3 Tdo 222/2013
Datum rozhodnutí: 20.03.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 222/2013-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2013 o dovolání, které podal obviněný S. N. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 7 To 276/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 123/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 3 T 123/2011, byl obviněný S. N. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm a), odst. 2 písm b) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na skutkovém základě, že dne 28. května 2011 v 00:32 hod. v P., na křižovatce ulic S. a N. L. při řešení dopravní nehody, kterou zavinil jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Superb, RZ , záměrně napadl přivolaného zasahujícího policistu z dvojčlenné hlídky Pohotovostní motorizované jednotky Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, pprap. J. M., nar., poté, co jej policista pprap. J. M. vyzýval k provedení dechové zkoušky na alkohol, tuto obžalovaný odmítl a začal být na policejní hlídku agresivní, vykřikoval neslušné urážky, hrubě je vyzýval k mlčení s tím, že je nebude poslouchat, začal rozkopávat na zemi, místě dopravní nehody, zbytky rozbitých dílů vozidla, načež jej policista pprap. J. M. vyzval, aby zanechal svého protiprávního jednání, na to se obžalovaný k pprap. J. M. přiblížil, zaťatou pěstí jej úmyslně udeřil do brady a do hrudníku, pprap. J. M. tento útok odvrátil za pomoci donucovacích prostředků a následně s pomocí druhého člena hlídky, pprap. P. O., nar., zneškodnili trvající aktivní odpor obžalovaného, kterého za pomoci hmatů a chvatů svedli na zem, kde však aktivní odpor obžalovaného stále trval, a kde pprap. J. M., nar., kopl do levé ruky, čímž mu způsobil odlomení části báze základního článku pátého prstu levé ruky s omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 4 týdnů . Za to byl podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu vyhoštění na dobu 10 (deseti) let.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 7 To 276/2012, jímž podle § 258 odst. 1 písm e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm b) tr. zákoníku byl obviněný odsouzen podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění na dobu 5 (pěti) let. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný S. N. následně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném posouzení skutku, když k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby podle § 127 odst. 2 tr. zákoníku se vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s výkonem její pravomoci a odpovědnosti. Zvláštní ochranu podle jednotlivých ustanovení tr. zákoníku, v daném případě podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku, má úřední osoba zásadně potud, pokud postupuje v rámci své pravomoci a odpovědnosti. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že policisté postupovali způsobem, pro který neměli oprávnění, a překročili svou pravomoc, tudíž nepožívali ochrany podle § 325 tr. zákoníku. Dále argumentoval svou verzí skutkového děje s tím, že policisté měli postupovat podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o přestupcích ), neboť ustanovení § 47 zákona o přestupcích umožňuje postihnout osobu, která neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci. Dovolatel splnil podmínky § 84 zákona o přestupcích a jeho jednání tak mělo být postihnuto v přestupkovém řízení. Následné agresivní chování uznal za neadekvátní a vysvětlil je tím, že mu policisté znemožnili zavolat někomu, kdo by mu vzniklou situaci pomohl vyřešit. Vzhledem k tomu, že případný telefonát o radu by nebyl ničím, co by mařilo činnost správního orgánu, považuje tento postup policistů za jasné krácení na svých základních právech. Podotkl, že jednáním policistů došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 38 Listiny základních práv a svobod, který stanovuje, že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.

Dovolatel shrnul, že policisté výrazně vybočili z mezí své pravomoci a jejich jednání bylo projevem svévole. Jeho následné agresivní chování mělo být kvalifikováno podle těch ustanovení, která chrání osobní integritu kohokoliv bez vazby na zvláštní postavení úřední osoby, případně podle obdobných ustanovení zákona o přestupcích, nikoli však podle § 325 tr. zákoníku. V souvislosti s tím poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 263/97, kde bylo podle jeho názoru v podobné věci konstatováno překročení pravomoci zasahujících policistů. Dále zmínil nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 1849/2008, sp. zn. I. ÚS 1835/2007, kde Ústavní soud vyslovil právní názory ukazující na nepřijatelnost zvláštní ochrany úředních osob, jejichž postup překračuje meze stanovené pro výkon veřejné moci a je projevem svévole.

Vedle toho dovolatel vznesl námitku proti nepřiměřenosti uloženého trestu vyhostění s tím, že tento trest znamená zásadní zásah zejména do jeho rodinného života, neboť má v České republice příbuzné, konkrétně matku a nezletilé dítě, o něž se stará, přestože s nimi nesdílí společnou domácnost.

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 276/2012 se ruší a věc se vrací k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby soud přiznal dovolání odkladný účinek do doby vydání rozhodnutí o podaném dovolání.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který uvedl, že otázce právního posouzení se dostatečně věnoval soud prvního stupně a otázce uloženého trestu se naopak věnoval soud druhé instance, když odvolání obviněného směřovalo právě a toliko do výroku o tomto trestu. Konstatoval, že nelze přisvědčit námitce dovolatele, že by zakročující policisté překročili svou pravomoc, neboť jejich postup odpovídal řádnému prošetření dopravní nehody. Současně policisté postupovali v souladu s ustanoveními zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o Policii ČR ), zejména s ustanovením o přiměřenosti postupu podle § 11 předmětného zákona. Výzvy policistů byly plně ve shodě s § 43 zákona o Policii ČR, jenž pro případ, kdy to vyžaduje splnění konkrétního úkolu policie, opravňuje policistu přikázat každému, aby po nezbytnou dobu nevstupoval na policistou určené místo, nezdržoval se na tomto místě nebo po nezbytnou dobu na takovém místě setrval, hrozí-li závažné ohrožení života nebo zdraví. Státní zástupce uzavřel, že policisté tak v předmětném případě požívali plné ochrany úřední osoby a jejich napadením ze strany obviněného byly naplněny všechny znaky zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 tr. zákoníku.

Zároveň odmítl námitku dovolatele o nepřiměřenosti trestu vyhoštění, neboť v tomto případě nelze shledat namítaný důvod nemožnosti uložení trestu vyhoštění, zakotvený v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ani jinou z tzv. negativních podmínek pro uložení tohoto trestu. Státní zástupce se zcela ztotožnil s obsáhlým odůvodněním odvolacího soudu.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání poté vyjádřil i pro případ jakéhokoli jiného než výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný S. N. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že v té jeho části, která se netýkala otázky přiměřenosti uloženého trestu, podané dovolání přípustné není.

Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání je tudíž ta skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením § 265a odst. 2 tr. ř.

Dovolatel může se svým dovoláním uspět jen za předpokladu, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně je zatíženo některou z vad uvedených v § 265b odst. l písm. a) až l ) tr. ř. Existence podobné vady je podmíněna tím, že odvolací soud svým procesním postupem pochybil některým ze způsobů specifikovaných ustanovením § 265b odst. l písm. a) až k) tr. ř., nebo rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. (důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l / tr. ř.).

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 123/2011 je zřejmé, že obviněný podal odvolání výhradně proti výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. 2. 2012, č. j. 3T 123/2011-137.

Podle § 254 odst. l tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Soud druhého stupně proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. výrok o trestu. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud zásadně nepřezkoumává, i kdyby šlo o výroky, proti nimž by odvolatel mohl podat odvolání, avšak odvolání nepodal. Povinnost k přezkumu takových výroků je dána pouze při splnění podmínek ustanovení § 254 odst. 1 věty druhé tr. ř. a § 254 odst. 2, odst. 3 tr. ř.

Podle názoru Nejvyššího soudu z uvedeného vyplývá, že dovolatel, ať se již jedná o státního zástupce nebo o obviněného, může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat , eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně.

Protože odvoláním obviněného jen proti výroku o trestu byla omezena povinnost a současně právo soudu druhého stupně přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně výhradně ve výroku o trestu, mohl obviněný uplatnit své dovolací námitky pouze proti tomuto výroku, případně proti průběhu řízení, které mu přecházelo. Těžiště dovolací argumentace však bylo namířeno proti výroku o vině, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a ani neměl povinnost jej přezkoumávat podle § 254 odst. 2,odst. 3 tr. ř. V této části by proto podané dovolání muselo být odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (k tomu viz R 20/2004 SbRt.).

V podaném dovolání obviněný neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř. ani jiný zákonný důvod, související s rozhodováním soudu druhého stupně o uložení trestu. Obviněný dovolání opřel o důvod uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. i v té jeho části, kde vznesl námitku proti nepřiměřenosti uloženého trestu. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zákonný dovolací důvod do výroku o trestu naplněn tehdy, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Posouzení otázky přiměřenosti uloženého trestu pod tento zákonný důvod ale ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání podřadit nelze.

Protože dovolání obviněného S. N. bylo dílem shledáno jako nepřípustné, dílem nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. března 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký