3 Tdo 236/2009
Datum rozhodnutí: 11.03.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 236/2009

U s n e s e n í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2009 o dovolání, které podal obviněný E. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. 3 To 37/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 1/2007 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni dne 22. 4. 2008, sp. zn. 1 T 1/2007, byl obviněný E. B. uznán vinným jednak trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. za použití § 143 tr. zák., jednak trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. (bod 1 výroku) a dále trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. za použití § 143 tr. zák. (bod 2 výroku).

Těch se podle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že

1) dne 14. 1. 2001 v T. v prodejně na n. R., předal prodavačce D. T. V. padělanou bankovku v nominální hodnotě 1.000,- DEM, vzor 1993, série č., o níž věděl, že je padělaná, ke směně za české koruny, přičemž jmenovaná mu za ni poskytla 16.800,- Kč z majetku a ke škodě majitelky obchodu N. T. H.,

2) od přesně nezjištěné doby do 14. 11. 2001 v T. a jinde přechovával:

3 kusy bankovek v nominální hodnotě 1.000,- DEM, vzor 1993, (specifikovány prostřednictvím sériových čísel obdobně jako shora),

dále 21 kusů bankovek v nominální hodnotě 500,- DEM, vzor 1991, (specifikovány jako shora)

a 5 kusů bankovek v nominální hodnotě 100,- DEM, vzor 1993, (opět specifikovány jednotlivými sériovými čísly jako shora).

Obviněnému byl uložen podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.

Současně byl obviněný stejným rozsudkem podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, že dne 9. 11. 2001 v obci R., okres T., na tržnici u pošty směnil společně s odsouzeným R. P. s obchodníkem jménem K. Q. C. padělanou bankovku v nominální hodnotě 1.000,- DEM, vzor 1993, sériové číslo, o které věděl, že je padělaná, za české koruny, přičemž jmenovaný mu za ni poskytl 16.800,- Kč, čímž měl spáchat trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. 3 To 37/2008, zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.

II.

Proti usnesení Vrchního soudu (a potažmo rozsudku krajského soudu) podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř., neboť má za to, že oba soudy provedly nesprávné posouzení skutku, kterým byl uznán vinným.

Je přesvědčen, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestných činů, kterými byl uznán vinným. Zdůrazňuje, že Krajský soud v Plzni jej v předcházejících dvou rozsudcích č. j. 1 T 5/2002-602 ze dne 2. 10. 2002 a č.j. 1 T 5/2002-728 ze dne 27. 6. 2005 obžaloby v celém rozsahu zprostil. Přestože nedošlo ke změně důkazní situace, byl rozsudkem č. j. 1 T 1/2007-638 ze dne 22. 4. 2008 částečně uznán vinným. Ve vztahu k tomuto poslednímu rozsudku obviněný namítá, že podle jeho názoru nebylo žádným důkazem prokázáno, že mu bylo známo, že bankovky, které měl v držení a které směňoval, jsou falešné.

Soudům vytýká, že v podstatě pominuly jeho výpověď a výpověď spoluobviněného P. a svědkyně K. Z nich totiž podle jeho názoru vyplývá, že padělky dostal ve směnárně před polskými hranicemi. Poukazuje dále na posudek banky, podle něhož šlo o velmi zdařilé padělky. Z toho dovozuje, že to jako laik nemohl rozpoznat, přičemž závěry soudů, že o této skutečnosti věděl, považuje za nedostatečně podložené. Má za to, že k závěru o jeho vině byl soud prvního stupně v podstatě dotlačen soudem odvolacím. Je přesvědčen, že mu vina nebyla prokázána, a jeho dovolání je tudíž oprávněné.

V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil jak rozsudek Vrchního soud v Praze, tak rozsudek Krajského soudu v Plzni.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. do data neveřejného zasedání písemně nevyjádřila.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek bylo zákonodárcem koncipováno tak, že neslouží k dalšímu úplnému přezkumu napadeného rozhodnutí, nýbrž toliko k přezkumu z důvodu taxativně vymezených v ust. § 265b tr. ř., mezi kterými přezkum skutkových zjištění nefiguruje (blíže k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 279/03, III. ÚS 282/03 nebo IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud však konstatoval, že obviněný E. B. ve svém dovolání žádné námitky proti právnímu posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn, neuvedl. Jeho námitky směřovaly výhradně proti způsobu, jakým krajský a vrchní soud přistoupily k hodnocení provedených důkazů a jaké skutkové závěry z nich vyvodily. Prostřednictvím svého dovolání tedy nenapadal žádná pochybení při právním posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn, nýbrž aplikaci procesních ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., upravujících rozsah prováděného dokazování a způsob hodnocení důkazů. Svými námitkami tedy neusiloval o změnu právního posouzení zjištěného skutku, ale o odlišný pohled na kvalitu a věrohodnost provedených důkazů, který by vyústil v jiné skutkové závěry, než že se dopustil jednání popsaného ve výroku rozsudku krajského soudu.

V důsledku toho Nejvyšší soud shledal, že obviněný sice ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadající právní posouzení skutku, avšak svými konkrétními námitkami jej nenaplnil [k výkladu mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obdobně viz č. 36/2004, str. 298 Sb. rozh. trest.].

Judikatura Ústavního soudu připouští ojediněle průlom do tohoto pojetí dovolání v případech, kdy by mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé zjevně panoval extrémní nesoulad.

O takovou situaci se však v projednávaném případě nejednalo. Nejvyšší soud nepřehlédl, že krajský soud ve věci rozhodoval potřetí, když v prvých dvou případech byl obviněný obžaloby pro tento skutek zproštěn. Vrchní soud v Praze opakovaně vyhověl odvolání krajského státního zástupce podanému v neprospěch obviněného proti zprošťujícím výrokům. Odvolací soud však při tom nepřekročil svou kompetenci, když v odůvodnění zrušujících usnesení konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně vzbuzují pochybnosti o jejich správnosti, vytknul soudu prvního stupně chyby při hodnocení důkazů, aniž by mu však udělil závazné pokyny, jak důkazy hodnotit a k jakým skutkovým závěrům má dojít (k tomu viz č. 57/1984 Sb. rozh. trest.).

Rozsudek krajského soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 1 T 1/2007, se s vytýkanými nedostatky vypořádal, svůj závěr o vině v tomto případě opřel o logickou a přesvědčivou argumentaci, takže jej Nejvyšší soud shledává v plném souladu se zákonem. O tom, že nešlo o jednostranný pohled na projednávaný případ svědčí i fakt, že tímto rozsudkem byl obviněný obžaloby, byť jen zčásti, krajským soudem zproštěn.

IV.

Nejvyšší soud proto dovolání, které podal obviněný E. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr