3 Tdo 220/2011
Datum rozhodnutí: 16.02.2011
Dotčené předpisy: § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., § 34 odst. 4 písm. a) tr. zák.




3 Tdo 220/2011-14

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2011 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného R. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 6 To 150/2010, jako soudu odvolacího (stížnostního) v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 275/2006, za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř., t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 6 To 150/2010, i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 2 T 275/2006, zrušují.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 2 T 275/2006, podle § 231 odst. 1 tr. ř., za užití § 223 odst. 1 tr. ř. a § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., zastavil trestní stíhání obviněného R. K. pro skutek spočívající v tom, že dne 2. 2. 2006 v 15:30 hodin v Ú., na křižovatce ulic T. U. při řízení osobního automobilu tovární značky Škoda Octavia, způsobil dopravní nehodu tím, že se plně nevěnoval řízení a sledování situace v provozu na pozemních komunikacích a při odbočování vlevo z ulice T. nedal přednost protijedoucímu osobnímu automobilu tovární značky Renault 19, řízenému řidičem V. S., který přijížděl ke křižovatce ze směru od P. na K., při střetu vozidel bylo vozidlo Octavia odhozeno na stojící vozidlo tovární značky Škoda Octavia, řízené řidičem G. S., které stálo v ulici T. na hranici křižovatky a dávalo přednost těmto vozidlům, při dopraní nehodě poškozený V. S., utrpěl zlomeninu bazálního článku 3. prstu levé ruky, podvrtnutí krčních obratlů a oděrku na čele, toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření, nasazení sádrové fixace ruky do 14. 3. 2006 a pracovní neschopnost do 2. 4. 2006, a poškozená J. S., utrpěla lehké zhmoždění obou kolen, které si vyžádalo lékařské ošetření bez nutnosti dalšího léčení či pracovní neschopnosti, a obžalovaný svým jednáním porušil důležitou povinnost uloženou mu ustanoveními § 5 odst. 1 písm. b) a § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích , v čemž byl obžalobou spatřován trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, /dále jen tr. zák. /), s tím, že trestní stíhání je promlčeno.

Proti tomuto rozhodnutí podal příslušný státní zástupce stížnost, o níž rozhodl ve druhém stupni Krajský soud Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 6 To 150/2010, jímž ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Usnesení soudu prvního stupně tak nabylo právní moci dne 19. 4. 2010 (§ 140 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení stížnostního soudu podala nejvyšší státní zástupkyně dne 16. 7. 2010 dovolání , a to v neprospěch obviněného R. K. Uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. f), g) l ) tr. ř.

V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatelka předně namítla, že soud prvního stupně považoval ve shodě s obžalobou skutek za trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. (a podle toho posuzoval i délku promlčecí doby trestního stíhání), přičemž zcela ignoroval závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (na č. l. 99 104 spisu), který si předtím sám v rámci doplnění dokazování vyžádal. Z předmětného posudku přitom vyplynulo, že poškozenému V. S. byla na ruku přiložena na dobu 40 dnů sádrová dlaha, po jejímž sejmutí byla končetina ztuhlá a bolestivá a bylo ji třeba rozcvičovat. Celková doba, po kterou byl poškozený vlivem úrazu podstatně omezen v běžném způsobu života, tak činila 8 a půl týdne. Takové zranění je ovšem nutno hodnotit jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., a proto bylo namístě skutek právně posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., k němuž podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. přísluší i delší doba promlčení trestního stíhání, než s jakou ve svém rozhodnutí kalkuloval soud prvního stupně.

Pochybení soudu prvního stupně spatřuje nejvyšší státní zástupkyně (dovolatelka) také v tom, že stíhaný skutek posoudil podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, zatímco otázku promlčení trestního stíhání pro tento skutek podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 (tj. zákona č. 40/2009 Sb. /dále jen tr. zákoník /), a to i za dobu před nabytím jeho účinnosti. Výsledkem toho pak byl jeho (slovy dovolatelky) retroaktivní a poněkud schizofrenní závěr , že k promlčení trestního stíhání došlo dne 2. 10. 2009, tedy téměř o dva měsíce dříve, než trestní zákoník nabyl účinnosti a kdy podle trestního zákona tehdy účinného trestní stíhání obviněného samozřejmě promlčeno nebylo. Shodný nesprávný právní názor pak zaujal i soud druhého stupně, který podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl důvodně podanou stížnost státního zástupce. Tímto vadným postupem naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky: 1) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínek uvedených v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 6 To 150/2010, i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 2 T 275/2006, a zrušil i případná rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a 2) aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhla, aby uvedeným způsobem bylo v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovila i pro případ jiného rozhodnutí, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému a jeho obhájci, jimž byl doručen dne 20. 11. 2010 a 22. 11. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), kterému bylo podané dovolání s připojeným spisem předloženo soudem prvního stupně teprve dne 11. 2. 2011 , dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (stížnost) proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., kterým bylo zastaveno trestního stíhání obviněného.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí v prvé řadě posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupkyně dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané trestní věci dovolatelka uplatnila druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, tj., že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva , nikoliv z hlediska procesních předpisů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání , o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí.Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky, o které nejvyšší státní zástupkyně podané dovolání opírá, jsou z hlediska uplatněných dovolacích důvodů v plném rozsahu právně relevantní. Protože zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí , proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné .

Okresní soud v Ústí nad Labem odůvodnil napadené rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného právním názorem, že na rozdíl od trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 jsou v ustanovení § 34 odst. 4 tr. zákoníku úkony trestního řízení, jejichž důsledkem je přerušení promlčecí doby, vyjmenovány taxativně, a jejich výčet je oproti předcházející právní úpravě užší. Porovnáním trestního zákona a pozdějšího trestního zákoníku pak dospěl k závěru, že stará právní úprava je pro obviněného méně příznivá a že při posouzení toho, zda je jeho trestní stíhání promlčeno, je třeba vycházet z ustanovení trestního zákoníku, který je pro něj jako celek příznivější. V návaznosti na tuto skutečnost pak konstatoval, že od doručení trestního příkazu obviněnému dne 2. 10. 2006 nebyl ke dni rozhodnutí soudu (tj. 2. 2. 2010) učiněn žádný z úkonů vyjmenovaných v ustanovení § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, a protože v této době se obviněný zároveň nedopustil žádného trestného činu, nebyl v této trestní věci vzat do vazby a ani nebyl vydán příkaz k jeho zatčení či zatýkací rozkaz, zanikla jeho trestní odpovědnost za nyní projednávaný trestný čin uplynutím promlčecí doby (zde 3 roky). Krajský soud v Ústí nad Labem pak při projednání stížnosti státního zástupce uvedené závěry soudu prvního stupně shledal zcela správnými.

To znamená, že soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely z úvahy, že ustanovení § 34 odst. 4 tr. zákoníku se uplatní bez ohledu na to, zda v době před jeho účinností byla promlčecí doba trestního stíhání přerušena některým z úkonů uvedených v tehdy účinném ustanovení § 67 odst. 3 tr. zákona, čímž by podle odstavce 4 tohoto ustanovení začala běžet promlčecí doba nová. S tímto jejich názorem však nelze souhlasit.

Nejvyšší soud v tomto směru předně odkazuje na vlastní rozhodovací praxi a s ní spojenou dosavadní judikaturu, ve které se vychází (obecně) z toho, že dokonce i v případech, kdy v důsledku změny trestního zákona dojde v průběhu trestního stíhání ke zmírnění právní kvalifikace již stíhaného činu, pak tato okolnost, přestože se promítne do kratší promlčecí doby, je významná jen pro konec této kratší promlčecí doby. Změnou trestního zákona se totiž zpětně neruší účinky úkonů, které byly učiněny podle dřívější právní úpravy a jež způsobily přerušení promlčecí doby (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu např. ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1114/2008, 7 Tdo 1074/2010, 8 Tdo 797/2010, 8 Tdo 1105/2010 či sp. zn. 3 Tdo 1427/2010).

Nejvyšší soud v souladu se svojí konstantní judikaturou znovu opakuje, že došlo-li v době do 31. 12. 2009 k přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. takovými úkony orgánu činného v trestním řízení, které směřovaly k trestnímu stíhání pachatele, počala od tohoto přerušení běžet podle § 67 odst. 4 tr. zák. nová promlčecí doba, která po 1. 1. 2010 podle tr. zákoníku toliko doběhne. Jinými slovy, podle nové právní úpravy lze otázku případného přerušení běhu promlčení doby posuzovat pouze ve vztahu k době po účinnosti nového trestního zákoníku. Skutečnost, že úkon orgánu činného v trestním řízení, jímž byla za dřívější právní úpravy přerušena promlčecí doba, již není zahrnut mezi procesní úkony taxativně vyjmenované v ustanovení § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, nemá na předtím (před novou úpravou) nastalé účinky takového úkonu žádný vliv (v podrobnostech k tomu srov. také Trestní zákoník I., komentář, Šámal P. a kol., první vydání, C. H. Beck 2009, II. Délka promlčecí doby str. 382 ).

V nyní projednávaném případě došlo k přerušení promlčení doby podle § 67 odst. 3 tr. zák. (a tedy i k počátku běhu nové tříleté promlčecí doby ve smyslu § 67 odst. 4 tr. zák.) minimálně konáním hlavního líčení dne 16. 12. 2008 (č. l. 92 a násl. spisu) a dále opatřením o přibrání znalce ze dne 30. 11. 2009 (č. l. 97), které jsou bezpochyby úkony směřujícími k trestnímu stíhání pachatele předpokládané v ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Lze tedy jednoznačně souhlasit s tvrzením dovolatelky, že ke dni vydání usnesení soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání (2. 2. 2010) rozhodně nebylo trestní stíhání obviněného R. K. promlčeno, a to ani za předpokladu, že by skutek byl i nadále posuzován pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného (§ 265p odst. 1 tr. ř.) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 6 To 150/2010, i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 2 T 275/2006, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud toto své (zrušující) rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť z povahy zjištěné vady je zřejmé, že ji nelze odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Ústí nad Labem, vázán právním názorem Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.), podle kterého trestní stíhání obviněného R. K. není promlčeno, bude muset v trestním řízení řádně, tj. především v souladu se zákonem, pokračovat a o podané obžalobě rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal dovolání právně relevantním, i pokud jde o námitku dovolatelky, že soud prvního stupně se nevypořádal se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který si předtím sám vyžádal, a nevytvořil si tak dostatečný skutkový podklad pro následnou právní kvalifikaci stíhaného skutku. V daném případě však považoval za předčasné se rozhodnutím soudu prvního stupně zabývat i z hlediska této uplatněné hmotně právní výtky, když bylo zcela zjevné, že napadená rozhodnutí nemohou obstát především z jiných důvodů.

Protože Okresní soud v Ústí nad Labem bude ve věci rozhodovat znovu, nepochybně nelze předjímat, s jakým výsledkem tak učiní, tedy především jaké bude jeho nové rozhodnutí, které by mělo vzejít z řádně konaného hlavního líčení (v němž budou mít obviněný i státní zástupce možnost plně uplatnit svá procesní práva). Zároveň nelze předjímat ani to, zda ve věci bude znovu rozhodovat soud druhého stupně. Je však třeba poznamenat, že by soud prvního stupně při svém novém rozhodování neměl nechat ani posledně zmíněnou námitku dovolatelky bez povšimnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. února 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler