3 Tdo 26/2013
Datum rozhodnutí: 20.02.2013
Dotčené předpisy: § 140 odst. 1 tr. zákoník, § 21 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 26/2013 -25 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2013 o dovolání podaném J. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 69/2012 ze dne 5. 9. 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 4/2012, takto:

Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 69/2012 ze dne 5. 9. 2012 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 4 T 4/2012 ze dne 25. 5. 2012 zrušují .

Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265 l odst. 4 trestního řádu se obviněná J. B. nebere do vazby .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 4 T 4/2012 ze dne 25. 5. 2012 byla dovolatelka uznána vinnou zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník) ukončeného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, když předmětný skutek spočíval v tom, že dne 6. 1. 2012 v době kolem 21.00 hodin, v místě svého pobytu v obci B., okr. S., Pardubický kraj, v domě své matky M. V., trvale bytem B., po předchozím požití nejméně 1,5 litru červeného vína a po vzájemné předcházející slovní rozepři a fyzickém napadení M. V., ke kterému došlo v prostoru kuchyně domu, v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách dne 6. 1. 2012, v úmyslu tuto usmrtit se nejprve pokusila založit požár domu, ve kterém se poškozená nacházela, pomocí dříví, které bylo složeno podél zdi domu zvenku, a to za použití doneseného papíru a zapalovače a poté, co se jí toto nepodařilo, odešla po vnějším schodišti do půdního prostoru domu, kde ve svém pokoji opětovně vzala papír uložený u kamen, odešla do prostoru před pokoj ke schodišti, kde na koberci za pomoci přineseného papíru a zapalovače založila požár tak, že zapálený papír odhodila na zem na koberec a odešla do přízemí domu na WC, přičemž když vyšla z místnosti WC, spatřila, že schodiště vedoucí do půdních prostor domu hoří, tak se pohybovala po domě, odešla i do kuchyně v přízemí domu a ze zde umístěného telefonu zavolala tísňovou linku 158, kde oznámila požár domu, přičemž mezitím poškozená M. V. zjistila, že k požáru došlo, snažila se ho hasit, což se jí nedařilo, následně obžalovaná s matkou opustila dům, když k usmrcení poškozené M. V. nedošlo díky náhodě z důvodu, že tato si požáru všimla dříve, než se požár rozšířil do přízemních prostor domu, kde měla spát, poškozená M. V. byla ošetřena na místě jednání pracovníky RZS, k rozšíření požáru na celý dům a další objekt nedošlo z důvodu včasného zásahu jednotek HZS Pardubického kraje, přičemž obžalovaná svým jednáním způsobila ke škodě M. V., na nemovitosti škodu v celkové výši 705.000,- Kč a na věcech movitých nacházejících se v domě škodu ve výši 92.240,- Kč, tedy celkem škodu ve výši 797.240,- Kč . Za uvedené trestné činy byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců a pro jeho výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

V předmětné věci podala J. B. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 69/2012 ze dne 5. 9. 2012 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala J. B. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označila ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že dovolání podává pouze stran skutku, ve kterém je spatřován soudy zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru poukázala na to, že od samého počátku svého trestního stíhání v uvedené věci chtěla založením požáru demonstrovat svou existenci, aby ji matka a sourozenci vůbec vzali na vědomí a jednala takto v zoufalství a myslela na křivdu, které se vůči ní rodina dopouštěla. Nepřemýšlela nad důsledkem svého jednání a v kritické době jí to bylo jedno. Zdůraznila, že svým jednáním nechtěla způsobit matce smrt a znovu poukázala na stálé (vzájemné) rozpory mezi ní a matkou. Poukázala i na to, že pokud by skutečně chtěla matku zavraždit, měla k tomu mnoho jiných příležitostí, a tedy např. i to, že požár mohla založit v kuchyni nebo pod postelí spící matky. V tomto směru také uvedla, že k absenci důkazů svědčících tomu, že matku nechtěla zavraždit, svědčí řada dalších okolností, ke kterým soudy nepřihlédly (ač o nich věděly), a posouzení (hodnocení) ve věci učiněných skutkových zjištění tak neprovedly řádně a zejména v jejich vzájemných souvislostech. Poukázala na to, že to byla ona sama, která oznámila požár domu voláním na linku 158, přičemž její matka uváděla, že sama telefonovala na linku 150, přičemž nebyl vyžádán záznam tohoto telefonátu a jsou tak dány důvodné pochybnosti, jestli takový záznam vůbec existuje. Uvedla také, že trvá na své (opakované) výpovědi, že jakmile se požár začal šířit, vzbudila matku, přičemž soudy rozporuplně tvrdí, že matka byla zamčená v pokoji, a proto ji nemohla vzbudit a současně tvrdí, že matka šla na WC a sama spatřila požár. Dodala, že společně s matkou vyšly z hořícího domu, když je nepodstatné, zda jí pomáhala, ale důležité je to, že jí v odchodu z domu nijak nebránila a upozornila i na to, že matka se prokazatelně do hořícího domu ještě vrátila z venku pro peníze. Při opouštění domu tak matka neměla žádné překážky (zejména ani ze strany dovolatelky), v odchodu jí nebránil ani požár domu, žádné nebezpečí jí v přízemí domu nehrozilo, přičemž byla schopna se sama (byť pomocí francouzských holí) pohybovat, čemuž svědčí i to, že se do domu ještě bez problémů (pro peníze) vrátila. Poukázala dále na to, že soudy jednání dovolatelky v uvedených směrech nesprávně hodnotily jako úmyslné stran založení požáru, když měla potíže se zapálením novin, které nechtěly hořet. Proto je odhodila a odešla z místa, aniž by se zabývala tím, zda noviny hoří či nikoli. Proto se nejednalo o úmyslné založení požáru, ale šlo o jednání nedbalé a z těchto skutečností také plyne, že nebyl dán ani úmysl matku takto zavraždit. Konečně poukázala i na to, že soudy měly důsledně vycházet z jednání dovolatelky vůči matce v době, kdy se požár šířil. Měly tak vycházet z ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu. Dodala, že ona sama dobrovolně upustila od dalšího jednání směřujícího k dokonání označeného trestného činu a tento pokus oznámila policii v době, kdy mohlo být nebezpečí pokusu ke zločinu vraždy odstraněno. Proto také navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené (citované) usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu projednání .

Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek uvedených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 4. 1. 2013. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněné či práva plynoucího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je však třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněné či naopak vyjádření obviněné k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže příslušné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se takto nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Za splnění této podmínky je tak skutkový stav při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti se spolehlivě a dostatečně přesvědčivě vedeným dokazováním a následně byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Takto je namístě zdůraznit zejména i to, že pokud nelze vycházet z přesvědčivě a jednoznačně spolehlivě učiněných skutkových zjištění v té které věci, je právě i s ohledem na uvedené namístě také ingerence dovolacího soudu do (dovoláním napadených) rozhodnutí soudů, i když takový postup bude zajisté výjimečný a ojedinělý, a to pouze tehdy, pokud soudy své právní závěry přijmou na základě neúplných, nepřesvědčivých a nedostatečně učiněných skutkových zjištění. V tomto směru je ostatně namístě poukázat i na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky, který opakovaně judikoval ve svých rozhodnutích (např. pod sp. zn. I. ÚS 4/04, dále v rámci svých rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 32/2004, 37/2002 a zejména pod č. 464/1998) s tím, že rozhodnutí obecného soudu je namístě považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces i v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně jejich úplné absence). Právě o takový případ se v posuzované věci jedná, kdy na základě neúplných a nedostatečně učiněných skutkových zjištění nelze jednoznačně a spolehlivě dospět k právním závěrům, které v rámci svých rozhodnutí oba soudy přijaly. Jinými slovy, dosud učiněná skutková zjištění neumožňují spolehlivě dospět k právnímu závěru, že dovolatelka naplnila všechny znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti je třeba poukázat především na to, že výpovědi dovolatelky a poškozené se liší, přičemž právě výpověď poškozené je soudy brána jako klíčový důkaz pro shledání viny dovolatelky zmíněným trestným činem (pokusem k němu). Za daných okolností však soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost testování jejich věrohodnosti. Z jednotlivých výpovědí zjevně plyne rozpor v tom, za jakých okolností se obě ženy z hořícího domu vzdálily, když dovolatelka tvrdí, že pro svou matku šla do ložnice, kde ji našla a společně z místa odešly, poškozená potom uvádí, že bez přičinění dovolatelky si požáru všimla sama, když byla na chodbě domu a potom společně z místa odešly před dům. V těchto souvislostech nelze přehlédnout, že poškozená tvrdila, že z pevné telefonní linky volala na číslo 155, kam se dovolala, chtěli na ní vědět, kde to vlastně je, nebyla schopna v šoku rychle odpovědět a poté telefon vzala její dcera (dovolatelka). Ta naopak tvrdila, že sama volala na číslo 158, kam se dovolala a popsala situaci (hořící dům). Záznam tohoto hovoru (jeho přepis) je potom zachycen na čl. 344 spisu a zjevně z něj plyne, že volajícím byla pouze dovolatelka (od samého počátku hovoru), kdy oznámila, že hoří dům, který označila s tím, že matka spí a že nakonec (po opakované výzvě operátora, aby odešla s matkou z domu) uvedla, že se tam půjde podívat. Přitom z předmětného spisu nijak neplyne, že by na tísňovou linku volala i poškozená, když záznam takového hovoru nebyl na příslušné lince 150 ani zaznamenán. Tvrzení soudů, že to byla poškozená, kdo první telefonicky volal o pomoc, tak učiněným skutkovým zjištěním neodpovídá, když v tomto směru nebylo ani nezbytné dokazování vedeno a závěr o věrohodnosti její výpovědi je tak předčasný a nepřesvědčivý. Bez ohledu na uvedené se jeví jako nepochybné, že jednání dovolatelky v rámci popsaného skutku vyplynulo z aktuálně vyhrocené situace a zcela odpovídá její osobnosti a patologickému vztahu k matce. Uvedené plyne i ze znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie podaného soudní znalkyní Mgr. Lenkou Čermákovou, ze kterého rovněž plyne, že dovolatelka je disponována ke snadnému rozvoji úzkostně depresivních stavů s psychosomatickým doprovodem, podléhá vnějšímu psychickému tlaku (frustrace, stres, konflikty), kdy její vnitřní i vnější regulovatelnost je nízká, vnější sebeovládání významně snížené. U hlavního líčení potom znalkyně uvedla, že si dovolatelka byla vědoma toho, co dělá, nebyla však v dobrém psychickém stavu, chtěla něco udělat za domnělé křivdy, chtěla změnu a udělat něco špatného. Nelze ani přehlédnout, že znalkyně v rámci svých hypotetických úvah uvedla, že dovolatelka věděla, co se může stát, ale primárně, že by podpálila dům proto, že chtěla zlikvidovat matku, se znalkyně nedomnívá. S uvedeným se soudy nevypořádaly blíže, a to přes vědomí, že závěry plynoucí ze znaleckého posudku nejsou pro soud právně závazné a soud hodnotí znalecký posudek jako každý další (jiný) důkaz. Ve světle uvedených skutečností potom nelze ani přeceňovat výpověď svědka M. B., který se jako policista dostavil na místo požáru a kterému dovolatelka sdělila, že zapálila dům pro neshody s matkou a s rodinou a chtěla si tak vzít život svůj i život své matky. I tuto svědeckou výpověď je však nezbytné posuzovat ve světle všech dalších, již uvedených skutečností. Přitom je nutné připomenout, že z dosud učiněných skutkových zjištění zjevně plyne, že dovolatelka společně s poškozenou bez jakýchkoliv potíží opustily hořící dům, do kterého se ještě poškozená vrátila pro peníze. Za daných okolností a znovu s přihlédnutím k dosud učiněným skutkovým zjištěním nelze takto zejména dovodit jistotu, že dovolatelka skutečně ve vážně míněném úmyslu chtěla zavraždit svou matku (poškozenou), případně se o takto označený trestný čin vůbec pokusit. Je namístě v těchto souvislostech uvést, že pokud by se pevně k takovému (úmyslnému) jednání odhodlala, zjevně by ji v něm nemohlo nic zabránit. Na tom nemění nic ani to, že výslovně nebylo prokázáno (právě v důsledku již uvedených a rozporných výpovědí dovolatelky a poškozené) i to, že poškozenou z místa vysloveně neodvedla, ale šly spolu. Tvrzení dovolatelky o tom, že nejednala v úmyslu, takto s ohledem na dosud vedené dokazování nelze přehlédnout a je nezbytné se její (takto) vedenou obhajobou důsledně a pečlivě zabývat. Námitka stran absence úmyslného zavinění tak byla uplatněna nejenom právně relevantně, ale současně i důvodně. Obecně lze zajisté souhlasit s tím, že samotné zjišťování zavinění (a jeho formy) je za časté nesnadné, když jde o prokazování skutečností, které jsou součástí vnitřního života pachatele a které jiné osoby nemohou pozorovat, a přímým důkazem tak bývá pouze pachatelova výpověď. Proto také okolnosti subjektivního charakteru lze dokazovat pouze nepřímo, a to z okolností objektivní povahy a ty potom pečlivě a racionálně interpretovat. Uvedené (plynoucí z konstantní judikatury) je přitom nezbytně nutné pečlivě aplikovat i v posuzovaném případě. Přitom trestného činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, samozřejmě v případě pokusu ten, kdo se o takový následek pokusí. Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným a úmysl pachatele, a to i eventuální, musí zjevně směřovat k usmrcení člověka, přičemž takový úmysl musí být také jasně a zřetelně prokázán. Přitom pokud pachatel jednal v úmyslu poškodit jiný zájem chráněný trestním zákonem a jeho jednáním hrozí smrt člověka, ke které by nesměřoval jeho úmysl (nevěděl, že takový následek může způsobit nebo to sice věděl, ale nebyl s tím srozuměn), nemůže být trestně odpovědný za trestný čin vraždy, resp. pokus k ní. Přitom skutečný vztah lhostejnosti k následku nestačí k naplnění složky ani nepřímého úmyslu. Lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nikoli, přitom vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem a bývá tak chápána jako srozumění s následkem a tedy jednání v úmyslu přímém. Vůle pachatele, ať už vyjádřena chtěním nebo srozuměním, však musí směřovat prokazatelně ke smrti člověka a musí tak být dán aktivní vztah pachatele k následku. Je namístě opakovaně uvést, že takovéto (případné) závěry musí být i soudy řádně, pečlivě a nezpochybnitelně prokázány a z výsledků vedeného dokazování musí také zřetelně a jasně vyplynout. V posuzované věci tak (vzhledem k dosud učiněným skutkovým zjištěním) má dovolací soud za to, že úmyslné jednání dovolatelky (a to ani formou nepřímého úmyslu) stran popsaného pokusu k vraždě nebylo jednoznačně a nepochybně prokázáno. S ohledem na uvedené tak bude namístě doplnit ve věci již učiněná skutková zjištění a takto zejména verifikovat také výpověď poškozené a uvést najisto, kdo a jakým způsobem telefonicky volal na (jakou) tísňovou linku a v tomto světle hodnotit i výpověď poškozené a znovu ji porovnat s výpovědí dovolatelky a ve světle doplněného dokazování se nadále podrobně zabývat již shora uvedenými skutečnostmi, a to i z hlediska podrobného psychického stavu dovolatelky v rozhodné době. Teprve po takto doplněném dokazování bude znovu potřebné zvážit všechny okolnosti vzniku a průběhu inkriminované události a z ní přesvědčivě dovodit i případné právní závěry stran trestní odpovědnosti (zejména zavinění) dovolatelky. Lze tak v uvedeném směru uzavřít, že k naplnění subjektivní stránky pokusu k označenému trestnému činu nestačí pouhé zjištění, že dovolatelka jednala úmyslně (a to alespoň ve formě úmyslu nepřímého), ale současně je nezbytné postavit najisto (prokázat), že její úmysl také jednoznačně směřoval k zákonem požadovanému následku a tedy k zavraždění označené osoby. Zůstanou-li však nadále po vyčerpání všech dosažitelných (do úvahy přicházejících) důkazů pochybnosti o některé ze skutkových okolností důležitých pro posouzení zavinění, zejména i úmyslu přivodit následek v podobě zavraždění poškozené, je nutno rozhodnout (obecně) v tomto směru v souladu s principem in dubio pro reo. To vše i s přihlédnutím k námitce dovolatelky spočívající i v tom, že v případě zjištěného úmyslu by se mohlo jednat o to, že dovolatelka v dané fázi svého jednání dobrovolně upustila od dalšího jednání směřujícího k dokonání označeného trestného činu a takto o zánik její trestní odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 21 odst. 3, odst. 5 tr. zákoníku.

V dané věci tak lze přisvědčit uvedené námitce dovolatelky s tím, že popis skutku v odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně, jakož i soudy učiněná skutková zjištění nedovolují z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přijmout spolehlivě závěr o tom, že dovolatelka svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu ke zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku.

Protože Nejvyšší soud shledal takto podané dovolání podle hledisek uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v relevantně uplatněné části dovolání důvodným, postupoval dále podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. tak, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 69/2012 ze dne 5. 9. 2012 i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 4 T 4/2012 ze dne 25. 5. 2012 zrušil, přičemž současně zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. potom Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto své rozhodnutí přijal ve neveřejném zasedání.

Řízení se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Hradci Králové se bude dále muset znovu a důsledně zabývat posuzovanou věcí v intencích právního názoru (bude jím vázán) Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.), když po ve věci doplněném dokazování pečlivě přistoupí k posouzení jednání dovolatelky z hledisek již shora naznačených, když v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a jaké skutkové a právní závěry z učiněných skutkových zjištění dovodil.

Podle § 265 l odst. 4 tr. ř., vykonává-li se na obviněné trest odnětí svobody uložený jí původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení platí i na nyní posuzovaný případ, neboť zrušením napadeného (citovaného) usnesení odvolacího soudu i zrušením (citovaného) rozsudku soudu prvního stupně, nelze ve výkonu jí uloženého trestu proto pokračovat. Podle zjištění dovolacího soudu ze dne 13. 2. 2013 obviněná vykonává takto uložený trest ve Věznici S. Protože v posuzované věci dovolací soud důvody vazby podle § 67 tr. ř. v současném stadiu řízení ve vztahu k obviněné neshledal, rozhodl podle § 265 l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněná do vazby nebere.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. února 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka