3 Tdo 215/2014
Datum rozhodnutí: 12.03.2014
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



3 Tdo 215/2014-33

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2014 o dovolání, které podal obviněný G. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 4 To 260/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 5/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného G. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í : I.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 2 T 5/2012 , byl obviněný G. K. uznán vinným jednak trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), jednak trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jichž se dle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 11. 08. 2009 v době kolem 6:45 hodin v B., okres T., v domě v ulici S., okres T., poté, co mu jeho syn D. K. otevřel vstupní dveře od bytu jeho bývalé manželky J. P. vešel bez vědomí a souhlasu do bytu poškozené spolu s neustanovenou osobou, poškozenou následně udeřil otevřenou rukou do obličeje, sprostě jí nadával, poté údery pěstí směřovanými do horní části těla napadl přítele poškozené J. H., který v tu dobu ležel v obývacím pokoji, a když se H. podařilo z bytu utéci, tak obviněný znovu napadl poškozenou údery pěstí do ramene, levého boku a přitom jí opět vulgárně nadával, když začal následně bouchat do nábytku, poškozená z bytu utekla, obviněný následně i se svými dětmi M. K. a D. K. vyšel před dům, kde údery pěstí a kopy poškodil kapotu a nárazník vozidla zn. Seat Toledo, ve vlastnictví A. A., které užívala J. P., a způsobil na něm škodu ve výši 31.500,- Kč (skutek 1);

dále trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že od blíže neurčeného období roku 2002 do 01. 10. 2008, kdy byl dodán do výkonu trestu odnětí svobody, fyzicky a psychicky týral svou manželku poškozenou J. P., v té době žijící s ním ve společné domácnosti na adresách B., okres T., D., R., okres T. a B., T., okres T., a to tím způsobem, že nejméně dvakrát do měsíce poškozenou fyzicky napadal, kdy ji bil pěstmi do hlavy a těla, tahal za vlasy, když poškozená v důsledku bití upadla na zem, do této i kopal, dále poškozené opakovaně vyhrožoval slovy, že pokud od něj odejde, tak chcípne , urážel ji oslovením kurvo, gádžovko , kdy uvedených jednání se dopouštěl i před nezletilými dětmi, kdy takové situace poškozená prožívala jako těžké příkoří, ze strachu z obviněného se po dlouhou dobu bála vyhledat pomoc nebo se někomu svěřit (skutek 2);

trestným činem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 14. 10. 2011 kolem 23.00 hodin v B., v ulici K., okres T., před klubem C. z. udeřil jedním úderem pěstí do levé strany obličeje poškozeného M. G. a způsobil mu tak zranění ­pohmoždění obličeje a zavřené dvojité nalomení dolní čelisti vlevo bez posunutí úlomků s nutnou dobou léčení po dobu šesti týdnů, kdy nejméně po dobu tří týdnů byl poškozený v důsledku dlahové fixace dolní čelisti podstatně omezen v obvyklém způsobu života (skutek 3);

trestným činem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 01. 11. 2011 kolem 3.30 hodin v T., na T. n., u zadního traktu domu, okres T., přistoupil k poškozenému R. V. a požadoval po něm vydání peněz, poškozený vyňal peníze z kapsy kalhot do pravé ruky a v obraně kopl obviněného do rozkroku, nato obviněný ranou pěstí vedenou do obličeje srazil poškozeného na zem, kde jej opakovaně udeřil pěstmi do obličeje a hlavy a poté mu finanční hotovost ve výši 1.700,- Kč z ruky vytrhl, v důsledku uvedeného jednání utrpěl poškozený zranění - pohmožděniny v oblasti levého oka a krvácení z nosu, bez nutnosti lékařského ošetření, a škodu na majetku ve výši 1.700,- Kč (skutek 4);

trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 05. 11. 2011 kolem 22.00 hodin v D., v H. ulici, okres T., před domem řídil vozidlo zn. Renault Megane, ve směru do B., přestože mu byl rozhodnutím Magistrátu města Teplice ze dne 28. dubna 2011, č. j. MgMT-SČ79177/PŘ/5947/2010/Lo, které nabylo právní moci dne 01. 06. 2011, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky od právní moci citovaného rozhodnutí, tj. od 01. 06. 2011 do 01. 06. 2013 (skutek 5);

a trestným činem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v době od 20.20 hodin dne 10. 11. 2011 do 11.00 dne 11. 11. 2011 v D., v M. ulici, okres T., na parkovišti u penzionu, vnikl po rozbití levého předního okna kusem zámkové dlažby do osobního automobilu zn. Mercedes Benz, m. barvy, kde odcizil koženou příruční tašku na doklady, technický průkaz k osobnímu automobilu MAN, návod a servisní knížky k osobnímu automobilu MAN, čipovou registrační kartu, servisní knížku a návod k osobnímu automobilu Mercedes Benz, karton cigaret zn. Marlboro, to vše ve výši 14.700,- Kč, ke škodě poškozeného D. K. N. poškozením vozidla způsobil škodu ve výši 2.700,- Kč (skutek 6).

Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 6 (šest) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 2 (dva) roky.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozeným:
- A. A. částku ve výši 8.000,- Kč,
- R. částku ve výši 1.700,- Kč,
- D. K. N. částku ve výši 17.400,- Kč,
- M. G. částku ve výši 2.400,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození D. K. N. a M. G. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 2 T 5/2012, podal obviněný odvolání, které směřoval do výroků o vině pod body 1), 2), 3) a 4) a výroku o trestu.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 4 To 260/2013 , a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod body 1) a 2), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené A. A. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného G. K. uznal vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 11. 8. 2009 v době kolem 6.45 hodin v B., okres T., v domě v ulici S., poté, co mu jeho syn D. K., otevřel vstupní dveře od bytu jeho bývalé manželky J. P., vešel bez vědomí a souhlasu do bytu poškozené spolu s neustanovenou osobou, poškozenou následně udeřil otevřenou rukou do obličeje, sprostě jí nadával, poté údery pěstí směřovanými do horní části těla napadl přítele poškozené J. H., který v tu dobu ležel v obývacím pokoji, a když se H. podařilo z bytu utéci, znovu napadl poškozenou údery pěstí do ramene, levého boku a přitom jí opět vulgárně nadával, poškozená využila okamžiku, kdy začal bouchat do nábytku a z bytu utekla (skutek 1);

dále trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 11. 8. 2009 kolem 7.00 hodin v B., okres T., před domem v S. ul. údery pěstí a kopy poškodil kapotu a nárazník vozidla zn. Seat Toledo, ve vlastnictví A. A., na kterém způsobil škodu ve výši 31.500,- Kč (skutek 2);

a trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že od blíže neurčeného okamžiku v roce 2002 do 01.10.2008, kdy byl dodán do výkonu trestu odnětí svobody, fyzicky a psychicky týral svou manželku poškozenou J. P. v té době žijící s ním ve společné domácnosti na adresách B., S., okres T., D., R., okres T. a B., T., okres T., a to tím způsobem, že nejméně dvakrát do měsíce poškozenou fyzicky napadal, kdy ji bil pěstmi do hlavy a těla, tahal za vlasy, když poškozená v důsledku bití upadla na zem, do této i kopal, dále poškozené opakovaně vyhrožoval slovy, že pokud od něj odejde, tak chcípne , urážel ji oslovením kurvo, gádžovko , kdy uvedených jednání se dopouštěl i před nezletilými dětmi, kdy takové situace poškozená prožívala jako těžké příkoří, ze strachu z obžalovaného se po dlouhou dobu bála vyhledat pomoc nebo se někomu svěřit (skutek 3).

Za tyto trestné činy a dále za zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině ve skutcích pod body 3) až 6) nezměněn, byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 (dvou) roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené A. A. částku ve výši 8.000,- Kč.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 4 To 260/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 667 - 669), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) t r. ř. , s tím, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný má za to, že při rozhodování soudů nižších stupňů nebyly respektovány základní trestněprávní zásady, a to jednak zásada, že vina musí být prokázána nadevší pochybnost a provedené důkazy, na základě, kterých je vina konstatována, musí tvořit ucelený uzavřený kruh, a dále zásada in dubio pro reo.

Obviněný uvedl, že své námitky vztahuje k výroku o vině pod bodem 2) rozsudku odvolacího soudu, kdy však lze mít dle jejich obsahu za to, že má na mysli bod 3) týkající se trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě. Zde namítl, že k uvedenému skutku byl vyhotoven znalecký posudek MUDr. Jiří Fialkou, CSc., z oboru zdravotnictví, soudní lékařství, ze kterého vyplynulo, že znalec u paní J. P. (poškozené) neshledal žádné projevy chronických úzkostí či posttraumatické stresové poruchy. Chronické postižení, kterým jmenovaná trpí (postižení páteře), není následkem napadání druhou osobou a projevy typu bolestí páteře, hlavy, končetin se mohou objevovat bez zřetelné objektivní příčiny. Dále byl ve věci vyhotoven znalecký posudek z oboru zdravotnictví, psychiatrie, psychologie klinická a psychologie dětí a dospělých, PhDr. Ilonou Wölfelovou, ze kterého vyplynulo, že poškozená netrpí úzkostnými chronickými stavy či posttraumatickou stresovou poruchou, které by mohly mít souvislost s jednáním obviněného. Poškozená má poruchu osobnosti a poruchu přizpůsobení, sklony k závislosti na druhých a byla u ní zjištěna závislost na analgetikách. Tvrzení poškozené, které se stalo základem pro vyslovení viny, není podporováno závěry ve věci provedených znaleckých posudků, z čehož plynou důvodné pochybnosti o možném skutkovém průběhu věcí, kdy pochybnosti jsou dále podporovány i významnou časovou prodlevou mezi projednáváním jednání kladeného mu za vinu a dobou, ve které se měl daného jednání údajně dopouštět.

K výroku o vině pod bodem 3) rozsudku nalézacího soudu pak obviněný namítl, že výrok o vině obviněného pod uvedeným bodem stojí pouze a jen na tvrzení osoby poškozeného, a to přestože jednání měla být přítomna svědkyně T. L., jejíž výslech obviněný navrhoval. Navrhovaný důkaz ve věci ale proveden nebyl, a to pro údajnou nedosažitelnost svědkyně. Pochybnosti o způsobu jeho jednání tak nebyly ve věci vyvráceny, a ačkoliv soud nejprve připustil význam svědecké výpovědi navrhované svědkyně, následně navržený důkaz zamítl s tím, že by způsoboval průtahy. Obviněný uvedl, že pochybnosti o vině vystávají zejména z časové prodlevy mezi jeho údajným jednáním, kterého se měl dopustit dne 14. 10. 2011 kolem 23:00 hod., a vyhledáním lékařské pomoci na straně poškozeného, ke kterému došlo teprve po čtyřech dnech od incidentu. Časová prodleva mezi diagnostikováním závažného zranění poškozeného, tedy zlomení sanice, a okamžikem incidentu, tak ponechává dostatečný časový prostor i pro závěr, že zranění takového závažného charakteru mohlo být poškozenému způsobeno i jinak či někým jiným, neboť z prvotního vyšetření poškozeného takový závěr učiněn nebyl. O tom, zda zranění poškozeného tak skutečně způsobil obviněný, přetrvávají vážné pochybnosti. Za popsaného stavu stojí odsouzení pouze a jen na výpovědi samotného poškozeného a není naplněn požadavek na ucelený řetěz důkazů.

Obviněný pak spatřuje pochybení soudu také v tom, že navrhoval slyšení svědkyně K., ­učitelky syna, která pravidelně docházela do domácnosti obviněného, přičemž s navrženým důkazem se soud vůbec nevypořádal.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 4 To 260/2013, a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolatel zjevně nesouhlasí jen se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními, která učinily jak nalézací, tak i odvolací soud. Uvedený důvod zjevně nenaplňuje žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Konkrétní důvody uvedené dovolatelem zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Dovolatel nenamítá ani porušení zásad spravedlivého procesu, ani v tomto směru nevznesl příslušně formulovanou námitku. Již tato okolnost je překážkou přezkoumávání napadených rozhodnutí, jak je patrno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011. Státní zástupce pak ve svém vyjádření nemůže měnit ani rozšiřovat rozsah dovolání obviněného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003).

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 4 To 260/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným G. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný G. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (zejména znaleckých posudků z oboru zdravotnictví vypracovaných MUDr. Jiřím Fialou, CSc., a PhDr. Ilonou Wölfelovou; výpovědi poškozeného M. G.; spadá sem i námitka neprovedení obviněným navrhovaných důkazů, zejména výslechu svědkyně T. L. a svědkyně K. učitelky syna obviněného) a vadných skutkových zjištění [zejména stran průběhu incidentu popsaným pod skutkem 3) výroku o vině odvolacího soudu a skutku 3) výroku nalézacího soudu; zjištění stran časové prodlevy mezi údajným incidentem mezi obviněným a poškozeným M. G., resp. zda ke zranění poškozené nemohlo dojít jiným způsobem], pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Teplicích, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.

Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědeckých výpovědí k jednotlivým skutkům, tak i listinných důkazů, a je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny obezřetným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

K námitkám týkající se obviněným navrhovaných a neprovedených důkazů Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Obviněný se tedy mýlí, pokud se domnívá, že soud je povinen provést všechny navrhované důkazy.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku soudu Okresního soudu Teplicích jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 18 až 20 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud následně u skutků pod body 3) až 6) výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu neshledal žádná pochybení, kdy však současně napravil pochybení soudu nalézacího ve vztahu k právní kvalifikaci skutků pod body 1) a 2) výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, jak se soud vypořádal s posouzením svědeckých výpovědí a listinných důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud současně konstatoval, že soud prvního stupně především nepochybil při hodnocení výpovědi samotného obžalovaného, pokud jí nevěřil, pokud ji posoudil jako důkaz nevěrohodný a pokud z ní ve svých skutkových závěrech a ve svém rozhodnutí nevycházel. Výpověď obžalovaného není stálá, není neměnná a jako věrohodný a spolehlivý důkaz obstát nemůže (str. 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, resp. obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění. IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. března 2014

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata