3 Tdo 217/2013
Datum rozhodnutí: 10.04.2013
Dotčené předpisy: § 250 odst. b tr. zák.



3 Tdo 217/2013 -94 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. dubna 2013 o dovoláních, která podali obvinění J. Ž. ,a M. Ž. , roz. Š., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 14. 12. 2011, č. j. 14 To 338/2011-3892, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 147/2010, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 14. 12. 2011, č. j. 14 To 338/2011-3892, ohledně obviněného J. Ž. zrušuje v části, v níž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti výroku, jímž byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 T 147/2010-3664, pod bodem V / 1) 32) uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), dále proti výroku, jímž mu byl uložen úhrnný trest za tento trestný čin a za organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. (výrok o trestu ad II/) a proti dalším souvisejícím výrokům.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 T 147/2010-3664, v trestní věci obviněných J. Ž., A. Č., O. L., G. Ž. a M. Ž. byl obviněný J. Ž. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) za jednání popsané v bodech ad II/ a) e) výroku o vině, dále trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., za jednání spáchané spolu s obviněným O. L., popsané pod bodem ad III/ výroku o vině, trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., kdy hlavními pachateli jednání popsaného pod bodem ad IV/ výroku rozsudku byli obvinění A. Č. a G. Ž., a dalším trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, jako spolupachatel podle § 9 odst.2 tr. zák., za jednání spáchané dílem sám a dílem spolu s obviněnými A. Č. a M. Ž., popsané pod bodem ad V/ 1 32 výroku rozsudku. Za trestnou činnost uvedenou pod body ad II/ a III/ výroku o vině a za vícečinně se sbíhající tři trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 13 T 255/2007, a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. z rozsudku téhož soudu ze dne 22. 2. 2008, sp. zn. 10 T 120/2006, byl obviněný odsouzen podle § podle § 250 odst. 3 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr. zák., souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 13 T 255/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestnou činnost popsanou pod body ad IV/ a V/ výroku o vině mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu soud uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu hostinské činnosti a činnosti v oboru nákup a prodej zboží na dobu sedmi let.

Obviněná M. Ž. byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jako spolupachatelka podle § 9 odst. 2 tr. zák., za jednání spáchané společně s obviněným J. Ž., popsané pod body ad V/ 28 30 výroku o vině. Za to byla odsouzena podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu ostatních shora uvedených obviněných a rovněž o uplatněných nárocích na náhradu škody. Rozsudek obsahoval i zprošťující výrok podle § 226 písm. a) tr. ř. ohledně obviněných A. Č., G. Ž. a J. Ž. pro část pokračující trestné činnosti.

O odvoláních obviněných J. Ž. , A. Č., O. L. a M. Ž. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře usnesením ze dne 14. 12. 2011, č. j. 14 To 338/2011-3892, jímž podle § 256 tr. ř. všechna tato odvolání jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak v odvoláními napadených výrocích nabyl právní moci dne 14. 12. 2011 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali následně dovolání obvinění J. Ž. a M. Ž. Oba uplatnili dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. a obviněný J. Ž. sám také důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) a l ) tr. ř.

Na tomto místě je pro úplnost nutno uvést, že usnesením ze dne 18. 1. 2013, č. j. 2 T 147/2010-4088, Okresní soud v Táboře podle § 368 tr. ř. vyslovil, že obviněná M. Ž. je účastna amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle č. IV bodu 1. písm. b) této amnesie se jí promíjí podmíněně odložený trest odnětí svobody v délce dvou roků, který jí byl v této trestní věci uložen rozsudkem soudu prvního stupně (viz shora).

Obviněná M. Ž. v dovolání namítla, že odvolací soud v předmětné trestní věci nesplnil řádně svou povinnost přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k naplnění obsahových náležitostí rozsudku, jak jsou vymezeny v ustanovení § 120 a násl. tr. ř. Obdobně jako obviněný J. Ž. (viz níže) především nesouhlasila se závěrem, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně mělo být přesvědčivé a zároveň úplné. Naopak je označila za paušální, nepřesné a nelogické. Soud se podle ní dostatečně nevypořádal s její obhajobou, pominul obchodně právní stránku věci, nezabýval se charakterem podnikatelských vztahů, neodůvodnil tvrzenou vzniklou škodu s ohledem na použitou kvalifikovanou skutkovou podstatu a nezabýval se dokonce ani obsahem některých ve věci provedených důkazů svědčících v její prospěch. Výsledkem takového postupu pak bylo, že se rozhodnutí soudu dostalo do přímého rozporu se základními principy trestního řízení uvedenými v ustanovení § 2 tr. ř., zejména s principem oficiality a legality a principem volného hodnocení důkazů. Některé pro posouzení věci podstatné důkazy, zejména výpovědi svědků, soud podle dovolatelky nehodnotil vůbec.

K samotným skutkovým zjištěním soudů dovolatelka uvedla, že spolu se svým manželem, obviněným J. Ž., investovali veškeré své síly do zprovoznění restaurace M. Poukázala na výpověď vlastníka předmětné nemovitosti Mgr. C., který popisoval okolnosti, za nichž byla restaurace uváděna do činnosti, špatný stav nebytových prostor, kde byla zřizována, a tedy nutnost provádění rozsáhlých rekonstrukčních prací. S touto výpovědí se však podle dovolatelky soud náležitě nevypořádal. Dále poukázala na to, že všichni v rozsudku označení poškození jsou podnikatelskými subjekty, a jak dokládá přístup a stanovisko zástupce společnosti MARCCRAB, s. r. o., nevznikla jim v souvislosti s projednávanými skutky, při zachování základních podnikatelských postupů, žádná škoda. Zcela pochybný je pak podle ní závěr soudu o škodě způsobené společnosti GASTRO TREND, s. r. o., ve výši 350.000,- Kč, který je zcela v rozporu s výpovědí jednatele této společnosti. Dovolatelka nijak nerozporuje skutečnost, že spolu s J. M. a společnostmi GASTRO TREND, s. r. o., a MARCCRAB, s. r. o., uzavřeli smlouvy o dílo, případně smlouvy o dodání zboží. Každému z těchto subjektů bylo přitom zcela zřejmé, kdo je jeho obchodním partnerem, tedy že tímto partnerem je pouze dovolatelka. S dodaným zbožím nebylo nijak manipulováno, nesnažila se zastřít, kde bylo deponováno, vždy bylo umístěno v předmětné restauraci. Ostatně obě údajně poškozené společnosti si je z restaurace nakonec odvezly. Obvinění se tudíž nepokusili zboží nějakým způsobem zcizit. Naopak počítali s tím, že se s dodavateli dohodnou na nějakém smluvním, tzn. obchodním řešení. Zároveň nebylo ničím prokázáno, že by ve skutečnosti vůbec neměli v úmyslu předmětnou restauraci otevřít a provozovat. Přitom z toho, co dovolatelka v restauraci reálně zhodnotila, dodnes těží její stávající nájemce. Za výše uvedených okolností je podle dovolatelky proto zřejmá absence jejího úmyslu obohatit sebe nebo jiného uvedením někoho v omyl a takto jednat k něčí škodě.

K jednotlivým dílčím útokům, které jsou jí kladeny za vinu, dovolatelka poukázala na to, že v případě bodu ad V/28) výroku o vině došlo z celkové fakturované částky 19.500,- Kč k částečné úhradě dluhu ve výši 10.000,- Kč, přičemž v případě ad V/29) si dodavatel veškeré zboží odvezl z důvodu nesplnění závazku z její strany. Oba podnikatelské subjekty si současně musely být vědomy, kdo je jejich konkrétním obchodním partnerem, což znamená, že je zcela nerozhodné, jakou měly představu o účasti obviněného J. Ž. v celém obchodu. Soudy podle dovolatelky také náležitě neposoudily, nakolik popsaná situace, kdy došlo k částečné úhradě dluhu, resp. k navrácení zboží dodavateli, překračuje rámec obchodněprávních vztahů. Ve vztahu ke společnosti GASTRO TREND, s. r. o., pak samostatnou otázkou zůstává, jak lze uvést v omyl o solventnosti J. Ž. subjekt, který má již před uzavřením uvedeného obchodu informace o ekonomických problémech této osoby, což výslovně zástupce poškozeného u soudu potvrdil a s tím spojené uvedení v omyl tak prakticky zcela vyloučil. U bodu ad V/30) pak podle dovolatelky vůbec není zřejmé, jak mělo dojít k naplnění uvedené skutkové podstaty, neboť v popisu skutku ve výrokové části zcela chybí jakýkoliv odkaz na uvedení někoho v omyl v úmyslu se obohatit. Za přinejmenším velmi pochybný označila dovolatelka závěr soudu o tom, že společnosti MARCCRAB, s. r. o., byla způsobena škoda ve výši nejméně 578.127,- Kč, ačkoliv jednatel této společnosti před soudem výslovně prohlásil, že jí ze strany obviněných žádná škoda nevznikla. Konečně, žádný adhezní výrok v tomto směru rozhodnutí soudu neobsahuje.

Dovolatelka je tedy nadále přesvědčena, že svým jednáním nenaplnila žádnou skutkovou podstatu trestného činu a neporušila ani žádné zákonné ustanovení uvedené v právním řádu České republiky. Právní posouzení věci ze strany soudů obou stupňů považuje za zcela zmatečné. Jejich rozhodnutí označila jako hypertrofii aplikace trestního práva při posuzování obchodněprávních vztahů.

Proto navrhla, aby Nejvyšší soud na základě ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 14 To 338/2011, a zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Okresnímu soudu v Táboře, aby věc v celém rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný J. Ž. v odůvodnění svého mimořádného opravného předně namítl nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně a v tomto směru vytkl i odvolacímu soudu, že v napadeném rozhodnutí označil odůvodnění tohoto rozsudku za úplné a pregnantní. Podle dovolatele rozsudek soudu prvního stupně, i přes svou obecnou rozsáhlost danou zejména počtem útoků pokračující trestné činnosti, obsahuje odůvodnění, které je pouze paušální a svým obsahem nedostatečné. Není z něj zřejmé, jaké skutečnosti vzal soud za prokázané, ani o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se přitom řídil při jejich hodnocení, což je o to závažnější za situace, kdy si jednotlivé důkazy zásadně odporovaly a kdy obsah výpovědí svědků včetně osob jednajících za poškozené společnosti byl v rozporu se soudem prezentovanými skutkovými zjištěními. Jestliže odvolací soud neshledal vady v zásadních rozporech mezi výrokem a odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, kdy za dokonaný trestný čin podvodu ve smyslu § 250 tr. zák. je označováno i jednání týkající se případů, kdy žádná škoda nevznikla a poškozený sám uvedl, že se poškozeným ve věci být necítí, jsou dány důvodné pochybnosti o tom, zda soud druhého stupně vůbec přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí v intencích stanovených zákonem. Soud prvního stupně podle dovolatele v odůvodnění svého rozhodnutí především neuvedl, jak se vypořádal s jeho obhajobou. V jeho rozhodnutí chybějí jakékoli právní úvahy zejména k charakteru obchodněprávních vztahů posuzovaných v této věci. Odůvodnění rozsudku je podle něj nelogické, nepřesvědčivé, nesplňující základní nároky, které na ně klade trestní řád v ustanovení § 125 odst. 1. Při hodnocení důkazů soud navíc postupoval v rozporu se zásadami vyslovenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Na tyto vady však odvolací soud patřičně nereagoval.

V další části dovolání obviněný namítl zmatečnost právní kvalifikace jeho jednání a dále nesprávnost postupu soudu při ukládání souhrnného trestu v rámci posuzování otázky souběhu trestného činu pod bodem ad IV/ výroku o vině ve vztahu k jiné jeho trestné činnosti. Následně se podrobně vyjádřil k jednotlivým dílčím (útokům) skutkům popsaným ve výroku o vině pod body ad II/ písm. a) e), III/ a V/1) 32).

Ve všech případech uvedených v bodech ad II písm. a) e) se podle dovolatele jedná o obchodně závazkové vztahy, které vždy měly svou historii. Za podstatné pro právní posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. zde považuje to, zda tvrzené neuhrazené závazky jsou součástí opakujících se plnění v rámci podnikatelské činnosti či šlo pouze o plnění jednorázová, která zůstala neuhrazena. V této souvislosti pak zdůraznil, že v rozsudku vymezeným závazkům předcházela obchodní spolupráce s údajně poškozenými subjekty, v jejímž rámci docházelo k pravidelným úhradám závazků souvisejících s provozováním restaurace na P. v P. Pokud bylo naplnění podvodného úmyslu v bodě ad II/ písm. e/ výroku o vině spatřováno v souvislosti s údajně falešnou plnou mocí od společnosti GAMBIT & PARTNERS s. r. o., a tedy vymezováním jakéhosi jednatelství bez příkazu za tuto společnost, postrádá tato úvaha podle dovolatele logiku, jestliže jako fyzická osoba přistoupil k závazkům této společnosti, tedy stal se sám za svou osobu dlužníkem z takového závazku. Dovolatel zdůraznil, že od společnosti uvedené v bodě ad II/ písm. b) výroku o vině odebíral po dobu jednoho a půl roku zboží v řádech statisíců korun, přičemž tyto závazky byly uhrazeny. Pak jsou ovšem dány důvodné pochybnosti o jeho podvodném úmyslu. Dále podle něj není zřejmé, jak mohl dokonat trestný čin jednáním v bodě ad II/ písm. c), jestliže se údajný poškozený podle výslovného prohlášení poškozeným být necítí. Není zřejmé ani to, jak za daných okolností soud dospěl k závěru o výši způsobené škody. V obecné rovině dovolatel konstatoval, že závazek z obchodněprávního vztahu nelze automaticky ztotožňovat se způsobenou škodou v trestněprávním smyslu slova, neboť je vždy nutno hodnotit příslušný právní vztah v celé jeho šíři, tedy např. zda dlužník neposkytl svému věřiteli nějaké plnění, které je započitatelné jako závazek apod. Takové hodnocení má nepochybně dopad na hodnocení otázky existence podvodného úmyslu podle § 250 tr. zák.

Pokud jde o pokračující trestnou činnost uvedenou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod body ad V/1) - 32), dovolatel namítl, že z tzv. skutkové věty výroku rozsudku především nevyplývá, že by všechny dílčí útoky souvisely s jeho účastí ve společnosti APETITE, s. r. o., když právě účast v předmětné společnosti se jeví být oním spojujícím článkem celého jednání. Vzhledem k popisu jednotlivých dílčích útoků konstatoval jejich značnou nesourodost, kdy mezi nimi není dán obdobný způsob provedení ani časová souvislost a především jimi není naplňována ani stejná skutková podstata trestného činu . Tato vada má potom význam z hlediska posouzení otázky pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. To se týká především dílčích útoků ad V/3), 4), 5), 11), 18), 19), 23), 26) a 27). V těchto případech, kdy jeho jednání mělo spočívat v přimění svědků T. K., D. K., I. L. a K. K. k uzavření úvěrových smluv s tím, že tito při uzavírání smluv uvedli nepravdivé údaje o svém zaměstnání a příjmech, nemohl být hlavním pachatelem trestného činu, neboť sám nebyl účastníkem úvěrových smluv. V postavení hlavních pachatelů trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. mohli být právě jen výše uvedené osoby, které způsobily dotčeným poskytovatelům úvěru škodu. U jiných dílčích skutků dovolatel namítl, že se jednalo o dlouhodobé obchodní vztahy, kdy se v mnoha případech sám obchodní partner ani necítil být poškozeným. V některých případech absentovala jak vzniklá škoda, tak i úmysl dovolatele sebe nebo jiného obohatit. V dalších případech soud nesprávně posoudil výši vzniklé škody, když ignoroval její částečné uhrazení formou několika splátek, případně skutečnost, že si dodavatel po nezaplacení ceny zboží odebral zboží zpět. Někteří poškození dosud nebyli schopni vzniklou škodu přesně definovat. Není tak zřejmé, jak soud k její výši dospěl. V tomto směru je podle dovolatele zmatečný i adhezní výrok. A konečně, ve vztahu k některým dílčím útokům dovolatel namítl, že poškození znali, popř. se i jiným způsobem mohli seznámit s jeho finanční situací. Za těchto okolností stěží mohli být uvedeni v omyl ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.

Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel namítl, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., kdy ve věci rozhodoval vyloučený orgán. V uvedené souvislosti poukázal na skutečnost, že již v přípravném řízení si stěžoval na postup pracovníka policie por. B. B., včetně možné podjatosti tohoto policisty v dané věci. Jeho jednání dovolatel podrobně popsal ve své závěrečné řeči v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud tuto zásadní procesní námitku ovšem zcela opomenul a nezabýval se jí. Důvodné pochybnosti o nepodjatosti jmenovaného policisty spočívají podle dovolatele v tom, že se jedná o funkcionáře Automotoklubu S. jako poškozeného subjektu v případě dílčího skutku ad V/15) výroku o vině. Policista B. pak v předmětné věci realizoval výslechy značného množství svědků a dovolatel má zato, že existuje důvodné podezření, že je ovlivňoval. V takovém případě by ovšem došlo k zásadnímu porušení práva obviněného na obhajobu. Přesto se těmito důležitými otázkami žádný z obou ve věci činných soudů nezabýval.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky na základě ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 14 To 338/2011, a zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Okresnímu soudu v Táboře, aby věc v celém rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

Předně uvedl, že obě dovolání trpí formálními vadami, a to jednak chybně formulovaným petitem, v němž se navrhuje zrušit rozhodnutí soudu druhého stupně včetně rozhodnutí navazujících , ovšem současně se žádá přikázat věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by bylo zároveň navrhováno zrušení jeho rozsudku, a jednak uplatněním důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., přestože dovolatelé výslovně nespecifikovali, který výrok meritorního rozhodnutí chybí nebo je neúplný.

Po věcné stránce je podle státního zástupce příznačným rysem dovolací argumentace obou obviněných to, že se opírají striktně o vlastní náhled na hodnocení jednotlivých důkazů a jeví tendenci abstrahovat od všech důkazů, které svědčí v jejich neprospěch, či alespoň jejich význam bagatelizovat, jak ostatně ve svém rozhodnutí konstatoval již odvolací soud. Tímto způsobem ovšem dospívají k odlišným skutkovým východiskům, než z jakých vycházely soudy obou stupňů, a z nich pak vyvozují i odchylné právní závěry. Převážnou částí námitek tak dovolatelé brojí nikoli proti aplikaci norem hmotného práva, což je obsahem důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž proti samotným skutkovým zjištěním. Takové námitky ovšem žádnému zákonnému důvodu dovolání neodpovídají. Další část argumentace pak směřuje proti správnosti, úplnosti či výstižnosti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, což je v rámci dovolání nepřípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Co se týče námitek obou obviněných (dovolatelů) akceptovatelných z hlediska obsahu uplatněných dovolacích důvodů, státní zástupce označil za lichou výhradu, že se jednalo o obchodně závazkové vztahy, které by neměly být řešeny v rámci trestního řízení. Skutečnost, že obviněné a poškozené v rámci trestného jednání spojovaly právní vztahy spadající pod jiné právní odvětví (ať již obchodní či občanské právo), nemá totiž na trestnost skutku vliv. Trestného činu je totiž možno dopustit se i právně bezchybnými úkony podle norem jiných právních odvětví, pokud skutek vykazuje znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu, jak tomu bylo právě v daném případě. Podobně nepřiléhavá je podle státního zástupce i námitka, že pokud se poškozený vyjádří tak, že se necítí být poškozeným, popř. že mu konkrétním skutkem nevznikla škoda, měl by orgán činný v trestním řízení vycházet z toho, že podobné prohlášení poškozeného bez dalšího vylučuje trestní odpovědnost pachatele. Také poškozený totiž může z nejrůznějších pohnutek vypovídat nepravdivě ve prospěch obviněného a je na soudu, aby komplexním výkladem všech relevantních důkazů odhalil objektivní skutkový stav.

Za nepřijatelné považuje státní zástupce rovněž tvrzení obviněného J. Ž. ve vztahu k některým dílčím skutkům popsaným v bodě ad V/ výroku o vině, že inkriminované úvěrové smlouvy uzavíraly jiné osoby, nikoli on. V této souvislosti zdůraznil, že obviněný nebyl v tomto bodě uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu ve smyslu § 250b tr. zák., nýbrž trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák., jehož se dopouštěl právě vůči těm osobám, které z jeho podnětu a víceméně jako jeho živé nástroje uzavíraly smlouvy o půjčkách či úvěrech, získané peněžní prostředky mu předávaly a on v rozporu se svými sliby splátky těchto úvěrů nehradil. Přisvědčit obviněnému nelze ani v námitce nesprávného vymezení způsobené škody jednáním popsaným v bodě ad V/21), protože jak je uvedeno i v popisu skutku zpočátku nějaké splátky uhradil. Škodou ve smyslu kvalifikačního znaku je zde totiž celá výše protiprávně získaných finančních prostředků, zatímco případně uhrazené splátky z titulu poskytnutého úvěru mají význam pouze z hlediska zjišťování povinnosti obviněného k náhradě škody ve smyslu § 228 tr. ř., zatímco právního posouzení dílčího skutku se tato okolnost nijak nedotýká.

Dovolateli je podle státního zástupce naopak možno dát za pravdu v tom, že v popisu dílčího skutku pod bodem ad V/9) výroku o vině není zachycena skutečnost, že svědkyně D. K. mu předala peníze získané z jeho podnětu od společnosti Provident Financial, s. r. o. Nejedná se ovšem o důsledek nedostatečně průkazného dokazování této skutečnosti, ale pouze o písařské pochybení, neboť je zřejmé, že modus operandi byl v tomto případě shodný jako u řady jiných obdobných dílčích skutků popsaných v bodě V/ výroku o vině. Na správnost rozhodnutí jako celku to ovšem vliv nemá. Pokud dovolatel popírá existenci subjektivní stránky (úmyslného zavinění) v jeho jednání, nelze jeho námitce přisvědčit mimo jiné už z pohledu mnohosti útoků obdobné povahy, kterými napadl zájmy chráněné trestním zákonem, nemluvě o skutečnosti, že v tomto druhu trestné činnosti jde v jeho osobě o speciálního recidivistu, který si musel být velmi dobře vědom protiprávnosti svého jednání.

Pokud jde o námitku dovolatele k dílčímu skutku popsanému v bodě ad V/15) výroku o vině, a sice že v přípravném řízení působil podjatý policista B. B. a že tato skutečnost zakládá důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., státní zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž námitku podjatosti ve smyslu citovaného zákonného ustanovení lze úspěšně vznášet pouze vůči těm osobám, které se bezprostředně podílely na přijetí rozhodnutí napadeného dovoláním. Tato podmínka přitom v daném případě splněna není.

Jestliže dovolatel napadl výrok o souhrnném trestu tvrzením, že tento trest se měl vztahovat i na trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. popsaný v bodě ad IV/ výroku o vině, který byl spáchán dne 2. 10. 2008, zatímco rozsudek Okresního soudu v Táboře ve věci sp. zn. 13 T 255/2007 byl vyhlášen až dne 10. 4. 2009, opomíjí podle státního zástupce skutečnost, že dne 22. 2. 2008 mu byl Okresním soudem v Táboře vyhlášen rozsudek ve věci sp. zn. 10 T 120/2006, který je v daných souvislostech oním odsuzujícím rozsudkem za jiný trestný čin ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. Soud prvního stupně tedy podmínky pro uložení souhrnného (a potažmo i samostatného) trestu vyhodnotil správně. Chybně ovšem postupoval potud, že v rámci uložení souhrnného trestu zrušil pouze výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 13 T 255/2007, jímž byl zřejmě zrušen výrok o trestu z rozsudku téhož soudu ze dne 22. 2. 2008, sp. zn. 10 T 120/2006. To ovšem namítáno nebylo, a proto tuto vadu nelze v řízení o dovolání napravit.

S ohledem na všechny výše uvedené důvody uzavřel státní zástupce své vyjádření s tím, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, která by vyžadovala nápravu cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněných J. Ž. a M. Ž. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, resp. zčásti podaná z jiných důvodů, než jsou zakotveny v § 265b tr. ř. Dále navrhl, aby tak bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obvinění J. Ž. a M. Ž. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání (jako celek) jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti výroku rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) obviněných proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) t. ř., na které odkázali oba dovolatelé, a v případě obviněného J. Ž. též pod důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) a l ) tr. ř. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , na který odkázal obviněný J. Ž., je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla být naplněna, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře rozhodl o odvoláních obviněných, včetně odvolání dovolatele, po provedeném přezkumu ve veřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2011, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a k) tr. ř., které ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel rovněž uplatnil.

Na tomto místě je nutno uvést, že pokud oba dovolatelé poukazují na nepřesvědčivost či obsahovou nedostatečnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, která dle jejich názoru neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., jejich argumentace nejenže neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., ale ve své podstatě jde nad rámec samotné přípustnosti dovolání (k tomu srov. § 265a odst. 4 tr. ř., podle nějž není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí, nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný (tzn., že chybí některá podstatná část /náležitost/ výroku).

Z dovolání obviněných není přímo patrné, který výrok rozhodnutí vlastně postrádají, případně který jeho výrok považují za neúplný. Souvislost, v níž tento dovolací důvod uplatnil obviněný J. Ž., tj. tvrzením, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., kdy ve věci rozhodoval vyloučený orgán , skutečně vzbuzuje dojem, že dovolatel přehlédl novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 200/2002 Sb., s účinností od 24. 5. 2002, v jejímž rámci došlo k vzájemné proměně dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. k) a l ) tr. ř., jak výstižně poznamenal i vyjadřující se státní zástupce.

Pokud snad dovolatelé spatřovali naplnění tohoto důvodu v namítaných nepřesnostech v popisu jednotlivých dílčích útoků trestných činů, pro které byli uznáni vinnými, je nutno přiměřeně odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1620/2005, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 869, svazek 23/2006, podle nějž k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků napadeného rozhodnutí je vadný, např. proto, že ve výroku o vině je uvedena nesprávná doba spáchání skutku apod. Jinými slovy, vadu spočívající v nepřesnosti či v pochybení při popisu soudem zjištěného skutku uvedeného ve výroku o vině nelze podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (nečiní totiž výrok neúplným ani chybějícím) a její význam je nutno hodnotit toliko ve vztahu ke konkrétnímu, soudem zjištěnému skutkovému stavu věci a z něho plynoucích hmotně právních závěrů soudu (§ 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek, a sice, že a) ve věci rozhodl vyloučený orgán a b) tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže by rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí tedy jít o orgán trestního řízení, u něhož jsou nejen dány podmínky vyloučení (§ 30 tr. ř.), ale který také ve věci skutečně meritorně rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opírajícím se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. K uplatnění tohoto dovolacího důvodu tedy nestačí, že by podmínky vyloučení byly případně splněny u některé z osob podílejících se na řízení, pokud učinila jiná než meritorní rozhodnutí.

Námitka dovolatele J. Ž., podle které policista por. B. B. realizoval v přípravném řízení výslechy svědků, ačkoli byl funkcionářem poškozeného sdružení Automotoklub S., a proto - vzhledem k důvodům uvedeným v § 30 odst. 1 tr. ř. - měly být splněny podmínky pro jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení [ve vztahu ke skutku uvedenému v bodě ad V/15) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně], tedy uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nenaplňuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé a rozvedený v jeho odůvodnění, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá výhrada dovolatelů, že soudy obou stupňů při právním posouzení jejich jednání nevzaly náležitě v úvahu specifickou povahu jednotlivých obchodně právních vztahů, které měly svoji historii a v jejichž rámci docházelo k pravidelným plněním, přičemž nelze podvodný úmysl spatřovat v tom, že část plnění nebyla uhrazena. Jinými slovy, že trestním postihem takového jednání došlo v daném případě k porušení zásady subsidiarity trestní represe.

Výklad výše uvedené zásady oběma dovolateli je ovšem velmi zjednodušující a především odhlíží od specifické povahy jejich jednání, tak jak bylo zjištěno provedeným dokazováním a jak bylo popsáno v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Při posouzení jednotlivých dílčích skutků obviněného J. Ž. v bodě ad II/ písm. a) e) výroku o vině vycházely soudy z těch podstatných skutkových okolností, že bez ohledu na to, kdy měl z minulosti řadu splatných a neuhrazených závazků, které byly exekučně vymáhány, a byl bez zaměstnání a bez stálého příjmu z pravidelné pracovní činnosti, uzavíral jménem svým či na základě padělané plné moci jako zástupce společnosti GAMBIT & PARTNERS, s. r. o., ve výroku specifikované smlouvy za účelem odběru zboží či služeb od jednotlivých dodavatelů, resp. pronájmu nebytových prostor. V jejich rámci sebe nebo výše uvedenou společnost zavazoval k úhradě sjednaných cen za dodané zboží či služby, resp. dohodnutého měsíčního nájemného, přestože si musel být od počátku vědom toho, že jeho finanční situace mu reálně neumožňuje těmto smluvním závazkům dostát . Předstíral tedy skutečnosti, jež nebyly v souladu se skutečným stavem věci (ať již svoji solventnost a schopnost uhradit své závazky nebo oprávnění jednat za společnost GAMBIT & PARTNERS, s. r. o.), a tím vzbudil v jednotlivých obchodních partnerech důvěru a s ní související rozhodnutí inkriminované smlouvy s ním uzavřít. Sjednané závazky následně nehradil, s čímž byl od počátku minimálně srozuměn, neboť se nemohl důvodně spoléhat na přísun finančních prostředků v takovém objemu a v době, aby těmto závazkům mohl dostát řádně a včas. V důsledku toho pak vznikla jednotlivým smluvním partnerům škoda specifikovaná ve výroku rozsudku. To znamená, že dovolatel od počátku jednal se znalostí všech rozhodných skutečností, tedy především s vědomím toho, že smluvní vztahy s poškozenými jsou od počátku založeny na podvodu (uvedení někoho v omyl), jehož smyslem bylo dosáhnout zamýšleného obohacení se na jejich úkor a k jejich škodě. Tím nejenže naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ale jeho jednání se současně zřetelně vymyká ze sféry soukromého práva a přesahuje již do roviny práva trestního, jehož použití jako prostředku ultima ratio bylo v posuzovaném případě zcela namístě. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že poškozený se případně vyjádří v tom smyslu, že se poškozeným být necítí např. proto, že zboží mu později (ve fázi po dokonání činu) bylo vráceno nebo je získal nazpět jinak. Takové jeho subjektivní prohlášení samo o sobě trestní odpovědnost pachatele činu zpravidla nevylučuje a má význam především při rozhodování o náhradě škody.

Za neopodstatněné považuje Nejvyšší soud rovněž námitky dovolatelů M. Ž. a J. Ž. vůči právní kvalifikaci jejich jednání popsaného pod body ad V/28) - 30) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Pokud poukazují na obchodněprávní charakter inkriminovaných vztahů s poškozenými, lze ve stručnosti odkázat na to, co bylo uvedeno k námitkám dovolatele J. Ž. stran právní kvalifikace skutků ad II/ písm. a) e) výroku o vině. Nelze se - jak činí dovolatelé - dovolávat hypertrofie aplikace trestního práva na vztahy ryze soukromoprávní povahy v situaci, kdy oba po vzájemné dohodě uzavřeli s poškozenými J. M. Truhlářství, společností GASTRO TREND, s. r. o., a společností MARRCRAB, s. r. o., smlouvy na dodávky zboží za okolností popsaných ve skutkové větě výroku o vině . Ty lze shrnout tak, že v pozici garanta řádného a včasného splnění závazků vzniklých z těchto smluv vystupoval buď nesolventní J. Ž. (ať už jako zadavatel díla nebo jako údajný provozovatel restaurace), ačkoliv vůči němu byly vedeny exekuce pro nesplacené závazky z minulosti a navíc byl bez pravidelného příjmu i bez zaměstnání. Za těchto okolností mu muselo být zřejmé, že sám vzniklé závazky nemůže řádně a včas uhradit. Případně mělo být dodané zboží fakturováno společnosti AIRCON TRADING, spol. s r. o., jejíž jednatelkou a jedinou společnicí se v mezidobí stala M. Ž. , přičemž tato společnost byla rovněž zatížena celou řadou závazků z obchodního styku, v důsledku kterých nebyla objektivně schopna sjednaným závazkům dostát, tj. poskytnout řádně a včas dohodnuté plnění. Nelze pochybovat o tom, že pokud by dovolatelé o skutečném stavu věci, tj. o svých neutěšených finančních poměrech jednotlivé poškozené předem informovali, tito by s nimi inkriminované smlouvy zřejmě nikdy neuzavřeli, neboť v takovém případě by mohli důvodně předpokládat, že jim za dodávku zboží nebude řádně a včas zaplaceno. Svým vystupováním a přísliby se proto dovolatelé snažili vytvořit opačný dojem.

Výše uvedené závěry lze vztáhnout i k námitce dovolatele J. Ž. stran právní kvalifikace dílčích útoků ad V/6) a 7) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel sice na jedné straně namítá, že se soudy blíže nezabývaly specifickými okolnostmi inkriminovaných obchodních vztahů, nicméně sám přitom pomíjí zásadní skutkové zjištění soudů, podle kterého se obdobně jako v dalších případech v době uzavírání předmětných smluv nacházel v takové finanční situaci, která mu jednoznačně neumožňovala plnit smluvní závazky ve stanovené výši a především ani ve sjednané době. S tímto vědomím přesto jednotlivé smlouvy uzavíral a nechal si na jejich základě poskytnout plnění. Ani zde poškozené subjekty předem neseznámil se svou velmi tíživou finanční situací, neboť pak by musel důvodně počítat i s tím, že znalost skutečného stavu věci může negativně ovlivnit rozhodnutí druhé smluvní strany do takové míry, že by s ním nakonec žádná smlouva uzavřena nebyla. Právě to je podstatou podvodného jednání dovolatele, bez ohledu na jím namítanou skutečnost, že v netrestní rovině se jednalo o bezchybné právní úkony.

Na správnosti právního posouzení jednání dovolatelů pak nemůže mít vliv ani ta skutečnost, že po dokonání trestného činu (tzn. v době, kdy byly naplněny všechny kvalifikační znaky jeho skutkové podstaty) došlo v některých případech k částečné kompenzaci způsobené škody. Tato skutečnost se totiž týká výlučně otázek náhrady škody a v tomto smyslu může mít dopad na adhezní výrok soudu, nikoliv však na právní posouzení skutku samotného.

Dovolatel J. Ž. dále namítl, že v popisu dílčího útoku (skutku) ad V/9 výroku o vině není vyjádřen zákonný znak trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. spočívající v obohacení sebe nebo jiného . Je skutečně pravdou, že zde - na rozdíl od dalších obdobných skutků vyznačujících se stejným způsobem provedení - chybí formulace skutkového zjištění soudu, že D. K. obviněnému (dovolateli) předala úvěrové prostředky vylákané od společnosti Provident Financial, s. r. o.

Jak však bylo již v tomto usnesení vysvětleno, dovolací soud při posuzování otázky, zda je dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení. Jestliže v popisu skutku ve výrokové části rozsudku některé skutečnosti chybí, avšak soud je řádně zjistil na základě obsahu provedených důkazů a v odůvodnění rozhodnutí se s nimi vypořádal i po stránce hmotně právního posouzení, pak nedostatky ve formulaci skutkové věty výroku rozsudku nečiní předmětné pochybení natolik významným, aby je bylo - bez dalšího - možno relevantně podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či jiný důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. a jenom na tomto základě napadené rozhodnutí nebo jeho část zrušit.

O takový případ se jedná i v nyní posuzované věci, kdy soud prvního stupně v popisu skutku ad V/9) výroku o vině opomněl vyjádřit provedenými důkazy jinak spolehlivě zjištěnou skutečnost, že D. K. obviněnému J. Ž. fyzicky předala peníze získané z inkriminovaného úvěru a že on byl tou osobou, která s nimi ve svůj prospěch disponovala.

Právně relevantní argumentaci dovolatele J. Ž. je však třeba plně přisvědčit v té části, kde namítl, že dílčí útoky popsané v bodech ad V/3), 4), 5), 9), 11), 18), 19), 23), 26), a 27) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nenaplňují znaky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.

Proto Nejvyšší soud ohledně tohoto dovolatele podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti jehož části bylo dovolání z hlediska § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. podáno nejen právně relevantně, ale zároveň i důvodně, jakož i řízení této části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:

Skutkový stav věci stran výše označených útoků (skutků) spočívá v podstatě v tom, že dovolatel sám nebo za pomoci spoluobviněného A. Č. přesvědčil svědky T. K., D. K., I. L. a K. K., aby uzavřeli úvěrové smlouvy a získané finanční prostředky z těchto smluv mu následně předali, pod příslibem, že za ně bude jednotlivé splátky úvěru hradit, což následně buď vůbec nebo z podstatné části neučinil. Aby byl úvěr získán, vybavil zároveň tyto svědky nepravdivými údaji o jejich zaměstnání a výši dosahovaných, ve skutečnosti ovšem neexistujících příjmů. Shora uvedených okolností si všechny výše uvedené osoby podílející se na získávání úvěrů byly dobře vědomy; tzn. že jednaly s jejich znalostí.

Dovolatelův podvodný úmysl (tj. uvedení jiného v omyl) ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák. o trestném činu (obecného) podvodu zde soud prvního stupně dovodil výhradně z jeho nepravdivých příslibů jednotlivým osobám, které si na jeho žádost úvěr vzaly tak říkajíc na sebe , protože měly uvěřit tomu, že za ně bude splátky úvěru hradit. Takový pohled na zjištěnou trestnou činnost je ovšem nesprávný, neboť zcela pomíjí komplexní zhodnocení činnosti jednotlivých jednajících osob a je založen na konstrukci (názoru), že za trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. může být postižen i ten, kdo vůči dalšímu pachateli a k jeho škodě nesplní to, co si spolu původně smluvili v rámci společného páchání trestné činnosti. Soudy obou stupňů při posuzování právní kvalifikace výše zmíněných dílčích (útoků) skutků především zcela pominuly významné skutkové zjištění, že žadatelé o úvěr vědomě předkládali při žádostech a jednáních s finančními ústavy nepravdivá potvrzení o svém zaměstnání a výši dosahovaných příjmů, které jim, s cílem dosáhnout získání úvěru, obstarával právě dovolatel J. Ž. Takové jednání ovšem bylo nutno hodnotit primárně z toho hlediska, zda nenaplňuje zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu (§ 250b tr. zák.) nebo některou z forem účastenství na tomto trestném činu (§ 10 odst. 1 tr. zák.).

Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 se dopustil ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel.

V právní nauce obecně platí, že pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy i při čerpání úvěru může být především kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy . V praxi jím bude zpravidla dlužník-fyzická osoba, resp. fyzická osoba, která za něj nebo za dlužníka právnickou osobu s budoucím věřitelem sjednává (uzavírá) úvěrovou smlouvu nebo čerpá úvěr. Může to však být i jiná osoba , která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na sjednávání úvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Sjednávání úvěrové smlouvy totiž nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření smlouvy, jak v projednávaném mimořádném opravném prostředku naznačuje dovolatel, ale za její sjednávání je třeba považovat např. i jednání, které uzavření úvěrové smlouvy předchází, v jehož rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité údaje a na základě nich vyjadřují svá stanoviska. Pro posouzení toho, zda je konkrétní osoba spolupachatelem trestného činu úvěrového podvodu či účastníkem na tomto trestném činu, popř. jeho pokusu, je vždy nutno důsledně hodnotit, jaký podíl na něm měla, jaká byla povaha a způsob vykonaného jednání u každé na činu se podílející osoby a jaký byl cíl (pohnutka) jejich jednání.

Tato stručně vyložená teoretická východiska soud prvního stupně při úvahách o právní kvalifikaci dílčích skutků popsaných v bodech ad V/3), 4), 5), 9), 11), 18), 19), 23), 26), a 27) výroku o vině nevzal u obviněného J. Ž. (dovolatele) náležitě v úvahu.

Ačkoli dovolatel výše uvedená pochybení namítal již ve svém řádném opravném prostředku (odvolání), Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře jako soud druhého stupně se s touto částí odvolání nijak blíže nevypořádal, když na str. 28/29 odůvodnění svého usnesení toliko v obecné poloze (a navíc chybně) poukázal na správnost právní kvalifikace jednání dovolatele v celém bodě V/1 - 32) výroku o vině, a to jako pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, dílem spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Z důvodů rozvedených výše Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je ohledně obviněného J. Ž. zčásti založeno na vadách předpokládaných v důvodech dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., pro které výrok o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. nemůže obstát v celé šíři.

Proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 14. 12. 2011, č. j. 14 To 338/2011-3892, ohledně obviněného J. Ž. zrušuje v té části, v níž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání směřující proti výroku, jímž byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 T 147/2010-3664, pod bodem V / 1) - 32) uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), dále proti výroku, jímž mu byl uložen úhrnný trest za tento trestný čin a za organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. (výrok o trestu ad II/) a proti dalším souvisejícím výrokům. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud Krajskému soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tak vrací do stadia, kdy rozhodnutí soudů obou stupňů částečně pozbývají právní moci (a tedy i vykonatelnosti) a odvolací soud se bude muset v rozsahu zrušení zabývat řádným opravným prostředkem obviněného J. Ž. a po jeho projednání znovu rozhodnout. V novém řízení bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Jde především o to, aby odstranil a napravil Nejvyšším soudem zjištěné vady a v odvolacím řízení se znovu zabýval námitkami obviněného J. Ž., pokud jde o posouzení toho, zda všechny dílčí útoky popsané v bodě ad V/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, včetně těch, které jsou popsány pod body ad V/3), 4), 5), 9), 11), 18), 19), 23), 26), a 27), vůbec naplňují skutkovou podstatu (pokračujícího) trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., když v případě shora specifikovaných skutků vykazuje jednání dovolatele mnohem zřetelněji znaky spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák.) či účasti (§ 10 odst. 1 tr. zák.) na trestném činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. v tehdy účinném znění, než tzv. obecného podvodu. Ve výše uvedené souvislosti Nejvyšší soud zároveň připomíná důležitou skutečnost, že ze zásady akcesority účastenství vyplývá, že účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák. na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství.

Příslušné závěry ke všem shora naznačeným otázkám soud ve svém novém rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyloží a odůvodní. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud zřejmě obejde bez doplňování dokazování, popř. tak učiní jen v nezbytném (malém) rozsahu, lze mít za to, že k odstranění vad bude možno použít procesní postup podle § 259 odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud nepřehlédl, že v případě spoluobviněného A. Č. bylo možno uvažovat o možnosti částečného použití pravidla beneficium cohaesionis (§ 265k odst. 2 a § 261 tr. ř.). V této souvislosti však zároveň zjistil a vzal zřetel na skutečnost, že u tohoto obviněného - obdobně jako u dovolatelky M. Ž. - bylo usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 18. 1. 2013, č. j. 2 T 147/2010-4085, podle § 368 tr. ř. vysloveno, že je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle čl. IV bodu 1. písm. b) této amnesie se mu promíjí podmíněně odložený trest odnětí svobody v délce dvou roků, který mu byl v dané trestní věci pravomocně uložen za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (spáchaný několika útoky). Důvody zrušení vztahující se primárně k osobě spoluobviněného J. Ž. a toliko jen dílem dopadající i na skutek odsouzeného A. Č. by za dané situace tomuto dalšímu obviněnému prakticky nemohly nijak prospět.

Pokud jde o dovolání obviněné M. Ž. , Nejvyšší soud dospěl k závěru, že bylo dílem opřeno o námitky, které pod použité dovolací důvody podle § 265b tr. ř. písm. g) resp. k) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným. Své dílčí závěry týkající se dovolatelky či obou dovolatelů ve společné souvislosti pak vysvětlil v příslušných pasážích svého rozhodnutí (viz shora). Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. rozhodl ohledně M. Ž. tak, že se její dovolání odmítá jako zjevně neopodstatněné.

Rozhodnutí o odmítnutí dovolání obviněné M. Ž. a o částečném zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci ohledně obviněného J. Ž. učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, kdy v prvém případě k tomu byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a ve druhém případě uvedené v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

Dotazem na Centrální evidenci vězňů v Praze ze dne 9. 4. 2013 Nejvyšší soud zjistil, že dovolatel J. Ž. v současné době odpykává souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let, který mu byl uložen jako samostatný v nyní projednávané trestní věci pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 2 T 147/2010 ( bod I. výroku o trestu ). Trest má končit dne 4. 5. 2013 v 9. 20 hod. Částečné zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu se k tomuto pravomocnému výroku nevztahuje.

Naopak, rozhodnutí Nejvyššího soudu dopadá na právní moc výroku o trestu v bodě II. shora citovaného rozsudku, jímž byl obviněnému J. Ž. uložen samostatný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let. Uvedený trest měl navázat na odpykávaný tříletý trest odnětí svobody a dle CEV v Praze by měl skončit 4. 5. 2018 v 9. 20 hod. Tento trest však již vykonat nelze , neboť v důsledku zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu pozbyl právní moci výrok o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. pod bodem V/1) 32) rozsudku, a v souvislosti s tím i celý výrok o trestu uloženém pod bodem II. rozsudku.

Z výše uvedeného zároveň vyplývá, že nebyly splněny podmínky, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265 l odst. 4 tr. ř. o vazbě, neboť na samostatný trest odnětí svobody v trvání 3 let z původního rozsudku, který obviněný vykonává v současné době, zrušující výrok nedopadá.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. dubna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler