3 Tdo 268/2011
Datum rozhodnutí: 16.03.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř., § 30 odst. 1 tr. ř.




3 Tdo 268/2011-18 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. března 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná K. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 26. 10. 2010, č. j. 6 To 450/2010-369, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 3 T 119/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 7. 2010, č. j. 3 T 119/2008-351, v trestní věci obviněných J. L. a K. L. byla obviněná K. L. uznána vinnou trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) na tom skutkovém základě, že v přesněji nezjištěné době někdy v průběhu roku 2007 od dubna do 14. 11. 2007 včetně v P., okres K., v místě bydliště, týrala nezletilé děti, a nezletilého, které nezrušitelně s manželem osvojili, a to tím způsobem, že je nepřiměřeně fyzicky trestala, děti musely klečet s nataženýma rukama, na kterých musely držet různé předměty (vařečku, kus železa), klečely na trávníku nebo v zahrádce, nezletilá po návratu ze školy klečívala venku za domem, v jednom případě dokonce 2 hodiny v období květen až červen 2007, za prohřešky je hned trestala a zavírala do sklepa a na záchod, bila je vařečkou, dřevěnou latí, za nic je nepochválila, z jejich domu byl často slyšet řev a dětský pláč. V listopadu 2007 při příjmu do Psychiatrické léčebny Psychoterapeutického centra K. při příjmovém vyšetření byl zjištěn u nezletilé somatický nález na hýždích oboustranně a zadních stranách stehen oboustranně mnohočetné hematomy nového i staršího data, výchova obžalované spočívala v pedantském přístupu k nezletilým, přestože při rozhodování o nezrušitelném osvojení byla poučena, že děti s ohledem na předchozí zážitky potřebují ke zklidnění především vytvoření citové vazby a pocit jistoty a hodně pochvaly, naopak poté, co byla upozorněna na nevhodný způsob výchovy, oznámili s manželem orgánu sociálně právní ochrany dětí v K., že již děti nechtějí a že mají jít zpět do dětského domova, poté podali návrh na nařízení ústavní výchovy a u soudu přes opakované poučení o následcích již druhého vrácení dětí z rodiny do dětského domova na psychiku dětí na svém návrhu trvali a neprojevili při tomto jednání žádné citové pohnutí . Za to byla obviněná podle § 215 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Spoluobviněný J. L. byl oproti tomu pro skutek popsaný v obžalobě Okresního státního zastupitelství v Kroměříži ze dne 25. 8. 2008, č. j. ZT 289/2008-19, kterým měl spáchat trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 26. 10. 2010, č. j. 6 To 450/2010-369, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 10. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. b/cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání , kterým zároveň napadla ve výrocích týkajících se její osoby i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.

Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., obviněná v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku poukázala na to, že odvolací soud rozhodoval ve stejném složení senátu již o předchozích odvoláních státní zástupkyně v předmětné trestní věci, a to vždy bez nařízení jednání zrušovacími usneseními proti zprošťujícím rozsudkům soudu prvního stupně. Ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil názor, že se obviněná trestného jednání vůči nezletilým dětem dopustila, kterým byl soud prvního stupně při posuzování jejího jednání vázán. Za těchto okolností pak bylo dopředu zřejmé, jaké bude rozhodnutí o odvolání, které nakonec proti již odsuzujícímu rozsudku podala obviněná.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněná v tom, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny důkazy, které byly u soudu prvního stupně v průběhu celého řízení provedeny, a pozornost věnoval pouze těm, které soud prvního stupně provedl až v rámci doplnění dokazování na základě pokynů obsažených v předcházejícím zrušujícím usnesení. Odvolací soud měl podle dovolatelky také ignorovat skutečnost, že nezletilé děti jim byly předány do rodiny předčasně a bez bližšího seznámení a poučení, jakým způsobem je třeba na ně výchovně působit. Přitom se jednalo o děti s velmi komplikovanou povahou, které předtím již jednou byly (jinou rodinou) vráceny zpět do dětského domova.

Podle dovolatelky hodnotily soudy obou stupňů provedené důkazy zcela nesprávně především z toho důvodu, že vůbec nepřihlédly k důkazům svědčícím v její prospěch, zejména ke znaleckému posudku MUDr. Šárky Bínové, která se vyjádřila v tom smyslu, že nezletilá má tendenci k tomu, aby využívala zážitků z minulosti pro současný zisk. Výpověď nezletilé tedy postrádá patřičnou věrohodnost. Za bezpředmětnou pak dovolatelka označila úvahu soudu, že konstatovaná snaha nezletilé byla zjištěna až po delší době, během jejího opětovného pobytu v dětském domově. Dříve totiž ani zjištěna být nemohla, neboť příslušný znalecký posudek byl vyžadován právě až po této delší době. Dovolatelka poukázala rovněž na to, že za stavu, kdy svědek PhDr. H. známky týrání na dětech neshledal, soudy tuto skutečnost posoudily k její tíži s odůvodněním, že s dětmi hovořil až dva měsíce poté, kdy byly znovu umístěny do Psychiatrické léčebny v K., tedy s určitým časovým odstupem. Na druhé straně však soudy vycházely mimo jiné z výpovědi svědkyně P., která s časovým odstupem tří let vypovídala o událostech, které se měly odehrát v létě roku 2007. K osobě této svědkyně dovolatelka uvedla, že spolu nemají dobré sousedské vztahy a že v úvahu nebyla vzata ani skutečnost, že svědkyně byla v řízení opakovaně vyslechnuta, přičemž její výpovědi doznávaly neustálých změn.

V závěru dovolání obviněná vyslovila přesvědčení, že skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně ve skutečnosti vůbec neodpovídá důkazům, které byly ve věci provedeny. Odvolací soud se tímto rozporem - pokud jde o obsah jednotlivých důkazů - nijak nezabýval a toto zjevné pochybení soudu prvního stupně neodstranil. Při respektování zásady trestního řízení in dubio pro reo měl přitom za situace, kdy další důkazy již není možno ve věci provést, rozhodnout o jejím zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Ze všech výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 6 To 450/2010-369, ze dne 26. 10. 2010 zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem, kterým by ji obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.

Opis dovolání obviněné byl dne 21. 2. 2011 postoupen k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci nestandardně okresním státním zastupitelstvím, kterému byl předtím chybně zaslán předsedkyní senátu soudu prvního stupně v rámci postupu podle § 265h odst. 2 tr. ř. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněná K. L. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze úspěšně uplatnit tehdy, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. K naplnění tohoto dovolacího důvodu je zároveň zapotřebí, aby to byl právě vyloučený orgán, který vydal meritorní rozhodnutí , jež je napadáno předmětným dovoláním.

Shora uvedený dovolací důvod dovolatelka opřela o námitku, že Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací rozhodoval v její věci ve stejném složení senátu opakovaně (celkem 3x), když předtím z podnětu odvolání okresní státní zástupkyně zrušil dva zprošťující rozsudky soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2008, č. j. 3 T 119/2008-187, a ze dne 1. 12. 2009, č. j. 3 T 119/2008-304. V obou zrušujících usneseních měl přitom v její neprospěch a bez zřetele k výsledkům provedeného dokazování vyslovit právní názor, že její jednání vykazovalo znaky trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1 tr. zák. Za těchto okolností odvolací soud de facto již dopředu předjímal své budoucí rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti rozsudku, kterým by soud prvního stupně dovolatelku uznal výše uvedeným trestným činem vinou. Nyní napadeným (tj. konečným) usnesením pak řádnému opravnému prostředku dovolatelky nevyhověl a tím podle ní dal zřetelně najevo svoji podjatost.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Poměr k projednávané věci může záležet například v tom, že soudce nebo osoba mu blízká (srov. § 89 odst. 8 tr. zák.) byli poškozeni projednávanou trestnou činností; poměrem k osobě, jíž se úkon přímo dotýká, se pak rozumí zejména poměr příbuzenský, švagrovský, druha a družky, úzce přátelský a nepřátelský.

Nejvyšší soud z předloženého spisu nezjistil nic (a dovolatelka to konečně ani nenamítá), co by odůvodňovalo závěr, že mezi dovolatelkou a členy senátu soudu druhého stupně objektivně existoval a existuje nějaký užší osobní či dokonce nepřátelský vztah, který by zavdal příčinu k pochybnostem o nestrannosti soudců v dané věci. Stejně tak nebylo zjištěno, že by některý z členů senátu měl poměr ke skutku samotnému.

Pokud dovolatelka dovozuje podjatost soudu druhého stupně ze způsobu jeho rozhodování, konkrétně z toho, že dvakrát zrušil rozsudek, kterým byla obžaloby zproštěna, pak tato skutečnost - bez dalšího (viz předcházející odstavec) - důvodem k vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř. být nemůže. Právní názor soudce totiž nelze považovat za poměr k projednávané věci. Projednávanou věcí je přitom nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti soudce přistupovat k věci a úkonům jí se týkajícím objektivně (srov. přiměřeně (srov. např. Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sv. 13/2002, rozh. č. T 339).

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud pouze jako obiter dictum dodává, že odvolací soud se ve svých předcházejících zrušujících usneseních - v rozporu s tím, co uvádí dovolatelka - neomezil toliko na strohé konstatování její viny trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1 tr. zák. a v tomto směru na udělení pokynu soudu prvního stupně, že právě tak má ve věci rozhodnout. V prvním ze svých rozhodnutí soudu prvního stupně vytkl, že se v odůvodnění rozsudku dostatečně nevypořádal zejména se svědeckými výpověďmi nezletilých dětí a především mu uložil v tomto směru doplnit dokazování za účelem zjištění jejich věrohodnosti. Ve druhém rozhodnutí pak rozsudku soudu prvního stupně vytkl obtížnou přezkoumatelnost, nepřesvědčivou a nejednoznačnou formulaci právních úvah a závěrů a především skutečnost, že soud neuvažoval jinou právní kvalifikaci jednání obou obviněných, než jaká byla uvedena v podané obžalobě. Znovu také zdůraznil, že soud se ani napodruhé nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, přičemž bude nutno některé důkazy opakovat, neboť skutková zjištění jsou dosud neúplná. Za daných okolností nelze přisvědčit tvrzení dovolatelky, že by odvolací soud měl od počátku o její vině trestným činem podle § 215 odst. 1 tr. zák. jasno a že jeho pozdější rozhodnutí o zamítnutí jejího odvolání jako nedůvodného mělo zcela formální povahu.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky dovolatelky nelze z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. považovat za jakkoliv opodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatelka s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítla rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřela výlučně o námitky vůči způsobu, jakým oba soudy hodnotily provedené důkazy, především svědeckou výpověď nezletilé a skutečnosti vyplývající ze znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Bínovou. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být k dovolatelčině tíži porušena zásada in dubio pro reo , neboť na základě vlastního vyhodnocení obsahu dokazování namítla v podstatě to, že soudy při neakceptování její obhajoby posuzovaly provedené důkazy jednoznačně v její neprospěch. V důsledku toho pak bylo vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a s poukazem na vlastní verzi skutkového děje pak obviněná (dovolatelka) ve smyslu jí použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle ní nedovolovaly, aby mohla být trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1 tr. zák. uznána vinnou.

Dovolatelka se v této části podaného mimořádného opravného prostředku domáhala zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti uplatnila na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Takové námitky však výše uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci ovšem nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolatelce prokázáno, popř. že skutek není trestným činem. Soud prvního stupně v řízení následujícím po zrušujícím usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. 3. 2010, č. j. 6 To 82/2010-320, doplnil dokazování v požadovaném rozsahu a ve svém novém rozsudku se se všemi provedenými důkazy (tj. důkazy provedenými v celém trestním řízení) vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnou popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 6 -12 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) pak již neměl k hodnocení důkazů soudem prvního stupně a k jeho skutkovým zjištěním žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněné, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. V napadeném rozhodnutí mimo jiné vyložil, proč neměl pochybnosti o věrohodnosti výpovědí nezletilé ani výpovědi svědkyně P., která podle jeho přesvědčení naprosto věrohodně popsala způsob, jakým dovolatelka nezletilou týrala. Zdůraznil také, že specifická věrohodnost nezletilé byla potvrzena znalkyní MUDr. Bínovou, tedy osobou odborně erudovanou (viz str. 2, 3 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Nejvyšší soud ve věci obviněné K. L. dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z důvodů, které dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Argumentaci uplatněné na základě dovolacího důvodu podle § 265g odst. 1 písm. b) tr. ř. zároveň nepřiznal dovolatelkou přisuzované opodstatnění. Proto o dovolání rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo toto rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 16. března 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler