3 Tdo 212/2009
Datum rozhodnutí: 26.03.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 212/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2009 o dovolání D. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 250/2008 ze dne 18. 9. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 206/2005, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 250/2008 ze dne 18. 9. 2008 a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 13 T 206/2005 ze dne 31. 3. 2008, zrušují.

Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Uherském Hradišti přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 13 T 206/2005 ze dne 31. 3. 2008 byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), kterého se dopustila skutkem popsaným ve výroku citovaného rozsudku, a který spočíval v tom, že dne 12. 8. 2004 na křižovatce silnice v km 50,2 silnice v katastru obce S. M., okr. U. H. kolem 05.00 hodin, jako řidička osobního auta, při projíždění mírné pravotočivé zatáčky rychlostí 100 km/hod., za snížené viditelnosti při zapnutých potkávacích světlech vozidla, nesledovala řádně situaci v silničním provozu, rychlost jízdy nepřizpůsobila této situaci ani vzdálenosti, na kterou měla rozhled, tedy jela rychlostí nedovolenou i nepřiměřenou, kdy pravou přední částí osobního auta v místě pravého vnějšího světlometu zezadu narazila do cyklistky J. R., která jela stejným směrem na neosvětleném jízdním kole při pravém okraji silnice, a která při střetu a pádem na vozovku utrpěla úrazově krvácivý šok jako důsledek poranění více pro život nezbytných orgánů, zejména otevřené tříštivé poranění pánve s poraněním cévních pletení malé pánve s výraznou krevní ztrátou a poranění mozku ve smyslu krvácení mezi obaly mozkové, do komor mozkových, k otoku mozku, zlomení krční páteře a zhmoždění plic a tomuto zranění na místě podlehla. Za uvedený trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, když výkon takto uloženého trestu jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Citovaným rozsudkem jí byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Konečně podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jí byla stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným R. R. 257.474,- Kč, J. K. 175.000,- Kč, A. J. 175.000,- Kč a V. z. p. ČR se sídlem P., O., 1.617,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl R. R. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

V předmětné věci podala D. T. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením sp. zn. 6 To 250/2008 ze dne 18. 9. 2008 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala D. T. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že soudy vlastně vůbec nereagovaly na výpověď (druhou v pořadí) svědka nehody B. K. (nesprávně dovolatelkou označeného jako K. nebo dokonce K.), která ve svém důsledku mohla (také po jejím posouzení znalcem z oboru silniční dopravy) znamenat změnu v posouzení průběhu skutkového děje předmětné nehody. Poukázala také na nesprávné závěry soudů při stanovení reakční doby dovolatelky (jako řidičky), a to s ohledem na výpočet rychlosti jí řízeného vozidla z hlediska zásady in dubio pro reo, stejně jako na to, že samotná poškozená se podílela na vzniku předmětné dopravní nehody tím, že v noční době jela na neosvětleném kole, nevybaveném ani reflexními prvky a porušila tak elementární povinnosti cyklisty uložené ustanovením § 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen silniční zákon) s tím, že jinak by k nehodě nedošlo. Zejména posledně uvedená skutečnost se tak měla odrazit v úvaze o druhu a výši trestu, stejně jako v otázkách týkajících se náhrad způsobené škody. V tomto směru má za to, že náhrada škody stanovená podle § 444 odst. 3 občanského zákoníku je paušalizovanou náhradou škody a nejde tak o další škodu v případných jiných (dalších) prokázaných výdajích (v dané věci náklady spojené s vypravením pohřbu ve výši 36.874,- Kč). Přitom podle jejího názoru je však zmíněná jednorázová náhrada osobnostním právem a jde tak o nárok, který se nedědí. Protože manžel poškozené zemřel, tento jeho nárok proto zanikl. V každém případě však podle jejího přesvědčení bylo namístě zabývat se i podílem poškozené na vzniku samotné nehody s tím, že by soudy i v otázce náhrady škody měly tuto skutečnost zvážit a rozhodnout i o náhradě škody podle míry zavinění dovolatelky a spoluzavinění poškozené. Konečně vznesla také námitky procesního typu (nepředání protokolu o hlavním líčení) a námitky v souvislosti s vypracovaným znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy a s ním související nesprávné (absentující) hodnocení výpovědí svědka K. Proto také navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí .

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Uvedla, že podané dovolání obsahuje nejdříve právně relevantní námitku v tom, že jednání dovolatelky co do jeho popisu ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku v důsledku skutkového stavu zjištěného soudy, nemůže být posouzeno jako předmětný trestný čin, když nebyly naplněny zákonné znaky jeho skutkové podstaty a to proto, že absentuje příčinná souvislost mezi jednáním a následkem, neboť k dopravní nehodě došlo výlučně na základě zavinění poškozené cyklistky J. R. K tomu státní zástupkyně uvedla, že k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele (v dané věci nedbalostní formou dle § 5 tr. zák., zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tedy jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem, když ani zavinění z nedbalosti nevylučuje případné spoluzavinění poškozeného. Přitom samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestně právním následkem zakládá trestní odpovědnost pachatele za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním. Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou, bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost neztrácí svůj charakter příčiny proto, že mimo ní byl následek způsobený ještě dalšími příčinami. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele přitom zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila výlučně a samostatně jako příčina, která způsobila následek, bez ohledu na jednání pachatele. Jednání pachatele proto může mít povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Protože každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal současně, nemusí být stejně důležitou příčinou následku, je důležité, aby jednání pachatele bylo z hlediska následku příčinou dostatečně významnou. O zavinění z nedbalosti řidiče jde pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány společně. V této souvislosti státní zástupkyně uvedla, že v posuzované věci bylo jednání dovolatelky nepochybně zásadní a jedinou příčinou celého nehodového děje (včetně následku), když toto plyne ze skutkového stavu, jak byl popsán v příslušném rozsudečném výroku. To proto, že z provedeného dokazování plyne, že dovolatelka jako řidička poškozenou cyklistku, pohybující se na silnici před ní vůbec nezaregistrovala, když reagovala až na náraz na předmět, který ani nebyla schopna určit. Nevěnovala tak dostatečnou pozornost dopravní situaci na vozovce před sebou a navíc jela rychlostí vyšší, než na kterou byla schopna bezpečně zastavit a takto byla jí zvolená rychlost nejen nepřiměřená, ale i nedovolená. Ani hrubé porušení silničního zákona (v ustanovení § 58 odst. 5), nevylučuje vinu dovolatelky jako řidičky auta, protože nepřizpůsobila rychlost své jízdy na vzdálenost, na kterou měla rozhled, v důsledku čehož nespatřila neosvětlenou cyklistku a způsobila dopravní nehodu. Oba soudy tak správně dovodily, že k předmětné dopravní nehodě došlo výlučně v důsledku zavinění dovolatelky, a to bez jakéhokoliv spoluzavinění poškozené, byť tato rovněž porušila citované ustanovení silničního zákona, když dovolatelka byla odsouzena nikoliv proto, že by v důsledku neosvětlení kola později spatřila při jí zvolené rychlosti cyklistku (na kterou již nestačila správně reagovat), nýbrž proto, že cyklistku neviděla vůbec. Přitom viditelnost (neosvětlené cyklistky) byla zvýrazněna její červenou vrchní částí oděvu. Popsané jednání dovolatelky tak bylo jedinou příčinou celé dopravní nehody a tedy smrti poškozené. Proto také uvedená námitka je zjevně neopodstatněná. Právně relevantní a současně důvodnou námitkou je i ta, která zpochybňuje správnost výroku o náhradě škody nesprávnou aplikací ustanovení § 444 odst. 3 občanského zákoníku ve vztahu k poškozenému R. R. To proto, že manžel zemřelé cyklistky, jako poškozený zemřel již před vynesením citovaného rozsudku soudu prvního stupně a přesto mu byl přiznán nárok na náhradu škody. Přitom jde o originální právo pozůstalých, které zaniká smrtí a v takovém případě nebylo možné o náhradě imateriální škody ve výši 240.000,-Kč garantované ustanovením § 444 odst. 3 obč. zák. rozhodnout a R. R. již nemohl v době, kdy byl vynesen citovaný rozsudek soudu prvního stupně vystupovat jako poškozený. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil částečně citované usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a citovaný rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti, a to ve výroku o náhradě škody, kterým byla obviněné D. T. uložena povinnost nahradit poškozenému R. R. škodu ve výši 257.474,- Kč a aby současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby věc v této části přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod takto dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.

Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku soudu prvního stupně dovolatelka namítla nesprávné posouzení učiněných skutkových zjištění, založených především na ve věci podaném znaleckém posudku z oboru silniční dopravy a výslechu příslušného znalce i na výpovědích svědka Ing. B. K. s výtkou, že jeho (především) v pořadí druhá výpověď nebyla soudy hodnocena v souladu s jejím obsahem. Za podstatné pochybení soudů obou stupňů potom dovolatelka označila to, že se prakticky nezabývaly nepochybným spoluzaviněním poškozené na vzniku a průběhu popsané dopravní nehody, když bylo prokazatelně zjištěno, že poškozená v kritické době jela na jízdním kole (jako účastník silničního provozu), které nebylo předepsaným způsobem osvětleno a takto porušila pravidla silničního provozu v ustanovení § 4 písm. a) silničního zákona. Tato skutečnost potom měla najít svůj odraz při úvahách soudů o výši a druhu uloženého trestu a při úvahách o náhradě způsobené škody, zejména však i tom, zda mezi jednáním dovolatelky a způsobeným následkem je dána příčinná souvislost. Část takto volených námitek posoudil dovolací soud jako námitky uplatněné právně relevantně a zároveň důvodně.

V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, tak jak je zachycen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně je namístě uvést, že z učiněných skutkových zjištění v této chvíli plyne, že dovolatelka, jako řidička označeného vozidla porušila ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) silničního zákona spočívající v tom, že řidič je povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích a porušila zároveň ustanovení § 18 odst. 1 silničního zákona, podle kterého mimo jiné smí řidič jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, přičemž takto jde nepochybně o zásadní a důležitá ustanovení silničního zákona poukazujícího na nezbytnost respektování těchto povinností řidiče. V tomto směru je namístě poukázat i na to, že dovolatelka na přítomnost poškozené (cyklistky) jedoucí při pravém okraji vozovky ve směru její jízdy vůbec nereagovala, přehlédla ji a jak konečně i sama uvedla ani nevěděla, že do cyklistky narazila domnívajíc se, že vjela do výmolu (díry) na silnici. Přitom zejména i z podaného znaleckého posudku a výpovědí znalce je zjevné, že při plné pozornosti vyžadované po ní silničním zákonem a zvolení přiměřené rychlosti by musela poškozenou (vzdor tomu, že tato jela na neosvětleném jízdním kole) vidět a na tuto skutečnost reagovat. K tomu je nutno dodat, že z učiněných skutkových zjištění dále plyne, že dovolatelka do poškozené narazila zezadu, když tato jela při pravém okraji vozovky ve směru jízdy dovolatelky, ať už přijížděla od obce Z. (přes křižovatku, kdy se stačila zařadit na pravou stranu vozovky a pokračovat v jízdě) nebo jela přímo po silnici bez toho, že by překonávala křižovatku. Tomu svědčí i závěry plynoucí ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, v rámci kterého byla znalci objektivizována zranění poškozené se závěrem, že jejich charakter svědčí pro sražení cyklistky (poškozené) zezadu, kdy k prvotnímu nárazu došlo nejspíše do oblasti jízdního kola, čemuž svědčí i nepřítomnost většího rozsahu poranění na dolních končetinách. K tomu lze i dodat, že ani výhledové poměry v kritické době (z hlediska zprávy Českého hydrometeorologického ústavu) nebyly ovlivněny výskytem atmosférických jevů snižujících významně meteorologickou dohlednost. Takto učiněná skutková zjištění, vyjadřující v popisu skutku nepřiměřenou jízdu dovolatelky, umožňují přikročit soudům i k závěrům právním. Pokud se však jedná o část popisu předmětného skutku, ve kterém je uvedeno, že dovolatelka jela rychlostí 100 km/hod. a jela tak rychlostí nedovolenou, nemá toto tvrzení potřebnou oporu v učiněných skutkových zjištěních, tak jak bylo soudy konstatováno, především i v tom, že porušení důležité povinnosti dovolatelky (řidičky) lze spatřovat i v tom, že současně porušila i ustanovení § 18 odst. 3 silničního zákona, tedy, že jela rychlostí nedovolenou (překračující rychlost 90 km/hod. povolenou při jízdě mimo obec). V této souvislosti lez poukázat na to, že soudy se nedostatečně vypořádaly se dvěma (nestejnými) výpověďmi svědka Ing. B. K. (nehledě na zmatky okolo jeho jména jak v rozhodnutí obou soudů, tak i v podaném dovolání). Uvedený svědek učinil ve věci před soudem dvě neshodné výpovědi (v pořadí druhou na základě příkazu odvolacího soudu po jeho zrušujícím usnesení prvního rozsudku, který ve věci přijal nalézací soud), přičemž k rozdílnostem v uvedených výpovědích nezaujaly adekvátní stanovisko k jejich obsahu týkající se rychlosti jízdy dovolatelky poté, co jej v kritické době předjela, přičemž ani z ostatních učiněných skutkových zjištění nelze jednoznačně dovodit rychlost jízdy dovolatelky ve chvíli, kdy narazila do poškozené. Za daného stavu tak v současné chvíli nelze jednoznačně dovodit i to, že porušila ustanovení § 18 odst. 3 silničního zákona a že takovéto její jednání vedlo ke vzniku předmětné dopravní nehody a následkům s ní spojených, a proto bude namístě v uvedeném směru dokazování doplnit. To především znovu výpovědí označeného svědka s důrazem na to, která z jeho výpovědí je vlastně odpovídající realitě, s případnými dotazy na důvody, které vedly svědka k modifikaci výpovědi původní a podle výsledků potom zvážit (s ohledem na konečnou výpověď svědka) i výslech znalce zaměřený k jejímu obsahu. Za daných okolností tak námitky vedené v tomto směru jsou způsobilé být dostatečným podkladem pro závěr, že v této části učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech tak, aby mohla být považována za nepochybná. Proto také v tomto směru lze dospět k závěru, že učiněná skutková zjištění nemají v provedených důkazech věcnou i logickou oporu a jsou tak s nimi v extrémním nesouladu, když tato skutečnost v dané chvíli znemožnila soudům odpovědně přikročit i k závěrům právním.

Právně relevantní a současně i důvodná je konečně námitka týkající se možné spoluviny poškozené na vzniku dopravní nehody, s ohledem na úvahy o uložení trestu, zejména však s ohledem na rozhodnutí o vznesených nárocích na náhradu škody. Uvedenou námitkou se v důvodech svého rozhodnutí stroze zabýval pouze nalézací soud stručným konstatováním, že mezi porušením (vážným) popsané povinnosti poškozené (účastnila se silničního provozu na zcela neosvětleném kole minimálně za tzv. soumraku nautického) a způsobeným následkem není příčinná souvislost a to proto, že poškozená byla oblečena do oděvu červené barvy, čímž zvýšila svou viditelnost a rozpoznatelnost, když dále v tomto směru pochybení poškozené nebylo nijak zkoumáno. Bude tedy namístě se této skutečnosti věnovat i v rámci doplnění dokazování a následně odpovídajícím způsobem na takto vznesenou námitku reagovat. Případnou míru spoluzavinění poškozené bude nutné vyjádřit jak s ohledem na počínání dovolatelky z hlediska míry a charakteru jejího zavinění v podobě četnosti a závažnosti porušení jejích povinností jako řidičky, tak i s ohledem na uvedené skutečnosti stran poškozené. Jinými slovy, při dále shledaném naplnění všech znaků skutkové podstaty označeného trestného činu dovolatelkou, bude namístě přesvědčivě a podrobně vysvětlit míru (rozsah) jejího zavinění a posoudit případné spoluzavinění poškozené a jeho rozsah.

Stran výroků soudů obou stupňů ohledně jejich rozhodnutí o vznesených nárocích na náhradu škody je i v této části podané dovolání důvodné. To proto, že co se týče poškozeného R. R., je zjevné, že soud prvního stupně svým (citovaným) rozsudkem ze dne 31. 3. 2008 podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal dovolatelku (obviněnou) k povinnosti tomuto poškozenému zaplatit na náhradě škody částku 257.474,- Kč, a to přesto, že z podání zmocněnce R. R. je zjevné, že tento dne 15. 3. 2007 zemřel. Přitom smrtí poškozeného, který má proti obviněnému nárok na náhradu škody způsobené trestným činem ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř. zaniká jeho způsobilost k právům a povinnostem dle § 7 odst. 2, věta první, občanského zákoníku. Poškozenému, který zemřel (byť svůj nárok v průběhu trestního řízení řádně vznesl) proto nelze přiznat nárok na náhradu škody způsobené trestným činem za užití § 228 tr. ř. Úmrtím poškozeného za takové situace totiž přechází takovýto nárok na náhradu škody na jeho dědice a to v rozsahu, v jakém náležel poškozenému v okamžiku jeho smrti. Přitom před rozhodnutím o nároku na náhradu škody v adhezním řízení podle § 228, § 229 tr. ř. je třeba zjistit, zda případně a v jakém rozsahu přešel tento nárok na právního nástupce poškozeného ve smyslu § 45 odst. 3 tr. ř. (srov. rozh. NS ČR sp. zn. 8 Tdo 1019/2005). V případě, že takový nárok právním zástupcem poškozeného nebyl uplatněn, nelze o takovém nároku v rámci adhezního řízení vůbec rozhodnout, a to ani odkazem poškozeného (zemřelého) na řízení ve věcech občanskoprávních. V posuzované věci potom bude tedy namístě především zjistit, zda nárok uplatněný poškozeným přešel na jeho případného právního nástupce s tím, že pokud se tak nestalo, nelze o takovém nároku rozhodnout a tento nárok se stává předmětem dědického řízení. O všech relevantně uplatněných nárocích na náhradu škody potom soudy, zejména i co do jejich výše, rozhodnou po vyřešení otázek nastíněných v souvislosti s případnou spoluvinou poškozené či shledáním její neexistence.

Konečně k námitkám procesního typu lze pouze stručně uvést, že ty nelze podřadit pod uplatněné (ani jiné) dovolací důvody, a proto se jimi ani dovolací soud s ohledem na kontexty posuzované věci nezabýval. K dalším námitkám stran vznesených nároků na náhradu způsobené škody lze pouze stručně uvést, že nárok na náhradu škody podle § 420 a násl. obč. zák., tedy i nárok z hlediska ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. je standardním nárokem na náhradu majetkové škody, který lze v daných částkách uplatnit v rámci trestního řízení. Přitom uváděný nárok na náhradu imateriální újmy dle § 11 a násl. obč. zák. je zcela jiným právním institutem, který nelze s uvedenou náhradou škody směšovat. Uplatněný nárok v posuzované věci totiž není zadostiučiněním plynoucím z ochrany osobnosti a pokud by se jej poškozený domáhal, musel by tak činit samostatnou žalobou, v jejímž rámci by příslušný soud takový návrh posuzoval samostatně a příslušnou částku stanovil dle okolností případu a svého uvážení z těchto okolností plynoucího.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným shora dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo hmotně právními vadami, pro něž zároveň nemůže obstát. Přitom ani odvolací soud při rozhodování o řádném opravném prostředku tyto vady nezjistil a nenapravil, naopak se s právním názorem soudu prvního stupně shodl. I jeho rozhodnutí proto spočívá v uvedené části na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v konečném důsledku i na uplatněném dovolacím důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněné D. T. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně sp. zn. 6 To 250/2008 ze dne 18. 9. 2008, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 13 T 206/2005 ze dne 31. 3. 2008. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když při novém rozhodování bude tento soud vázán ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud, přičemž v naznačeném směru také doplní ve věci vedené dokazování. Citovaná rozhodnutí byla zrušena pouze v důsledku dovolání podaném obviněnou D. T., takže v novém řízení nemůže dojít k rozhodnutí v její neprospěch. Toto rozhodnutí přitom učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka