3 Tdo 218/2007
Datum rozhodnutí: 18.04.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 218/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2007 o dovolání K. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 67 To 228/2006 ze dne 17. 8. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 60/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 T 60/2006 ze dne 30. 5. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2, odst. 3 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a tří měsíců, pro jehož výkon byl zařazen dle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.

O odvolání K. H. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 67 To 228/2006 ze dne 17. 8. 2006, a to tak, že napadené rozhodnutí částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu (dále jen tr. ř.) znovu rozhodl tak, že jej odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon jej dle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal K. H. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil nejprve přesvědčení, že při rozhodování v jeho věci soudy nepřihlédly k ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině, dle něhož výživné nelze přiznat, bylo-li by to v rozporu s dobrými mravy. V daném případě bylo přiznání výživného pro dceru M. v rozporu s dobrými mravy proto, že mu byly na jaře roku 2003 v rámci exekuce, již považuje za provedenou v rozporu se zákonem, prodány věci nezbytné k výdělečné činnosti a veškerý jeho majetek v hodnotě 250.000,- Kč za cenu nedosahující ani 20.000,- Kč. Za této situace mu tak nelze přičítat k tíži, že přerušil své podnikání a z toho vyvozovat jeho odpovědnost. V důsledku toho byl evidován od 9. 7. 2001 na úřadu práce, přičemž jej nechtěl žádný zaměstnavatel kvůli jeho nepříznivému zdravotnímu stavu, úzké profesní specializaci a věku zaměstnat, když ani úřad práce mu za poslední nejméně 3 roky žádné volné pracovní místo nenabídl. Podotkl, že soudy nezkoumaly možnosti, schopnosti a majetkové poměry matky nezletilé dcery svědkyně R. S., takže nemohly dospět ani ke správným závěrům ohledně výše vyživovací povinnosti dovolatele. Soudy dále nezohlednily, že vždy usiloval o plnění vyživovací povinnosti formou osobní péče o dceru, v čemž mu bylo a je bráněno. V opatrovnickém řízení se vyskytovaly průtahy a navíc, dle znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie vypracovaného v roce 2001 v řízení o úpravě styku s nezletilou dcerou M., byl označen za jednoznačně vhodnějšího rodiče pro výchovu nezletilé dcery. Odvolací soud dále nezohlednil ani ustanovení § 85 odst. 2 zákona o rodině, dle něhož rozsah vyživovací povinnosti je dán možnostmi, schopnostmi a majetkovými poměry povinného. On sám v posuzovaném období žil pouze ze sociálních dávek, které mu nestačily ani na pokrytí základních životních potřeb (jídlo, léky, základní hygienické potřeby) a na hrazení nájemného. Soudy rovněž nepřihlédly k druhé větě citovaného ustanovení zákona o rodině, dle něhož mají děti právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, když jeho životní úroveň byla v daném období nižší či stejná jako životní úroveň dcery. Napadený rozsudek navíc vychází z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 11. 1997, sp. zn. P 116/92, které bylo vydáno soudkyní, která byla následně z projednávání a rozhodování věci vyloučena. Nebezpečí nouze v daném případě nebylo dáno, resp. pokud existovala přechodně nepříznivá situace, zavinila ji především matka, jejíž odpovědnost soudy nezjišťovaly a nehodnotily. Má za to, že přímé hrazení výživného v penězích, dárcích a formou osobní péče je plněním výživného, když i úhrada v menších částkách je jistě rozhodná pro trestní odpovědnost a pro stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu dle § 213 tr. zák., k čemuž podotkl, že platil pravidelně a v rámci svých možností dílčí část výživného (nejméně 13,- Kč měsíčně). Dovolatel je dále přesvědčen, že byla nesprávně posouzena i společenská nebezpečnost jeho jednání, když tuto snižuje skutečnost, že v rámci svých možností učinil ke splnění vyživovací povinnosti maximum možného po celou dobu se snaží o to, aby vyživovací povinnost mohl plnit formou osobní péče a marně se snaží o umožnění styku se svou nezletilou dcerou. Městský soud dospěl k závěru, že z provedených důkazů vyplynulo, že předešlé tresty byly vesměs tresty výchovnými, kdy se osvědčil či je splnil, proto je stupeň nebezpečnosti činu nižší než nepatrný, resp. nulový. Podle něj není zřejmé, z čeho vyvozuje soud v napadeném rozsudku jeho přímý úmysl, neboť z provedeného dokazování vyplývá jeho upřímná snaha své povinnosti vůči dítěti vč. vyživovací povinnosti plnit, i přesvědčení, že výživné hradil v rámci svých možností řádně, když platit více ani nebyl schopen. Dle jeho názoru byla v řízení před soudy porušena zásada volného hodnocení důkazů, zásada zákonnosti, zásada legality a zásada materiální pravdy. K tomu uvedl, že svědkyně R. S. (matka nezletilé dcery M.), nemohla vypovídat nezkresleně, navíc u ní byla zjištěna mentální retardace lehčího stupně a je tak nevěrohodná. Vzhledem k uvedenému, jakož i s ohledem na zásadu in dubio pro reo, měl být v jeho věci vynesen rozsudek zprošťující. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek Městského soudu v Praze a dále též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ve všech výrocích zrušil a sám rozsudkem rozhodl tak, že dovolatele zprostí obžaloby, neboť žalovaný skutek není trestným činem.

K takto podanému dovolání dosud Nejvyšší soud neobdržel vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství České republiky.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.

Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v dané věci namítl, že není pravda, že by se vyhýbal své zákonné vyživovací povinnosti vůči své dceři, neboť své podnikání přerušil právě proto, že nesouhlasil s tím, jak soudy v jeho případě rozhodovaly, a tedy z tohoto důvodu nemohl dále podnikat a musel se věnovat soudnímu řízení, a dále, že nebylo prokázáno, že by on zavinil svým jednáním nebezpečí nouze u poškozené. Je přesvědčen, že nebyla splněna subjektivní stránka trestného činu ve formě úmyslu přímého, a dále, že jsou zde okolnosti, které snižují stupeň nebezpečnosti daného trestného činu pro společnost na stupeň nepatrný. Uvedené námitky byly zčásti uplatněny právně relevantně, neboť míří vůči hmotně právnímu posouzení skutku, ovšem jsou zjevně neopodstatněné.

Dovolací soud považuje především za nutné uvést, že vyživovací povinnost rodičů k dětem je stanovena zákonem (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině) a trvá do doby, do které nejsou schopny se děti samy živit. Soudní rozhodnutí tuto vyživovací povinnost nezakládá, proto neplnění vyživovací povinnosti vůči dítěti v době řízení o úpravě práv a povinností rodičů za splnění dalších podmínek naplňuje skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák.(srov. Rt 6 Tdo 454/2005).

V dané situaci nutno především vyjít ze skutkových zjištění, k nimž oba soudy po provedeném řízení dospěly. Z těchto vyplynulo, že jednání K. H. spočívalo v tom, že již od roku 2001 opakovaně přerušoval na vlastní žádost výkon svých živností (viz č. l. 57 an.) a od té doby je veden jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce hl. m. Prahy, pobočka v Praze 10 (viz č. l. 53). Je tedy evidentní, že se v dané době zcela zjevně vyhýbal výdělečné činnosti, a to nikoliv z důvodu exekuce, jež u něj byla provedena až v roce 2003, nýbrž právě z důvodu dosažení pouze takové výše jeho příjmů, z níž by nebyl schopen výživné hradit. Během celého řízení přitom uváděl, že si je vědom své vyživovací povinnosti vůči své nezletilé dceři, avšak tuto neplní právě proto, že mu byl soudy neoprávněně styk s ní zakázán, s čímž on nesouhlasí, a proto podnikání zanechal. Oba soudy tak zcela důvodně vyšly z toho, že dovolatel svou trestnou činnost doznal, když jím udávaný důvod takovéhoto jeho chování nelze považovat za opodstatněný, neboť, jak již bylo řečeno, jeho povinnost vyživovat a zaopatřovat jeho nezletilou dceru vyplývá přímo ze zákona o rodině č. 94/1963 Sb. V dané věci není tedy podstatné, jakým způsobem se v jeho občanskoprávní věci rozhoduje, příp. zda v ní existují průtahy v řízení či ne. Jestliže dovolatel do roku 2001 bez zjevných problémů podnikal a poté své živnosti přerušil a stal se uchazečem o zaměstnání (přičemž jako příčinu uváděl svůj nesouhlas s probíhajícím opatrovnickým řízením a způsobem, jakým soudy v tomto řízení rozhodovaly), je nutno takovýto jeho postoj jednoznačně posoudit jako vyhýbání se zákonem stanovené vyživovací povinnosti (srov. B 3/1984).

Jestliže dovolatel své chování vysvětloval a zdůvodňoval způsobem shora uvedeným, nutno zcela souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že jednal v úmyslu přímém, když věděl, že svým chováním způsobuje následek relevantní z hlediska trestního práva a takovýto také způsobit chtěl.

V dané věci neobstojí ani jeho argumentace, že se snažil svou zákonnou povinnost splnit formou osobní péče a předáváním dárků pro jeho dceru, neboť ze soudních rozhodnutí založených ve spise plyne, že mu styk s dcerou byl soudně zakázán (viz usnesení o předběžném opatření Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. P 116/92, č. l. 20). Dovolací soud zde přitom považuje za nutné zdůraznit, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno poté, co odmítl dceru vrátit matce, kdy soud tuto situaci musel řešit výkonem rozhodnutí odnětím nezletilé otci a jejím předáním matce. Nelze rovněž přisvědčit jeho námitce, že by byl lepším rodičem než matka, když z citovaného rozhodnutí rovněž plyne, že dovolatel v době, kdy měl dceru u sebe, bezdůvodně nezajistil její školní docházku, když navíc z citovaného rozhodnutí vyplývá, že opakované nevracení nezletilé matce dceru psychicky poškozuje.

Soudy se rovněž vypořádaly s jeho námitkami o podjatosti soudkyně JUDr. H. N. v jeho věci (viz usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 270/2002, č. l. 21), když tato námitka je v probíhajícím trestním řízení naprosto irelevantní.

V souvislosti s jeho tvrzením, že svou povinnost plnil poukazováním menších finančních částek matce či dárků dceři, nutno upozornit na skutečnost, že taková plnění se ve smyslu konstantní judikatury nepovažují za výživné, neboť nesměřují k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilých dětí ve smyslu § 96 odst. 1 zákona o rodině (srov. Rt 17/97 2 Tzn 172/96 [Sb.NS 97, 3: 87]). Soudy bylo navíc prokázáno, že dovolatel matce poukázal na výživném toliko 13,- Kč, což jistě nelze považovat za řádné hrazení výživného (viz č. l. 11).

Co se týče jeho viny z hlediska ustanovení § 213 odst. 3 tr. zák., je zjevné, že svým jednáním dovolatel vydal svou nezletilou dceru nebezpečí nouze, když ze skutkových zjištění nepochybně vyplynulo, že matce, jíž byla dcera soudem svěřena do péče, musel na výživné přispívat úřad Městské části Praha 8, neboť její finanční situace zajištění této péče v potřebném rozsahu nedovolovala (viz č. l. 23). Nelze rovněž přisvědčit jeho tvrzení, že soudy nezkoumaly majetkové poměry matky, když z výpovědi dotyčné svědkyně vyšlo najevo, že se dokonce několikrát ocitla v situaci, kdy neměla dostatek jídla pro sebe i dceru, takže byla nucena se jej v zájmu dcery sama vzdát. Je tedy zřejmé, že rovněž znak nebezpečí nouze uvedený v ustanovení § 213 odst. 3 tr. zák. v daném případě byl splněn, pokud již nouze přímo nenastala. Navíc kvalifikace podle odst. 3 daného ustanovení přichází v úvahu i v případě, kdy nouze dítěte, která z neplnění vyživovací povinnosti hrozí, je odvrácena matkou dítěte, která to učinila na úkor uspokojování svých vlastních základních potřeb nebo kdy je nouze odvrácena poskytováním příspěvku na výživu ze strany státních úřadů (srov. Rt 42/82 11 Tz 41/81 [Sb. NS 82, 7 - 8: 475].

Na základě shora řečeného nemůže tak obstát jím uplatněná námitka, že jeho jednání nevykazovalo znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy dle § 213 odst. 2, odst. 3 tr. zák., zejména že nebylo prokázáno jeho úmyslné vyhýbání se své zákonné povinnosti vyživovat jiného a vystavit jej tak nebezpečí nouze. Takto koncipovaná námitka je sice právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněná.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. dubna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka