3 Tdo 268/2014
Datum rozhodnutí: 16.04.2014
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 268/2014-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný R. G. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 7 To 425/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 152/2012, t a k t o:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 7 To 425/2013, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 2 T 152/2012.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Prostějově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 2 T 152/2012 , byl obviněný R. G. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že

v přesně nezjištěných dnech, avšak v měsících březen až červen 2011, na S., okres P., v areálu místního koupaliště odcizil 11,61 metrů kubických dřevěných smrkových prken tloušťky 25 mm a délky 4 metry, různé šíře ke škodě J. B., které následně použil na rekonstrukci střechy budovy na koupališti, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 47 368,80,-- Kč .

Za to byl podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozenému J. B., místem podnikání Ptení 168, okres Prostějov, částku ve výši 47.368,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 47.368,80 Kč od 4. 12. 2012 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. B. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 7 To 425/2013 , jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 31. 10. 2013 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Obviněný namítl, že skutek, jak byl zjištěn, nebylo možné kvalifikovat jako trestný čin krádeže, a to zejména z důvodu absence zavinění. Podle obviněného bylo prokázáno, že došlo k uzavření dohody o převodu dřeva mezi ním a poškozeným, což dokládá i skutečnost, že disponuje objednávkou a fakturou vystavenou poškozeným. Tuto skutečnost navíc potvrdili dva svědci. Pokud přesto soudy dovodily, že k uzavření žádné dohody mezi ním a poškozeným nedošlo, nebylo možné dovodit zavinění ve formě úmyslu, neboť jednal v důvodném přesvědčení, že k uzavření dohody o převodu došlo. Odvolacímu soudu obviněný vytkl v odůvodnění napadeného usnesení uvedený právní názor, že není rozhodné, zda byla uzavřena dohoda v ústní či písemné formě, případně zda uzavřena vůbec nebyla, neboť je zřejmé, že dřevo bylo použito a zpracováno, a proto mělo být uhrazeno. Podle obviněného odvolací soud dostatečně nerozlišoval mezi trestným činem krádeže podle § 205 tr. zákoníku a trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Ze samotné skutečnosti, že předmětné dřevo nezaplatil, totiž nelze vyvodit zavinění ve formě úmyslu ve vztahu k objektivní stránce přečinu krádeže, neboť zavinění se musí vztahovat k jednání před nezaplacením materiálu. Pokud tedy byla dohoda o převodu dřeva uzavřena, a pokud by bylo navíc prokázáno, že jednal ve zlém úmyslu, pak by skutek mohl být kvalifikován jako přečin podvodu, nikoliv jako přečin krádeže. Obviněný dále namítl, že odvolací soud v rozporu se zákonem neprovedl jím navržený důkaz - čtení listiny čestné prohlášení F. B., když v odůvodnění svého usnesení pouze konstatoval, že obviněný nenavrhuje provedení dalších důkazů. Stejně tak v daném případě podle obviněného existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, a to zejména ve vztahu k výpovědi svědka K. ohledně uzavření dohody s poškozeným.

Vzhledem k tomu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 7 To 425/2013, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl, že předmětný skutek není trestným činem, popř. aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) ve svém vyjádření uvedla, že obviněný svoji námitku ohledně absence zavinění založil pouze na podkladě svých pochybností o skutkových zjištěních soudů, zejména na vlastním způsobu hodnocení svědectví J. K. a J. P., a listinných dokladů poškozeného J. B. Zásah do skutkových zjištění je však v rámci dovolacího řízení přípustný pouze ve výjimečných případech extrémního nesouladu skutkových zjištění a právního posouzení skutku, což však podle názoru státní zástupkyně není tento případ. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podle ní jasně plyne, jaké skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou obviněného. S logikou a přesvědčivostí postupu nalézacího soudu se ztotožnil i odvolací soud. Za podstatné státní zástupkyně označila to, že se podařilo prokázat, že žádná dohoda mezi obviněným a poškozeným uzavřena nebyla, což vyplynulo zejména z výpovědi svědka J. K., který uvedl, že nebyl přítomen žádnému jednání mezi obviněným a poškozeným a že nekontroloval jejich prodejní vztah, a dále, že na stavbě nikdy neviděl dalšího svědka obhajoby J. P., jehož výpověď soudy označily za nevěrohodnou. Opatřený skutkový stav současně nedovoloval ani přijetí závěru, že obviněný jednal v důvodném přesvědčení, že k uzavření dohody s poškozeným došlo, jelikož obviněný ani nezavedl poškozeným vystavené doklady do účetní evidence a inkasovanou cenu odvedeného díla nechal zaslat na účet společnosti E. Z., s. r. o. v době, kdy jeho společnosti E. O., s. r. o. směřovala ke své likvidaci. K námitce obviněného, že odvolací soud nedostatečně rozlišoval mezi trestným činem krádeže podle § 205 tr. zákoníku a trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku, státní zástupkyně uvedla, že ne zcela jasnou formulaci jedné, obviněným citované věty odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je třeba vykládat v kontextu s odůvodněním dřívějšího kasačního rozhodnutí tohoto soudu ve stejné věci (tj. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 7 To 103/2013), z nějž je patrné, že se odvolací soud vyjadřoval pouze k chybějícímu významu formy uzavřené dohody, nikoliv k chybějícímu významu dohody samotné, kterážto podle učiněných skutkových závěrů vůbec uzavřena nebyla. Jelikož tedy nebylo zjištěno, že by obviněný na základě podvodně uzavřené dohody vylákal na poškozeném stavební materiál, nepřisvědčila státní zástupkyně názoru obviněného, že by odvolací soud nerozlišoval mezi uvedenými trestnými činy.

Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Obviněný R. G. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný výslovně neuvedl, k jaké jeho alternativě svojí argumentací směřuje, avšak z důvodu absence jiných námitek může být jeho uplatnění relevantní pouze tehdy, pokud tento důvod spočívá v tom, že podle obviněného bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný zaměřil dovolací argumentaci jednak proti extrémnímu rozporu mezi provedeným dokazováním a z něj dovozenými skutkovými závěry, když namítl především nesprávné hodnocení výpovědi svědka K., a současně také proti právnímu posouzení učiněných skutkových zjištění, jehož výsledkem neměla být kvalifikace skutku jakožto přečinu krádeže, ani nemělo být dovozeno zavinění obviněného ve formě úmyslu. Takové námitky svým obsahem uplatněným dovolacím důvodům odpovídají.

Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§ 265i odst. 1 tr. ř.), přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodu, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou tvrzeného extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, neboť samotné právní posouzení skutku mohlo být učiněno teprve na jednoznačných skutkových závěrech. Pokud jde o výpověď svědka J. K., jak na ni poukázal obviněný, Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že se soudy v předchozím řízení skutečně dopustily závažného pochybení, když v odůvodnění odsuzujícího rozsudku uvedená zásadní skutková zjištění k výpovědi tohoto svědka (č. l. 162) učinily v rozporu s jejím skutečným obsahem, jak byl zachycen v protokolu o hlavním líčení konaném dne 10. 1. 2013 (č. l. 99 - 100). Svědek J. K. totiž ve výpovědi mimo jiné uvedl, že pak byla nějaká taková dohoda přese mě, že ty desky pan B. prodá firmě pana G., nějak je převede, aby ty desky se tam použily k tomu, že tam došlo k nějaké dohodě přese mě tak jsem říkal, že ty desky jsou přesné na tu opravu té střechy. Desky jsou pana B., tak se to tak dohodlo, že se to tam použije. Já jsem se na tom dohodl s B. a s panem G.. Myslím, že jsem to řekl prvnímu panu G. Potom jsem mluvil hned s panem B., že ty desky by se na to mohly použít, jestli by je prodal tady té firmě, aby se tam daly použít. Řekl, že jich prodá, protože se s tím počítalo k tomu, s panem B. ohledně toho, že ty desky použiji na stavbu nebo použije společnost obžalovaného na opravu té střechy, jsem hovořil dříve než použili nebo až poté, co už to nějak zpracovávali, uvádím, že dřív, to bylo dopředu, předtím. To bylo dohodnuto předtím, než to začali dělat. S panem B. jsem mluvil o tom osobně i telefonicky, on s tím stejně počítal Na základě těchto vyjádření pak nebylo možné vyvodit závěr, že svědek K. toliko obžalovanému řekl, že je uskladněné dřevo na opravu střechy, patří poškozenému a poškozenému řekl, že by je koupili. Zbytek jednání už nechal na nich , jak to učinil nalézací soud a převzal i soud odvolací. Pokud tak soudy učinily, dopustily se deformace důkazu v neprospěch obviněného a ve svém důsledku tím umožnily přisvědčit jinak osamocené a nelogické výpovědi poškozeného.

Z výpovědi svědka K., výpovědi obviněného, listinných materiálů (zejm. na č. l. 8) i faktického jednání všech zúčastněných stran naopak zřetelně vyplývá, že určitá dohoda mezi obviněným a poškozeným o převodu vlastnictví předmětného dřeva uzavřena byla, přičemž tato dohoda nebyla uzavřena při společném jednání obviněného a poškozeného, nýbrž již prostřednictvím svědka K., který zprostředkoval střetnutí dvou jednostranných, obsahově shodných a vzájemně adresovaných úkonů (nabídky a jejího přijetí) směřujících k uzavření smlouvy o koupi (srov. úpravu tehdy účinných § 43a a § 43c občanského zákoníku a § 409 a násl. obchodního zákoníku). Tento specifický způsob uzavření předmětné smlouvy byl následně oběma stranami (obviněným i poškozeným) potvrzen i jejich následným jednáním, kdy kupující (obviněný) předmět koupě převzal a posléze jej zpracoval na stejném místě při opravě střechy koupaliště, prodávající (poškozený) vyhotovil k prodeji objednávku a vystavil k ní na obvyklou cenu fakturu, a obviněný objednávku i fakturu svým podpisem stvrdil. Ze strany poškozeného nebyly proti tomuto způsobu uzavření kupní smlouvy vznášeny žádné výhrady (s výjimkou jeho vlastního tvrzení pro to alespoň nesvědčí žádné důkazy) až do okamžiku, kdy obviněný ani po delší době neuhradil kupní cenu a poškozený zjistil, že společnost obviněného je v insolvenci. Existence uvedené dohody je přitom nezávislá na dalším zjištění, zda byla později rovněž potvrzena při vzájemném telefonickém rozhovoru mezi obviněným a poškozeným, jak tvrdí při své obhajobě obviněný a svědek P.

Z provedeného dokazování plynoucí závěr, že mezi obviněným a poškozeným došlo k uzavření smlouvy o koupi předmětného dřeva, poté zjevně vylučuje kvalifikovat skutek jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nelze zde totiž hovořit o přisvojení si cizí věci (bez souhlasu jejího vlastníka), nýbrž pouze o převzetí věci na základě vzájemné dohody. Na tomto základě proto nemohla napadená rozhodnutí obstát.

Naproti tomu nelze přehlédnout celou řadu zásadních zjištění, jak vyšla v průběhu dokazování najevo, zejména ekonomický stav společnosti E. O., s. r. o. v okamžiku uzavření předmětné smlouvy o koupi, nezavedení poškozeným vystavené faktury do účetnictví uvedené společnosti, jakož ani obecně přezíravý postoj obviněného k zaplacení kupní ceny. Tyto okolnosti podrobně rozebrané v odůvodněních rozhodnutí obou soudů sice podle Nejvyššího soudu nemohou odůvodnit kvalifikaci podle § 205 tr. zákoníku, nicméně mohou svědčit o tom, že obviněný neměl od počátku v úmyslu za odebrané dřevo zaplatit kupní cenu, případně o jeho vědomosti, že uvedená společnost nebude v žádném případě moci svému závazku dostát, v důsledku čehož by skutek při naplnění i ostatních znaků mohl být kvalifikován jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Ostatně i toto poněkud překvapivě obviněný ve svém dovolání správně namítá.

Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 7 To 425/2013, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. července 2013, sp. zn. 2 T 152/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Prostějově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Prostějově bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby nalézací soud posoudil, zda jednání obviněného je možné kvalifikovat jinak, než jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku (např. jako v úvahu přicházející přečin podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku), a učinil k tomu jasné skutkové závěry, které budou vyplývat z obsahu provedeného dokazování. Bude pak věcí nalézacího soudu, zda a jakou formou dokazování ve výše naznačeném směru doplní.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký