3 Tdo 21/2013
Datum rozhodnutí: 16.01.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.




3 Tdo 21/2013 -29 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. ledna 2013 o dovolání podaném obviněným B. Š ., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 To 47/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 5/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 56 T 5/2012, byl obviněný B. Š. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /), a jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, na tom skutkovém základě, že v úmyslu obohatit se, dne 27. 2. 2011 v přesně nezjištěné době od 01.00 hod. do 13.00 hod. v P., R., násilím vnikl společně s dalšími dosud nezjištěnými spolupachateli do prodejny Simix, spol. s r. o., a to tak, že násilím rozlomením vložek překonali zámky u vstupních dveří, následně po vniknutí do prodejny, kde odcizili hotovost ve výši 3.500,- Kč, a poté co v kuchyňce vypáčili uzamčenou skříňku, odcizili z ní trezorek v hodnotě 400,- Kč s klíči ke zde vystaveným a níže uvedeným osobním motorovým vozidlům, včetně klíčů od dalších vozidel, to vše v celkové hodnotě 49.130,- Kč, kdy následně za pomoci těchto klíčů odcizili z prodejny pět osobních motorových vozidel, a to Dodge Challenger SRT 8 6.1 L V8, v časové hodnotě 1.052.900,- Kč, BMW X6 35d, v časové hodnotě 1.494.500,- Kč, Chevrolet Camaro coupe 6.2, v časové hodnotě 1.115.700,- Kč, Jeep Grand Cherokee 5.7 L V8 HEMI Overland, v časové hodnotě 1.319.900,- Kč a Jeep Wrangler Unilimited Rubicon 3.8 AT 2011, v časové hodnotě 824.900,- Kč, tedy v celkové hodnotě 5.807.900,- Kč, kdy tato vozidla nejprve nestartovali za pomoci odcizených klíčů a postupně je vyvezli z prodejny, tímto jednáním způsobili poškozené společnosti Simix, spol. s r. o., se sídlem v P., S., škodu na odcizených vozidlech v celkové výši 5.807.900,- Kč, na odcizených klíčích k vozidlům škodu ve výši 49.130,- Kč, na odcizeném trezorku a hotovosti škodu v celkové výši 3.900,- Kč, tedy celkovou škodu ve výši 5.860.930,- Kč, kdy faktická škoda vzhledem k tomu, že vozidla Dodge Challenger SRT 8 6.1 L V8, Chevrolet Camaro coupe 6.2, a Jeep Unilimited Rubicon 3.8 AT 2011, byla nalezena, činí 2.867.430,- Kč, a dále způsobili na poškozených zámcích u vstupních dveří majiteli domu společnosti Prominecon Group, a. s., se sídlem R., P., škodu ve výši 7.270,- Kč . Za to byl podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak soud rozhodl, že je povinen zaplatit na náhradě škody poškozené SIMIX, spol. s r. o., se sídlem S., P., částku ve výši 2.579.391,60 Kč a poškozené ČSOB Pojišťovně, a. s., se sídlem M., P., částku ve výši 90.000,- Kč.

O odvolání obviněného rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 To 47/2012, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 8. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný B. Š. následně dovoláním, které zároveň směřoval i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně poukázal na § 2 odst. 5 tr. ř., který mimo jiné orgánům činným v trestním řízení ukládá, aby postupovaly v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně (trestním řádu) a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V této souvislosti pak konstatoval, že ve vztahu k DNA byl soudem zamítnut jeho důkazní návrh na přibrání znalce z oboru genetiky. Nikdo ho dříve o odebrání vzorku DNA nepožádal. Neumí si proto vysvětlit, jak se dostala do národní databáze DNA. Stát se tak mohlo pouze v souvislosti s plošným odběrem vzorků u 16.000 vězňů v roce 2007. Následnou podrobnou argumentací obviněný dovodil, že tyto plošné odběry byly nezákonné, doprovázené nátlakem na vězně, aby se jim podrobili. Současně měli být ujišťováni, že pokud se odebraný vzorek nebude shodovat se vzorky zajištěnými v nevyřešených případech, bude zničen a do národní databáze DNA vložen nebude. Tak mělo být postupováno v souladu se závazným pokynem policejního prezidenta č. 88 ze dne 29. 5. 2002. Vzorek DNA tedy v nyní projednávané věci nemohl být relevantním podkladem pro odborné vyjádření Kriminalistického ústavu v Praze zpracovaného dne 13. 6. 2011. Soud měl proto v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu dospět k závěru, že tento výlučný důkaz o vině dovolatele byl získán nezákonným způsobem, jako takový je procesně zcela neúčinný a nepoužitelný, a ze svých úvah směřujících ke zjištění skutkového stavu věci jej vyloučit. V rámci dokazování nebyly podle dovolatele dostatečně přezkoumány ani možnosti přenosových pachů, nebyl přibrán znalec z oboru identifikace pachových stop, byť tento návrh na doplnění dokazování obhajoba opakovaně vznášela. Znalec by zodpověděl otázku, zda se pachové stopy mohly přenést z objektů, kterých se dovolatel dotýkal, na ty, kterých se nedotkl. Především ale na základě zajištěných pachových stop nelze jednoznačně dovodit, že právě obviněný se dopustil trestného činu, pro který je trestně stíhán. Dovolatel zopakoval i námitky ve vztahu k vozidlu Peugeot 106 s registrační značkou (které se podle zjištění soudu pohybovalo v blízkosti jednoho z odcizených vozidel krátce po spáchání krádeže), když zdůraznil, že v den odcizení předmětných automobilů uživatelem tohoto vozidla nebyl. Ve vztahu k výroku o náhradě škody pak vznesl námitku, že byla poškozené Simix, spol. s r. o., přiznána na náhradě škody vyšší částka, než jakou v adhezním řízení sama uplatňovala.

Z výše uvedených důvodů pak v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud po přezkoumání dovolání usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 To 47/2012, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí .

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který nejprve poukázal na obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jeho prostřednictvím nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) ani jiná procesní pochybení. Z rekapitulace dovolacích námitek pak dovodil, že obviněný ve vztahu k výroku o vině nevznesl jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových okolností vylíčených v tzv. skutkové větě výroku rozsudku na straně jedné a zákonných znaků zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku na straně druhé, jak předpokládá uplatněný důvod dovolání, ale pouze námitky skutkového charakteru, kdy - byť to výslovně v dovolání neuvedl - prosazuje zřejmě takovou skutkovou verzi, podle které se na spáchání projednávaných trestných činů vůbec nepodílel. K této části argumentace státní zástupce pouze dodal, že podle judikatury Ústavního soudu i soudů obecných závěr o vině opřený o výsledky pachové zkoušky by nemohl obstát v případě, že tato zkouška by byla pouze jediným izolovaným usvědčujícím důkazem. V projednávané věci však byly výsledky zkoušky pachů toliko jedním z více důkazů svědčících o vině dovolatele. Pokud dovolatel namítl, že vzorek jeho DNA byl získán již v roce 2007, jakkoli v obsahu soudních rozhodnutí toto tvrzení nemá oporu, státní zástupce zdůraznil, že lidská DNA je v čase neměnná a tato skutečnost tudíž na správnost genetické expertízy nemohla mít žádný vliv.

Podle názoru státního zástupce deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka obviněného směřující proti výroku o náhradě škody. Otázku, zda může soud v adhezním řízení přiznat poškozenému více, než kolik poškozený požadoval, považuje za otázku procesní a nikoli hmotně právní. Pro úplnost pouze dodal, že podle výroku o vině činilo zmenšení majetku poškozeného 2.867.430,- Kč a pokud byl obviněný zavázán nahradit škodu ve výši 2.579.391,60 Kč, nešlo o částku vyšší, než kolik činila skutečná škoda, což by případně bylo možno považovat za porušení hmotně právního ustanovení § 442 odst. 1 Občanského zákoníku.

Proto státní zástupce uzavřel své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Současně navrhl, aby tak bylo v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.

Obviněný B. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který výslovně odkazuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že argumentace dovolatele, jíž napadá způsob a rozsah provedení a hodnocení důkazů a tím i skutková zjištění soudů, podle nichž se spolu s dalšími neztotožněnými pachateli dne 27. 2. 2011 vloupal do prodejny Simix, spol. s r. o., kde odcizili v rozsudku soudu prvního stupně uvedená motorová vozidla, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá . Takové námitky se totiž týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a primárně směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při právním posouzení jeho jednání vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek, stran výroku o vině, nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený hmotně právní dovolací důvod podřadit nelze.

Nad rámec uvedeného k nim Nejvyšší soud jako obiter dictum poznamenává následující:

S námitkou, že automobil Peugeot 106 s registrační značkou, zachycený na fotografii svědka A. M. a fotodokumentaci pořízené z průmyslových kamer společnosti SICO, jak jede těsně za jedním z odcizených vozidel (konkrétně Dodge Challenger), nebyl dne 27. 2. 2011 v držení dovolatele, se ve svém rozhodnutí řádně v souladu s ustanovením 134 odst. 2 tr. ř. vypořádal již odvolací soud při rozhodování o řádném opravném prostředku. V odůvodnění napadeného usnesení dostatečně vyložil, proč s ohledem na obsah provedeného dokazování považoval tuto obhajobu dovolatele za nevěrohodnou a neuvěřil jí (k tomu viz str. 5 odůvodnění usnesení). V tomto směru tak nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, který jediný podle ustálené judikatury Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - odůvodňuje zásah do skutkových zjištění i v rámci řízení o dovolání (k tomu srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09).

Co se týče námitky, že přes opakované návrhy obhajoby nebylo dokazování doplněno o znalecké přezkoumání pachové identifikace, resp. možnosti, že se pachové stopy dovolatele mohly přenést z objektů, kterých se dotýkal, na ty, se kterými do přímého fyzického kontaktu nepřišel, je nutno v obecné rovině připomenout, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, ale i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně splňují, neboť oba soudy ve svých rozhodnutích vysvětlily, proč v daném případě k provedení výše uvedeného důkazu navrhovaného obhajobou nepřistoupily (viz str. 14 shora rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 dole odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Konečně k procesní námitce, že nebylo řádně postupováno při odběru DNA dovolatele jako bývalého vězně a odebraný vzorek nebyl později zlikvidován, resp. vyloučen z databáze, je třeba uvést, že výsledky příslušné genetické expertízy především nebyly jediným (osamoceným) důkazem, na kterém by soudy založily závěr o tom, že se obviněný (dovolatel) dopustil inkriminované trestné činnosti, nýbrž toliko článkem uceleného řetězce dalších ve věci provedených důkazů. Případné formální opakování (verifikování) genetické expertízy novým odběrem vzorku DNA v souladu s představami dovolatele by navíc nemohlo do důkazní situace přinést jakýkoli zvrat v jeho prospěch, neboť jak správně připomněl vyjadřující se státní zástupce, určitý genetický profil konkrétní osoby se v průběhu jejího života nemůže nijak změnit a zůstává konstantní.

Pokud jde o procesní námitku , že soud poškozenému Simix, spol. s r. o., v rozporu s ustanovením § 43 odst. 3 tr. ř. nepřípustně přiznal na náhradě škody vyšší částku, než jaká byla v adhezním řízení uplatňována, lze v obecné rovině konstatovat, že soud je při rozhodování vázán návrhem poškozeného potud, že mu nemůže přiznat více, než bylo požadováno (viz pravidlo ne ultra petita partium ).

V posuzovaném případě se však o takový případ zjevně nejedná a dovolatel zde argumentuje zcela bez zřetele na skutečnost, že poškozená společnost písemným podáním ze dne 16. 4. 2012 (tj. před zahájením dokazování v hlavním líčení) návrh na náhradu škody upřesnila na částku ve výši 2.579.391,60 Kč (viz č. l. 847 849). Poškozený se tedy domáhal, aby soud postupem podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému v odsuzujícím rozsudku uložil povinnost nahradit mu škodu ve shora uvedené výši a nikoliv pouze v částce 2.149.493,- Kč, jak je nesprávně tvrzeno v dovolání. Adhezní výrok tedy dovolatelem namítanou vadou netrpí.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Protože Nejvyšší soud ve věci obviněného B. Š. dospěl k závěru, že jeho dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. ledna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler