3 Tdo 277/2009
Datum rozhodnutí: 26.03.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 277/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2009 o dovolání podaném obviněným J. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 6 To 261/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 89/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 14 T 89/2007, byl obviněný J. T. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 12. 1. 2007 kolem 16.40 hodin se dostavil do provozovny společnosti m., s. r. o., v K. ulici, P., aby zde vyzvedl dataprojektor zn. Benq MP 620 ze záruční opravy, kam byl dán z důvodu, že nešel vypnout a obraz měl růžový nádech, přičemž ze strany pracovníků provozovny mu bylo sděleno, že závada byla shledána také na projektorové lampě, na niž se však nevztahuje stejná záruční doba jako na dataprojektor, a proto pokud chce přístroj opravit, musí uhradit výměnu projektorové lampy, načež obžalovaný požádal pracovníka provozovny, aby do dataprojektoru vložil novou funkční lampu, aby měl možnost přesvědčit se o funkčnosti přístroje, po provedení této výměny obžalovaný uchopil dataprojektor i s novou funkční lampou a z provozovny odešel i přes to, že byl pracovníky provozovny upozorňován na nutnost vloženou lampu vrátit či zaplatit, a svým jednáním tak způsobil poškozené společnosti m., s. r. o., škodu ve výši 7.400,- Kč . Za to byl podle § 247 odst. 1 tr. zák. za použití § 53 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud výrokem podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody ve výměře jednoho měsíce.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 6 To 261/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 9. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).



Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž současně napadl v celém rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve v obecné rovině rozebral práva a povinnosti kupujícího a prodávajícího plynoucí z odpovědnosti za vady výrobku v záruční době a následně setrval na své obhajobě z dosavadního průběhu trestního řízení, podle níž jednal v přesvědčení, že pokud měl podle záručních podmínek výrobce nárok na bezplatnou opravu veškerých odstranitelných vad dataprojektoru MP 620 po dobu tří let, měl v této záruční době nárok i na bezplatnou výměnu vadné projektorové lampy za lampu novou, což bylo předpokladem dalšího bezchybného fungování přístroje. Dovolatel znovu zdůraznil, že společnost T. m., s. r. o., zakoupila dne 15. 2. 2006 dataprojektor jako celek, a nikoliv pouze samotnou projektorovou lampu, na kterou se podle záručních podmínek vztahovala toliko šestiměsíční záruční doba. Pokud by v záručních podmínkách bylo výslovně uvedeno, že záruka na dataprojektor je tříletá, což však neplatí pro projektorové lampy, kde je záruční lhůta šestiměsíční, byl by text zřejmý, ale ze zvolené formulace, podle níž se na projektorové lampy zakoupené po 1. 7. 2005 vztahuje záruka v délce šest měsíců, podle názoru dovolatele vyplývá, že tato záruční doba se týká jen samostatně zakoupených lamp a nikoliv celého přístroje.

Dovolatel dále odmítl argumentaci odvolacího soudu použitou v napadeném usnesení, podle které měl projektorovou lampu uhradit nebo si odnést dataprojektor bez ní a poté měl svá práva kupujícího případně uplatňovat soudní cestou. Tato doporučení totiž dle jeho názoru neodpovídají běžnému životu ani samotnému účelu reklamace a vedou k mnohaletým sporům, kdy výrobek nelze užívat. V této souvislosti vyslovil dovolatel přesvědčení, že ve věci činné soudy svým postupem jednostranně chránily poškozenou společnost, která odmítla bezplatně opravit přístroj v záruce, ačkoliv to bylo její povinností. Jeho jednání se soukromoprávním základem bylo pak soudy nedůvodně kriminalizováno a tím došlo k porušení zásady ultima ratio, podle níž ochrana soukromoprávních vztahů má být v prvé řadě realizována prostředky soukromého práva a nikoliv trestním právem jako krajním prostředkem; tzn. že je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana celospolečenských hodnot vymezených v jednotlivých skutkových podstatách trestných činů a nikoliv ochrana subjektivních práv, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem své dovolání uzavřel obviněný tím, že inkriminovaný skutek není trestným činem, neboť v záruční době pouze uplatňoval odstranění vad výrobku. Proto navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadená rozhodnutí z r u š i l .

K dovolání obviněného se v souladu ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který po rekapitulaci soudy zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že bez ohledu na běh záručních lhůt či jejich výklad je v posuzovaném případě podstatné to, že si dovolatel nechal v prodejně poškozeného do svého dataprojektoru instalovat cizí věc - projektorovou lampu, přičemž poté, kdy uvedená lampa byla vložena do projektoru, přístroj vzal a přes nesouhlas přítomných pracovníků z prodejny odešel. Tím si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a s ohledem na její (soudy zjištěnou) hodnotu svým jednáním spáchal trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Názor dovolatele, podle kterého se domníval, že má nárok na bezplatnou výměnu projektorové lampy v návaznosti na běh záruční doby a může si tedy přístroj s novou součástkou odnést, nelze podle státního zástupce akceptovat. Ve svém důsledku by totiž mohl vést k obecnému tvrzení, že osoby uplatňující z různých důvodů nárok na bezplatnou opravu své věci, si mohou oprávněně přisvojovat např. náhradní díly v provozovnách provádějících opravy, a to zcela bez ohledu na názor subjektu provádějícího opravy, resp. skutečný stav věcí, což nepochybně nelze připustit.

K poukazu dovolatele na soukromoprávní základ celého incidentu a namítanou nepřípustnost ingerence orgánů činných v trestním řízení do věci státní zástupce připomněl, že konkrétní podstatou celého případu je především neoprávněné přisvojení si cizí věci dovolatelem, jež vytváří jednoznačnou trestněprávní relevanci jednání. Byť ke spáchání skutku v širším smyslu došlo v rámci soukromoprávních vztahů spočívajících v uplatnění odpovědnosti za vady zboží, byl průběh těchto vztahů přerušen činem dovolatele, který na další postup v soukromoprávní sféře rezignoval a dopustil se skutku, který již zakládal nutnost aplikace trestněprávních norem.

Své písemné vyjádření uzavřel státní zástupce tím, že soudy obou stupňů postupovaly v dovolatelově případě správně a v souladu se zákonem. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání učinil státní zástupce i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.)

Obviněný J. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

S ohledem na výklad výše uvedeného dovolacího důvodu má Nejvyšší soud zato, že dovolatelova námitka týkající se nesprávné aplikace prostředků (norem) trestního práva jako ultima ratio na vztahy mající podle něj soukromoprávní povahu a že byl proto neprávem uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 tr. zák., je námitkou právně relevantní.

Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Nejprve je nutno v obecné rovině uvést, že trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoli nepatrnou. Cizí věcí se rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici. Pachatel si přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele, pokud si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vlastní vůle. Škodou nikoli nepatrnou se pak rozumí škoda nejméně v částce 5.000,- Kč (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.).

Dále je s ohledem na obsah dovolacích námitek nutno připomenout, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ, jako trestného činu, je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot stanovených v trestním zákoně a vymezených v jednotlivých skutkových podstatách trestných činů a nikoliv ochrana konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře a která nechrání trestní právo. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V právním státě je totiž nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Tyto důležité aspekty ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil i Ústavní soud (srov. přiměřeně například nálezy Ústavního soudu č. 50/2001 a 61/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

V nyní projednávaném případě soudy dovoláním napadenými rozhodnutími výše uvedené zásady neporušily.

Ze skutkových zjištění, na kterých v posuzovaném případě soudy založily svá rozhodnutí, vyplývá, že společnost T. m., s. r. o., zakoupila dne 15. 2. 2006 v provozovně prodejce, společnosti m., s. r. o., dataprojektor Benq MP 620. Ze záručních podmínek společnosti Benq jako výrobce dataprojektoru vyplynulo, že na něj poskytuje záruku v trvání 3 let, na projektorové lampy zakoupené po 1. 7. 2005 potom v délce 6 měsíců. V průběhu užívání dataprojektoru se na něm objevily dvě vady, a to nemožnost ho vypnout a růžový nádech obrazu. Dne 3. 1. 2007 předal obviněný dataprojektor k opravě, přičemž následně byl telefonicky vyrozuměn, že na vadu spočívající v nemožnosti přístroj vypnout se vztahuje záruka a vada byla odstraněna, růžový nádech obrazu je potom způsoben vadnou projektorovu lampou, na kterou se již záruka nevztahuje. Obviněný se v důsledku této výzvy dne 12. 1. 2007 dostavil do provozovny m., s. r. o., kde si nechal do dataprojektoru za účelem vyzkoušení správnosti jeho funkce vložit jinou projektorovou lampu, která byla majetkem provozovny a ve vztahu k obviněnému věcí cizí. Ten si s takto instalovanou součástkou potom projektor vzal a přes nesouhlas přítomných pracovníků, resp. přes jejich námitku, že lampu musí zaplatit nebo ji vrátit, a upozornění, že hodnota lampy převyšuje částku 5.000,- Kč a svým jednáním se tak může dopouštět trestného činu, z provozovny odešel. Tím byla společnosti m., s. r. o., způsobena škoda, představující majetkovou újmu v soudem zjištěné výši.

Lze tedy shrnout, že inkriminovaný skutek byl ve své podstatě vyvrcholením sporu mezi dovolatelem a servisními techniky výše uvedené společnosti o výklad záručních podmínek, tedy o to, zda dovolatel má či nemá nárok mj. též na bezplatnou výměnu vadné projektorové lampy. Obě strany uplatnily protikladná stanoviska a ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že k žádné dohodě mezi nimi nedošlo. Byl-li dovolatel přesvědčen, že prodejce vůči němu porušil své právní povinnosti a v rozporu se záručními podmínkami výrobce mu odmítl provést bezplatnou výměnu vadného komponentu přístroje, na kterou měl podle svého přesvědčení právní nárok, mohl k uplatnění svých práv použít standardní, tedy zákonem stanovené prostředky; především měl možnost podat adekvátní soudní žalobu. Za těchto okolností by inkriminovaný spor nepochybně zůstal ve sféře soukromého práva.

Dovolatel však vědomě takový způsob nezvolil a rozhodl se pro cestu jakési svémoci , když si z prodejny odnesl nejen dataprojektor, jehož byl vlastníkem (resp. jím byla společnost T. m., s. r. o.), ale proti vůli servisních pracovníků také cizí věc projektorovou lampu, jež byla do přístroje instalována výlučně ze zkušebních důvodů k ověření jeho funkčnosti. O její ceně byl přitom informován. Tím se předmětné věci nejen zmocnil, ale zároveň si ji i přisvojil, neboť nad ní získal ke škodě jiného faktickou moc. Dovolatel zároveň jednal se znalostí všech rozhodných skutečností. Pokud si tedy počínal soudy zjištěným způsobem, je zřejmé že jeho jednání významně vybočilo z rámce občanského či obchodního práva a bylo proto důvodně řešeno již prostředky práva trestního. Soudy je pak právem kvalifikovaly trestný čin krádeže (§ 247 odst. 1 písm. a/ tr. zák.).

Byť to dovolatel výslovně nenamítal, přesto v případě daného, svojí povahou méně obvyklého jednání (činu), zbývalo posoudit, zda byl stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly formální znaky určité skutkové podstaty naplněny, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz R 43/1996 SbRt.). Konkrétní skutkové okolnosti, ze kterých soudy obou stupňů při svém rozhodování v projednávané věci vycházely (viz odůvodnění jejich rozhodnutí), však podle Nejvyššího soudu takový závěr nedovolovaly. Nižší stupeň nebezpečnosti dovolatelova jednání pro společnost byl pak vyjádřen v uloženém trestu.

Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolateli nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně trpí namítanými vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání proto neshledal jakkoliv opodstatněným.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného J. T. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler