soudy hodnotily důkazy, a tudíž směřuje nikoli proti právnímu posouzení skutku, jak by odpovídalo uplatněnému dovolacímu důvodu, nýbrž proti skutkovým zjištěním. V tomto rozsahu tedy státní zástupce považuje dovolání za podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.

Pokud jde o věcné námitky, pak státní zástupce vyslovuje nesouhlas s názorem obviněného, že hodnocení znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona v případech tzv. fakturačního podvodu je odvislé od limitů podnikání vymezených ustanoveními obchodního zákoníku či zákona o konkurzu a vyrovnání. Především ust. § 250 tr. zákona není normou s blanketní dispozicí, která by odkazovala na dovolatelem zmiňované zákonné instrumenty, takže bezprostřední aplikace ustanovení obchodního či konkurzního práva v dané věci není na místě. Konstatování insolventnosti pachatele, resp. jím ovládané obchodní společnosti, je pouze jedním z hledisek při hodnocení subjektivní stránky, nikoliv však jediným, ba ani hlavním kriteriem. Jak je všeobecně známo, i chování pachatele odpovídající požadavkům jiných právních odvětví (zejména občanského či obchodního práva) může být současně kvalifikováno jako porušení zájmů chráněných trestním zákonem. Hodnocení subjektivní stránky v případě trestné činnosti páchané dovolatelem vychází z jeho konkrétního chování na pozadí doložené insolvence jím řízené firmy, jak je podrobně popsáno v rozsudku soudu prvního stupně. Závěry vyslovené v rozsudku jsou logické, odpovídají důkazním zjištěním a lze je označit za zcela správné. Proto jsou námitky dovolatele vůči posouzení subjektivní stránky dle názoru státního zástupce nedůvodné. V tomto směru také státní zástupce odkazuje na hodnocení vyslovené v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.



Pokud jde o námitky dovolatele vůči výroku o trestu, státní zástupce připomíná, že s odkazem na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze napadat výrok o trestu pouze v těch případech, kdy je vytýkáno vadné užití zvláštních hmotně právních ustanovení při ukládání trestu. Je-li vznesena námitka ve vztahu k aplikaci § 40 odst. 1 tr. zákona, pak státní zástupce konstatuje, že soud prvního stupně toto ustanovení neaplikoval, neboť nezjistil, že by pro jeho aplikaci byly splněny podmínky. Kromě toho upozorňuje, že soud má toto ustanovení možnost, nikoli povinnost aplikovat a obviněný se nemůže bez dalšího domáhat této aplikace s pouhým poukazem na to, že (podle jeho přesvědčení) jsou v jeho trestní věci dány podmínky pro takový postup.



Protože státní zástupce považuje podané dovolání za zjevně neopodstatněné, navrhuje jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že s výše uvedeným dovolacím důvodem je podané dovolání v souladu pouze zčásti. V rozporu s tímto (jakož i kterýmkoliv jiným) zákonným dovolacím důvodem jsou ty námitky dovolatele, kde poukazuje na nedostatečný rozsah dokazování či skutkové hodnocení provedených důkazů. V této části nelze považovat obsah dovolání za relevantní, neboť dovolání jako zvláštní druh mimořádného opravného prostředku k revizi podobných námitek neslouží, dovolání nemá povahu druhého odvolání a učiněná skutková zjištění jsou pro dovolací soud závazná.

To se z převážné části týká výhrad dovolatele jak vzhledem k obsahu jednotlivých tvrzení v tzv. skutkové větě, tak i ve vztahu ke skutkovým zjištěním učiněným v rámci zjištění okolností nezbytných pro posouzení subjektivní stránky jednání dovolatele (posouzení otázky data vzniku insolventnosti firmy, posouzení zahájení jednání o přefinancování společnosti atd.). Pokud jde o otázku subjektivní stránky, Nejvyšší soud se kromě toho, že i tuto část dovolání považuje za část napadající primárně skutkové zjištění soudu a teprve sekundárně napadající právní posouzení přiklání k názoru státního zástupce o nedůvodnosti námitek obviněného. Podané dovolání je sice velice obsáhlé, nicméně Nejvyšší soud dochází k závěru, že valná část jeho obsahu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (jakož i jiných zákonných dovolacích důvodů) zcela irelevantní, vycházející zřejmě z představy, že dovoláním jako specifickým druhem mimořádného opravného prostředku lze napadat totéž, jako opravným prostředkem řádným a z tohoto pohledu že tedy pravomocné odsouzení po řádném projednání soudem druhého stupně je jen jednou fází trestního řízení před další plnou revizí prováděnou na podkladě dalšího (svým obsahem obdobného) opravného prostředku soudem řádné třetí instance. Povaha dovolání dle platné právní úpravy však takovou představu zcela vylučuje.

Nejvyšší soud je toho názoru, že z celého obsahu podaného dovolání lze mít z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za alespoň částečně relevantní otázku právního posouzení vztahu obchodního a konkurzního práva a práva trestního a otázku hmotně právního posouzení při rozhodování soudu o trestu. Nejvyšší soud však po přezkoumání těchto námitek dovolatele dospěl k závěru, že tyto jsou zjevně neopodstatněné.



Ze skutkových zjištění učiněných v řízení předcházejícím dovolání je zcela zjevné, že znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona byly beze všech pochybností jednáním dovolatele naplněny a že učiněná skutková zjištění byla správně právně kvalifikována. Nelze akceptovat názor, že dokud podnikatelský subjekt neupadne dle příslušných norem jiných právních odvětví do konkurzu či vyrovnání, je mu zákonem dovoleno jakékoli jednání podvodného charakteru, jako např. zatajování skutečné finanční situace firmy, sjednání lhůt splatnosti, o nichž obviněný předem ví, že je nemůže dodržet apod. Domáhá-li se dovolatel de facto revize právního posouzení svého jednání právě z tohoto pohledu, pak tak činí zjevně neopodstatněně. S námitkami dovolatele se ostatně řádně vypořádal již soud druhého stupně, své závěry také řádně a logicky odůvodnil. Skutečnost, že s těmito závěry obviněný nesouhlasí, není z hlediska řízení o dovolání relevantní.



Nejvyšší soud se ztotožňuje v celém rozsahu s výše uvedeným stanoviskem státního zástupce v otázce námitek dovolatele vůči uloženému trestu. Nepovažuje za potřebné tuto argumentaci opakovat a námitky dovolatele v tomto směru považuje ze stejných důvodů za zjevně neopodstatněné. Pouze k tomuto stanovisku dodává, že pokud dovolatel namítá i nepřiměřenost trestu, pak jde o námitku vůči uvážení soudu vymykající se jak zvolenému dovolacímu důvodu, tak i kterémukoli jinému ze zákonných dovolacích důvodů.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že jak výše uvedeno Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je v té části, kde je s ohledem na zákonné dovolací důvody relevantní a přezkoumatelné, zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného K. T. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. května 2007

Předseda senátu:

Mgr. Josef H e n d r y c h