3 Tdo 223/2004
Datum rozhodnutí: 04.03.2004
Dotčené předpisy:




3 Tdo 223/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. března 2004 o dovolání podaném obviněným J. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 9 To 197/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 103/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

Odůvodnění

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 6 T 103/2002, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. jehož se podle rozsudku dopustil tím, že dne 19. 12. 2000 převzal v P., ul. M. v zastoupení M. B. od ředitele realitní kanceláře H. M. T. částku 100.000,- Kč jako zálohu za převod bytu členských práv v družstvu BD M., peníze M. B. nepředal, použil je pro sebe a způsobil tak M. B. škodu ve výši nejméně 100.000,- Kč. Za to byl odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti podle svých sil nahradit poškozené M. B. škodu, kterou ji svým trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené M. B. na náhradě škody částku 100.000,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení ode dne 14. 11. 2002 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. P., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 9 To 197/2003, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 9. 2003 /§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř./.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Dovolatel především namítl, že právní závěry učiněné soudem prvního i druhého stupně na podkladě učiněných skutkových zjištění vykazují podstatné nedostatky, jež naplňují výše uvedené důvody dovolání. Poté uvedl z rozhodnutí odvolacího soudu, že tomuto soudu, pokud by sám posuzoval a mohl hodnotit provedené důkazy, by se jevilo jednání obviněného jako předem promyšlené podvodné vylákání předmětné finanční částky, ovšem vzhledem k zákazu reformace in peius muselo být odvolání pouze zamítnuto, neboť použití právní kvalifikace podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. by bylo pro obviněného méně příznivé. V návaznosti na to dovolatel rozvedl výhrady vůči těmto úvahám a závěrům odvolacího soudu, přičemž mu vytkl vadnou právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Dále uvedl, že uvedené skutkové okolnosti neopravňují závěr o naplnění zákonných znaků úmyslu spáchat trestný čin podvodu (či zpronevěry) . Dodal, že nebylo zjištěno, že by jednal v úmyslu peníze si trvale ponechat, či že by jednal s vědomím, že nebude schopen peníze vrátit, nebo že by jeho úmysl peníze vrátit byl závislý na budoucí nejisté události, a uzavřel, že právní závěr odvolacího soudu o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. je proto chybný. Soudu prvního stupně, pokud dospěl k závěru, že se (obviněný) dopustil zpronevěry, vytkl, že nesprávně právně kvalifikoval podstatnou skutkovou okolnost, resp. opomněl kvalifikovat podstatnou skutkovou okolnost přenechání finančních prostředků jako půjčku. Zdůraznil přitom, že svobodný, volní úkon, kterým mu svědkyně M. B. přenechala předmětnou částku 100.000,- Kč, má povahu půjčky podle § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., Občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), kterýžto právní závěr soud v rozporu s uvedeným právním předpisem nekonstatoval. Zjištění soudu prvního stupně interpretoval tak, že se (obviněný) se svědkyní M. B. dohodl, že mu částku 100.000,- Kč přenechá za účelem rekonstrukce nemovitosti, která není a nikdy nebyla v jejím vlastnictví. Toto zjištěné přenechání finančních prostředků není podle názoru dovolatele možné správně kvalifikovat jinak než jako půjčku. S poukazem na rozhodnutí č. 56/1994 Sb. rozh. pak upozornil na to, že o trestný čin zpronevěry nejde, jestliže dlužník vypůjčené peníze použije k jinému než věřiteli uvedenému účelu. Podle jeho názoru zjištěné skutkové okolnosti neopravňují závěr o naplnění zákonných znaků úmyslu spáchat trestný čin zpronevěry, neboť žádný z rozhodujících soudů nezjistil, že by svěřené finanční prostředky odepřel (obviněný) svědkyni M. B. vrátit, nebo že by jednal v úmyslu peníze si trvale ponechat. Nebylo ani zjištěno, že by předmětné peníze přijal s vědomím, že nebude nejspíše moci či schopen je vrátit, nebo že by jeho úmysl peníze vrátit byl závislý na budoucí nejisté události. Vyložil přitom, proč větší část peněz dosud nevrátil. Dovolatel rovněž vyjádřil přesvědčení, že náležité zjištění skutkového stavu Obvodním soudem pro Prahu 4 i naplnění zásad trestního řízení (zejména zásady presumpce neviny a umožnění práva na účinnou obhajobu) u tohoto soudu jsou ohroženy, a rozvedl skutečnosti, na základě nichž toto přesvědčení nabyl.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud přijal usnesení, jímž usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 9 To 197/2003, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 6 T 103/2002 a usnesení Obvodního soudu o nákladech trestního řízení ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 6 T 103/2002 zruší a přikáže jinému věcně příslušnému soudu prvního stupně nové projednání a rozhodnutí věci.



K dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že obviněný v důvodech dovolání vychází především z jiných skutkových okolností, než k jakým dospěl nalézací soud, který vyloučil, že by mezi obviněným a poškozenou došlo k uzavření jakékoli půjčky. Naopak soud jednoznačně uzavřel, že obviněný převzal od třetí osoby peníze určené pro poškozenou, ty jí nevydal, a pokud bylo dohodnuto, že jich užije pro účel, na němž měli mít zájem jak on, tak poškozená, neučinil tak a svěřené prostředky užil jiným způsobem. Závěr nalézacího soudu o jeho vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. je proto důvodný. V tomto ohledu je podle státního zástupce dovolání postaveno na argumentaci, která je odlišná od deklarovaného důvodu dovolání. Pokud obviněný uplatnil výhrady vůči možné právní kvalifikaci zmíněné v odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, jde v této části o dovolání nepřípustné, neboť nenapadá výrok rozhodnutí, ale pouze jeho odůvodnění, což zákon neumožňuje (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Další dovolatelem uváděné výhrady nespadají pod žádný z dovolacích důvodů. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Obviněný J. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.



Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy především skutková zjištění obsažená v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Jestliže obviněný J. P. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje (a poměrně podrobně rozvádí) výhrady vůči úvahám odvolacího soudu spojeným s možností právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jde o námitky, které vzhledem k tomu, že dovoláním lze napadat pouze výrok rozhodnutí a nikoli jeho odůvodnění (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.), pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje. Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. s tím, že jde o dovolání nepřípustné.

Část dovolacích námitek však směřuje i do právního posouzení skutku zjištěného nalézacím soudem. Dovolatel totiž namítl, že soud prvního stupně při právní kvalifikaci jeho jednání nevzal v úvahu důležitou skutkovou okolnost, konkrétně to, že svobodný, volní úkon, kterým mu poškozená M. B. přenechala předmětnou částku 100.000,- Kč, má povahu půjčky podle § 657 a násl. obč. zák., a nemůže proto jít o přisvojení si cizí svěřené věci. Vyjádřil rovněž názor, že inkriminovaný čin byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., též proto, že zjištěné skutkové okolnosti neopravňují závěr o naplnění zákonných znaků úmyslu spáchat trestný čin zpronevěry. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitky právně relevantní.

Podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. se trestného činu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Tento trestný čin, jehož objektem je především vlastnictví věci a předmětem útoku cizí věc, je trestným činem úmyslným. Jedním ze základních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je tedy úmyslné jednání (§ 4 tr. zák.). Závěr o tom, že je tu zavinění podle trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Přisvojením si cizí věci se rozumí takové jednání pachatele, kdy naloží s věcí v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo dispozice, a to způsobem mařícím základní účel svěření a přitom sobě či jinému obstará z věci nikoli přechodný (časově nelimitovaný) prospěch. Jinak řečeno, pachatel si přisvojí cizí věc, jestliže si vytvoří možnost trvalé dispozice s ní a současně vyloučí oprávněnou osobu z výkonu jejích práv, ať již vlastnického či od tohoto práva odvozeného.

Popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu v posuzovaném případě i s přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v odůvodnění tohoto rozhodnutí a rozhodnutí soudu odvolacího - odpovídá všem znakům skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud jde o úmyslné zavinění obviněného J. P., podle názoru Nejvyššího soudu takové zavinění vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím, akceptovaných soudem odvolacím, vyjádřených též ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu. Podle nich obviněný převzal v zastoupení M. B. . částku 100.000,- Kč ., peníze M. B. nepředal, použil je pro sebe a způsobil tak M. B. škodu ve výši nejméně 100.000,- Kč.

Jde o formulace, které spolu s ostatními okolnostmi popsanými v napadených rozhodnutích vyjadřují úmyslnou povahu jednání obviněného /jeho zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák./, a to jednání naplňujícího zákonný znak přisvojení si cizí svěřené věci. Závěr o nedostatku úmyslného zavinění obviněného by bylo možno učinit pouze na podkladě jiných skutkových zjištění, tedy při jiném hodnocení provedených důkazů a za odlišného skutkového stavu, než na jakém spočívají napadená rozhodnutí.

V této souvislosti ovšem Nejvyšší soud odkazuje na shora podrobně rozvedený výklad důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Nejvyšší soud tudíž nemohl námitce dovolatele o absenci subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. přiznat žádné opodstatnění.

Tentýž závěr platí i pro další argumentaci dovolání opírající se o tvrzenou nesprávnost posouzení, resp. neposouzení vztahu mezi obviněným a poškozenou z hlediska občanského práva. V této souvislosti je třeba (ve shodě s nalézacím soudem) zdůraznit, že mezi poškozenou a obviněným nedošlo k půjčce. Pro smlouvu o půjčce (§ 657 obč. zák.) je charakteristické, že věřitel přenechává dlužníkovi věci druhově určené (zejména peníze) k volnému nakládání, příp. spotřebování, a dlužník se zavazuje vrátit mu po určité době věci stejného druhu. Vznik půjčky předpokládá dohodu stran. Účelem smlouvy o půjčce peněz je poskytnutí určité částky jedním subjektem druhému s tím, že dlužník půjčenou částku v dohodnuté době vrátí. Skutková zjištění nalézacího soudu však neumožňují dovodit naplnění těchto esenciálních znaků institutu půjčky. Za půjčku tedy nelze považovat projev vůle poškozené, která hodlala investovat částku 100.000,- Kč na rekonstrukci bytu, který sice nebyl (a není) v jejím vlastnictví, avšak uvažovala o tom, že se do něho v budoucnu přestěhuje. Chybí zde totiž dohoda stran poškozené a obviněného o poskytnutí peněz za současného sjednání jejich návratnosti v konkrétní lhůtě. V tomto směru lze odkázat na zjištění soudu prvního stupně vycházející z výpovědi poškozené, že mezi ní a obviněným k žádné dohodě o půjčce nedošlo. Za tohoto stavu nebylo možno učinit závěr v duchu rozhodnutí č. 56/1994 Sb. rozh., podle něhož nejde o trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., jestliže dlužník použije vypůjčené peníze k jinému účelu, než je ten, který uvedl věřiteli jako účel půjčky.

Nejvyšší soud proto nedovodil dovolatelem namítaný nesoulad mezi popisem skutku v rozhodnutí nalézacího soudu a použitou právní kvalifikací jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže jít, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Konkrétní námitky, jež dovolatel uplatnil, pak nejsou opodstatněné z důvodů již shora rozvedených (právní kvalifikace nebyla vadná).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. P. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. března 2004



Předseda senátu :

JUDr. Eduard Teschler



Vypracoval :

JUDr. Vladimír Veselý