3 Tdo 23/2016
Datum rozhodnutí: 03.02.2016
Dotčené předpisy: § 341 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 23/2016 -25
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 3. 2. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou T. H. L. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2015, č. j. 7 To 152/2015-95, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 214/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2015, č. j. 15 T 214/2014-67, byla obviněná T. H. L. T. uznána vinnou přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) za jednání, které mělo spočívat v tom, že dne 9. 11. 2011 v O. M. O. na P. náměstí v sídle Úřadu městského obvodu M. O. a P., oddělení matriky, po předchozí domluvě s L. T., vůči němuž bylo rozhodnuto o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání, vědomě v zištném úmyslu, ačkoli věděla, že L. T. není biologickým otcem dítěte, v rámci souhlasného prohlášení rodičů ve smyslu § 52 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu se skutečností uvedla, že otcem jejího dítěte M. L. T., je L. T., na základě čehož byl tento zapsán do rodného listu dítěte jako otec, čímž uvedla pracovníky matriky Úřadu městského obvodu M. O. a P. v omyl, a tímto jednáním způsobila vážnou újmu na právech nezletilého dítěte M. L. T. a neznámému biologickému otci dítěte, zakotvených v Úmluvě o právech dítěte, zejména v ust. čl. 8 odst. 1, čl. 9 odst. 3, čl. 14 odst. 2 a čl. 16 odst. 1, která vstoupila v České republice v platnost dne 6. 2. 1992 a byla publikována ve sbírce zákonů pod č. 104/1991 Sb. Za to byla obviněná podle § 181 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.

K odvolání obviněné rozhodl Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 15. 7. 2015, č. j. 7 To 152/2015-95, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté obviněnou nově uznal vinnou přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku na částečně pozměněném skutkovém základě, že dne 9. 11. 2011, v O. M. O., na P. náměstí, v sídle Úřadu městského obvodu M. O. a P., oddělení matriky, po předchozí domluvě s L. T., vůči němuž bylo rozhodnuto o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání, s cílem umožnit dítěti M. L. T., získání státního občanství České republiky, ačkoliv věděla, že L. T. není biologickým otcem dítěte, v rámci souhlasného prohlášení rodičů ve smyslu § 52 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu se skutečností uvedla, že otcem jejího dítěte M. L. T. je L. T., na základě čehož byl tento zapsán do rodného listu dítěte jako otec a tím došlo k nabytí státního občanství České republiky pro M. L. T., ve smyslu § 3 písm. a) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, v platném znění, přičemž si byla vědoma skutečnosti, že toto prohlášení se nezakládá na pravdě, čímž došlo k legalizaci pobytu cizince na území České republiky v rozporu s ustanovením § 88 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění, a zároveň ke vzniku možnosti pro obžalovanou získat trvalý pobyt na území České republiky ve smyslu § 87h odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění. Za to obviněné podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon jí podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15. 7. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná T. H. L. T. následně dovolání , v němž uplatnila důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) předně uvedla, že v řízení před soudy prvního a druhého stupně došlo k porušení jejích základních práv, zejména práva zakotveného v čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle nějž má být každému, kdo je obviněn z trestného činu, umožněno, aby se neprodleně v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámil s povahou a důvodem obvinění proti němu. V dané souvislosti namítla, že již soud prvního stupně změnil popis skutku oproti návrhu státního zástupce na potrestání do té míry, že jeho postup nebylo možno chápat jako nestranné rozhodování o její vině či nevině. Další překvapivé rozhodnutí pak vydal soud odvolací, když opět nepředvídatelně vymezil popis skutku v podstatných znacích zcela jinak a navíc jej nově kvalifikoval jako přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku. Dosavadní obhajobu dovolatelky (včetně důkazních návrhů), směřující k jiným skutkovým okolnostem, než které jsou nakonec obsaženy v napadeném výroku o vině, tím v konečném důsledku učinil zcela zbytečnou a bezpředmětnou.

V další části dovolání obviněná namítla, že skutek popsaný ve výroku o vině napadeného rozsudku nemohl být právně posouzen jako přečin podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku vzhledem k absenci úmyslu získat neoprávněný prospěch v jejím jednání, který je obligatorním zákonným znakem skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Soud druhého stupně podle názoru dovolatelky naplnění tohoto znaku nesprávně shledal ve vzniku její možnosti získat trvalý pobyt na území České republiky ve smyslu § 87h odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., když pominul, že vznik možnosti získat trvalý pobyt nelze ztotožňovat s úmyslem získat trvalý pobyt jako neoprávněný prospěch. O trvalý pobyt na území České republiky přitom nikdy nežádala a ani soud netvrdí, že by to měla v úmyslu. Za spornou pak dovolatelka považuje také otázku neoprávněného pobytu její dcery na území České republiky, k němuž mělo dojít tím, že získala státní občanství České republiky. V této souvislosti uvedla, že neexistuje žádný právní předpis, podle nějž lze pobyt občana České republiky na jejím území označit za neoprávněný. Pokud tak odvolací soud učinil, jeho závěr je v rozporu s čl. 14 Listiny základních práv a svobod.

Na základě shora konstatovaných důvodů obviněná závěrem dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2015, č. j. 7 To 152/2015-95, a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen státní zástupkyně ), která předně uvedla, že rozsudek odvolacího soudu za překvapivé rozhodnutí ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu nepovažuje. Má zato, že v rámci nového vymezení jednání dovolatelky ve výroku o vině nedošlo k porušení zásady totožnosti skutku, neboť ta byla v posuzované trestní věci po celou dobu řízení udržována zachováním totožnosti jednání. Pozměněný následek pak v odvolacím řízení nebylo nutno prokazovat dalšími důkazy, když jej bylo možné dovodit z platných právních předpisů. Soudu druhého stupně tak nic nebránilo ani ve změně právního posouzení skutku. Na tuto alternativu výsledku řízení navíc obviněnou předem upozornil, takže její právo na obhajobu v žádném směru neporušil. Kromě toho ji uznal vinnou mírněji trestným činem při respektu k zásadě zákazu reformace in peius. Důvodnými neshledala státní zástupkyně ani výhrady obviněné vůči právnímu posouzení skutku jako přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku. Připomněla, že odvolací soud při ní vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž je skutková podstata tohoto trestného činu naplněna i tehdy, jestliže cizinec získal povolení k trvalému pobytu na území České republiky na základě účelového souhlasného prohlášení o určení otcovství k dítěti, za jehož druhého rodiče v rozporu se skutečností označil českého státního občana, neboť jde o povolení získané na základě právního úkonu, kterým se obchází zákon, a proto pobyt cizince na území republiky nelze pokládat za oprávněný. Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku je podle státní zástupkyně zřejmý aktivní podíl obviněné na souhlasném prohlášení o nepravdivém otcovství k jejímu dítěti M. L. T., čímž naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku, a to i po stránce subjektivní. To, že si obviněná sama dosud nezažádala o trvalý pobyt, nemá podle názoru státní zástupkyně vzhledem ke stíhanému skutku žádnou právní relevanci. Obviněná si totiž uvedeným způsobem vytvořila pro získání příslušného povolení zvýhodňující podmínky.

Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Toto vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud dovolatelce, resp. jejímu obhájci k případnému vlastnímu vyjádření (tzv. replice) nezasílal nejen z důvodu, že takovou povinnost mu neukládá žádné ustanovení trestního řádu, ale především proto, že v posuzované konkrétní věci nejde o situaci, kdy by tento postup mohl představovat porušení principu kontradiktornosti řízení. Vyjádření totiž neobsahuje žádné nové, pro dovolatelku dosud neznámé významné okolnosti, s nimiž by bylo nutno ji dodatečně seznámit a ke kterým by jí měla být dána možnost popř. zaujmout stanovisko. Státní zástupkyně se v něm omezila v zásadě na rekapitulování argumentace obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku, který byl dovolatelce i jejímu obhájci již dříve doručen. Použitý postup neodporuje ani současné judikatuře Ústavního soudu (k dané otázce srov. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 573/10, IV. ÚS 1535/15 nebo sp. zn. IV. ÚS 2107/15).

Obviněná T. H. L. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněné nově uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav .

Námitkou, že stíhaný skutek nemohl být odvolacím soudem právně posouzen jako přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku, protože - pokud jde o zachování tzv. totožnosti skutku - bylo v průběhu řízení opakovaně postupováno v rozporu s tzv. zásadou obžalovací, uplatnila obviněná důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně , neboť její primárně procesní argumentace má v tomto směru přímý dopad na rozhodování v rovině hmotně právní.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Nejprve je třeba uvést, že zásada obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.), která se promítá do ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., znamená povinnost soudu rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Tím zákon zakotvuje požadavek na zachování totožnosti skutku , kdy je soud limitován podanou obžalobou do té míry, že může rozhodnout jen o stejném skutku a stejném obžalovaném, jak je obsaženo v obžalobě, a tyto meze nesmí překročit.

Pojem skutek trestní řád sice používá, ale blíže ho nedefinuje. Jeho vymezení ponechává na teorii trestního práva a soudní praxi. Neexistuje tedy obecně platná směrnice, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je jeho totožnost zachována, ale tuto otázku je nutné zkoumat vždy podle individuálních okolností každého případu zvlášť. Skutkem se (obecně) rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů, anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku atd.). Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení (k tomu v právní nauce srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní řád II, komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 2721). Protože podstata skutku je tvořena jednáním pachatele a následkem, který jím byl způsoben , povaha jednání a jeho následku je určující při řešení otázky totožnosti skutku. Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se tedy při posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny v obžalobě a jak byly zjištěny v rámci dokazování u hlavního líčení.

Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v obžalobě (návrhu na potrestání) a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu. Pochybnosti rovněž nevzniknou, jestliže při úplné shodě v popisu skutkových okolností v obžalobě a soudním rozhodnutí je odchylné toliko právní posouzení skutku. Teorie a praxe však nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačuje shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, jestli postavení obviněného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti (skutkové okolnosti) tedy mohou přistoupit (přibýt), některé mohou odpadnout; soud pak může v tomto rámci původní popis skutku (v podané obžalobě) upřesnit (pozměnit) podle výsledků řízení. Jestliže v takovém případě nedojde ke shodě mezi jednáním původně uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku alespoň totožnost způsobeného následku. To zároveň platí i naopak.

Jsou-li výše uvedená teoretická východiska aplikována na nyní projednávaný případ, je zřejmé, že soudy obou stupňů namítaným postupem meze stanovené § 220 odst. 1 tr. ř. neporušily.

Z návrhu na potrestání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 8. 10. 2014 (č. l. 45 spisu) a posléze z rozsudku soudu prvního stupně i z rozsudku soudu odvolacího je patrné, že obviněné bylo od počátku trestního řízení kladeno za vinu jednání spočívající zkráceně v tom, že dne 9. 11. 2011 v sídle Úřadu městského obvodu M. O., na oddělení matriky, po předchozí domluvě s L. T., vědomě lživě označila jmenovaného v rámci souhlasného prohlášení rodičů ve smyslu § 52 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, za biologického otce svého nezletilého dítěte M. L. T. Na základě tohoto prohlášení pak byl L. T. zapsán do rodného listu dítěte jako jeho otec. V těchto podstatných okolnostech tedy totožnost stíhaného jednání dovolatelky a tím i totožnost skutku zůstala po celý průběh řízení zachována , jak správně dovodil odvolací soud a následně konstatovala v rámci podaného vyjádření i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Soudu druhého stupně pak nic nebránilo v tom, aby na podkladě dosavadních skutkových zjištění nově definoval pro trestní právo relevantní následek tohoto jednání, které právně posoudil jako přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku, tedy čin mírněji trestný, než jakým obviněnou původně uznal vinnou soud prvního stupně. Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2015, č. j. 7 To 152/2015-95, vykazoval atributy tzv. překvapivého rozhodnutí, tedy takového, který by nečekanou změnou znemožňoval realizovat obviněné právo na efektivní obhajobu.

Opodstatnění nebylo možno přiznat ani hmotně právní námitce dovolatelky, podle níž skutková zjištění popsaná ve výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu nebylo možno podřadit pod skutkovou podstatu přečinu podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro chybějící zákonný znak spočívající v úmyslu dosáhnout inkriminovaným jednáním jiný než majetkový neoprávněný prospěch.

Krajský soud v Ostravě při právním posouzení skutku obviněné nevybočil z platné judikatury, konkrétně z právních názorů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1295/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 8/2012, a především v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1101/2013. V posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněné cizí státní příslušnice, která byla obecnými soudy uznána vinnou trestným činem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 171d odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, za jednání svou povahou v zásadě identické , k jakému se uchýlila v nyní posuzované věci i dovolatelka T. H. L. T. Nejvyšší soud zde dovodil, že pokud cizinec získá povolení k trvalému pobytu na území České republiky na základě účelového prohlášení o otcovství , jde o protiprávní stav, resp. úkon, jímž se obchází zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců ) , který počítá s udělením tohoto povolení rodinnému příslušníkovi občana České republiky. Současně shledal, že uvedeným jednáním je obcházen zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, v tehdy účinném znění, podle kterého by nezletilé dítě jinak mohlo získat občanství České republiky pouze jeho udělením, a současně zákon o pobytu cizinců, pokud cílem tohoto jednání nebylo udržování skutečných rodinných vztahů, ale jenom navození fiktivního stavu, který má vést k tomu účelu, aby bylo získáno povolení k trvalému pobytu . Neoprávněný prospěch pro obviněnou Nejvyšší soud spatřoval již ve vzniku samotné možnosti získat v budoucnu povolení k trvalému pobytu pro svoji osobu z titulu přímého příbuzenského vztahu (mateřství) k dítěti, které by výše popsanou nelegální cestou nabylo českého státního občanství .

Lze tedy uzavřít, že obviněná T. H. L. T. svým protiprávním jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 tr. zákoníku, a to i po subjektivní stránce.

Její dovolání bylo opřeno o námitky, kterým nebylo možno z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiznat opodstatnění. Proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 2. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu