3 Tdo 216/2011
Datum rozhodnutí: 27.07.2011
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1 tr. zákoník




3 Tdo 216/2011 -26 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. července 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 7 To 483/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 67/2008, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 7 To 483/2009, zrušuje .

Podle § 265k odst. 2 věta první tr. ř. se současně zrušují další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Městského soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 3 T 67/2008 , byl obviněný J. K. uznán trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), a trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., jichž se dopustil tím, že v době nejpozději dne 25. 4. 2006, poté co mu byla ze strany poškozené L. F., vypovězena plná moc, kterou mu původně udělila za tím účelem, aby jí pomohl vymoci od jejího dlužníka P. K., pohledávku ve výši 28.676,- Kč vyplývající z platebního rozkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 5, sp. zn.: 25 C 128/1997, vyzval poškozeného P. K., i při osobních schůzkách na blíže neurčeném místě v obvodu P., a to v době, kdy již nebyl oprávněn jednat jménem L. F. k úhradě zbylé dlužné částky ve výši 14.000,- Kč, kdy P. K. nepravdivě sdělil, že tuto částku má zaslat jemu na účet vedený u Komerční banky, a. s., neboť poškozená je s tím srozuměna, následně P. uvedenou částku odeslal ze svého účtu ve dvou splátkách, dne 11. 5. 2006 a 18. 5. 2006 na účet obžalovaného v domnění, že tím již zcela splnil svou povinnost vůči L. F. vyplývající z platebního rozkazu, avšak uvedená částka byla po P. K. nadále vymáhána Exekutorským úřadem P., jelikož se mělo za to, že povinnost k úhradě dlužné částky byla splněna ze strany P. K. jen částečně, čímž obžalovaný způsobil L. F., nyní Š., škodu ve výši 14.000,-- Kč a P. K. vystavil pokračování shora uvedeného exekučního řízení .

Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl obviněnému uložen podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč, podle § 54 odst. 3 tr. zák. pak byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců.

Obviněnému byla dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené L. F., nyní Š., škodu ve výši 14.000,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody pak byla poškozená L. F., nyní Š., odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozený P., byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 3 T 67/2008, podali obviněný J. K. a poškozený P. odvolání. O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 7 To 483/2009 , tak, že k odvolání obviněného J. K. podle § 258 odst. 1 písm. d) f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného J. K. vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), a přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že v době nejpozději dne 25. 4. 2006, poté, co mu byla ze strany poškozené L. F., vypovězena plná moc, kterou mu původně udělila za tím účelem, aby jí pomohl vymoci od jejího dlužníka P. K., pohledávku ve výši 28.676,- Kč vyplývající z platebního rozkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 5, sp. zn. 25 C 128/1997, vyzval poškozeného P. K., i při osobních schůzkách na blíže neurčeném místě v obvodu P., a to v době, kdy již nebyl oprávněn jednat jménem L. F., k úhradě zbylé dlužné částky ve výši 14.000,- Kč, kdy P. K. nepravdivě sdělil, že tuto částku má zaslat jemu na účet vedený u Komerční banky, a. s., neboť poškozená je s tím srozuměna, následně P. uvedenou částku odeslal ze svého účtu ve dvou splátkách, dne 11. 5. 2006 a 18. 5. 2006 na účet obžalovaného v domnění, že tím již zcela splnil svou povinnost vůči L. F. vyplývající z platebního rozkazu, avšak uvedená částka byla po P. K. nadále vymáhána Exekutorským úřadem P., jelikož se mělo za to, že povinnost k úhradě dlužné částky byla splněna ze strany P. K. jen částečně, čímž obžalovaný způsobil L. F., nyní Š., škodu ve výši 14.000,- Kč a P. K., vystavil pokračování shora uvedeného exekučního řízení .

Za to byl obviněný J. K. odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 3 T 145/2006, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P., odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání poškozeného P. K. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 378 - 382) opírající se o výslovně uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci své dovolací argumentace obviněný především porovnává znaky skutkové podstaty obou přečinů, z jejichž spáchání byl uznán vinným, a dovozuje, že rozdíl spočívá v objektu, kterým je v případě přečinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku cizí majetek a v případě přečinu poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku jiná než majetková práva. Obviněný se v návaznosti na to domnívá, že směřuje-li podvodné jednání k porušení majetkových práv, nemůže se jednat o přečin poškození cizích práv, ale jen o přečin podvodu. Namítl, že jednání nevykazuje obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu podvodu, kterým je způsobení škody, když pro poškozenou na základě zmocnění uzavřel dohodu o úhradě dluhu a současně byla dojednána odměna, která mu měla příslušet v případě, že se mu podaří dluh vymoci. Soudům vytkl, že otázku ujednání výše odměny za vymožení dlužné částky nesprávně vyhodnotily, když bez jakýchkoliv důkazů došly k závěru, že odměna za vymožení pohledávky ve výši 18.168,- Kč není reálná s výší dluhu a uvěřily tvrzení poškozené, že odměna byla sjednána pouze ve výši 1.000,- Kč, přičemž tato částka byla zaplacena. Dále namítl, že odvolací soud výslovně neuvedl, zda jde mezi vyslovenými přečiny o souběh jednočinný nebo vícečinný, resp. otázkou možnosti jednočinného souběhu se vůbec nezaobíraly. Podle názoru obviněného je však za daných skutkových podmínek vyloučen jednočinný souběh přečinu podvodu a přečinu poškozování cizích práv.

Obviněný dále tvrdí, že v popisu skutku, uvedeném ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze, absentuje úmysl zamlčet podstatné skutečnosti a úmysl užít něčího omylu, tedy se jedná o nesprávné právní posouzení věci. Podle obviněného se odvolací soud rovněž důsledně nezabýval materiální stránkou skutkové podstaty přečinu ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. a nerespektoval zásadu subsidiarity trestní represe. Obviněný brojí proti tvrzení o zavinění ve formě úmyslu. S poškozenou uzavřel na základě zmocnění dohodu o úhradě dluhu a o odměně ve výši 18.168,- Kč, což Městský soud v Praze nesprávně vyhodnotil, neboť částku, kterou si obviněný ponechal, započetl na odměnu, která mu příslušela za vyřízení věci.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprošťuje obžaloby, případně podle § 265 l tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, neboť obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, kdy lze předpokládat, že pokud mu bude výkon trestu nařízen, pak uložený trest, s ohledem na jeho délku, bude vykonán dříve, než dovolací soud rozhodne o podaném dovolání.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že jednání obviněného, jak bylo zjištěno odvolacím soudem obsahuje všechny znaky skutkových podstat, a to včetně subjektivní stránky. Uvedl, že s ohledem na uplatněný dovolací důvod je třeba vycházet z popisu skutkového děje uvedeného ve výroku odvolacího soudu, případně podrobnějších okolností, zmíněných v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Na základě těchto skutkových okolností si dle státního zástupce musel být obviněný vědom toho, že poškozenému zamlčel podstatnou skutečnost, resp. využil jeho omylu o pravém stavu věcí, a to, že již není zmocněn k převzetí jeho dlužného plnění vůči poškozené, a od poškozeného částku převzal a ponechal si ji. Pokud jednal tímto způsobem, musel zjevně chtít porušit zájmy chráněné trestním zákoníkem, tj. v dané věci zájem na ochraně majetkových práv, což hmotně právně vzato značí, že jeho zavinění bylo ve vztahu k jeho jednání i zřejmému následku v rámci přečinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku dáno ve formě úmyslu, a to přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, popřípadě musel být nejméně srozuměn s tím, že poruší zájem na ochraně i jiných práv druhých osob, tedy v rámci přečinu poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku bylo jeho zavinění dáno nejméně ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (když primárním cílem obviněného patrně bylo vlastní obohacení a nemajetková újma poškozeného spíše vedlejším, byť nutným, efektem).

S ohledem na skutečnost, že ve věci nebyl aplikován trestní zákon, nepřihlédl státní zástupce k námitce obviněného, v rámci níž namítl, že se Městský soud v Praze dostatečně nezabýval materiální stránkou zjištěných přečinů. Na druhou stranu však částečně přisvědčil obviněnému, že se Městský soud v Praze příliš nevěnoval otázce dopadů zásady subsidiarity trestní represe na jednání obviněného, nicméně došel k závěru, že dané ničeho nemění na skutečnosti, že obviněný se dopustil společensky škodlivého činu. Skutečnost, že podstata celého jednání se původně odvíjela od civilně právních souvislostí (peněžního dluhu), je potom pro trestně právní kvalifikaci v zásadě nevýznamná. Trestní odpovědnost tedy bylo možné ve věci i s ohledem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku uplatňovat.

Současně státní zástupce přisvědčil obviněnému, že odvolací soud výslovně neřešil charakter souběhu trestných činů, nicméně je toho názoru, že z koncepce skutkové a právní věty o vině a z učiněných zjištění jasně vyplývá, že obviněnému je kladen za vinu jeden skutkový děj, který je posouzen jako dva přečiny, tedy jinými slovy jako jednočinný souběh těchto dvou přečinů. Obviněný se dopustil jednoho zaviněného jednání, které mělo následek jak v rovině majetkových práv jedné osoby, tak v rovině nemajetkových práv osoby druhé. Státní zástupce nepřisvědčil námitce vyloučení jednočinného souběhu zmíněných přečinů, neboť obviněný v rámci své dovolací argumentace netvrdil žádnou z konkrétních možností, kdy je možné jednočinný souběh vyloučit.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 7 To 483/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod podaný dovolací důvod lze podřadit námitku nesprávného právního posouzení vyplývající z podaného právního posouzení skutku, a to

- námitka, že za daných skutkových podmínek je vyloučen jednočinný souběh přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku,
- námitka, že ve skutkové větě není uvedeno, zda se jedná o souběh jednočinný či vícečinný,
- námitka, že popis skutku tak, jak je uveden v napadeném rozsudku, neodpovídá formálním znakům použitých skutkových podstat přečinu podvodu a přečinu poškození cizích práv,
- námitka, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, kterými je způsobení škody,
- výhrada, že výše škody byla soudy nesprávně stanovena,
- tvrzení o absenci zavinění ve formě úmyslu ve vztahu k naplnění dalšího znaku trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, kterým je úmysl zamlčet podstatné skutečnosti a využít něčího omylu ,
- námitka, že skutek, tak jak byl zjištěn, není vůbec přečinem,
- námitka porušení zásady subsidiarity trestní represe, pojetí trestního práva jako ultima ratio.

Výše citované námitky lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutkové okolnosti, jež jsou uvedeny ve skutkové větě výroku o vině nekorespondují s použitou právní kvalifikací jejich jednání, a současně se obviněný J. K. nedomáhá zjištění odlišných a zjevně příznivějších okolností, než jaké soudy obou stupňů vzaly při svém rozhodování v úvahu.

Obviněný byl uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že někoho uvede v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Značnou škodou se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000,- Kč.

Přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spáchá, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že využije něčího omylu.

Ze skutkové věty rozsudku se podává, že jelikož se mělo za to, že povinnost k úhradě dlužné částky byla splněna ze strany P. K. jen částečně, čímž obžalovaný způsobil L. F., nyní Š., škodu ve výši 14.000,- Kč a P. K., vystavil pokračování shora uvedeného exekučního řízení .

Z daného lze dovodit, že odvolací soud shledal naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k poškozené L. F. a přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k poškozenému P. K., neboť tento byl nadále vystaven exekučnímu řízení. V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že dospěl k jednoznačnému závěru, že obžalovaný ve vztahu k poškozené L. F. ­Š. sebe obohatil tím, že zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak škodu nikoliv nepatrnou a ve vztahu k poškozenému P. K. způsobil tomuto vážnou újmu na právech tím, že využil jeho omylu. Nelze totiž nevidět, že poškozená F. vyhledala sice pomoc obžalovaného a ten kontaktoval nyní poškozeného K. a ten se rozhodl peníze vrátit a za tímto účelem panu K. poslala poškozená svoje číslo konta a ten slíbil zaplatit nesporný dluh ve dvou částkách a skutečně jí první částku zaplatil na její účet, avšak druhá částka již nepřišla. Teprve následně se poškozená dozvěděla, že poškozený K. druhou částku poslal na účet obžalovaného K., který tomuto předal číslo svého účtu. Nelze spatřovat žádných pochybností v jednání poškozené, když vypověděla obžalovanému plnou moc zcela řádným způsobem dne 21. 4. 2006 (výpověď je založena ve spise na č. l. 39) a nelze ani přehlédnout tu skutečnost, že obžalovaný jí vrátil doklady, které měl od ní k dispozici s výjimkou originálu plné moci a účtenky. Poškozená od počátku vypovídala, že obžalovanému přislíbila 1.000 Kč a on s tím souhlasil, kdy číslo jejího bankovního účtu měl k dispozici jak obžalovaný, tak i poškozený K. Sama pak ještě podala exekuční návrh s vědomím obžalovaného (str. 5 6 napadeného rozsudku).

Je nutné se zabývat tím, zda jednání obviněného naplňuje znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinný.

L. F. podle skutkových zjištění původně obviněného požádala o pomoc při vymáhání peněžitého dluhu od poškozeného P. K., k čemuž mu dne 30. 3. 2006 udělila plnou moc. Dluh byl částečně splněn, nicméně L. F. dne 21. 4. 2006 obviněnému plnou moc vypověděla. Vypovězením plné moci zanikl mezi L. F. a obviněným vztah vyplývající ze zastupování ve věci vymáhání dluhu po poškozeném P. K. Jednání obviněného tedy od tohoto data bylo již jednáním bez právního podkladu. L. F. tedy následně mohla učinit jakékoli právní kroky k vymožení dluhu po poškozeném P. K., neboť již nebyla jakkoli vázána plnou mocí udělenou ve prospěch obviněného k zastupování při vymáhání dluhu. Obviněný však o výpovědi plné moci L. F. a tedy s tím souvisejícího oprávnění při jednání s poškozeným P. K. coby dlužníkem L. F. pomlčel a tuto skutečnost poškozenému P. K. nesdělil, v důsledku čehož se poškozený P. domníval, že obviněný je nadále oprávněn vymáhat jménem L. F. dluh, a obviněnému vyplatil ve dvou splátkách dne 11. 5. 2006 a 18. 5. 2006 částku 14.000,- Kč. Obviněný tak sebe obohatil o částku 14.000,- Kč, kterou mu poškozený vyplatil v domnění, že se jedná o úhradu dluhu vůči L. F. Nebyla to tedy L. F., nýbrž poškozený P., vůči němuž se obviněný dopustil trestného činu podvodu. Byl to právě obviněný, kdo bez vědomí a souhlasu L. F., poté, co mu byla z její strany vypovězena plná moc, poškozenému P. K. sdělil číslo svého bankovního účtu, na který bylo poškozeným P. K. plněno, kdy jím byla ve dvou splátkách na účet složena částka ve výši 14.000,- Kč, přičemž poškozený P. tak učinil toliko proto, že se domníval, že tímto platí dluh vůči L. F.

L. F. se domnívala, a to zcela oprávněně, že poškozeným P. K. jí nebyla částka zaplacena a využila možnosti podat návrh na exekuci pro zbývající dlužnou částku. L. F. podala návrh na exekuci oprávněně a jednáním obviněného J. K. nebyla na svých právech nijak zkrácena. Po vypovězení plné moci obviněnému již s tímto nebyla v jakémkoli právním vztahu a zbývající dlužnou částku vymáhala cestou exekučního řízení. Posouzení jednání obviněného vůči L. F. jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku proto nepřichází v úvahu.

Přečinu podvodu podle § 209 odst. tr. zákoníku se obviněný dopustil ve formě úmyslu přímého dle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

Přestože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednání obviněného bylo s ohledem na skutková zjištění obsažená ve skutkové větě rozsudku nesprávně právně kvalifikováno, otázka zavinění není tímto zpochybněna, neboť soud vycházel právě z těchto stabilizovaných skutkových zjištění.

Závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí mít oporu ve skutkových zjištěních vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním naplňujícím zákonné znaky formy zavinění nutno upozornit na zjištění obsažená v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu charakterizující jednání obviněného, podle nichž poté, co mu byla ze strany poškozené L. F., vypovězena plná moc, vyzval poškozeného , k úhradě zbylé dlužné částky ve výši 14.000,- Kč, kdy P. K. nepravdivě sdělil, že tuto částku má zaslat na účet , neboť poškozená je s tím srozuměna, následně P. uvedenou částku odeslal ze svého účtu , na účet obžalovaného v domnění, že tím již zcela splnil svou povinnost vůči L. F. V odůvodnění na str. 6 napadeného rozsudku odvolací soud rozebral otázku viny obviněného a dospěl k závěru, že za této situace neexistuje jakákoliv pochybnost o úmyslném jednání obžalovaného J. K. od samého počátku . Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu podvodu tedy nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslného jednání evidentně naplňují.

Nejvyšší soud se zabýval též námitkou obviněného, v rámci níž namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe . K porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Nutno uvést, že skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). V této souvislosti je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud se s ohledem na výše uvedené závěry nezaobírá přečinem poškozování cizích práv podle § 181 odst. 1 tr. zákoníku. Sama skutečnost, že podstata celého jednání se původně odvíjela od civilněprávního vymáhání peněžitého dluhu je z hlediska trestního práva bezpředmětná.

Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo.

Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je mimo jiné i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný z pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck 2005, str. 4).

Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi. Odkaz na princip subsidiarity trestní represe ve vztahu k zásadě ultima ratio považuje Nejvyšší soud v daném případě za nepřípadný, a to jednak s ohledem na argumentaci výše uvedenou, jednak by toto pojetí, v jakém se uplatnění principu dovolává obviněný, znamenalo nepřípustný posun samotné funkce trestního práva. Ve svých důsledcích by to znamenalo, že trestní represi by patrně nemohly podléhat žádné majetkové trestné činy (k dané problematice viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 4 Tdo 398/2009).

IV.
Na podkladě všech zmíněných důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 7 To 483/2009. Podle § 265k odst. 2 věta první tr. ř. byla dále zrušena také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Nejvyšší soud Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť v daném případě je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem. V tomto novém řízení se bude muset soud v intencích právního názoru Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. řádu) věcí znovu zabývat, náležitým způsobem odůvodnit právní kvalifikaci jednání obviněného a nově uložit trest.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. července 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a