3 Tdo 239/2013
Datum rozhodnutí: 13.03.2013
Dotčené předpisy: § 140 odst. 1 tr. zákoník, § 141 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 239/2013 -23
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. března 2013 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 8 To 43/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 2/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 25. 4. 2012, č. j. 52 T 2/2012-620, byl obviněný P. P. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 11. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že ve večerních hodinách dne 23. 2. 2011 v B., J., okres Č. L., v obývacím pokoji ve zvýšeném přízemí rodinného domu, který užíval na základě nájemní smlouvy, po předchozí hádce s poškozeným V. A., týkající se neplacení nájemného, vykroutil poškozenému kuchyňský nůž z ruky, který si poškozený přinesl z kuchyně, a tímto mu zasadil jednu 10 cm hlubokou bodnořeznou ránu do levé strany krku a tři bodnořezné rány do hrudníku, v důsledku čehož poškozený utrpěl hemoragický šok, provázený masivním zevním a vnitřním krvácením, který byl bezprostřední příčinou smrti poškozeného, a následně tělo poškozeného odnesl do půdního prostoru, kde bylo nalezeno dne 4. 6. 2011 při úklidu novými zájemci o nájem domu . Za to byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 8 To 43/2012, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 6. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. P. následně dovoláním , které zároveň směřovalo i proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že jeho jednání, tak jak bylo zjištěno provedeným dokazováním, mělo být správně posouzeno pouze jako zločin zabití podle ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti vytkl odvolacímu soudu, že tuto jeho námitku považoval za nedůvodnou, ačkoli mu jinak dal za pravdu v tom, že se jednalo o situační delikt vyvolaný předchozím jednáním poškozeného V. A. Ten v rozhodnou dobu dovolateli v podnapilém stavu vyčítal neutěšenou situaci ohledně nezaplaceného nájemného a poté proti němu mával inkriminovaným kuchyňským nožem. Odvolací soud považoval za zcela pochopitelné, že v tomto - byť velice krátkém okamžiku se v dovolateli nahromadily negativní emoce, které vyústily v jeho afektivní jednání poté, co se mu podařilo poškozeného odzbrojit. Nešlo tedy o jednání po předchozí úvaze či s rozmyslem, ale o jednání v rozrušení, o čemž svědčí i to, že dovolateli utkvěly v paměti pouze dvě a nikoli všechny čtyři bodné rány, které poškozenému nožem zasadil. Přestože odvolací soud odzbrojení a částečné znehybnění poškozeného kvalifikoval jako jednání v nutné obraně, dospěl k nesprávnému závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud jednání dovolatele kvalifikoval jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku.

Dovolatel zdůraznil, že jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení se k stíhanému skutku doznal. Vypovídal plně v souladu s dalšími provedenými důkazy. Nesouhlasí proto s konstatováním odvolacího soudu, že se doznal pouze částečně, protože pokud jde o počet ran, které poškozenému zasadil, byla jeho výpověď v rozporu se závěry znaleckého posudku. Průběh incidentu popisoval ve svých výpovědích po celou dobu trestního řízení konstantně a odvolací soud sám na druhé straně připustil, že mu mohly v důsledku afektu utkvět v paměti skutečně pouze dvě bodné rány. Dovolatel dále poukázal na to, že v průběhu řízení byly zjištěny podstatné informace o životě poškozeného, zejména požívání alkoholu, fyzické konflikty s přítelkyněmi, a to i za použití nože, které korespondovaly s jeho chováním ve večerních hodinách dne 23. 2. 2011. Toto chování pro dovolatele znamenalo šok, lekl se a v kritickém momentu ani dost dobře nevnímal, co se vlastně děje. Fyzický konflikt, který vedl k usmrcení poškozeného, byl podle dovolatele dílem tragického okamžiku a vliv mělo především předcházející použití nože poškozeným. Pokud při takto zjištěném skutkovém stavu soudy posoudily jeho jednání jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, pak jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotně právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Dovolatel je přesvědčen, že skutek měl být právně kvalifikován toliko jako zločin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku.

Proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky s odkazem na ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 8 To 43/2012, a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který předně poukázal na to, že obviněný (dovolatel) uplatňuje v řízení stále stejnou obhajobu, přičemž i námitky vtělené do jeho odvolání vyznívají stejně jako ty, které posléze učinil předmětem podaného mimořádného opravného prostředku (dovolání). Soud druhého stupně se s nimi přitom náležitě vypořádal. V této souvislosti státní zástupce připomněl, že dovolání je výrazně formalizovaným opravným prostředkem, jehož účelem není (další) všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání tedy nenabízí možnost znovu opakovat komplexní přezkumné řízení vyhrazené řádnému opravnému prostředku (odvolání). Jestliže proběhlo před soudem druhého stupně řádně, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, nemá Nejvyšší soud České republiky povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku. Takto odůvodněné dovolání by proto mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, přestože v něm vznesené výhrady jinak spadají do rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolateli ovšem podle názoru státního zástupce nelze přisvědčit ani z věcného hlediska. Odvolací soud totiž na základě skutkových zjištění správně dovodil, že se obviněný tempore criminis nenacházel v takovém zvláštním rozpoložení, které je předpokladem naplnění skutkové podstaty § 141 tr. zákoníku. S úvahami soudu prvního stupně vyjádřenými v odůvodnění odsuzujícího rozsudku na str. 7 9 lze podle státního zástupce bez výhrad souhlasit a argumentace dovolatele není způsobilá správnost těchto závěrů zpochybnit. Zvláštnostem případu dal soud výraz ve výroku o trestu, neboť obviněnému uložil trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby a pro jeho výkon ho zařadil do mírnějšího typu věznice, než standardně stanoví § 56 odst. 2 tr. zákoníku.

Z výše uvedených důvodů státní zástupce nepovažuje dovolání obviněného za důvodné. Napadené rozhodnutí totiž netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Navrhl proto, aby je Nejvyšší soud České republiky odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný P. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

S ohledem na teoretická východiska rozvedená v předcházejícím odstavci je zřejmé, že námitka dovolatele, podle níž mělo být jeho jednání - s ohledem na zjištěný skutkový stav - právně posouzeno jako zvlášť závažný zločin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli jako zločin ) Pozn.: s ohledem na ustanovení § 14 odst. 3 tr. zákoníku se ovšem jedná o zvlášť závažný zločin. vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově spadá a v tomto smyslu je právně relevantní .

Nejvyšší soud jí nicméně nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.

Úvodem je třeba přisvědčit vyjadřujícímu se státnímu zástupci v poukazu na to, že obviněný (dovolatel) se v podaném mimořádném opravném prostředku omezil na opakování argumentace, kterou uplatnil již v rámci svého odvolání a se kterou se soud druhého stupně dostatečně vypořádal. Úvahám odvolacího soudu stran správnosti soudem prvního stupně zvolené právní kvalifikace skutku pak Nejvyšší soud nemá čeho vytknout.

Pro konstantní obhajobu dovolatele je příznačné kladení důrazu na nijak nezpochybňovanou skutečnost, že to byl poškozený, kdo svým jednáním vyvolal celý konflikt a inicioval tak jeho jednání s fatálním následkem, k němuž by zřejmě jinak nepřistoupil; tj. že šlo o tzv. situační delikt, spáchaný v afektu. V návaznosti na tom pak dovolatel zjednodušeně dovozuje, že za těchto okolností se nemohlo jednat o zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž toliko o mírněji postižitelné jednání (zabití) podle privilegované skutkové podstaty podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku.

K tomu je však třeba uvést, že spáchání trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku není podmíněno každým silným rozrušením (afektem) pachatele v době činu , nýbrž jen takovým, které vyvolal jeho strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli, anebo předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Za silné rozrušení, které je omluvitelným hnutím mysli ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku, však nelze považovat silné rozrušení pachatele vyvolané jeho hněvem a vztekem (v judikatuře k tomu srov. přiměřeně Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu /trestní/ sv. 73/2011-T 1356).

Právě vztek, který v dovolateli postupně narůstal v důsledku verbálních výčitek pronášených vůči němu poškozeným a který se v něm vystupňoval ve chvíli, kdy poškozený přinesl nůž a mával s ním proti němu, byl podle zjištění soudů založeném na posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, tím iniciačním faktorem (pohnutkou), v jehož důsledku si počínal tak, že poté, co poškozeného v první fázi celkem snadno odzbrojil a znehybnil, čímž mu znemožnil případný další útok, ho ve druhé fázi získaným nožem opakovaně (4x) značnou intenzitou bodl do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Jeho excesivní jednání (tj. již mimo rámec obrany) tedy bylo jakousi odvetou za subjektivně vnímané nepřiměřené chování poškozeného, které s ohledem na svůj osobnostní profil vnímal jako nepřiměřenou křivdu a nehoráznost vůči své osobě. Nešlo tedy o produkt obav o svůj život či úleku, jak se dovolatel snaží - v rozporu se skutkovými zjištěními soudů - nadále prosazovat. Soudy současně vzaly za vyvrácené, že by poškozeného usmrtil ve zmatku, a to s ohledem na duchapřítomnost, s níž ho poměrně snadno zbavil nože a zpacifikoval do stavu, kdy provedení fyzického útoku vůči dovolatelově osobě či alespoň jeho ohrožení již prakticky nepřicházelo v úvahu. Z hlediska závěru o tzv. vražedném úmyslu je pak podstatné to, že dovolatel proti poškozenému v hněvu použil nůž s vědomím všech podstatných (rozhodných) skutkových okolností (převaha nad poškozeným, velikost nože, opakované bodání směřující proti krku a hrudníku).

Okolnost, že poškozený při hádce týkající se zaplacení nájemného svým konečným počínáním dovolatele motivoval ke spáchání činu, neměla v daném případě zdaleka takovou povahu ani intenzitu, aby ji bylo možno podřadit pod kategorii předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného . Našla však svůj výraz v uložení trestu odnětí svobody ve výměře na samé spodní hranici příslušné zákonné trestní sazby, navíc se zařazením do mírnějšího typu věznice. Pro právní posouzení dovolatelova jednání podle privilegované skutkové podstaty o trestném činu zabití podle § 141 tr. zákoníku však za soudy zjištěného skutkového stavu věci nepostačovala.

Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nejsou - v dovolatelem vytýkaném směru - zatíženy vadami předpokládanými v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podané dovolání shledal zjevně neopodstatněným, rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t á . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. března 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler