3 Tdo 266/2007
Datum rozhodnutí: 21.03.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 266/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2007 o dovolání V. K., proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 224/2006 ze dne 30. 8. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 2 T 10/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 2 T 10/2005 ze dne 3. 3. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1 písm. a) trestního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2002 (dále jen tr. zák., bod I.) a trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 175 odst. 1 písm. a) trestního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2002, (dále jen tr. zák., bod II.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl dle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

O odvolání V. K. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 9 To 224/2006 ze dne 30. 8. 2006, a to tak, že jej dle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal V. K. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.

V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel nepopřel, že před Obvodním soudem pro Prahu 3 dne 30. 7. 1998 a 14. 1. 1999 vypovídal nepravdivě, rozhodně však popřel, že by tak činil úmyslně. Odvolací soud sice uznal, že je spekulací soudu prvního stupně, že měl dne 10. 11. 1997 vydat dodatek bezpečnostního řádu, nicméně přesto konstatoval, že subjektivní stránka byla naplněna, neboť byl vedoucím pracovníkem pošty, který měl za povinnost seznamovat pracovníky s domácím a bezpečnostním řádem a byl tedy nepochybně sám s jeho obsahem dobře seznámen. On je ale názoru, že po něm nelze vyžadovat doslovnou znalost těchto řádů, navíc, po několika letech a za situace, kdy se oba předpisy průběžně měnily v závislosti na vývoji a konkrétních potřebách. S bezpečnostním řádem přitom seznamoval pouze pracovníky pokladny a nikoliv všechny zaměstnance. Odvolací soud tak dle něj dovodil naplnění subjektivní stránky toliko ze skutečnosti, která ji sama o sobě neprokazuje. Před jednáním v civilní věci, a to před soudy obou stupňů, mu byl navíc předložen pozměněný bezpečnostní řád, v němž byl výslovně zákaz otevírání mříží a oken uveden. Při své výpovědi tak z tohoto vycházel, neměl proto důvod být nejistý, když ani nepochyboval o jeho pravosti. Až když mu bylo sděleno obvinění, dozvěděl se, že tento bezpečnostní řád nebyl pravý. Dovolatel tak tvrdí, že proti němu neexistuje jediný důkaz, který by jej usvědčoval z toho, že před Obvodním soudem pro Prahu 3 vypovídal vědomě nepravdivě, tedy že naplnil subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Podle jeho přesvědčení nebyla naplněna ani objektivní stránka daného trestného činu, neboť on nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že jeho svědecká výpověď měla na průběh civilního řízení podstatný vliv. Vyplývá to z rozsudků a usnesení v civilní věci, neboť v nich není ani zmínky o tom, že by civilní soudy k výpovědím dovolatele přihlížely a že jim dalo značnou práci, než je vyvrátily. Jelikož civilní soudy rozhodly tak, že výpovědi z pracovního poměru svědkům M. a B. shledaly oprávněnými, pak i v případě akceptace všech ostatních tvrzení soudu prvého a druhého stupně nelze přijmout závěr soudů učiněný v jeho trestní věci, tedy, že se dopustil daného trestného činu, neboť stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání není vyšší než nepatrný a nedosahuje tak intenzity požadované zákonem. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly, na základě jaké konkrétní skutečnosti shledaly, že stupeň společenské nebezpečnosti je vyšší než nepatrný, protože fakt naplnění materiálního znaku předmětného trestného činu pouze konstatovaly.

V případě skutku pod bodem II. stojí proti sobě výpovědi svědků B. a M., kteří shodně vypovídají, že jim žádný ústní zákaz otevírat mříže dovolatelem před 31. 10. 1997 dán nebyl a jeho výpověď, dle níž jim tento zákaz naopak dal. Má za to, že pokud jedinými důkazy v jeho neprospěch jsou svědecké výpovědi těchto dvou osob, jemně řečeno majících zájem na obsahu své výpovědi, je potřeba je hodnotit kriticky, právě s vědomím jejich možné účelovosti a v širších souvislostech s dalšími důkazy. Soudy tuto zásadu však porušily, neboť bez jakéhokoliv věcného důvodu či dalších důkazů uvěřily výpovědím těchto dvou svědků, které nebyly podpořeny dalšími důkazy a bez jakéhokoliv důvodu neuvěřily výpovědi obžalovaného. Nebyla tak možná vyvrácena tvrzení obžaloby, ale současně rozhodně nebylo prokázáno, že dovolatel vypovídal nepravdivě, tedy, že nevyslovil ústní zákaz otevírání oken a mříží adresovaný svědkům B. a M. Nebylo tak prokázáno, že by se dopustil trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku.

Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) dle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvého stupně, zrušil. Dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud předmětnou věc přikázal soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem a odsouzeného zprostil obžaloby v plném rozsahu.

K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že ve vztahu ke skutku sub. II. uplatněné námitky směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů, čímž v této části fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř. být však nemohou. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají tak jen námitky vztahující se ke skutku sub. I. Pokud jde o nenaplnění skutkové podstaty trestného činu po stránce subjektivní, uvedl, že pokud byla před soudy projednávána otázka zabezpečení pošty a případné porušení jeho povinností jako vedoucího pošty, je vyloučeno, aby si (i přes určitý časový odstup) nepamatoval, že bezpečnostní řád v inkriminované době zákaz otvírání oken a mříží při manipulaci s penězi neobsahoval. Je též vyloučeno, aby ho mohlo zmýlit nahlédnutí do doplněného bezpečnostního řádu krátce před podáním svědecké výpovědi. K objektivní stránce daného trestného činu uvedl, že jelikož dovolatel vypovídal jako svědek ve věci žalob obou pokladních o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, která jim byla dána právě s odkazem na porušení předmětného zákazu, měly jeho výpovědi pro rozhodnutí soudu v době jejich podání podstatný význam, a to, že jejich pravdivost byla následně vyvrácena, a že je soud pro své rozhodnutí nevyužil, je irelevantní. Stejně tak je irelevantní, že žaloby obou pokladních byly (ze zcela jiných důvodů) následně zamítnuty. Z hlediska naplnění materiální stránky trestného činu podle jeho názoru z ničeho nevyplývá, že by zde byly okolnosti, které by nebezpečnost činu snižovaly pod hranici předpokládanou ustanovením § 3 odst. 2 tr. zák. Skutková podstata daného trestného činu byla naplněna po formální stránce a již z toho vyplývá, že při absenci mimořádných okolností, které by nebezpečnost činu pro společnost snižovaly, je nebezpečnost činu vyšší než nepatrná. K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že použití jeho první alternativy nepřichází v úvahu, jelikož v posuzovaném případě bylo odvolání obviněného soudem druhého stupně projednáno a bylo o něm i rozhodnuto. Z hlediska druhé alternativy pak jsou námitky dovolatele ve vztahu k předchozímu řízení zjevně neopodstatněné a tento závěr lze tak vztáhnout i na uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a souhlasil, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).

Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v dané věci namítl, že rozhodnutí soudů v jeho věci považuje za nesprávná proto, že co se týče skutku pod bodem I., nebylo možno vyvodit naplnění subjektivní ani objektivní stránky trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, za nějž byl v trestním řízení odsouzen. U uvedeného trestného činu nelze podle něj shledávat ani naplnění materiální stránky, neboť stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání není vyšší než nepatrný. Ohledně skutku pod bodem II. výroku rozsudku nebylo dle něj prokázáno, že by se dopustil daného trestného činu, neboť svědecké výpovědi H. B. a K. M. nebyly soudy hodnoceny kriticky s vědomím jejich možné účelovosti a v širších souvislostech s dalšími důkazy. Uvedené námitky byly ve většině uplatněny právně relevantně, neboť míří vůči hmotně právnímu posouzení skutku, ovšem jsou zjevně neopodstatněné.

V dané situaci je nutné vyjít ze skutkových zjištění, k nimž oba soudy po provedeném řízení dospěly. Z těchto vyplynulo, že jednání V. K. spočívalo v tom, že jako svědek v rámci civilního řízení týkajícího se platnosti výpovědí z pracovního poměru H. B. a K. M. při jednání opakovaně uváděl nepravdu o okolnostech, na základě nichž civilní soudy dospěly ke zjištění skutkového stavu jako základu pro své rozhodnutí. Z protokolů o jednání před Obvodním soudem pro Prahu 3 plyne, že dne 30. 7. 1998 uvedl, že neví o tom, že by po vloupání došlo ke změně bezpečnostního předpisu (viz č. l. 56 - 57) a dále, že sám byl svědkem toho, jak paní B. v době před loupeží v jeho přítomnosti podepsala seznámení s tímto bezpečnostním předpisem, který obsahuje větu o tom, že okenní mříže musí být trvale uzavřeny (viz č. l. 58). Tyto skutečnosti se ovšem nezakládají na pravdě, neboť ze skutkových zjištění civilních soudů vyšlo nepochybně najevo, že bezpečnostní řád takovéto ustanovení přede dnem 31. 10. 1997 neobsahoval (viz č. l. 403, 78 an.), naopak, toto ustanovení bylo do něj vloženo až 10. 11. 1997 (viz č. l. 405). Jestliže dovolatel byl v postavení vedoucího pošty a k jeho povinnostem vyplývajícím z takové funkce patřilo rovněž seznamování zaměstnanců s interními předpisy pošty, je evidentní, že musel být v okamžiku podávání výpovědi u civilního soudu přinejmenším srozuměn s tím, že nepravdu vypovídá, když vzhledem ke svému pracovnímu zařazení musel mít alespoň obecný přehled o obsahu daných vnitřních předpisů a tedy i s tím, že uvedený zákaz v bezpečnostním předpise před loupeží obsažen nebyl a že do něj byl vložen dodatkem až dne 10. 11. 1997. Dovolací soud zastává názor, že uvedený zákaz je přitom nepochybně dosti podstatným pravidlem z hlediska manipulace s penězi na poště. Z toho důvodu neobstojí ani jeho argumentace spočívající v tom, že při svých výpovědích vycházel z pozměněného bezpečnostního řádu, jenž mu předložila svědkyně Mgr. F. Dovolací soud se tak zcela shoduje se závěry soudů obou stupňů týkajícími se naplnění subjektivní stránky daného trestného činu.

Pokud se týká jeho námitek ohledně stránky objektivní, odkazuje zde dovolací soud na odůvodnění rozhodnutí jak soudu prvního, tak i druhého stupně, v nichž se oba s touto jeho argumentací vypořádaly (viz str. 11 rozsudku sp. zn. 2 T 10/2005, str. 4 usnesení sp. zn. 9 To 224/2006). Je zcela zřejmé, že pokud civilní soudy při zjišťování skutkového stavu potřebného pro svá rozhodnutí z jeho výpovědí vycházely, jednalo se jistě o podstatnou okolnost ve smyslu ustanovení § 175 odst. 1 písm. a) tr. zák., když takovou okolností je ta, již musí soud vzít v úvahu při řešení otázky, o níž má rozhodnout (srov. Jt 4/99 8 To 743/97 [SoJ. 99, 1 : 6]). Takto vzal Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí, sp. zn. 36 Co 45/2003 ze dne 18. 9. 2003, za prokázané, že žalobci tím, že ponechali otevřené okno a nůžkovou mříž (což bylo i bezprostřední příčinou toho, že došlo k vloupání do pošty), neporušili žádnou povinnost uloženou jim vnitřním předpisem pošty bezpečnostní řád v tomto (pozměněném) znění v rozhodném období neplatil lze tedy uzavřít, že žádný vnitřní předpis výslovný zákaz otevírání okna a nůžkové mříže neobsahoval z výpovědi svědka K., tehdejšího vedoucího pošty soud zjistil, že vydal zákaz kouření (výpověď tohoto svědka při jednání dne 30. 7. 1998, při jednání dne 23. 11. 2000 pak ještě doplnil, že rovněž vydal zákaz otvírání oken a mříže), je však nepochybné, že dodržování tohoto zákazu nebylo důsledně vyžadováno, vedoucí zaměstnanci pošty o praxi otvírání okna a nůžkové mříže věděli a faktická opatření k nápravě nezjednali až poté (po udělení výpovědí z pracovního poměru oběma svědkům) také došlo k úpravě bezpečnostních předpisů žalovaného (Česká pošta, s. p.) v tom směru, že byl do nich začleněn konkrétně a výslovně zákaz otevírání oken a mříží v pokladně žalovaného žalobci nerespektovali zákaz otevírání okna a zajišťující mříže, které jim uložil jejich přímý nadřízený K. v souvislosti se zákazem kouření v místnosti (viz č. l. 403 - 405). Srovnají-li se tedy tyto závěry civilních soudů s tím, co dovolatel v rámci civilního řízení zcela kategoricky uváděl, je evidentní, že se jeho výpověď týkala okolností podstatných pro jejich rozhodnutí a že tato jimi musela být vyvrácena, když za prokázané vzaly to, že žádný vnitřní předpis zákaz otevírání oken a mříží neobsahoval, naopak tento byl do bezpečnostního řádu vložen až později. Za prokázané vzaly ovšem dále i to, že dovolatel na oddělení pokladen na poště v P. zákaz otvírání oken a mříží vydal, což pravda rovněž nebyla. Nejvyšší soud zde ještě dodává, že při hodnocení výpovědi dovolatele jako svědka v civilním řízení, soudy rovněž přesně rozlišily skutková tvrzení o okolnostech, které vnímal svými smysly od jeho dojmů, domněnek, názorů, či hodnocení vnímané události, které učinil myšlenkovým postupem až později (srov. Jt 4/99 8 To 743/97 [SoJ. 99, 1 : 6]).

Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, jelikož byly naplněny formální znaky dané skutkové podstaty, dosáhl i stupně odpovídajícího nejméně dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, a tedy zcela odpovídá běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. Rt 43/96 1 Tzn 2/96 [Sb.NS 96, 9 : 333]). Dovolací soud v této souvislosti upozorňuje také na to, že nepravdivé skutečnosti dovolatel ve svých výpovědích uváděl opakovaně, jelikož před civilními soudy se nekonalo pouze jedno jednání, a dále také na to, že tato tvrzení jím byla učiněna bez jakýchkoliv náznaků nejistoty či zaváhání.

V jeho námitce směřující vůči závěrům pod výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně dovolatel konkrétně soudům vytýká, že výpovědi svědků B. a M. nehodnotily kriticky, neboť nevzaly v potaz jejich možnou účelovost ani další důkazy, vyhodnotily je jako věrohodné, zatímco neuvěřily jeho výpovědím, a na základě nich posléze dospěly k závěrům o jeho vině. Tomuto ovšem nelze přisvědčit, neboť je evidentní, že oba soudy k závěrům o vině dovolatele dospěly i na základě dalších ve věci provedených důkazů (výpovědi ostatních svědků, důkazy listinné). Uplatněné námitky však nejsou důvodné, když směřují výhradně proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním. Dovolatel se tak ohledně skutku pod bodem II. domáhá výlučně hodnocení důkazů odlišného od jejich hodnocení soudy obou stupňů. Takovou argumentaci ovšem nelze v žádném případě podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř.

Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl právně relevantně uplatněn i v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ovšem je zjevně neopodstatněný.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka