3 Tdo 276/2017
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 358 odst. 1 tr. zákoníku, § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 276/2017-23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný A. N. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 9 To 432/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 82/2016, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného A. N. odmítá .

Odůvodnění

I.
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 9. 2016, sp. zn. 2 T 82/2016, byl obviněný A. N. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 14. 2. 2016 kolem 2:30 hodin ve vnitřních prostorách hostince U Švejka v městě P., městské části S., před nejméně třemi osobami současně přítomnými, napadl v podnapilém stavu M. Š. tak, že ho oběma rukama uchopil za oděv, v oblasti hrudníku, a pak ho natlačil na barový pult, kde ho shodil na zem, a kde ho jako ležícího na zádech, nejméně jedenkrát kopl zřejmě nártem své nohy, na které měl obutou sportovní obuv, do oblasti hlavy, čímž mu způsobil zcela lehké a povrchní poranění hlavy, spočívajícím v mírném otoku a citlivosti hlavy vlevo na spánku a na obličeji, s dobou citelného omezení v obvyklém způsobu života po dobu nejvýše 3 dnů .

Za to byl odsouzen podle § 358 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 1 (jednoho) roku.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, částku 5.587 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 9. 2016, sp. zn. 2 T 82/2016, podal obviněný odvolání.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 9 To 432/2016, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 9 To 432/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 298 302), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný má za to, že postup soudu prvního stupně při opatřování a hodnocení důkazů byl v rozporu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž tyto vady neodstranil ani soud odvolací, kdy soudy hodnotily jednotlivé důkazy vadně, jednostranně v neprospěch obviněného, a naopak ve prospěch poškozeného M. Š. a svědka O. F. Trvá na tom, že daného dne nikoho nenapadl, po celý večer se bavil se svými známými. Naopak, byl surově napaden a zbit poškozeným M. Š. a svědkem O. F. Dále podrobně rozebírá svůj zdravotní stav po napadení a motivaci poškozeného M. Š. a svědka O. F. k podání trestního oznámení na jeho osobu. Soud první stupně opřel svoje rozhodnutí pouze o důkazy potvrzující tvrzení M. Š. a O. F. a svědectví osob z okruhu těchto osob, konkrétně o svědectví svědka R. N., R. H. a H. M., jež považoval za svědky nezávislé, aniž by pro tento závěr měl oporu ve spise. Stejně tak výpověď znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové stran zdravotního stavu poškozeného M. Š. byla soudem prvního stupně záměrně tlačena k potvrzení možnosti, že k drobnému zranění poškozeného mohlo dojít jednáním obviněného. Výpovědi svědků svědčících ve prospěch obviněného, jmenovitě T. P. a V. P., soud prvního stupně bez náležitého vysvětlení a bez opory ve skutečném stavu věci označil za lživé a účelové. Obviněný v této souvislosti odkazuje na své odvolání, kde podrobně poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků a podává rozbor jednotlivých důkazů. V projednávané věci taktéž spatřuje porušení zásady in dubi pro reo, přičemž pochybnosti vzbuzuje znění skutkové věty výroku o vině, kdy soud prvního stupně nerozhodoval podle skutečně prokázaného skutkového stavu věci, ale na základě o zřejmém jednání obviněného. Dále uvedl, že nesprávný je taktéž závěr odvolacího soud stran brutálního napadení jeho osoby M. Š. a O. F., kdy odvolací soud uvedl, že tato skutečnost nemá vliv na trestnost jednání obviněného. V této souvislosti obviněný podrobně rozebírá genezi trestního řízení vedeného proti jeho osobě a trestního řízení vedeného proti M. Š. a O. F. Má za to, že celá trestní věc byla účelově vedena proti jeho osobě a s cílem vyloučit odpovědnost M. Š. a O. F.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 9. 2016, sp. zn. 2 T 82/2016, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 9 To 432/2016, a věc přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi k novému projednání.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 3. 2. 2017 (č. l. 324). Dne 13. 2. 2017 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZO 161/2017, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného A. N. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 9 To 432/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. N. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především svědecké výpovědi svědků R. N., R. H. a H. M., jejichž výpověď nepovažuje za nezávislou, a svědecké výpovědi svědků T. P. a V. P., jež svědčili ve prospěch obviněného a jejich výpověď byla nalézacím soudem označena za lživou a účelovou, dále výpověď znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové ve vztahu k zranění, jež utrpěl poškozený M. Š., a nepřímo taktéž výpovědi poškozeného M. Š. a svědka O. F.) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění průběhu a následků fyzického napadení jeho osoby M. Š. a O. F., jejich následnému jednání po spáchaném útoku a s tím související samostatně vedené trestní řízení), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že v daný večer nikoho nenapadl, celý večer se bavil se svými známými a byl bezdůvodně napaden M. Š. a O. F.).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních byť v dovolání formálně proklamovaných důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Břeclavi, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 3. 2017

JUDr. Petr Šabata
předseda senátu