3 Tdo 243/2017
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 175 odst. 1 tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku



3 Tdo 243/2017 -23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 o dovolání obviněného V. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 5 To 263/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 1 T 175/2015, takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 1 T 175/2015, byl obviněný V. V. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:

dne 3. 6. 2014 a dalšího přesně nezjištěného dne počátkem června 2014 v K., okres O., jako zaměstnanec společnosti Kravařská realitní s. r.o., zaslal M. H. výzvu k opuštění a předání bytu na ulici M. č. ... v Ch., okres O., obsahující text: Dovolujeme si Vás upozornit, že veškeré svršky a případné věci Vaší osobní potřeby, nalézající se k tomuto časovému období v bytě, budou na Vaše náklady dopraveny na místní skládku odpadů. , načež dne 20. 6. 2014 kolem 10.15 hodin v době, kdy mělo dojít k vystěhování z bytu, v rámci telefonického hovoru s bratrem poškozené M. H., M. N., vyhrožoval násilným vystěhováním jmenované z předmětného bytu za pomoci k tomuto účelu najatých lidí, načež M. H. se svou nezletilou dcerou v obavách z uvedeného násilného vystěhování užívaný byt opustila.

Za uvedený trestný čin byl obviněnému uložen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. H. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 1 T 175/2015, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 5 To 263/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu podaného odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že:

poté, co dne 3. 6. 2014 a dalšího přesně nezjištěného dne počátkem června 2014 v K., okres O., jako zaměstnanec společnosti Kravařská realitní s. r.o., zaslal M. H. výzvu k opuštění a předání bytu na ulici M. č. ... v Ch., okres O., obsahující text: Dovolujeme si Vás upozornit, že veškeré svršky a případné věci Vaší osobní potřeby, nalézající se k tomuto časovému období v bytě, budou na Vaše náklady dopraveny na místní skládku odpadů. , tak dne 20. 6. 2014 kolem 10.15 hodin v době, kdy mělo dojít k vystěhování z bytu, v rámci telefonického hovoru s bratrem poškozené M. H., M. N., vyhrožoval násilným vystěhováním jmenované z předmětného bytu za pomoci k tomuto účelu najatých lidí, načež M. H. se svou nezletilou dcerou v obavách z uvedeného násilného vystěhování užívaný byt opustila.

Za uvedený trestný čin byl obviněnému uložen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. H. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 5 To 263/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Dovolatel namítá, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Obviněný velmi podrobně rozebírá, jakým skutkem byl uznán vinným rozsudkem soudu druhého stupně a z jakého konkrétního jednání dovodil naplnění zákonných znaků přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Soud druhého stupně, podle přesvědčení obviněného, rozhodnutí opřel o jediný důkaz, kterým měl být telefonický hovor mezi ním a svědkem M. N., který měl mít podle vlastního vyjádření telefonický hovor na hlasitý poslech. Soudy uvěřily výpovědím svědků, kteří měli být u telefonického hovoru přítomní, ačkoliv se jednalo o osoby blízké, které měly kladnou motivaci k výpovědi. Obviněný uvádí, že telefonický hovor proběhl, avšak v žádném případě během hovoru nikomu nevyhrožoval. Namítá, že volajícím byl M. N., volaným byl on, takže nemohl naplnit znak, že jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, opominul či strpěl. Zdůrazňuje, že nikomu nevyhrožoval, navíc i pokud by takovou větu pronesl, tak tato směřovala vůči M. N., nikoliv poškozené. Protože byl osobou volanou, neměl v úmyslu nikomu vyhrožovat. Poškozená se po údajném vyhrožování vystěhovala až za 6 týdnů, přičemž v meziobdobí žádnou korespondenci nevedli, její vystěhování bylo dobrovolné. Obviněný vyjadřuje názor, že pokud soud druhého stupně spatřoval naplnění přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku v předmětném telefonickém hovoru, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu projednání, aby byly zjištěny objektivně i případné další podmínky týkající se uvedeného přečinu. Jestliže tak soud druhého stupně neučinil, zkrátil ho na jeho právech. Podle obviněného by se měl Nejvyšší soud zabývat tím, zda se mohl dopustit přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku pasivním jednáním, když jen jako volaná osoba odpovídá na telefonickou výzvu osoby, která není poškozenou. Navíc mu nebylo známo, že je v rámci hovoru odposloucháván dalšími osobami.

K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný uvádí, že podle jeho názoru bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Domnívá se, že jeho jednání nemohlo naplnit tak vysoký stupeň společenské škodlivosti, aby to mělo za následek jeho trestní stíhání. Písemná výzva ze dne 3. 6. 2014 může naplňovat toliko znaky přestupku podle § 49 zákona o přestupcích č. 200/1990 Sb., v platném znění. Údajné psychické problémy poškozené představují jen její subjektivní potíže, nebyly nijak v řízení objektivně prokázány.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje dále obviněný v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněný v tomto směru rozvádí, kdy je dána existence extrémního rozporu. Podle jeho názoru existenci extrémního rozporu zakládá skutečnost, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a uvěřily výpovědi svědků, kteří jsou blízkými příbuznými poškozené. Dále namítá, že u něho není dána subjektivní stránka, když si nebyl vědom, že by mohl naplnit znaky uvedené skutkové podstaty.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 5 To 263/2016, a věc zrušil a přikázal, aby byla znovu projednána a rozhodnuta.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 1. 2. 2017 uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. není u obviněného dán. Závěr o nepřípustnosti trestního stíhání totiž obviněný založil na argumentaci, že jeho jednání nebylo natolik společensky škodlivé, aby bylo nutno uplatnit trestní odpovědnost. Nepřípustnost trestního stíhání je ovšem dána jen u případů uvedených v § 11 odst. 1, 4 tr. ř. a § 11a tr. ř. V tomto směru ovšem obviněný žádnou právně relevantní argumentaci neuvedl, pouze odkazuje na společenskou škodlivost. Takto formulové námitky se s uplatněným dovolacím důvodem míjí. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce zdůrazňuje, že většina uplatněných námitek se týká skutkových zjištění soudů a nelze ji pod uplatněný dovolací důvod podřadit (obsah telefonického hovoru). Pod zvolený dovolací důvod lze ovšem podřadit argumentaci týkající se subjektivní stránky trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, byť se jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Státní zástupce poukazuje na jednání obviněného, který vstoupil do jednání mezi poškozenou a svědkem M., aniž by měl k poškozené jakýkoliv vztah, písemně ji oslovil, ve výzvě tvrdil, že nezaplatila zbytek kupní ceny a vyzval ji k vystěhování, s tím, že jinak budou její osobní věci vystěhovány na skládku. Následně ji pomocí telefonického hovoru vyhrožoval násilným vystěhováním. Takto formulová slova je třeba považovat za výhrůžku, jejímž prostřednictvím chtěl donutit poškozenou k dobrovolnému opuštění bytu. V tomto směru poukazuje i na skutečnost, že není pochyb o tom, že poškozená svědkovi M. kupní cenu uhradila a měla se vystěhovat, aniž by jí kupní cena byla vrácena. Dále státní zástupce uvádí, že pohrůžku násilí lze realizovat i prostřednictvím třetí osoby a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sb. NS. Č. 50/2009. Pokud obviněný hovořil s bratrem poškozené o vystěhování z bytu, musel si být vědom toho, že jeho slova se poškozená dozví. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit námitku týkající se subsidiarity trestní represe a z toho vyplývajícího principu ultima ratio, byť tuto argumentaci obviněný uvedl ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Státní zástupce odkazuje na konstantní judikaturu a na skutečnost, že uplatnění uvedené zásady přichází v úvahu pouze v případech, kdy skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům. O takový případ se v dané věci nejedná.

V závěru vyjádření navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. V případě, že by Nejvyšší soud shledal jiné podmínky než pro navrhované rozhodnutí, vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i s jiným rozhodnutím v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustné je trestní stíhání tehdy, je-li dána některá okolnost uvedená v § 11 odst. 1 tr. ř., resp. § 11a tr. ř. V takovém případě trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Tímto dovolacím důvodem napadnutelná vada tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl, poté co nepřípustnost trestního stíhání vyšla najevo, o zastavení trestního stíhání podle některého z ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. nebo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, když jeho jednání nebylo natolik společensky škodlivé, aby bylo schopno vyvolat jeho trestní stíhání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který spočívá ve způsobu hodnocení důkazů. Zároveň namítá, že se nemohl dopustit přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť to nebyl on, kdo volal, byl osobou, které bylo voláno a při telefonickém hovoru nehovořil s poškozenou, ale s jejím bratrem. Namítá i neexistenci subjektivní stránky.

Lze konstatovat, že takto formulovanými námitkami obviněný částečně deklarovaný dovolací důvod formálně naplnil, neboť námitky vztahující se k naplnění všech znaků přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a k naplnění subjektivní stránky uvedeného přečinu, lze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Uplatněné námitky směřují k základům trestní odpovědnosti a k naplnění znaku zvolené skutkové podstaty. Předmětné námitky se vztahují k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze konstatovat, že obviněným zvolená argumentace není schopna naplnit zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž nenamítá, že v dané věci existuje překážka vedení trestního stíhání uvedena v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., které taxativně stanoví případy, kdy je trestní stíhání nepřípustné a nelze ho vést. Dovolatel nepřípustnost trestního stíhání dovozuje pouze ze svého přesvědčení, že společenská škodlivost jeho jednání nebyla tak vysoká, aby bylo nutno věc projednat prostředky trestního práva. Jinak řečeno obviněný se dovolává subsidiarity trestní represe, kterou lze ovšem namítat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když subsidiarita trestní represe se vztahuje k otázce základu trestní odpovědnosti, konkrétně k ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že samotná skutečnost, že obviněný nepodřadil dovolací námitku pod příslušný dovolací důvod, ačkoli obsahově je takový důvod naplněn, nevylučuje přezkum této námitky v rámci řízení o dovolání (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 1105/2015, ze dne 23. 9. 2015).

Bez ohledu na shora naznačený závěr lze uvést následující. Přestože se může navenek jevit, že obviněný namítá subsidiaritu trestní represe, což je námitka, kterou lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak je třeba zdůraznit, že obviněný jen předestírá vlastní verzi skutkového děje. Obviněný totiž otázku společenské škodlivosti opírá o argumentaci, že poškozené pouze zaslal nevhodně formulovanou výzvu a že se následně poškozené omluvil, takže by věc mohla být vyřešena prostřednictvím správního práva, neboť jeho jednání by mohlo být posouzeno jako přestupek. Takto formulované námitky směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, kdy obviněný vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními a předestírá vlastní verzi události (poškozené zaslal pouze nevhodně formulovanou výzvu, telefonicky nepronesl žádné výhrůžky) a následně na podkladě své vlastní verze události dovozuje, že z hlediska stupně společenské škodlivosti není potřeba věc řešit prostřednictvím trestního práva. Uplatněné námitky mají procesní charakter, nikoliv hmotněprávní povahu a proto je nelze podřadit ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný.

K další argumentaci obviněného, ve které spatřuje obviněný naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvést následující. Pokud obviněný namítá, že při telefonickém hovoru nevyslovil žádnou výhrůžku a že soudy pochybily, jestliže uvěřily výpovědím slyšených svědků, lze konstatovat, že takto formulovaná námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Obviněný jen opětovně vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, přičemž předestírá vlastní verzi události a požaduje, aby Nejvyšší soud vycházel z jeho verze události. Takto formulovaná argumentace směřuje toliko do hodnocení důkazů soudy. Obviněný touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť její námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocením důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně v rámci provádění dokazování prováděl nejen důkazy, jejichž provedení navrhovala obžaloba, ale i důkazy, jejichž provedení požadoval obviněný, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. K náležitému objasnění věci vyslechnul nejen navrhované svědky, ale provedl i listinné důkazy. Následně dospěl k závěru, že obviněný se dopustil jednání, jenž spočívalo v zaslání výzvy ze dne 3. 6. 2014, ale i v telefonických výhrůžkách dne 20. 6. 2014 (blíže viz str. 4 rozsudku soudu), čímž naplnil přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Lze tedy konstatovat, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy i řádně hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., byť lze připustit, že úvahy soudu jsou stručnější. Soud druhého stupně se s rozsahem provedeného dokazování a hodnocením důkazů soudem prvního stupně ztotožnil, když své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů i podrobně rozvedl (blíže viz str. 4 rozsudku), když toliko provedl určitou drobnou úpravu popisu skutku. Soud druhého stupně vzhledem k obhajobě obviněného poukazuje na výpovědi slyšených svědků, přičemž dospívá k závěru, že ve věci nebyly zjištěny okolnosti, které by snižovaly věrohodnost slyšených svědků. Odůvodnění rozhodnutí soudů odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.

Nad rámec shora naznačeného je možno přesto zdůraznit následující. Obviněný zpochybňuje obsah telefonického hovoru, který měl proběhnout dne 20. 6. 2014. Ohledně výpovědi svědků, kteří vypovídali k obsahu tohoto telefonického hovoru a to konkrétně svědků M. N., S. S. a N. K. namítá, že jsou nevěrohodné, neboť se jedná o osoby blízké poškozené. K této argumentaci lze uvést, že samotnou skutečnost, že svědci M. N. a S. S. jsou v příbuzenském poměru k poškozené, nelze interpretovat tak, že se jedná o svědky nevěrohodné, pokud nejsou zároveň zjištěny další skutečnosti svědčící o jejich nevěrohodnosti (např. jejich výpovědi jsou v rozporu s dalšími důkazy). O takovou situaci se v dané věci nejedná. Navíc jejich výpovědi podporuje i výpověď další slyšené svědkyně N. K., která není příbuznou poškozené. Výpovědí těchto slyšených svědků je prokázáno, že svědek M. N. s obviněným telefonoval, což nakonec obviněný nezpochybňuje, přičemž svědek M. N. dal telefonický hovor na hlasitý hovor a svědci slyšeli jeho obsah, konkrétně výhrůžky násilným vystěhováním.

Jestliže obviněný dále namítá, že byl osobou, které bylo voláno a nikoliv volající a že byl jen pasivní účastník hovoru, tak z této námitky vyplývá, že obviněný se domnívá, že protože telefonický hovor neinicioval, tak se nemohl dopustit přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru je možno uvést, že tato námitka směřuje opětovně do skutkových zjištění soudů, konkrétně do skutkového závěru, že obviněný během telefonického hovoru se svědkem M. N. použil určité výhrůžky. Lze uvést, že v dané věci není podstatná skutečnost, že obviněný nebyl osobou, která volala, když rozhodující je faktické chování obviněného během tohoto telefonického hovoru. Pokud obviněný uvádí, že byl během hovoru pasivní, tak se jedná o jeho prezentaci skutkového děje. Není vůbec rozhodující, kdo telefonicky hovor inicioval, rozhodující je, co jednotliví účastníci telefonického hovoru vyslovili. V praxi navíc není nijak neobvyklé, že k vyhrůžkám dojde v průběhu původně bezproblémového kontaktu. Rovněž výhrada obviněného týkající se skutečnosti, že telefonický hovor byl dán na hlasitý poslech je bezpředmětná, neboť závisí pouze na účastnících, zda při telefonickém hovoru zvolí hlasitý poslech či nikoliv, když tato funkce představuje standartní vybavení mobilních telefonů a je běžně využívána. Tímto postupem svědka M. N. nemohlo dojít k porušení práv obviněného na ochranu jeho osobnosti, neboť se nejedná o záznam telefonického hovoru, nýbrž jen o poslech obsahu telefonického hovoru dalšími osobami.

Pokud obviněný uvádí, že za situace, kdy soud druhého stupně zrušil rozsudek a provedl jistou úpravu skutku, měl věc vrátit soudu prvního stupně a nikoliv ve věci rozhodnout sám, přičemž výslovně namítá, že tak mělo být učiněno z důvodu možnosti doplnění dokazování, je možno konstatovat, že obviněný namítá rozsah dokazování, který upravují procesní předpisy. Obecně platí, že účelem dokazování v trestním řízení, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Obviněný v rámci použité argumentace neuvádí jaké důkazy soudy neprovedly či měly provést, pouze namítá, že dokazování mělo být doplněno. Z pohledu této argumentace se nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za potřebné uvést, že v případě jisté úpravy popisu skutku se nejednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu (blíže viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08), když obviněnému bylo známo pro jaký skutek je stíhán a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován, přičemž soud druhého stupně uznal obviněného vinným stejným trestným činem jako soud prvního stupně, pouze provedl jistou úpravu. Úprava spočívala konkrétně ve skutečnosti, že narozdíl od soudu prvního stupně spatřoval naplnění zvolené skutkové podstaty toliko ve vyslovených telefonických výhrůžkách, kdy výzvu ze dne 3. 6. 2014 považoval pouze za jisté nevhodné chování vůči poškozené, které v ní vyvolalo obavu ohledně dalšího setrvání v bytě. Ovšem i tato skutečnost je nadále v popisu skutku vyjádřena.

Ohledně namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. ustanovení nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).

Obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně (hodnocení výpovědí slyšených svědků ohledně obsahu telefonického hovoru). Jak již bylo naznačeno, tyto soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá § 125 tr. ř. a § 134 tr. ř. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jiná je situace ohledně námitky obviněného, že telefonický hovor se uskutečnil mezi ním a bratrem poškozené, takže se nemohl dopustit přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Jedná se o hmotněprávní námitku, která směřuje do naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty. Obviněný totiž vyjadřuje přesvědčení, že se nemohl dopustit přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť telefonický hovor neproběhl mezi ním a poškozenou, ale jejím bratrem, takže výhrůžku neadresoval přímo jí. Jedná se o námitku podřaditelnou pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť zjevně neopodstatněnou.

Přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. R 1/1980, s. 23 a dále R 10/1979). Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Pohrůžka se může týkat i násilí na majetku. Musí jít o jednání neoprávněné. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl.

K naplnění všech znaků přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby násilí, výhrůžka násilím nebo jinou těžkou újmou bylo směřováno přímo vůči poškozenému. K naplnění skutkové podstaty přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku stačí i pohrůžka nepřímá, tedy i pohrůžka pronesená třetí osobě, byl-li pachatel přitom veden úmyslem, aby pohrůžka byla dána na vědomí tomu, proti němuž směřovala (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sb. NS. č. 50/2009). O takovou situaci se jedná, když obviněný výhrůžku násilným vystěhováním z bytu směřoval vůči bratru poškozené, jenž mu volal právě z důvodu výzvy týkající se vystěhování z předmětného bytu, takže obviněný byl srozuměn s tím, že výhrůžku se poškozená dozví a nepochybně jednal s tímto úmyslem. Proto lze považovat uplatněnou argumentaci za zjevně neopodstatněnou.

Obdobná je situace v případě další námitky, jenž se týká skutečnosti, že po telefonátu dne 20. 6. 2014 obviněný neučinil žádné kroky vůči poškozené, které by směřovaly k tomu, aby se z bytu vystěhovala a poškozená se vystěhovala dobrovolně. Jinak řečeno, obviněný se domnívá, že se nemohl dopustit přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozená se z bytu vystěhovala dobrovolně. Takto uplatněná argumentace naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se týká otázky dokonání uvedeného přečinu. Vzhledem k formulaci této námitky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že je nezbytné rozlišovat dokonání a dokončení trestného činu. Dokonání představuje nejzávažnější vývojové stadium formy trestného činu a vyznačuje se naplněním všech požadovaných znaků skutkové podstaty úmyslného trestného činu, k němuž pachatel směřoval. Dokonání je pojmově kategorií objektivně-právní povahy, neboť se jako takové váže na existenci znaků skutkové podstaty trestného činu stanovených objektivním trestním právem (viz Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 340). Dokončení trestného činu naopak představuje kategorii subjektivní povahy, neboť znamená uskutečnění pachatelových představ o jeho cílech právě spáchaného trestného činu. K dokončení trestného činu z pohledu pachatele může fakticky dojít až po dokonání trestného činu. Dokončením trestného činu se rozumí okamžik, kdy z pohledu pachatele je realizováno celé jeho trestní jednání.

V dané souvislosti je třeba opětovně zdůraznit, že objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu vydírání spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Samotný čin je poté dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, přičemž se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 388/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1172/2016). V předmětné věci byl přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku dokonán okamžikem pronesení výhrůžek, když dokončen byl až okamžikem vystěhování poškozené. Protože přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku byl dokonán již v momentě telefonického vyslovení výhrůžek, tak skutečnost, že obviněný již následně nijak poškozenou nekontaktoval nemá žádný význam. Přesto lze uvést, že o tom jak celou situaci poškozená vnímala svědčí výpovědi slyšených svědků a skutečnost, že následně se poškozená z bytu skutečně vystěhovala, přestože za byt zaplatila kupní cenu, o čemž není pochyb, takže jednala pod vlivem vyslovených výhrůžek.

Rovněž námitky týkající se subjektivní stránky naplňují zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný namítá, že u něho nebyl dán úmysl spáchat přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, tedy že u něho chybí zavinění. Jak již bylo naznačeno shora, po subjektivní stránce se k naplnění skutkové podstaty přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, nemusí se jednat ovšem o úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění, která se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat.

V dané věci soud prvního stupně ve svém rozsudku přímo explicitně neuvádí, zda obviněný jednal v úmyslu přímém či nepřímém, když ovšem vzhledem ke skutečnosti, že uznal obviněného vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku nepochybně měl za to, že úmysl spáchat uvedený přečin u obviněného byl dán. Naznačený nedostatek napravil soud druhého stupně, který výslovně uvedl, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz str. 4 rozsudku). Nejvyšší soud se s tímto závěrem soudu druhého stupně ztotožnil. Obecně je třeba zdůraznit, že při posuzování subjektivní stránky není možno vycházet toliko z výpovědi obviněného, ale je třeba přihlížet ke všem provedeným důkazům, které je třeba hodnotit v jejich vzájemném kontextu. Obviněný ve vztahu k této námitce výslovně uvádí, že u něho není dána intelektuální složka, čímž se myslí rozumová složka, která zahrnuje především vnímaní objektivního světa, ve kterém se pohybuje, pachatelem, a to v celkové souvislosti a historií jeho prožívání skutečnosti, což formuluje jeho představy a úsudky, jenž si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností (P. Šamal a kol., Trestní zákoník I., Komentář 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2009, str. 165). Pokud se týká této složky je třeba zdůraznit, že obviněný vystupoval ve věci jako zaměstnanec Kravařské realitní s. r. o., jeho jménem zaslal poškozené výzvu ze dne 3. 6. 2014, ve které ji upozorňoval, že při vyklízení věcí budou její věci dopraveny na skládku odpadu, kdy jako důvod pro vystěhování uvedl, že nezaplatila celou kupní cenu. Přestože obviněný uvádí, že obsah výzvy omylem nezkontroloval, takže je tam nesprávně uvedeno, že kupní cena za byt nebyla uhrazena, tak i zbývající část výzvy představuje určitou formu nátlaku, když poškozené je sdělováno, že její věci budou vyhozeny na skládku. Ve věci neexistoval žádný exekuční titul, takže k vyklizení bytu v dané fázi nemohlo být vůbec přistoupeno. Navíc i v případě, že by existoval exekuční titul na vyklizení bytu, nelze v případě provádění exekuce věci z bytu bez dalšího vyhodit na skládku. Uvedených skutečností si musel být obviněný vědom, neboť pracoval v realitní kanceláři, takže mu muselo být známo, jak je nutno postupovat v případě vyklizení bytu. Následně obviněný při telefonickém rozhovoru vyhrožoval prostřednictvím bratra poškozené, že byt násilně vystěhuje pomocí najatých osob, přestože mu bylo známo, že byt poškozená zaplatila, což sám připouští, a že neexistuje žádný rozsudek soudu o vyklizení bytu. Obviněný si musel být vědom toho, že poškozená musí jeho slova nepochybně vnímat jako výhrůžku, když za byt zaplatila, kupní cena ji nebyla vrácena, přičemž předmětný byt sloužil k uspokojení její bytové potřeby, když v bytě bydlela se svojí nezletilou dcerou. Proto lze mít za to, že u obviněného byla dána i vědomostní složka úmyslu spáchat přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Lze proto uzavřít, že uplatněná námitka je zjevně neopodstatněná.

Na závěr považuje Nejvyšší soud, bez ohledu na shora naznačené závěry týkající se uplatněné argumentace ohledně subsidiarity, za nutné uvést následující. Použití zásady subsidiarity trestní represe v návaznosti na zásadu ultima ratio je zakotveno v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky skutkové podstaty uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví, majetku, či právě svobodného rozhodování člověka. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Na základě shora uvedeného soudy i v tomto zcela správně shledaly v jednání obviněného naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 3. 2017


JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu



Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová