3 Tdo 260/2007
Datum rozhodnutí: 21.03.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 260/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2007 dovolání obviněných I. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 7 To 128/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 258/97, a rozhodl takto:

Dovolání I. V. a L. V. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 3 T 258/97, byli obvinění I. V. a L. V. uznáni vinnými oba trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zákona a trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zákona ve znění zák. č. 134/2002 Sb. Za tyto trestné činy byli oba odsouzeni podle § 175 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Výkon tohoto trestu byl oběma obviněným podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že

obžalovaná I. V.

1. dne 1. 6. 1993 ve 21.35 hod. podala v rozporu se skutečností na Obvodním oddělení Policie ČR v Prostějově výpověď, že téhož dne v podvečerních hodinách byl její manžel L. V., nyní V., fyzicky napaden svým bratrem L. V., v důsledku čehož bylo dne 21. 10. 1993 tehdejším vyhledávacím orgánem Obvodního oddělení Policie ČR v Prostějově pod č. j. ČVS OOP-871/93 usnesením zahájeno trestní stíhání a dne 22. 10. 1993 sděleno obvinění L. V. pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 /1 tr. zákona,

2. jako svědkyně v trestní věci vedené proti obviněnému L. V., při výsleších před tehdejším vyhledávacím orgánem Obvodního oddělení Policie ČR v Prostějově dne 21. 10. 1993 v 15.00 hodin, při rekonstrukci trestného činu dne 29. 3. 1995 ve 14.25 hod. u vyšetřovatele Okresního soudu v Prostějově vždy po řádném poučení podle § 101 tr. řádu o povinnosti vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet, opakovaně uvedla, že dne 1. 6. 1993 kolem 18.00 hodin způsobil L. V. jejímu manželovi L. V., dříve V., zranění tím, že mu přivřel levou nohu mezi železná vrata v domě, což bylo zjišťováno znaleckým posudkem znalce z oboru zdravotnictví a dalšími důkazními prostředky, po jejichž zhodnocení vyšetřovatelem bylo trestní stíhání L. V. dne 20. 5. 1995 podle ustanovení § 172/1a tr. řádu pravomocně zastaveno,

obžalovaný L. V.

3. dne 1. 6. 1993 ve 21.35 hod. učinil v rozporu se skutečností na Obvodním oddělení Policie ČR v Prostějově trestní oznámení a následně podal témuž orgánu policie výpověď, že toho dne kolem 18.45 hodin v době, kdy procházel z průjezdu domu, přivřel mu jeho bratr L. V. levou nohu, čímž mu způsobil zranění, v důsledku čehož bylo dne 21. 10. 1993 tehdejším vyhledávacím orgánem Obvodního oddělení Policie ČR v Prostějově pod č. j. ČVS OOP-871/93 usnesením zahájeno trestní stíhání a dne 22. 10. 1993 sděleno obvinění L. V. pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 /1 tr. zákona,

4. jako svědek v trestní věci vedené proti obviněnému L. V., při výsleších před tehdejším vyhledávacím orgánem Obvodního oddělení Policie ČR v Prostějově dne 21. 10. 1993 ve 14.00 hodin, dále u vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v Prostějově dne 29. 3. 1995 v 10.30 hodin a při rekonstrukci trestného činu prováděné téhož dne ve 14.25 hod. a konečně dne 28. 4. 1994 ve 13.00 hodin u Okresního soudu v Prostějově vždy po řádném poučení podle § 101 tr. řádu o povinnosti vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet, opakovaně uvedl, že dne 1. 6. 1993 kolem 18.00 hodin mu L. V. způsobil zranění tím, že mu přivřel levou nohu mezi železná vrata, což bylo následně zjišťováno znaleckým posudkem znalce z oboru zdravotnictví a i dalšími důkazními prostředky, po jejichž zhodnocení bylo trestní stíhání L. V. vyšetřovatelem dne 20. 5. 1995 podle ustanovení § 172/1a tr. řádu pravomocně zastaveno.

Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podali oba obvinění odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2006 Krajský soud v Brně. Ten svým usnesením sp. zn. 7 To 128/2006 odvolání obou obviněných podle § 256 tr. řádu zamítl.

Prostřednictvím svého obhájce podali oba obvinění společné dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově. V tomto dovolání napadají rozhodnutí Krajského soudu v Brně do všech jeho výroků, přičemž se odkazují na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), e) a l) tr. řádu.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku v prvé řadě uvádějí, že u Krajského soudu v Brně vznesli podáním z 20. 6. 2006 námitku podjatosti ve smyslu § 30 tr. řádu vůči všem soudcům zmíněného soudu pro poměr k L. V. O této námitce však nebylo rozhodnuto podle § 31 tr. řádu, podání bylo pouze založeno do spisu. Dovolatelé mají za to, že přes jimi vznesenou námitku rozhodl ve věci vyloučený orgán, v čemž spatřují naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.



Dále dovolatelé vyslovují názor, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, neboť neměli v rámci úkonů souvisejících se skončením vyšetřování možnost řádně prostudovat spisy a učinit tak případné návrhy na doplnění vyšetřování ve smyslu § 166 tr. řádu. Na tuto skutečnost upozornili Okresní státní zastupitelství i Okresní soud v Prostějově. Dále dovolatelé vyslovují názor, že nebyly v jejich případě splněny podmínky pro možnost jednání před soudem prvního stupně v jejich nepřítomnosti. K hlavnímu líčení nařízenému na den 19. 12. 2002 se z důvodu nemoci nemohli dostavit, omluvili se nejprve 17. 12. 2002 telefonicky, téhož dne zaslali příslušnému soudu písemnou omluvu s lékařskými potvrzeními. Hlavní líčení se přesto 19. 12. 2006 konalo, přičemž písemná omluva včetně příloh byla příslušnému předsedovi senátu doručena ihned po vynesení odsuzujícího rozsudku.

Porušení ustanovení o přítomnosti obviněných v hlavním líčení a ve veřejném zasedání ve spojitosti se zamítavým rozhodnutím Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího tak podle názoru dovolatelů zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

Dále dovolatelé vznášejí námitku týkající se délky trvání trestního stíhání. V této souvislosti poukazují na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které by délka trestního stíhání neměla překročit 6 let. Jelikož v jejich případě byla tato doba překročena (přičemž soudy obu stupňů se nevypořádaly s jejich návrhem ze 17. 12. 2002 na zastavení trestního stíhání), spatřují v tom dovolatelé naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.



V petitu svého dovolání navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a sám ve věci rozhodl tak, že je zprostí obžaloby.

K podanému dovolání podal své písemné vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).



V prvé řadě upozorňuje na nutnost ověření, zda byla dodržena zákonná lhůta pro podání dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozesíláno stranám v září 2006, přičemž dovolání došlo k soudu prvního stupně dne 17. 11. 2007.



Pokud jde o soulad obsahu dovolání s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, pak státní zástupce upozorňuje, že o naplnění tohoto dovolacího důvodu by se jednalo tehdy, jestliže by u rozhodujícího orgánu reálně existovaly důvody vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. řádu; k založení tohoto dovolacího důvodu tedy nepostačuje okolnost, že nebylo řádně formálně rozhodnuto o vznesené námitce podjatosti. Dle názoru státního zástupce z nekonkrétního tvrzení dovolatelů o poměru soudců k poškozenému L. V. známému z předchozích řízení v žádném případě nelze existenci takového osobního vztahu některého ze soudců odvolacího soudu k poškozenému V. dovodit. Pokud dovolatelé ze skutečnosti, že jeden ze senátů Krajského soudu v Brně rozhodoval v trestní věci obviněného L. V., dovozují podjatost všech soudců tohoto soudu, pak takovou konstrukci považuje státní zástupce za absurdní.

Pokud jde o dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, je státní zástupce toho názoru, že dovolatelé kromě konstatování, že veřejné zasedání před odvolacím soudem proběhlo v jejich nepřítomnosti, žádnou další argumentaci neuvádějí a porušení žádných konkrétních ustanovení trestního řádu nevytýkají. Státní zástupce přitom upozorňuje, že konání veřejného zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti trestní řád v poměrně širokém rozsahu umožňuje. Má tedy za to, že k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu pro absenci konkrétních námitek nelze při rozhodování o dovolání přihlížet. Téhož názoru je státní zástupce i pro tu část dovolání, kde se obvinění odkazují na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a l) tr. řádu, neboť i zde dovolatelé neuvádějí žádnou konkrétní argumentaci.

Pokud jde o námitky skutkového charakteru, částečně v dovolání obsažené, pak tyto rovněž označuje za neslučitelné se žádným z dovolacích důvodů podle § 265b tr. řádu.



Z hlediska naplnění dovolacích důvodů tedy státní zástupce považuje za částečně relevantní pouze námitku vznesenou s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, z důvodů výše uvedených ji však považuje za zjevně neopodstatněnou. Proto navrhuje (v případě, že dovolání nebude z důvodu překročení zákonné lhůty odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu), aby dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jejich řádný opravný prostředek. Obvinění jsou rovněž osobami oprávněnými k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.



Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda bylo dovolání podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě k podání dovolání. Po přezkoumání zjistil, že se jedná o včas podané dovolání, neboť mezi doručením rozhodnutí soudu druhého stupně oběma obviněným a datem podání dovolání tato lhůta neuběhla a dovolání tedy bylo podáno ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).



Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně zamítnuta. Z dikce citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že aby byl zmíněný důvod uplatněn relevantně a aby se tedy Nejvyšší soud takovou námitkou mohl zabývat, muselo by se jednat o skutečnost, že v dané trestní věci rozhodl vyloučený orgán. Za relevantní tedy nemůže být pouhá procesní námitka, že o vyloučení (resp. o námitce podjatosti) nebylo samostatně usnesením rozhodnuto ve smyslu § 31 tr. řádu. Tak, jak je námitka pojata v podaném dovolání, ji tedy nelze mít za odpovídající použitému dovolacímu důvodu. Navíc argumentace, kterou dovolatelé v tomto směru uvádějí, nemůže být považována za relevantní a dostatečně odůvodněnou k tomu, aby vůbec bylo možno posoudit, zda tato námitka může směřovat k některému z důvodů podjatosti ve smyslu § 30 tr. řádu.



Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z obsahu dovolání vyplývá, že námitka se týká nepřítomnosti obviněných při hlavním líčení u soudu prvního stupně dne 19. 12. 2002. Z formulace této námitky je zjevné, že dovolatelé se domnívají, že pokud se z neúčasti na hlavním líčení omluvili, nemohlo se hlavní líčení konat a jestliže se přesto konalo, jde o naplnění zmíněného dovolacího důvodu. Názor dovolatelů v této věci však nelze považovat za správný; samo konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, třebaže ten svou neúčast omluvil a třeba i zdůvodnil svou pracovní neschopností, však tento dovolací důvod nezakládá (viz NS 17/2002-T 419). Tuto námitku dovolatelů tedy Nejvyšší soud považuje za sice formálně odpovídající použitému dovolacímu důvodu, nicméně má ji za zjevně neopodstatněnou.



S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolatelé namítají nepřiměřeně dlouhou dobu trestního stíhání a z toho důvodu tvrdí, že trestní stíhání mělo být zastaveno. K této námitce Nejvyšší soud konstatuje, že obsah, resp. odůvodnění této námitky použitému dovolacímu důvodu neodpovídá. O naplnění dovolacího důvodu by se totiž jednalo tehdy, jestliže by proti obviněným bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tomu by tak bylo tehdy, jestliže by existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 4 nebo v § 11a tr. řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Ze skutečnosti, že v rámci této námitky dovolatelé argumentují šestiletou dobou judikovanou Evropským soudem pro lidská práva a odkazují se na Úmluvu o ochraně lidských práv a svobod, lze usuzovat, že dovolatelé jsou přesvědčeni, že v daném případě byla splněna podmínka ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, tedy že mělo dojít k zastavení trestního stíhání pro případ, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. S takovou konstrukcí se však Nejvyšší soud nemůže ztotožnit a označit ji za správnou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva sice vychází z textu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, také je pravdou, že šestiletou dobu trvání trestního stíhání označuje tato judikatura za přiměřenou, nicméně ani s ohledem na tyto skutečnosti není možno přehlédnout, že samotná vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, žádnou lhůtu nestanoví a o splnění podmínky podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu se tak z důvodů uváděných dovolateli jednat nemůže. I v této části je tedy nutno považovat podané dovolání za zjevně neopodstatněné.



Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dovolateli zjevně uplatněn v té variantě, že dle jejich názoru došlo k jeho naplnění z toho důvodu, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byly dány ostatní dovolací důvody, na které se dovolatelé odkazují. Jelikož jak výše uvedeno Nejvyšší soud naplnění zmíněných dovolacích důvodů neshledává, resp. považuje námitky v rámci nich vznesené za zjevně neopodstatněné, konstatuje, že podaným dovoláním není naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.



Pokud jde o skutečnosti, které sami dovolatelé uvádějí v kapitole VI. svého dovolání nad rámec výše uvedeného , nelze je z hlediska kteréhokoli zákonného dovolacího důvodu považovat za relevantní a v řízení o dovolání za přezkoumatelné, neboť směřují do oblasti skutkových zjištění soudu, k jejichž revizi dovolání jako mimořádný opravný prostředek svého druhu není určen.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že jak výše uvedeno Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je v té části, kde je s ohledem na zákonné dovolací důvody relevantní a přezkoumatelné, zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněných I. V. a L. V. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 21. března 2007

Předseda senátu: Mgr. Josef H e n d r y c h