3 Tdo 242/2007
Datum rozhodnutí: 14.03.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 242/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2007 o dovolání podaném J. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 4 To 306/2006, jako soudu stížnostního ve věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. Nt 641/2006, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. Zt 35/2006, bylo podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného J. S. pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť bylo zjištěno, že obviněný nebyl s ohledem na své závažné duševní onemocnění v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Státní zástupce zároveň podle § 239 tr. ř. podal u tamního okresního soudu návrh na uložení ochranného léčení psychiatrického v ambulantní formě.

Okresní soud v Břeclavi rozhodl o návrhu státního zástupce usnesením ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. Nt 641/2006, jímž J. S. podle 72 odst. 1, odst. 4 tr. zák. uložil ochranné léčení psychiatrické, a to ambulantní formou.

Stížnost, kterou obviněný proti předmětnému rozhodnutí podal, pak ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 4 To 306/2006, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Usnesení soudu prvního stupně tak nabylo právní moci dne 25. 7. 2006 (§ 140 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení stížnostního soudu podal J. S. následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem, byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal na obsah § 72 odst. 1 tr. zák. a namítl, že se soudy ve smyslu uvedeného ustanovení zákona dostatečně nezabývaly posouzením toho, zda vedle nedostatku trestní odpovědnosti pro nepříčetnost je jeho pobyt na svobodě současně též nebezpečný. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie sice došel k závěru, že dovolatelův pobyt na svobodě je vzhledem k možnosti pokračování v obdobném jednání potencionálně nebezpečný , aniž by tento svůj závěr blíže odůvodnil a vyložil, na základě čeho k takovému závěru vlastně dospěl. Podle názoru dovolatele nelze nebezpečnost jeho pobytu na svobodě vyvozovat toliko z jednání, jež v daném případě vykazuje znaky činu jinak trestného. Pro závěr o možném opakování trestné činnosti je podle dovolatele vždy třeba zjišťovat též stupeň duševní poruchy pachatele, popřípadě jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost. Musí být tedy vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která čin jinak trestný spáchala, se dopustí znovu závažnějšího útoku na zájmy chráněné trestním zákonem, a to pod vlivem duševní poruchy. Podle přesvědčení dovolatele soudy ovšem v posuzovaném případě dostatečné podklady pro závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě neměly, neboť u verbálních deliktů ojedinělé jednání nepříčetného pachatele k tomu zpravidla nepostačuje. Pro správné posouzení výše uvedených otázek měl být proto vyžádán nový znalecký posudek, když podle dovolatele při rozhodování o ukládání ochranného léčení nelze vycházet z téhož znaleckého posudku, který byl podán v době, kdy bylo jeho trestní stíhání zastaveno. Tento nový posudek by měl být vypracován nejen z odvětví psychiatrie, ale též z odvětví psychologie. Přitom zejména dovolatelovo psychologické vyšetření mohlo v jeho případě vést k objektivnímu posouzení, zda jeho pobyt na svobodě je nebezpečný či nikoliv.

Své důvody dovolatel shrnul tak, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření (ochranného léčení), aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. V závěru dovolání proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil (§ 265k odst. 1 tr. ř.) a tomuto soudu pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.).

K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že z hlediska splnění podmínek § 72 odst. 1 tr. zák. je nezbytné, aby pobyt pachatele činu jinak trestného byl i v budoucnu nebezpečný, resp. musí existovat poměrně vysoký stupeň pravděpodobnosti, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem, přičemž tento závěr musí být opřen o skutková zjištění, vyplývající z provedených důkazů, zejména o zhodnocení celého znaleckého důkazu provedeného vyšetřením duševního stavu obviněného, tj. zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost ve shora uvedeném smyslu nebezpečný. V uvedené souvislosti státní zástupce poukázal na závěry posudku znalce MUDr. P. N., podle nichž dovolatel trpí závažným duševním onemocněním, které je pro něj vlastními prostředky nezvladatelné, a pokud nebude léčen, může se zjištěné onemocnění prohloubit do stavu, který by mohl vést k jeho dalšímu agresivnímu jednání verbálního charakteru vůči sousedům, které bylo konečně zaznamenáno již v minulosti. Státní zástupce poukázal i na rozhodnutí č. 58/1968 SbRt., podle kterého nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného (§ 72 odst. 1 tr. zák.) na svobodě u verbálních trestných činů, které mohou být namířeny proti jednotlivci nebo proti skupinám obyvatelů, příp. proti organizaci, je třeba posuzovat v kontextu s tím, zda z pobytu těchto osob na svobodě vyplývá nebezpečí pro společnost vzhledem k situaci, za níž k verbálním útokům dochází. Jen ojedinělé jednání nepříčetného pachatele není v takových případech zpravidla možné považovat za postačující podklad pro závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě. V případě dovolatele J. S. se ovšem nejednalo pouze o ojedinělé jednání, nýbrž o výsledek postupně gradujícího agresivního chování vůči jeho sousedům, které bylo již dříve řešeno v rámci přestupkového jednání, přičemž důsledky tohoto řízení nevedly a ani vzhledem k dovolatelově prokázané chorobě nemohly vést ke změně jeho chování. V souvislosti s požadavkem dovolatele na vypracování nového znaleckého posudku upozornil státní zástupce na závěr obsažený v rozhodnutí vydaném pod č. 24/1992 SbRt., podle kterého znalecký posudek o duševním stavu obviněného opatřený v průběhu trestního stíhání, které pak bylo zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř., lze k důkazu jako znalecký posudek a nikoli jen jako listinný důkaz použít i v následném řízení o uložení ochranného léčení. Pokud se dovolatel domáhal též vyšetření znalcem psychologem, pak podle názoru státního zástupce není takový znalec odborně způsobilý vyjadřovat se k otázkám dalšího možného vývoje duševního onemocnění. Tuto otázku může posoudit výlučně lékař psychiatr. Státní zástupce uzavřel své vyjádření tím, že v posuzovaném případě nelze soudům vytknout, že by o uložení ochranného léčení rozhodly v rozporu s ustanovením § 72 odst. 1 tr. zák. a chybně tak založily svá rozhodnutí na vadách předpokládaných v § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou podle státního zástupce též v rozporu s platnou judikaturou. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolací soud dovolání J. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí lze podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Dovolatel J. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (stížnost) proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř., jímž bylo uloženo ochranné opatření.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o něž je dovolání obviněným opíráno, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření (§ 71 tr. zák.), aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Je-li tímto ochranným opatřením ochranné léčení podle § 72 tr. zák., může nesplnění podmínek spočívat např. v tom, že pachateli bylo uloženo ochranné léčení podle § 72 odst. 1 tr. zák., ačkoliv pobyt pachatele na svobodě není nebezpečný, anebo bylo pachateli uloženo ochranné léčení zcela jiného zaměření, než jaké odpovídá jeho zjištěné nemoci.

Pokud dovolatel namítl, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro postup podle § 72 odst. 1 tr. zák. (uložení ochranného léčení), pak použil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. právně relevantně. Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání, a to v rozsahu dovolatelem uplatněných námitek, dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Nejprve je třeba uvést, že podle § 72 odst. 1 tr. zák. soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v § 25 tr. zák. a § 32 odst. 2 tr. zák., nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Závěr o uložení ochranného léčení není přitom závěrem znaleckým, nýbrž výlučně závěrem právním, který může učinit jen soud na podkladě zjištěného skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Jestliže soud v posuzovaném případě obviněnému (dovolateli) uložil podle § 72 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě, byl by tento postup správný za předpokladu, že obviněný (dovolatel) trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jež pro nepříčetnost vylučovala jeho trestní odpovědnost a jeho pobyt na svobodě je zároveň nebezpečný. Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není zásadně možné vyvozovat pouze z jednání, které v daném případě jinak vykazuje znaky trestného činu. Z hlediska splnění podmínek § 72 odst. 1 tr. zák. je nezbytné, že pobyt takové osoby musí být nebezpečný i v budoucnu, resp. musí existovat poměrně vysoký stupeň pravděpodobnosti, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem. Tento závěr musí být vždy opřen o skutková zjištění, vyplývající z provedených důkazů, zejména důkazu (znaleckého posudku) provedeného na základě vyšetření duševního stavu obviněného, tj. zda zjištěná duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost ve shora uvedeném smyslu nebezpečný (k tomu srov. např. rozhodnutí č. 58/1968 SbRt., č. 24/1992/I SbRt.). U verbálních útoků takových osob namířených proti jednotlivci nebo proti skupinám obyvatelů, je nezbytné vyhodnotit, zda z pobytu těchto osob na svobodě vyplývá nebezpečí pro společnost vzhledem k situaci, za níž k těmto útokům dochází. Dovolateli lze přitom přisvědčit v názoru, jenž je konečně zastáván i v judikatuře, že jen ojedinělé jednání nepříčetného pachatele zpravidla nebude možno považovat za postačující podklad pro závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě.

Pokud jde o formu ochranného léčení, v ustanovení § 72 odst. 4 tr. zák. není striktně stanoveno, jakou formu ochranného léčení má soud použít, když zákon uvádí, že ochranné léčení se vykonává zpravidla v léčebném zařízení. Naproti tomu nařízení ambulantního způsobu léčby se již váže na podmínku, že vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem lze očekávat, že účel splní i léčení ambulantní. V takové případě pak soud může nařídit léčení v ambulantní formě.

V nyní projednávané trestní věci nebyly výše uvedené zásady porušeny. Soud prvního stupně z posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. P. N. zjistil, že dovolatel trpí závažným duševním onemocněním tzv. trvalou poruchou s bludy (paranoia). V důsledku uvedeného duševního onemocnění hrozí, že by se obdobného jednání mohl dopouštět do budoucna. Podle znalce je prognosa vyléčení špatná, léčba předmětného onemocnění je zdlouhavá a náročná, avšak možná, když lidé touto chorobou trpící jsou schopni chodit do práce, jejich osobnost se nemění, mění se jen jejich emoce, protože se v určité oblasti vytvoří bludná produkce, podle níž jednají v domnění, že je jim ubližováno. Při spolupráci léčené osoby lze podle znalce vystačit s ambulantní formou léčení. Soud dále vycházel z toho, že skutek ze dne 5. 11. 2005, pro který bylo trestní stíhání v přípravném řízení zastaveno, naplňuje svou povahou (napadání sousedů) a provedenou intenzitou znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., přičemž dále vzal v úvahu i to, že se dovolatel obdobného jednání menší intenzity (přestupku proti občanskému soužití) dopustil již dne 6. 5. 2005 a byl za to pravomocně postižen (k tomu viz též č. l. 74 připojeného spisu sp. zn. Zt 35/2006). Závažnost jeho jednání se tedy stupňovala. Uvedené okolnosti ve vztahu k závěrům posudku znalce psychiatra, pak umožňují v posuzovaném případě dovodit, že dovolatelův pobyt na svobodě je vzhledem k povaze jeho duševního onemocnění a s tím související míry pravděpodobnosti opakování téhož agresivního (popř. též závažnějšího) jednání, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 tr. zák. nebezpečný. Pokud soud prvního stupně rozhodl v posuzovaném případě tak, že odvolateli uložil podle § 72 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě, bylo toto rozhodnutí věcně správné. Napadenému usnesení soudu druhého stupně pak nelze vytknout, že k závěrům nalézacího soudu neměl výhrad a dovolatelovu stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.



Soudy obou stupňů nepochybily ani v tom, že si v řízení o uložení ochranného léčení neopatřily nový znalecký posudek. V tomto směru lze odkázat na stávající judikaturu, podle níž znalecký posudek o duševním stavu obviněného v průběhu trestního stíhání, které pak bylo zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř., lze k důkazu jako znalecký posudek a nikoli jen jako listinný důkaz použít i v následném řízení o uložení ochranného léčení (srov. rozhodnutí č. 24/1992/II SbRt.). Na to konečně ve svém vyjádření k dovolání poukázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na důvody rozvedené v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. S. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler