3 Tdo 28/2014
Datum rozhodnutí: 15.01.2014
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 28/2014 -20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 15. ledna 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný Z. R ., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 25. 9. 2013, č. j. 31 To 334/2013-259, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 240/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
V rámci rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 4. 2013, č. j. 1 T 240/2010-234, v trestní věci obviněných Z. R. a M. B. byl obviněný Z. R. za jednání popsané pod body ad 1/ a 3/ tzv. skutkové věty výroku o vině uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 11. 2010 /dále jen tr. zákoník /), dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, na tom skutkovém základě, že jednak sám dne 21. 4. 2010 v době od 18:00 hod. do 23:59 hod. v H., S., okr. L. v bytě ve 4. patře v úmyslu vykonat soulož s poškozenou H. M., která byla vlivem požitých alkoholických nápojů ve stavu těžké opilosti až intoxikace alkoholem s hladinou alkoholu nejméně 2,67 g/kg v krvi, tuto proti její vůli povalil na postel, stáhnul jí kalhoty s kalhotkami, rozřízl jí nožem tričko a podprsenku, čemuž se poškozená bránila kopy, přitom poškozenou udeřil nejméně čtyřikrát otevřenou dlaní ruky do obličeje (bod ad 1/) a jednak společně se spoluobviněným M. B. dne 22. 4. 2010 v době od 10:00 hod. do 12:00 hod. v H., S., okr. L. v bytě ve 4. patře, když chtěla poškozená H. M., odejít z bytu, tak ji nejprve Z. R. sdělil, že nikam nepůjde, a vulgárními výrazy požadoval soulož, načež uchopil pravou rukou její levou ruku v oblasti nadloktí a otevřenou dlaní ji udeřil do obličeje, následně ji uchopil oběma rukama za ramena a shodil ji na postel na záda, snažil se ji zalehnout, čemuž se poškozená aktivně bránila kopáním nohami, pročež obv. Z. R. vyzval obž. M. B., aby poškozené podržel nohy, tento výzvě vyhověl, chytil poškozenou za kotníky, roztahoval jí nohy, přičemž obž. Z. R. na poškozené vykonal soulož s vyvrcholením do pochvy a vzápětí obž. Z. R. sedl na postel k hlavě poškozené, držel ji za ramena a obž. M. B. vykonal soulož na poškozené, která již rezignovala na aktivní fyzický odpor, když při jednání obviněných neustále opakovala, že souložit nechce, a obž. R. na poškozené ještě následně 2x vykonal vaginální soulož, čemuž se poškozená ze strachu z jeho předchozího násilného jednání nebránila . Za to byl obviněný Z. R. podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 25. 9. 2013, č. j. 31 To 334/2013-259, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obou obviněných zrušil ve výrocích o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté obviněnému Z. R. při nezměněném výroku o vině nově uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k tomuto obviněnému nabyl právní moci dne 25. 9. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř. per analogiam).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Z. R. následně dovoláním , které zároveň obsahově směřovalo i proti výroku o jeho vině z rozsudku soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) ve shodě se svým předcházejícím odvoláním popřel, že by si vůči poškozené počínal tak, jak je popsáno v bodě ad 1/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Namítl, že soud při rozhodování o jeho vině vycházel toliko z dojmu poškozené, která se ovšem v rozhodnou dobu nacházela ve stavu takové opilosti, že si na nic z toho, co se údajně mělo stát, nemohla blíže rozpomenout. Tato skutečnost přitom plyne nejen z jejího vlastního vyjádření k činu samotnému, tj. že si na nic nepamatuje, ale nepřímo též z vyjádření znalce z oboru soudního lékařství MUDr. Havla. Za této situace proto závěr soudu, že skutkový děj bylo možno rekonstruovat právě z tvrzení poškozené o tom, k čemu vlastně mělo dne 21. 4. 2010 dojít, nemůže podle dovolatele obstát. Ke skutku ad 3/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně pak namítl, že v rozhodnou dobu objektivně nebyl disponován k tomu, aby byl schopen poškozenou vůbec znásilnit, resp. na ní dokonat soulož, a to právě ze zdravotních důvodů, o nichž hovořil již v rámci hlavního líčení. Popřel také, že by poškozené strkal do pochvy láhev, jak uvedla. Tato skutečnost nebyla zjištěna ani z výpovědi na místě činu přítomného spoluobviněného M. B. Dovolatel je přesvědčen, že soudy obou stupňů ohledně jeho osoby nepostupovaly v projednávané věci v duchu zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného . V důsledku toho nesprávně rozhodly o jeho vině.

Proto závěrem Nejvyššímu soudu navrhl, aby k jeho dovolání byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 22. 12. 2013. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 30. 12. 2013 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

Obviněný Z. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě tak měla být v jeho neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.

Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Nutno poznamenat, že pokud jde o události ve večerních hodinách dne 21. 4. 2010, vyšel při rekonstrukci skutkového děje především z výpovědí obou spoluobviněných a nikoli z výpovědi poškozené, jak nepřípadně namítá dovolatel. Soud se vypořádal i s obhajobou obviněného (dovolatele), že kritického dne nebyl dostatečně zdravotně disponován k výkonu soulože (viz str. 7/8 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a z nich plynoucím právním závěrům neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 2 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil (viz str. 3 dole 5 shora napadeného rozsudku). Nejvyšší soud tak nesdílí názor dovolatele, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Protože dovolání obviněného Z. R. bylo opřeno výhradně o procesní (skutkové) námitky , které pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit nelze, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler