3 Tdo 209/2013
Datum rozhodnutí: 20.03.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



3 Tdo 209/2013-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2013 o dovolání, které podala obviněná K. K. , nar., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 61 To 396/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 49/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněné K. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 2 T 49/2010 , byla obviněná K. K. uznána vinnou jednak trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), jehož se dle skutkových zjištění dopustila jednáním popsaným pod bodem I. výroku, které spočívalo v tom, že v přesně nezjištěné době od 2. 7. 2007 do 20. 11. 2007 v P., U. z bytu M. a J. R., kam chodila vypomáhat a od kterého měla zapůjčené klíče, odcizila 1 ks zlatého řetízku v hodnotě 1 600,- Kč, 1 ks zlatého náramku v hodnotě 400,- Kč, 1 ks zlatého prstenu se zeleným kamenem v hodnotě 2025,- Kč, 1 ks zlatého prstenu s modrým kamenem v hodnotě 1 250,- Kč, 1 ks zlatého řetízku v hodnotě 1 400,- Kč, 1 ks zlatého snubního prstenu pánského v hodnotě 1 200,- Kč, 1 ks zlatého prstenu pánského v hodnotě 2 250,- Kč, 1 ks dámské peněženky v hodnotě 12,- Kč, finanční hotovost ve výši 547 000,- Kč, osobní doklady poškozených - OP, ŘP, průkazka ZPMV, čímž poškozeným M. R., nar. a J. R., nar. způsobila škodu ve výši 557.137,- Kč, a dále za pomoci klíčů nalezených v daném bytě odcizila osobní motorové vozidlo zn. Škoda Fabia, rz v hodnotě 143 900,- Kč, čímž poškozeným M. R., nar. a J. R., nar., způsobila škodu ve výši 143.900,- Kč ;

a dále trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., kterého se dle skutkových zjištění dopustila jednáním popsaným pod bodem II. výroku, které spočívalo v tom, že v době od srpna 2007 do listopadu 2007, v době, kdy vypomáhala v domácnosti poškozených manželů R. v P., U., převzala od poškozené J. R. ve čtyřech případech finanční hotovost ve výši nejméně 2 626,- Kč na zaplacení nájemného za byt, přičemž v měsíci srpnu zaplatila pouze část nájemného ve výši 1.559,- Kč a v ostatních případech nájemné nezaplatila a částku si ponechala pro svou osobní potřebu, čímž poškozeným M. R., nar., a J. R., nar., způsobila škodu ve výši 8 945,- Kč .

Za to byla obviněná odsouzena podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byla v souladu s ustanovením § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Dále byla obviněné podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. R., nar., částku ve výši 566.082,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. R. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 2 T 49/2010, podala obviněná K. K. odvolání směřující jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu. Odvolání podal i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, a to v neprospěch obviněné do výroku o trestu, který považoval za nepřiměřeně mírný.

O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 61 To 396/2012 , a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné K. K. a odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 zamítl jako nedůvodná.

II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 61 To 396/2012, podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 412 - 413), v rámci něhož uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, resp. tato skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů a došlo tak k porušení práva na spravedlivý proces.

Obviněná namítla, že byla shledána vinnou na podkladě vadně zjištěného skutkového stavu, ke kterému soudy dospěly v zásadě na základě jediného důkazu výpovědi poškozené, když tato byla získána jako neodkladný a neopakovatelný úkon, a to bez účasti obviněné, resp. jejího obhájce. Uvádí, že v řízení nebyly zjištěny podstatné skutečnosti a závěr soudů ohledně její viny co do krádeže peněz a šperků je proto nesprávný. Odvolací soud jí taktéž neumožnil prokázat věrohodnost své výpovědi, resp. prokázat nevěrohodnost výpovědi poškozené a to za situace, kdy výpověď poškozené, ač obhajoba nemohla klást tomuto svědkovi otázky, byla bez dalšího soudy hodnocena jako věrohodná a obviněná fakticky na této výpovědi byla uznána vinou v celém rozsahu obžaloby. Zkrácení svého práva na obhajobu proto obviněná spatřuje v zamítnutí provedení důkazních návrhů učiněných v rámci odůvodnění jejího odvolání podání ze dne 29. 8. 2012, když tyto důkazní návrhy odvolací soud označil za nadbytečné. Obviněná dále uvedla, že byla poškozenou označena za pachatelku, neboť poškozená ze soudních písemností věděla o jejích předchozích odsouzeních za drobnou majetkovou trestnou činnost, když současně na rozdíl od ostatních osob, které rovněž měly přístup do bytu poškozených, se již s poškozenými dále nestýkala. Poukázala na nelogičnost situace, kdy by zůstávala v bytě poškozených, přestože by disponovala údajně odcizenými cennostmi a penězi, a dále neodstranění nedostatků vytčených ve zrušujícím rozsudku odvolacího soudu, kdy pokyn stran možností výslechu poškozeného M. R. zůstal soudem prvního stupně bez odezvy a současně nedošlo k doplnění výpovědi svědka L. O. stran toho, jaký obnos peněz u ní údajně viděl. Uvedla, že odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí uložil soudu prvního stupně jakým způsobem má hodnotit ten který důkaz, když hodnocení důkazů, které provedl soud prvního stupně v prvním řízení a na němž založil své v zásadě zprošťující rozhodnutí, odvolací soud hodnotil jako nelogické a zmatečné. Dle názoru obhajoby odpovídalo toto první hodnocení důkazů základním zásadám trestního procesu, kdy se soud prvního stupně v pochybnostech stran průkazu jednoznačné viny obviněné přiklonil k jejímu zproštění. Naproti tomu po zásahu soudu odvolacího přestává soud prvního stupně hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, ale hodnotí je dle pokynu soudu odvolacího. Tento postup považuje za zásah do svého práva na spravedlivý proces. Obviněná s odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky dále uvedla, že odvolací soud tuto nerespektoval, resp. zásadu oficiality a zásadu vyhledávací, kdy má za to, že v projednávané věci byla účelově suspendována aplikovatelnost těchto principů s poukazem na existenci dalších důkazů, které však její vinu neprokazují.

Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 61 To 396/2012, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 5. 2. 2013. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněné a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněné či naopak vyjádření obviněné k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soud v Praze ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 61 To 396/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou K. K. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněné uvedený dovolací důvod nenaplňují. Zejména je namístě upozornit, že při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Obviněná však soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména pokud jde o výpovědi obou poškozených J. a M. R.; dále sem spadá i námitka neprovedení navrhovaných důkazů, konkretizovaných v rámci odůvodnění odvolání ze dne 29. 8. 2012, č. l. 353 355) a vadná skutková zjištění (obecně formulovaná námitka absence správných skutkových zjištění), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že skutková zjištění z provedených důkazů nevyplývají, resp. že její vina byla prokázána na podkladě jediného, zcela osamoceného důkazu, výpovědi poškozené J. R., která byla získána jako neodkladný a neopakovatelný úkon, a bez dalšího byla soudy hodnocena jako věrohodná) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněná trvá na tom, že se předmětných skutků nedopustila, zdůraznila, že ji nikdo při údajné krádeži hotovosti a cenností neviděl, tyto nebyly u ní ani nalezeny, kdy se jí jeví jako zcela nelogické, že by po spáchání krádeže automobilu, hotovosti a cenností nadále setrvávala v bytě poškozených).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jejích námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná K. K. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení , jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Přestože odůvodnění nalézacího soudu lze vytknout určitou kvalitu stran nadbytečného zdůrazňování skutečnosti, že se jedná o druhé rozhodnutí ve věci poté, co byl po zrušení původního rozsudku vázán právním názorem odvolacího soudu, je třeba vycházet z jím učiněného právního závěru o vině obviněné. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové pak byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

K námitkám týkající se provedených důkazů Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Současně je však soud povinen vypořádat se s obsahem všech provedených důkazů, a to včetně důkazů nepřímých, které nelze ponechat stranou.

Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). V judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněným skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Soud prvního stupně při svém rozhodování ve výroku o vině rozsudku vycházel z jím provedeného dokazování, zejména pak z výpovědi poškozené J. R., a to jak ve vztahu ke skutku pod bodem 1), tak ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině. Soud dále vycházel z výpovědi poškozeného M. R.. Ve vztahu k procesní použitelnosti výslechu poškozené J. R., a potažmo poškozeného M. R., provedených v řízení po zahájení trestního stíhání obviněné jako neodkladný a neopakovatelný úkon v nepřítomnosti obhájce obviněné, je namístě uvést, že z obsahu spisu v tomto směru především vyplývá, že výslech poškozených byl proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon zcela v souladu se zákonným ustanovením § 158a tr. ř., tedy za přítomnosti soudce, jenž při těchto úkonech garantuje jeho zákonnost (č. l. 28, 36). O procesní použitelnosti tohoto důkazu přitom platí ustanovení § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., tj. soud může přečíst protokol o dřívější výpovědi svědka, pokud byl jeho výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený za účasti soudce podle § 158a tr. ř.

Dále soud provedl výslech svědkyně L. N., svědka L. O., jehož výpovědi soud neuvěřil, svědka Ing. V. B. a svědka R. K., bývalého manžela obviněné, a svědkyně MUDr. H. K., ošetřující lékařky obviněné. Dále byly při hlavním líčení provedeny listinné důkazy (usnesení o vrácení předmětného vozidla ze dne 11. 3. 2008, upomínka ohledně neplaceného nájemného, protokoly o ohledání místa činu bytu i motorového vozidla, zpráva České pošty ohledně zasílání důchodů poškozeným) a znalecké posudky (stran odcizeného vozidla, odcizených šperků a movitých věcí peněženky, dokladů a průkazek). Výpověď poškozené tak je doplněna dalšími důkazními prostředky, zejména výpověďmi poškozeného M. R., svědkyně L. N., která byla první osobou, jíž se poškození svěřili, a která uvedla v rámci své výpovědi některé podstatné skutečnosti stran celé situace (zejména o způsobu, jakým obviněná vystupovala navenek, kdy sebe označila za adoptivní dceru poškozených, kdy do bytu nemohla jinak, než přes osobu obviněné a byla přítomna tomu, kdy se poškozená dotazovala obviněné na peníze), a svědka R. K., který poskytl informace zejména ke skutku pod bodem 1), tedy krádeži vozidla, které do jeho zabavení užíval, kdy tyto vyvrací tvrzení obviněné. Odvolací soud se pak vyjádřil i k navrhovaným důkazním prostředkům, kdy uvedl, že považoval doplnění dokazování za nadbytečné, kdy vina na základě dosud provedených důkazů u hlavního líčení byla jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností prokázá na (str. 7 napadeného usnesení).

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněnou podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) k) tr. ř.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněné nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.

IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 20. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a