3 Tdo 229/2013
Datum rozhodnutí: 13.03.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 229/2013 -32 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. března 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným R. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2012, č. j. 6 To 383/2012-1016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 174/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 6. 2012, č. j. 10 T 174/2011-946, byl obviněný R. Š. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) za skutek, který spočíval zkráceně v tom, že v přesně nezjištěné době nejméně od konce roku 2007 do 10. 5. 2011, kdy byl zadržen, v K., O., okres K. a jinde, vědom si protiprávnosti svého jednání, v případech a množství konkrétně popsaných ve výroku o vině tamtéž uvedeným odběratelům a dalším dosud neustanoveným osobám opakovaně nabízel, zdarma daroval nebo za úplatu od 100 Kč do 1.500 Kč za 0,1 g až 1 g prodával dalším osobám látku pervitin metamfetamin, která je psychotropní látkou zařazenou do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, a omamnou látku konopí seté marihuanu, která je zařazena do seznamu II. podle Jednotné úmluvy o omamných a psychotropních látkách v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, když jako svou základní psychoaktivní látku obsahuje delta-9-tetrahydrokanabinol; přičemž ve shora uvedeném období takto celkem nabídnul, zprostředkoval, prodal nebo daroval celkem nejméně 538,98 g metamfetaminu (pervitinu), a to nejméně v 1.959 případech za částku nejméně 636.025 Kč, a poskytl nejméně 205 g marihuany v nejméně 102 případech za částku nejméně 40.000 Kč, které si tyto osoby následně aplikovaly, přičemž rovněž za účelem další distribuce přechovával v místě svého bydliště celkem 2 g marihuany (konopí seté).

Za to byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl zároveň uložen trest propadnutí věci, a to věcí jednotlivě specifikovaných ve výroku rozsudku.

O odvoláních obviněného a státního zástupce, který je podal v jeho neprospěch do výroku o trestu předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 8. 2012, č. j. 6 To 383/2012-1016, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že se obviněný podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon se podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích ponechal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně beze změn. Odvolání obviněného pak samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Jeho rozsudek nabyl právní moci dne 16. 8. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. Š. následně dovolání , které zároveň směřoval i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že jak rozsudek odvolacího soudu, tak jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nebyly vydány v rámci spravedlivého procesu, jehož principy jsou zakotveny v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod . Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je podle něj totiž zřejmý extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů, který odvolací soud v řízení o řádném opravném prostředku neodstranil. Dovolatel má zato, že soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost hodnocení jednotlivých důkazů a svévolně interpretovaly důkazní situaci v jeho neprospěch. To platí především pro výpovědi svědků D., P., V., O., N., P., G., G., R., Š., H., N., G., S., S., K., J., K., P. a B., kteří popřeli, že by jim někdy poskytl drogu. Tyto výpovědi byly nedůvodně vyhodnoceny jako účelové a vina dovolatele zde byla dovozována pouze z obsahu provedených odposlechů, na které navíc soud prvního stupně odkázal pouze paušálně, bez bližší specifikace, o které konkrétní odposlechy se jedná. V tomto směru je pak podle dovolatele jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Jedná se například o případ poskytnutí drogy svědkyni H., která ve své výpovědi rovněž popřela, že by jí kdy drogu prodal, když uvedla, že od něj kupovala pouze kosmetiku a jiné drogistické zboží. Podobně soud pouze v obecné rovině odkázal na odposlechy ve vztahu k neztotožněným osobám. Zde dovolatel zmínil tu část výroku rozsudku, kde je mu kladeno za vinu, že nabídl nebo poskytl dosud neztotožněným osobám nejméně v 212 případech nezjištěné množství pervitinu, nejméně však 66,6 g za částku nejméně 100.600,- Kč.

Dovolatel dále namítl nevěrohodnost výpovědi S. N., pokud jde o množství, v němž podle jmenovaného svědka pervitin prodával či zprostředkovával. Jestliže ji soud považoval za pravdivou s odkazem na obsah provedených odposlechů, postupoval i zde opětovně v rozporu se zásadou materiální pravdy. Dovolatele pak podle jeho názoru neusvědčuje ani soudem konstatovaná četnost telefonických kontaktů mezi ním a jednotlivými odběrateli. Řada hovorů se totiž vůbec neuskutečnila, neboť v seznamu jsou uvedeny nejen realizované hovory, ale i takové, které nebyly přijaty. Krom toho údaj o četnosti hovorů, pokud k nim vůbec došlo, ještě neprokazuje, co bylo jejich skutečným obsahem. V tomto směru dovolatel soudům vytkl, že jejich skutkové úvahy jsou v podstatě pouze nepodloženou spekulací. Není rovněž jasné, proč v některých případech soud prvního stupně dovodil, že předmětem uskutečněného hovoru byl prodej pervitinu a v jiných případech mělo jít o marihuanu. Již ve svém odvolání dovolatel namítl jednotlivá pochybení při hodnocení ve věci provedených důkazů s připomenutím toho, že mu byla prokázána distribuce drogy v množství toliko cca 100 g. Soud druhého stupně se však s jeho argumentací dostatečně nevypořádal a shledal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině správným. Dovolatel nesouhlasí s jeho závěry, že soud prvního stupně hodnotil důkazy podle všech stanovených zásad, neboť má zato, že při hodnocení důkazů nebyla dodržena zásada zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásada volného hodnocení důkazů. Odvolacímu soudu dále vytkl, že v důsledku nedostatečně provedeného přezkumu skutkových zjištění nesprávně posoudil i otázku uloženého trestu odnětí svobody, který mu právě s ohledem na vadně zjištěné množství distribuované drogy zpřísnil na sedm let oproti původnímu trestu z rozsudku soudu prvního stupně.

Na základě výše uvedených skutečností je dovolatel přesvědčen, že závěr o jeho vině se opírá o nesprávné právní posouzení objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil podle ustanovení § 265k tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2012, č. j. 6 To 383/2012-1016, a aby tomuto soudu podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 18. 12. 2012. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 3. 1. 2013 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že vzhledem k povaze uplatněných námitek nepovažuje za potřebné se k podanému dovolání věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby o něm Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.). Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Obviněný R. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné jednak podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněnému nově uložen trest odnětí svobody, a jednak podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., když odvolací soud současně samostatným výrokem zamítl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek opřel de facto o svou konstantní obhajobu, že se trestné činnosti v rozsahu, jak je mu kladeno za vinu, nedopustil. V této souvislosti soudům obou stupňů vytkl, že závěr o jeho vině založily na nesprávném hodnocení důkazů, zejména výpovědí řády svědků, kteří popřeli, že by jim kdy prodal, daroval či jinak obstaral drogu, a podle jeho názoru nic neprokazujících obsahů provedených odposlechů. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby, která podle něj nebyla ničím vyvrácena, vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži a nikoli v jeho prospěch. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž kromě prodeje pervitinu obchodoval s tabákem, elektronikou, kosmetikou a rovněž půjčoval peníze, což bylo v mnoha případech pravým předmětem odposlouchávaných hovorů, pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného jednání jako zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah ve věci provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku v tom rozsahu, jak je popsán ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom podrobně vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce věrohodnosti výpovědí řady svědků, kteří popřeli, že by od obviněného získávali drogy, věnoval patřičnou pozornost a náležitě vysvětlil, proč je - s ohledem na další ve věci provedené důkazy - považoval za účelové, vedené snahou obviněnému pomoci a z trestné činnosti ho vyvinit. Stejně tak logicky zdůvodnil, co ho vedlo k závěru, že předmětem zájmových telefonních hovorů, v nichž se hovořilo pouze o ceně nebo množství zboží bez jeho bližší specifikace, byla právě distribuce pervitinu či marihuany, a nikoli např. tabáku, s nímž obviněný také příležitostně obchodoval (v podrobnostech viz str. 27 a str. 28 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnil (viz str. 4 dole až 6 shora napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci, pokud jde o rozsah trestné činnosti obviněného, nedostatečně a povrchně, či by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Protože dovolání obviněného R. Š. bylo opřeno výhradně o procesní námitky, které nelze podřadit pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., Nejvyšší soud o něm rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. března 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler