3 Tdo 219/2012
Datum rozhodnutí: 04.04.2012
Dotčené předpisy: § 234 odst. 3 tr. zákoník, § 234 odst. 5 písm. b) tr. zákoník, § 209 odst. 1 tr. zákoník, § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoník



3 Tdo 219/2012 -33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. dubna 2012 o dovolání podaném Z. O. , nar., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 91/2011 ze dne 14. listopadu 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 8/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 8/2010 ze dne 31. května 2011 byl dovolatel uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 5 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále tr. zákoník), k § 238 tr. zákoníku, jednak zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců (za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 2 T 261/2008 ze dne 9. 2. 2009, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Dále bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.

O odvolání Z. O. (a příslušného státního zástupce) proti výše citovanému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením sp. zn. 6 To 91/2011 ze dne 14. listopadu 2011 tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal Z. O. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že se soudy nevypořádaly jak s tím, zda byly skutečně naplněny všechny znaky skutkové podstaty označených trestných činů, tak i s vymezením (popisem) úmyslného zavinění ve smyslu § 15 tr. zákoníku. Poukázal na to, že nebylo prokázáno, že by věděl, že se jedná o padělky šeků. Zdůraznil, že setrvával v dobré víře, že převzaté šeky jsou pravé a v okamžiku, kdy se od bankovního domu dozvěděl, že převzaté šeky jsou padělané, podal u příslušného policejního orgánu oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání tohoto trestného činu. Dále uvedl, že i přes podrobnou argumentaci odvolacího soudu konstatující opak, má za to, že skutek, který je mu kladen za vinu, bez ohledu na to, zda jej spáchal či nikoli, by měl být posouzen jako závažný zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to s ohledem na výši způsobené škody, neboť podle předchozí právní úpravy by se jednalo o trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), přičemž tato právní úprava obsahovala pouze pojem značný rozsah a nikoli velký rozsah a způsobená škoda by tedy měla být posuzována jako škoda značného rozsahu. Od toho by se dle jeho přesvědčení měl následně odvíjet i výrok o trestu. Proto závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil, event. aby i ve smyslu § 265m odst. 1 (věta prvá) tr. ř. sám hned rozhodl ve věci rozsudkem.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 8. 2. 2012. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného či práva plynoucího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Z výše uvedeného je více než zřejmé, že právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem tak nemůže být uplatněna ta část námitek, jejímž prostřednictvím dovolatel předestřel dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje, podle které nevěděl o tom, že jím předkládané šeky jsou padělané. Soudy (zejména) v rozhodnutí svých (přijatých) rozhodnutí pečlivě a podrobně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, proč neuvěřily obhajobě dovolatele a uznaly jej vinným výše uvedenými zvlášť závažnými zločiny. K celé věci bylo provedeno velmi rozsáhlé dokazování výslechy jednotlivých pracovníků předmětných bank, včetně listinných důkazů týkajících se pravosti samotných šeků, z čehož je také zjevné, že dovolatel již zprávou H. B. ze dne 4. 1. 2005 a následně příslušným policistou dne 12. 4. 2005 při podávání vysvětlení byl informován o tom, že jim předkládané šeky jsou padělané. Bylo též prokázáno (výpovědí svědka E. a svědkyň M., M. a N.), že při jednání s pracovníky K. b., a. s., v Ch. dne 30. 11. 2005 tyto o možnosti, že by předkládané šeky mohly být padělané, neinformoval, stejně jako je neinformoval o podaném trestním oznámení. V souvislosti s tímto trestním oznámením je také namístě uvést, že přestože jej dovolatel dne 24. 8. 2005 skutečně podal, ačkoli byl vyzván k odevzdání i ostatních šeků, toto již neučinil a naopak předmětné šeky dále předkládal bankovním ústavům.

Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.

Jedinou právně relevantně uplatněnou námitkou je tak námitka dovolatele spočívající v tvrzení, že jeho jednání nemělo být právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin podle ustanovení § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, ale jako zvlášť závažný zločin podle § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, přičemž však tato námitka je námitkou zjevně neopodstatněnou. To i proto, že se jí pečlivě zabýval odvolací soud a dospěl k přesvědčivému závěru, že takto vznesená námitka nemůže obstát. V této souvislosti také správně poukázal na právní názor, který v zásadě v totožném případě vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1317/2010-I ze dne 15. 2. 2011. V tomto svém rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k názoru, že podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Již ustálená judikatura takto vychází ze zásady, že použití nového práva je třeba posuzovat jako celek tak, aby konečný výsledek byl pro pachatele skutečně příznivější. Nutné je hodnotit starý a nový zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákona. Přitom je rozhodný výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli za konkrétních posuzovaných okolností uloženy (srov. č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zák. s přihlédnutím k § 143 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, stanovil trestní zákon pachateli trest odnětí svobody od deseti do dvanácti let. Pokud jde o zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, který obsahuje znak, že pachatel spáchá tento zločin ve velkém rozsahu, stanoví nový trestní zákoník na tento zločin trest odnětí svobody od osmi do dvanácti let. Je tedy zřejmé, že nová úprava v trestním zákoníku je pro pachatele jako celek příznivější, než úprava v trestním zákoně č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nelze vycházet z předpokladu, že pokud starý trestní zákon neobsahoval kvalifikační skutkový znak velkého rozsahu, nelze dovolatelovo jednání s ohledem na tento kvalifikační znak kvalifikovat ani podle nové právní úpravy, protože je vždy nutné tyto právní úpravy aplikovat jako celek (posoudit jejich příznivost pro pachatele jako celek) a pokud soudy dospěly ke správnému závěru, že je pro dovolatele příznivější nová právní úprava, pak je i tuto nutno aplikovat jako celek, tedy včetně příslušných kvalifikačních znaků.

S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka