3 Tdo 251/2007
Datum rozhodnutí: 23.05.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 251/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. května 2007 o dovolání podaném obviněnou M. T., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 11 To 311/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 39/2004, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 1 T 39/2004, byla obviněná M. T. uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. popsaným po skutkové stránce pod bodem 1) výroku rozsudku, a trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. spočívajícím v jednání popsaném pod bodem 2) výroku rozsudku. Za tyto trestné činy byla obviněná podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen peněžitý trest ve výši 800.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvaceti 20 měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva s předmětem činnosti slévárenství, truhlářství, výroba a opravy modelových zařízení a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a dále v zákazu provádění podnikatelské činnosti záležející v činnosti stejného druhu na dobu osmi let. V rámci tohoto rozsudku byla obviněná zproštěna podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro jednání, ve kterém byl spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.

O odvolání obviněné proti odsuzující části předmětného rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 11 To 311/2006, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněnou M. T. uznal vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustila tím, že že jako jednatelka spol. S. š. l. H., s. r. o., provozující podnikatelskou činnost v oblastech slévárenství, truhlářství, výroba a opravy modelových zařízení a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej,

a) dne 23. 1. 1998 podala příslušnému správci daně Finančnímu úřadu v Náchodě přiznání k dani z přidané hodnoty ze dne 23. 1. 1998 za zdaňovací období měsíce prosinec 1997, do něhož byla zahrnuta přijatá zdanitelná plnění, a to faktura ze dne 29. 12. 1997, na jejímž základě spol. S. š. l. H., s. r. o., měla od spol. H. p., s. r. o., koupit slévárenský koks za částku ve výši 228.584,10 Kč včetně daně z přidané hodnoty, která z uvedené částky činila 41.220,10,- Kč a faktura ze dne 31. 12. 1997, na jejímž základě spol. S. š. l. H., s. r. o., měla od spol. O., s. r. o., koupit šrot zlomkovou litinu za částku 215.891,20 Kč včetně daně z přidané hodnoty, která z této částky činila 38.931,20 Kč,

přičemž se jednalo o fiktivní doklady, neboť dodavatelé na nich uvedení žádné takové zboží do spol. S. š. l. H., s. r. o., nedodali, kdy v důsledku tohoto došlo ke snížení vlastní daňové povinnosti zkrácení daně z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce prosinec 1997 ovlivněním daně na vstupu o částku v celkové výši 80.151,30 Kč, která měla být odvedena státnímu rozpočtu, zastoupenému příslušným správcem daně;

b) dne 25. 5. 1998 podala příslušnému správci daně Finančnímu úřadu v Náchodě přiznání k dani z přidané hodnoty ze dne 25. 5. 1998 za zdaňovací období měsíce duben 1998, do něhož byla zahrnuta přijatá zdanitelná plnění a to faktura ze dne 20. 4. 1998, na jejímž základě spol. S. š. l. H., s. r. o., měla od firmy J. T., koupit uhelný parní kotel KP 120 za částku ve výši 291.092,- Kč včetně daně z přidané hodnoty, která z této částky činila 52.492,- Kč, faktura ze dne 20. 4. 1998, na jejímž základě spol. S. š. l. H., s. r. o., měla od spol. T., s. r. o., koupit náhradní díly na kolový mísič MK 4250 za částku 156.526,- Kč včetně daně z přidané hodnoty, která z této částky činila 28.226,- Kč, a faktura ze dne 28. 4. 1998, na jejímž základě spol. S. š. l. H., s. r. o., měla od spol. T.-P., s. r. o., koupit zlomkovou litinu za částku 322.751,- Kč včetně daně z přidané hodnoty, která z této částky činila 58.201,- Kč,

přičemž se jednalo o fiktivní doklady, neboť dodavatelé na nich uvedení žádné takové zboží do spol. S. š. l. H., s. r. o., nedodali, kdy v důsledku tohoto došlo ke snížení vlastní daňové povinnosti zkrácení daně z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce duben 1998 ovlivněním daně na vstupu o částku v celkové výši 138.919,- Kč, která měla být odvedena státnímu rozpočtu, zastoupenému příslušným správcem daně;

c) dne 26. 10. 1998 podala příslušnému správci daně Finančnímu úřadu v Náchodě přiznání k dani z přidané hodnoty ze dne 26. 10. 1998 za zdaňovací období měsíce září 1998, do něhož bezdůvodně nebyla zahrnuta uskutečněná zdanitelná plnění vydané faktury ze dne 4. 9. 1998, na jejímž základě spol. S. š. l. H., s. r. o., vyfakturovala spol. S. l. H., s. r. o., prodej zásob za částku 610.329,90 Kč včetně daně z přidané hodnoty, která z této částky činila 110.059,50 Kč, ze dne 11. 9. 1998, na jejímž základě spol. S. š. l. H., s. r. o., vyfakturovala spol. S. l. H., s. r. o., prodej zásob za částku 591.765,40 Kč včetně daně z přidané hodnoty, která z této částky činila 106.711,80 Kč, a ze dne 30. 9. 1998, na jejímž základě spol. S. š. l. H., s. r. o., vyfakturovala spol. S. l. H., s. r. o., prodej zboží - odlitků na skladě za částku 1.543.968,56 Kč včetně daně z přidané hodnoty, která z této částky činila 278.420,56 Kč,

kdy v důsledku tohoto došlo ke snížení vlastní daňové povinnosti zkrácení daně z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce září 1998 na výstupu o částku 495.191,86 Kč, která měla být odvedena státnímu rozpočtu, zastoupenému příslušným správcem daně.

Za tento trestný čin byla obviněná podle § 148 odst. 3 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněné dále uložen peněžitý trest ve výši 600.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání patnáctí měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné zároveň uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva s předmětem činnosti slévárenství, truhlářství, výroba a opravy modelových zařízení a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a dále v zákazu provádění podnikatelské činnosti záležející v činnosti stejného druhu na dobu šesti let. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 6. 11. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání, jímž napadla celý výrok o vině i výrok o uloženém trestu, a to v plném rozsahu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka především uvedla, že neměla být odsouzena podle § 148 odst. 3 tr. zák., neboť tato kvalifikovaná skutková podstata se vztahuje mj. na případy, kdy je činem způsobena značná škoda. Podle dovolatelky však v případě zkrácení daňové povinnosti žádná škoda nemohla ve skutečnosti vzniknout. Daňová povinnost, která vzniká okamžikem, kdy nastaly skutečnosti ji zakládající, je totiž primární právní povinnost, zatímco odpovědnost za škodu je právní povinností sekundární, která vzniká až při porušení povinnosti primární. Z toho lze podle dovolatelky dále dovodit, že neuhrazení daňové povinnosti nikdy nemůže být škodou a mezi povinností hradit daň či jinou podobnou platbu nemůže být dáno rovnítko. Pojem škody přitom nelze v rámci jednoho právního systému vykládat jinak než např. v pojetí civilním, neboť škoda má v rámci celého právního systému jeden a týž význam a charakter. Podle dovolatelky je z hlediska posuzovaného případu významné i to, že fyzickým zaplacením příslušné daňové povinnosti, byť nesprávně přiznané, se majetek státu nijak nesnižuje, když v rozsahu fyzického zaplacení daňové povinnosti se zmenšuje pohledávka státu za daňovým subjektem, která stejně jako finanční prostředky na účtu tvoří součást majetku každé právnické či fyzické osoby. Na tomto základě pak dovolatelka dovodila, že zkrácení daně není způsobením škody. Z tohoto důvodu také nelze uplatňovat zkrácenou daň v adhezním řízení. Pro správnost shora uvedených závěrů podle ní přitom svědčí jak judikatura Nejvyššího soudu (R 29/1982 SbRt. a R 20/2002 SbRt.), tak i názory publikované v právnické literatuře, na niž dovolatelka současně odkázala (str. 3 dovolání). Výše uvedenými otázkami se však podle dovolatelky soudy obou stupňů nijak nezabývaly a nezaujaly k nim žádné stanovisko.

Podle dovolatelky bylo možno její jednání za předpokladu udržitelnosti učiněných skutkových závěrů po právní stránce kvalifikovat toliko jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. V uvedeném směru dovolatelka ovšem soudům vytkla, že nebyla řádně zjištěna výše zkrácení daňové povinnosti, neboť nebyly k dispozici nezbytné účetní podklady. Tedy i v případě, že by se výše škody rovnala výši neodvedené daňové povinnosti, nebylo podle dovolatelky objektivně zjištěno, zda vůbec byly naplněny znaky odstavce třetího § 148 tr. zák. Dovolatelka zároveň poukázala na obsah rozsudku soudu prvního stupně, který byl podle ní zatížen závažnými logickými rozpory, pro které by rozhodně neměl obstát.

Pokud jde o výrok o trestu, odvolací soud podle dovolatelky v podstatě převzal závěry rozsudku soudu prvního stupně, kdy se naznačuje, že činnost obviněné (dovolatelky) vzbuzuje obavy z možného dalšího opakování trestné činnosti a představuje výrazné nebezpečí recidivy. Dovolatelka vyslovila přesvědčení, že takové úvahy do budoucna , na podkladě kterých pak byla odsouzena ke třem různým trestům, zřetelně přesahují rámec rozhodování o trestu a v tomto smyslu odporují platnému trestnímu řádu i trestnímu zákonu.

S ohledem na výše uvedené důvody proto oboviněněná v závěru dovolání navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí a event. i řízení předcházející z r u š i l a přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .

Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného nejvyšší státní zástupkyni dne 8. 2. 2007 (č. l. 1173 spisu) s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním věci v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.). Dovolacímu soudu nebylo k dnešnímu dni doručeno písemné podání, zda nejvyšší státní zástupkyně shora uvedených práv využívá. K tomu zákon nestanoví žádnou lhůtu.

Obviněná M. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1 odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání včetně dovolacích důvodů nutně omezeny, aby se širokým uplatněným tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky, v jejichž rámci dovolatelka sama interpretuje skutková zjištění soudů se závěrem, že vůbec nebyla zjištěna výše zkrácení daňové povinnosti jako nezbytná podmínka pro to, aby její jednání bylo možno po právní stránce kvalifikovat podle odstavce třetího § 148 tr. zák. Dovolatelka v uvedeném směru totiž ve skutečnosti neuplatnila žádné hmotně právní důvody, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se ve svůj prospěch domáhala revize (přehodnocení) skutkových závěrů, ze kterých soud ve svém rozhodnutí vycházel a v jeho odůvodnění je v rozsahu předpokládaném v § 125 odst. 1 tr. ř. současně vyložil (viz str. 7 napadeného rozsudku).

Pod výše uvedený dovolací důvod nespadají ani námitky dovolatelky týkající logických rozporů v rozsudku soudu prvního stupně či námitky vztahující se k uloženému trestu. Dovolatelka zde cituje některé části odůvodnění předmětného rozsudku (k tomu srov. též § 265a odst. 4 tr. ř.), který odvolací soud později k odvolání obviněné (dovolatelky) zrušil. Závěry tohoto rozhodnutí, které nepovažoval za správné, pak nahradil vlastními právními závěry. Námitky dovolatelky pokud jde o uložený trest by přitom nebylo možno podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jí byl uložen takový trest (resp. takové druhy trestu), který zákon připouští a ve výměře odpovídající zákonem stanovené trestní sazbě.

Použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelkou uplatněn právně relevantně v té části podaného dovolání, v níž vyslovila názor, že u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. samotné zkrácení daně není způsobením škody , a proto nemohla naplnit ani znaky kvalifikované skutkové podstaty (§ 148 odst. 3 písm. c/ tr. zák.), kde zákon vyžaduje, aby činem byla způsobena značná škoda.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nejprve třeba připomenout, že zkrácením daně podle § 148 tr. zák. je takové jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá povaze určité zdanitelné skutečnosti a platné právní úpravě, nebo je mu snížena již vyměřená daň, případně k vyměření daně vůbec nedojde, ačkoliv daňová povinnost vznikla. Pachatel tedy úmyslně (§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.) jedná tím způsobem, že příslušné podklady pro stanovení daňové povinnosti zfalšuje, zkreslí nebo je řádně nevede (apod.), aby tím dosáhl nižšího odvodu daně, popř. vůbec zatajil, že má určitou daňovou povinnost. Výši zkrácení daně podle § 148 tr. zák. pak představuje rozdíl mezi daní, kterou má poplatník (povinná osoba) podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní, kterou v důsledku trestné činnosti přiznal nebo která mu byla vyměřena, resp. kterou zaplatil. Zkrácení daně v uvedené podobě zároveň představuje škodu způsobenou trestným činem.

Značnou škodou (tj. nejméně 500 000 Kč, srov. též § 89 odst. 11 tr. zák.) se ve smyslu § 148 odst. 3 písm. c) tr. zák. rozumí škoda na zkrácené dani uvedené v § 148 odst. 1 tr. zák., neboť z hlediska trestněprávního jde o škodu, která vznikla spácháním skutku, jenž naplňuje znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Podle právní nauky (srov. Šámal/Púry/Rizman, Trestní zákon, komentář díl II, 6. vydání, C. H. Beck, str. 927, 928) zákon v daném případě tradičně používá pojem škoda, který se vztahuje jak ke zkrácené dani, tak i k vylákané daňové výhodě, byť zkrácená daň není majetkovou škodou, kterou by bylo možno uplatnit v adhezním řízení podle § 43 odst. 3 tr. ř. Je tomu tak proto, že nárok na zaplacení daně vzniká již tím, že určitý příjem podléhá zdanění podle příslušného daňového předpisu, a nikoliv z jednání, které nese znaky trestného činu podle § 148 tr. zák. (k tomu srov. též dovolatelkou zmiňované R 29/1982 SbRt.). Přesto však z hlediska trestněprávního jde o škodu způsobenou trestným činem, neboť trestně relevantní jednání pachatele vede u zkrácení daně k tomu, že k očekávanému přírůstku na majetku nedojde buď vůbec nebo jen zčásti, přičemž vylákání daňové výhody má dokonce za následek úbytek na majetku. Za škodu je proto třeba považovat celou daň, jestliže v důsledku jednání pachatele nebyla vyměřena vůbec, v ostatních případech pak rozdíl mezi zkrácenou vyměřenou daní a daní, která měla být podle zákona nebýt jednání pachatele vyměřena.

Konečně je třeba poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004, publikované dne 30. 5. 2005 pod R 22/2005/II SbRt., v němž je vysloven právní názor, že částka, kterou pachatel zkrátil daň ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák. nebo kterou vylákal jako daňovou výhodu ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák., představuje škodu způsobenou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle těchto alternativ (pro účely přísnější právní kvalifikace uvedené v ustanoveních § 148 odst. 3 písm. c/, odst. 4 tr. zák.), byť náhradu této škody zpravidla nelze uplatňovat a přiznat v adhezním řízení.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, nelze odvolacímu soudu vytknout, že své rozhodnutí založil na dovolatelkou namítaných vadách, uznal-li ji vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. na podkladě skutkových zjištění, že obviněná (dovolatelka) v rozsudku popsaným trestně relevantním způsobem zkrátila daň z přidané hodnoty celkem o 714.262, 16 Kč, tedy o částku podstatně převyšující hranici značné škody podle § 89 odst. 11 tr. zák. Se shora naznačenými právními otázkami (tzn. s otázkami, jež dovolatelka učinila předmětem svého dovolání) se odvolací soud ve svém rozhodnutí náležitě vypořádal a správně na posuzovaný případ aplikoval rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu R 22/2005/II SbRt., jehož část ve svém rozhodnutí téměř doslovně cituje (viz str. 6, V tomto kontextu .. atd.). Skutečnost, že tento zdroj (tj. odkaz na judikaturu) zřejmě v důsledku opomenutí v rozsudku neuvedl, nemá ovšem vliv na správnost zde vysloveného právního názoru a tedy ani na správnost hmotně právního posouzení skutku.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud proto neshledal podané dovolání ani v jeho jinak relevantně uplatněné části jakkoliv opodstatněným. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněné M. T. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler