3 Tdo 257/2013
Datum rozhodnutí: 20.03.2013
Dotčené předpisy: § 56 odst. 2 tr. zákoník



3 Tdo 257/2013 -26 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. března 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 8 To 80/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 2/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2012, sp. zn. 2 T 2/2012, byl obviněný J. J. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že dne 16. 4. 2011 v době kolem 02:30 hodin v P., na náměstí O., na zastávce MHD V., směr P., přistoupil k lavičce, na které seděl a tvrdě spal poškozený L. P., a po předchozím opakovaném marném pokusu o jeho probuzení, s vědomím, že může způsobit těžkou újmu na zdraví, zapalovačem zapálil tašku, o kterou se poškozený opíral a v níž měl uloženy různé osobní věci, noviny a osm kusů plastových zapalovačů a plnič do zapalovačů, přičemž se oheň z tašky rozšířil na oděv poškozeného, který důsledkem toho utrpěl popáleniny III. stupně na přední straně hrudníku, popáleniny II. až III. stupně na zádech téměř v celém rozsahu, popáleniny II. b) až III. stupně na obou horních končetinách, zejména cirkulárně na levé paži, části pravé paže, na částech obou předloktí, a dispersně na obou rukách a popáleniny přední plochy krku a obličeje; celkově utrpěl popálení v rozsahu 40 % těla, tj. 6600 cm2, II. až III. stupně, kdy bez poskytnutí lékařské péče by mohl být život poškozeného ohrožen tzv. popáleninovým šokem, přičemž utrpěná zranění si vyžádala hospitalizaci na Klinice popáleninové medicíny ve Fakultní nemocnici K. V. v P. od 16. 4. 2011 do 30. 8. 2011 a následně v Léčebně pro dlouhodobě nemocné P., kde je umístěn dosud, dále byly poškozenému zničeny osobní věci a oblečení v hodnotě 6.616,- Kč a poškozením lavičky na zastávce MHD V. byla Městské části P. způsobena škoda ve výši 3.974,60,- Kč . Za to byl obviněný podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku mu soud současně uložil trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy v trvání deseti let.

O odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, kterým v neprospěch obviněného napadl předmětný rozsudek ve výrocích o vině a trestu, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 8 To 80/2012, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 3. 10. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný J. J. dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že akceptuje právní kvalifikaci stíhaného skutku, uložený trest odnětí svobody v trvání osmi roků i trest zákazu na území hlavního města Prahy na dobu deseti let. Své zařazení pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou však považuje za rozhodnutí nejen nesprávné a nepřiměřeně přísné, ale ve svých důsledcích i jdoucí proti zájmům poškozeného. Připomněl, že v řízení před soudem prvního stupně prezentoval svoji ochotu poškozenému hradit způsobenou škodu ze svého výdělku, který pobírá na základě pracovního zařazení jako truhlář ve věznici s ostrahou. Výdělek, který je mu postupně zvyšován, neboť s jeho prací, kterou vykovával i v minulém výkonu trestu, panuje spokojenost, také doložil. Práci má zájem nadále vykonávat. Přestože mu odvolací soud zvýšil výměru trestu odnětí svobody na osm let, je dovolatel toho názoru, že měl být pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou, kde bude jeho náprava lépe zaručena, a to právě s ohledem na možnost pracovního zařazení. Zároveň poukázal na to, že soud prvního stupně ani soud odvolací dostatečně nevzaly v úvahu jeho kladné hodnocení z výkonu trestu, a rovněž na skutečnost, že na svobodě byl pravidelným dárcem krve a krevní plazmy a v minulosti nikdy nebyl odsouzen pro násilné jednání.

Uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel spatřuje v nesprávném hmotně právním posouzení podmínek pro jeho zařazení pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou, když podle něj byly v daném případě splněny podmínky pro postup podle § 56 odst. 3 tr. ř. a jeho zařazení do mírnějšího typu věznice s ostrahou.

Proto alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 8 To 80/2012, podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a věc tomuto soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám rozsudkem, jímž při nezměněných výrocích o vině, trestu odnětí svobody a trestu zákazu pobytu odsouzeného zařadí podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku ve věznici s ostrahou.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poukázal na zjištění popsaná v odůvodnění napadeného rozsudku, na jejichž základě Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že u obviněného jsou splněny podmínky pro jeho zařazení pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou podle ustanovení § 56 odst. 2 písm. d) tr. ř. Soud při svém rozhodování o délce a způsobu výkonu trestu vycházel mimo jiné i z toho, že obviněný má trvalé a neléčitelné negativní osobnostní vlastnosti, které snižují možnost jeho resocializace. Dále bylo vzato v úvahu, že jednal zákeřně, proti spícímu člověku, pouze z malicherné příčiny, přičemž poškozenému způsobil déletrvající poruchu zdraví s vážnými trvalými následky. Přehlédnuto pak nebylo ani to, že má v rejstříku trestů již deset záznamů. Všechny tyto skutečnosti i podle názoru státního zástupce vylučovaly postup podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku - jenž je navíc toliko fakultativní - ve formě volby mírnějšího typu věznice, do níž měl být obviněný zařazen. Na tento závěr nemá zásadní vliv ani skutečnost, že obviněný je v rámci nyní vykonávaného trestu pracovně zařazen, příp. dříve daroval krev. K pochybení namítanému v dovolání a k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nedošlo.

Proto státní zástupce uzavřel své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ odlišného stanoviska a jiného rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.

Obviněný J. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť jde o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, soud rozhodl ve druhém stupni a z podnětu odvolání státního zástupce byl nově uložen trest odnětí svobody.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda námitku obviněného směřující proti výroku o trestu a spočívající v tom, že odvolací soud v jeho případě nepoužil prostředek soudcovské individualizace trestu upravený v ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku a pro výkon trestu odnětí svobody ho nezařadil do mírnějšího typu věznice (tj. v daném případě věznice s ostrahou), je vůbec možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k výroku o trestu se vztahuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř . , který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z obsahu tohoto dovolacího důvodu je tedy zřejmé, že s poukazem na porušení ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se dovolatel nemůže domáhat toho, aby byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody za použití § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do mírnějšího typu věznice, než jak obecně stanoví § 56 odst. 2 písm. a) d) tr. zákoníku.

Jestliže v posuzovaném případě dovolatel namítá vadu spočívající v nepoužití ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku na základě hmotně právního důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , pak by to - pokud by taková námitka mohla být považována za právně relevantní - především neznamenalo nic jiného, než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k podmínkám pro zařazení obviněného pro výkon trestu odnětí svobody do určitého (jiného) typu věznice i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil (zde § 56 odst. 2 písm. d/ tr. zákoníku). To by však bylo v evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku , jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním (řádným opravným prostředkem) podaným z důvodu, že uložený trest - včetně způsobu jeho výkonu - je nepřiměřený, a dovoláním, protože by to znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné přezkumné instance v procesu trestního řízení. Jestliže by dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohl (obecně) mít dopad na jakýkoliv vadně uložený trest, byl by v zákoně zakotvený dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu (§ 265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) nefunkční a nadbytečný.

Z logiky důvodů, o které se může opírat dovolání jako mimořádný opravný prostředek, ovšem plyne, že pokud jde o výrok o trestu, musí jít o podstatně užší a striktněji vymezené důvody než v odvolání jako řádném opravném prostředku . Jinými slovy, má-li být dovolání založeno pouze na námitkách proti výroku o trestu, může se tak stát jen v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v takovém případě v úvahu nepřichází.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu , považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu či způsobu jeho výkonu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. (k tomu srov. v judikatuře přiměřeně R 22/2003 SbRt.). Takovou vadu však dovolatel napadenému rozhodnutí nevytýká.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného J. J. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. března 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler