3 Tdo 270/2017
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř., § 158 odst. 1 tr. zákoníku



3 Tdo 270/2017 -26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 o dovolání podaném B. R. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 12 To 166/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 8 T 145/2015, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 12 To 166/2016, zrušuje .

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 8 T 145/2015, byl B. R. uznán vinným přečinem rvačky podle § 158 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.

V předmětné věci podal B. R. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 12 To 166/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově uznal B. R. vinným přečinem rvačky podle § 158 odst. 1 tr. zákoníku, čehož se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v době od 9:00 hodin do 9:13 hodin dne 6. 7. 2013, u silnice III. třídy, na volném prostranství před sokolovnou v obci D., okr. J., po předchozím slovním a fyzickém napadání ze strany R. K. a J. K. kvůli stánkovému prodeji, které spočívalo v tom, že R. K. na něj skočila, štípala a škrábala po celém těle a J. K. jej kopla nohou do oblasti třísel, na což reagoval tak, že od sebe R. K. odstrčil, a následně i po napadání ze strany F. K. st. a F. K. ml., kteří mu oba dali několik ran pěstí do obličeje a dále K. ml. jej svedl na zem, a v okamžiku, kdy vstal na nohy, jej udeřil K. st., železnou konstrukcí (jekl čtvercového tvaru o délce 50 cm a profilu 2 × 2 cm) zezadu do týlu hlavy, načež opět F. K. ml. jej svalil na zem na záda, kde na něj tlačil rukama a začal jej uvedenou tyčí bít do jeho pravé nohy v oblasti holení kosti, takže utrpěl tržnou ránu na týle hlavy a otřes mozku a dále mu nezjištěným způsobem byla způsobena mnohočetná zavřená zlomenina pravého bérce s nutností operativního řešení, když v tuto chvíli se mu podařilo vytrhnout F. K. ml. uvedený jekl z ruky a mrštil jím před sebe, takže zasáhl F. K. ml. i F. K. st. do hlavy, přičemž F. K. st. byl následně převezen na ošetření v Oblastní nemocnici v Jičíně a v době od 6. 7. 2013 do 9. 7. 2013 hospitalizován, neboť utrpěl minimálně tržnou ránu měkkých tkání temeno-týlní krajiny vlevo při střední čáře délky cca 6 cm a oděrku kůže levého lokte s následnou pracovní neschopností od 6. 7. 2013 do přesně nezjištěné doby, F. K. ml. byl rovněž po převozu ošetřen v Oblastní nemocnici v Jičíně a v době od 6. 7. 2013 do 9. 7. 2013 hospitalizován, neboť utrpěl minimálně tržnou (tržnězhmožděnou) ránu měkkých tkání levé čelně-temenní krajiny délky cca 3-4 cm a otok měkkých tkání pravé ruky s následnou pracovní neschopností od 6. 7. 2013 do 1. 10. 2013, R. K. byla po ošetření v Oblastní nemocnici v Jičíně v době od 6. 7. 2013 do 1. 8. 2013 v ambulantním léčení praktické lékařky, neboť utrpěla krevní výrony v podkoží levé týlní krajiny, zevních partií levé poloviny hrudníku, přední plochy pravého lokte a malíkové hrany levého předloktí, zevní plochy levého stehna a dalších blíže neurčených partií těla, oděrky kůže nad pravou lopatkou, levostranných částí hrudníku, pravé hýžďové krajiny, nad pravým loktem a zevních ploch obou stehen, a J. K. dne 7. 7. 2013 vyhledala ošetření u praktické lékařky, neboť utrpěla oděrky kůže přední plochy pravé paže . Za uvedený přečin byl B. R. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal B. R. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný B. R. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Nejprve připomenul dosavadní průběh předmětné trestní věci a poukázal, že dle jeho názoru v napadeném rozhodnutí, jakož i v rozhodnutí předcházejícím, absentuje výrok o nárocích poškozených na náhradu škody. Dále pak rozvedl okolnosti incidentu, na základě kterých byl uznán vinným přečinem rvačky podle § 158 odst. 1 tr. zákoníku a zdůraznil, že nemůže být souzen za jednání, kterým odvracel přímo hrozící útok na jeho zdraví. Byl vystaven útoku čtyř osob, které mu způsobily různá zranění. V daném kontextu vyslovil své přesvědčení, že jednal v nutné obraně. Poukázal, že dle skutkové věty napadeného rozhodnutí měl např. R. K. toliko odstrčit, avšak tato poškozená následně téměř měsíc vyhledávala lékařské ošetření. Rovněž nejednal tak, aby F. K. ml. musel podstoupit takřka tříměsíční pracovní neschopnost. Ve vztahu k J. K. poté ze skutkové věty ani není zřejmé, jak jí měl způsobit poranění, pro které musela být ošetřena. Krom uvedeného namítl, že F. K. st., F. K. ml., R. K. a J. K. mezi sebou navzájem nevystupovali v roli útočníků a obránců, ale tito společně útočili na obviněného. On sám nikterak nevystupoval v roli aktivního útočníka, toliko se jiným útočníkům bránil. Již z tohoto důvodu soudy dospěly k chybné právní kvalifikaci jeho jednání, ve kterém není možné spatřovat trestný čin rvačky ve smyslu § 158 tr. zákoníku. Dle obviněného nebyla naplněna subjektivní stránka dané skutkové podstaty, zejména pak úmysl ohrozit zdraví jiného, když pouze odstrčil R. K. a odhodil zbraň, kterou na něj útočil F. K. ml. Což je ostatně také skutkový závěr, ke kterému dospěl soud druhého stupně ve svém rozhodnutí. Nad rámec těchto námitek uvedl, že soudy rezignovaly na individualizaci trestu, neboť vždy mu byl ukládán stejný trest, a to přestože soudy postupem času korigovaly rozsah zranění poškozených, resp. o incidentu bylo rozhodováno až po třech letech od dané události. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265m odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, obviněného zprostil obžaloby a poškozené s jejich nároky odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který jej označil za důvodné, načež podotkl, že napadené rozhodnutí nemůže obstát, neboť zjištěný skutek, přinejmenším v pojetí tzv. skutkové věty, nevykazuje znaky trestného činu. Z koncepce skutkové věty spíše vyplývá, že obviněný jednal v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Dále pak poukázal, že obsah skutkové věty neodpovídá obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž skutkový stav státní zástupce nepovažuje za ustálený, tudíž není zcela zřejmé, zda se měl obviněný vůbec dopustit nějakého trestného činu, případně jakého. Krom toho soud neprovedl kritické hodnocení jednotlivých výpovědí, nýbrž toliko konstatoval, že obhajoba obviněného byla vyvrácena. Zásadní rozpor v tomto ohledu státní zástupce spatřuje v okolnostech, za kterých měl daný konflikt vzniknout, neboť jak vypověděli např. poškozený F. K. st. či svědkyně K., tak to byla R. K., která celý konflikt vyvolala a s napadáním obviněného započala. Další zúčastnění (F. K. ml., R. K. a J. K.) však vznik konfliktu popisovali odlišně, s čímž se soudy nedostatečně vypořádaly. Pokud tedy soud konstatoval, že výpověď obviněného byla vyvrácena, jedná se o poněkud předčasný závěr. S ohledem na uvedené se již státní zástupce k dalším dovolacím námitkám obviněného nevyjádřil. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265 l tr. ř. přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Toto ustanovení tedy upravuje dvě alternativy. Podle první z nich nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Podle druhé alternativy sice byl určitý výrok učiněn, ale výrok není úplný.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejprve k námitkám obviněného spočívajících v tom, že v napadeném rozhodnutí absentuje výrok o nárocích poškozených na náhradu škody. Ve stručnosti lze připomenout, že trestním příkazem Okresního soudu v Jičíně ze dne 3. 8. 2015, č. j. 8 T 145/2015-453, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem rvačky podle § 158 odst. 1 tr. zákoníku, byli poškození podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž proti tomuto trestnímu příkazu podal obviněný odpor. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 27. 11. 2015, č. j. 8 T 145/2015-500, kterým byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, byli poškození podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání jak poškození, tak i příslušná státní zástupkyně (aniž by výslovně konkretizovala, proti kterým výrokům bylo odvolání podáno). Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2016, č. j. 12 To 22/2016-515, byla odvolání poškozených podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuta, neboť podá-li poškozený odvolání proti výroku zprošťujícího rozsudku, jímž byl podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázán se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jde o odvolání podané osobou neoprávněnou. Zároveň však soud předestřel, že daným rozhodnutím není dotčeno právo poškozených podat opravný prostředek proti dalšímu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, neboť k odvolání státní zástupkyně byl napadený rozsudek zrušen.

Následným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 3. 2016, č. j. 8 T 145/2015-524, byl obviněný B. R. uznán vinným přečinem rvačky podle § 158 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v odůvodnění tohoto rozhodnutí soud toliko konstatoval, že pokud jde o nároky poškozených, tak jejich odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2016, č. j. 12 To 22/2016-515, zamítnuto. Nejvyšší soud je ovšem toho názoru, že soud prvního stupně svým způsobem nedostatečně reflektoval skutečnost, že původní rozhodnutí (pod č. j. 8 T 145/2015-500) bylo zrušeno. Opakované hlavní líčení poté, co odvolací soud vrátí věc soudu prvního stupně, se však koná na podkladě původní obžaloby, přičemž proti novému rozhodnutí soudu prvního stupně jsou opětovně přípustné řádné opravné prostředky. Analogicky lze dovodit, že soud bude rozhodovat nejen na podkladě původní obžaloby, ale i s přihlédnutím k řádně a včas uplatněným nárokům na náhradu škody. Konečně, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2016, č. j. 12 To 166/2016-579, již také žádný výrok o nároku poškozených na náhradu škody neobsahuje.

Jelikož tedy byl rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 27. 11. 2015, č. j. 8 T 145/2015-500, kterým (mj.) byli poškození podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, v celém rozsahu zrušen, a to usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2016, č. j. 12 To 22/2016-515, byl zrušen i daný výrok o nároku na náhradu škody, přičemž dále již o něm nebylo v daném řízení rozhodováno. V tomto ohledu lze tedy hovořit o absentujícím výroku, což svým způsobem nastolilo situaci narušující právní jistotu. Přestože chybějící výrok o náhradě škody, který měl být učiněn podle § 229 odst. 3 tr. ř., nijak nebrání poškozeným, aby uplatnili své nároky v občanskoprávním řízení, tak nelze opomenout, že zatímco prvně byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, tak následně byl uznán vinným přečinem rvačky podle § 158 odst. 1 tr. zákoníku a Nejvyšší soud nemůže předjímat, zda by soud prvního stupně náhradu škody poškozeným za této situace nepřiznal.

Byť chybějící výrok o náhradě škody může Nejvyšší soud sám doplnit, tak vzhledem k ostatním nedostatkům napadeného rozhodnutí, které, jak bude rozvedeno dále, zavdaly kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, k tomuto kroku nepřistoupil.

Nyní k námitkám stran samotného jednání obviněného a patřičné právní kvalifikace tohoto jednání.

Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k celkové revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Již z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemůže hodnotit polemiku obviněného, zda pracovní neschopnost a podstupování lékařských vyšetření poškozených K. bylo adekvátní.

Přesto však Nejvyšší soud může mimořádně zasáhnout i do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti. Zpravidla se jedná o případy, kdy je ve věci přítomen tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, resp. pokud nepodložená skutková zjištění následně vedou k chybné aplikaci norem hmotného práva.

Obviněný byl uznán vinným přečinem rvačky podle § 158 odst. 1 tr. zákoníku. Rvačkou se rozumí vzájemné napadání nejméně tří osob, při střídavém útoku a protiútoku, v důsledku čehož se všichni účastníci rvačky navzájem ohrožují na zdraví či na životě. Pro naplnění znaků této skutkové podstaty je však rozhodné, aby obě strany (počty osob na jednotlivých stranách nejsou rozhodné) byly vzájemnými útočníky, nikoli jedna z nich pouze obráncem. Přitom ze skutkové věty napadeného rozhodnutí, co se týče aktivního jednání obviněného, vyplývá toliko, že od sebe R. K. odstrčil se mu podařilo vytrhnout F. K. ml. uvedený jekl z ruky a mrštil jím před sebe, takže zasáhl F. K. ml. i F. K. st. do hlavy (není zřejmé, že by obviněný jeklem na poškozené zaútočil). Stran zmíněného napadání dále skutková věta popisuje výhradně dosti nevybíravý útok K. na obviněného. Není tedy ani zřejmé, v čem bylo spatřováno naplnění subjektivní stránky dané skutkové podstaty, tedy úmysl obviněného rvát se a jeho úmysl ohrozit jiného na zdraví (či na životě), a to ani úmysl eventuální.

Skutková věta je tedy koncipována spíše tak, že se poškození dopustili některého z ohrožovacích trestných činů uvedených v § 145 až § 148 tr. zákoníku, ať již dokonaného, či ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (byť si je Nejvyšší soud vědom, že v současné době již není namístě uvažovat o aplikaci uvedených trestných činů směřujících proti zdraví jednotlivce, anebo např. § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť takový postup by sám o sobě znamenal změnu k horšímu postavení poškozených, a zejména pak, právní kvalifikace jednání poškozených není předmětem nyní projednávané věci) a obviněný takto jednal maximálně v nutné obraně ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že nutnou obranou se rozumí odvracení útoku, který bezprostředně hrozí nebo trvá proti některému ze zájmů chráněných tr. zákoníkem. Pro posouzení, kdo je útočníkem a kdo útok odvrací, je rozhodující počáteční iniciativa, resp. kdo s útokem začal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 851/2002). U nutné obrany přitom není podmínkou subsidiarita (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1197/2013) a obranu obviněného není možné považovat za nepřiměřenou např. z toho důvodu, že nezvolil jiné řešení předmětné záležitosti, jako např. přivolání policie či útěk, jelikož jednání v nutné obraně je právem občana a je na něm, zda se rozhodne pro obranu anebo zvolí jiné východisko. Napadený přitom může způsob a intenzitu útoku posoudit podle prostředků, které používá útočník při útoku, což ale kategoricky neznamená, že obránce může při obraně použít jen stejné prostředky jako útočník. Je nezbytné vycházet z toho, že útočník si své prostředky pro útok vybírá sám, zatímco obránce si zpravidla prostředky k obraně vybírat nemůže. Napadený se často musí ve velmi krátkém okamžiku, bez předchozího rozmyslu, rozhodnout o způsobu obrany tak, aby byla efektivní a zároveň v souladu s § 29 tr. zákoníku, což na něj ovšem klade nepřiměřené požadavky. Ostatně, následky způsobené obráncem útočníkovi by měl nést především útočník, který celou situaci vyvolal, a nikoli napadený. Přitom tyto následky by měl nést i v případě, že napadený překročil v menším rozsahu meze nutné obrany. Celkové riziko z výsledku konfliktu tak musí nést především útočník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 272/2006). Dále lze podotknout, že intenzita obrany může být silnější, než intenzita útoku, jelikož obrana musí být způsobilá útok odvrátit. Je tedy možné, aby napadený použil k obraně i podstatně důraznější prostředek než útočník a také aby způsobil závažnější následek, než jaký hrozil z útoku. Přitom na vybočení z mezí nutné obrany nelze usuzovat jen z toho důvodu, že napadený útočníka zranil (či usmrtil), pokud tedy obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1347/2008).

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že pokud obviněný rozporoval výši uloženého trestu, tak k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal (pokud nyní bude presumováno, že se obviněný dopustil přečinu rvačky podle § 158 odst. 1 tr. zákoníku). Druhý z těchto dovolacích důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud ovšem dále podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.

S ohledem na uvedené je tedy nezbytné, aby Krajský soud v Hradci Králové trestní věc B. R. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se opětovně bude zabývat okolnostmi stran průběhu konfliktu mezi obviněným a poškozenými, jakož i aktivní rolí obviněného na rvačce, a to zejména tím, že napraví nesoulad skutkové věty napadeného rozhodnutí jak s doprovodným odůvodněním rozhodnutí, tak i případně s právní kvalifikací jednání obviněného, a dále pak doplní absentující výrok o nároku poškozených na náhradu škody. Případně provede další důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci.

Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání obviněného nezbylo, než podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 12 To 166/2016, zrušit a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. potom Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc B. R. před soudem druhého stupně, přičemž v tomto novém řízení je Krajský soud v Hradci Králové vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 3. 2017

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu