3 Tdo 208/2009
Datum rozhodnutí: 11.03.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 208/2009-I

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2009 o dovolání podaném obviněným T. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2008, č. j. 3 To 622/2008-151, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 69/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2008, č. j. 71 T 69/2008-133, byl obviněný T. Ch. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., na tom skutkovém základě, že v přesně nezjištěné době nejméně od února 2007 do 19. 9. 2007 v O.-P., na ul. R., ve svém trvalém bydlišti opakovaně a bezdůvodně verbálně i fyzicky napadl svou družku I. K., kterou urážel vulgárními slovními výrazy a bil ji pěstí i otevřenou dlaní po hlavě i těle a takto ji napadl i v polovině února 2007, dne 17. 3. 2007, kdy ji úderem ruky do nosu tento zlomil a způsobil krvácející zranění, dne 13. 9. 2007 a dne 19. 9. 2007, kdy na napadenou obkročmo sedl a bil ji opakovanými údery pěstí nejméně čtyřmi ranami do obličeje, čímž napadené způsobil podlitiny na obličeji, uchu, rukou i těle, kteréžto si I. K. ze strachu z obžalovaného nenechala lékařsky ošetřit, přičemž své družce I. K. vyhrožoval zbitím a takto u ní navozoval pocit strachu, kteréžto jednání I. K. pociťovala jako bezdůvodné příkoří . Za to byl podle § 215a odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Proti předmětnému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně usnesením ze dne 1. 9. 2008, č. j. 3 To 622/2008-151, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 1. 9. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).



Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně namítl, že na ul. R., jak se uvádí ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, nikdy trvalé bydliště neměl. Správná adresa jeho trvalého pobytu (N.), kterou má uvedenu i v občanském průkazu, je uvedena v záhlaví rozsudku soudu prvního stupně. Tento rozpor v údajích o jeho trvalém pobytu je podle dovolatele zásadní z hlediska určení místa činu. Z rozhodnutí soudů není zřejmé, kde se stíhaný skutek stal, zda se vůbec stal a pokud ano, kdo jej vlastně spáchal. Soudy obou stupňů závěr o jeho vině vystavěly pouze na výpovědích poškozené, její sestry a matky a jeho sestry, aniž by se vypořádaly s jeho obhajobou, v jejímž rámci namítal nepravdivost všech těchto výpovědí. Opětovně poukázal na to, že sestra a matka poškozené jsou jejími blízkými příbuznými, o jeho údajném násilí vůči poškozené se dozvěděli toliko zprostředkovaně od ní samé, nikdy žádné události popisované poškozenou přítomny nebyly, a pokud jde o jeho vlastní sestru, ta jednak udržuje s poškozenou blízký kamarádský vztah a její lživá výpověď byla zjevně motivována i snahou mu ublížit, neboť vůči ní podal žalobu na určení neplatnosti závěti jejich otce, v jejímž rámci byl vyděděn. Sestra dle přesvědčení dovolatele využila povahy poškozené, která je snadno ovlivnitelná, a společně pak vykonstruovaly jeho obvinění z trestné činnosti, které se nikdy nedopustil. Dovolatel stejně jako v řádném opravném prostředku (odvolání) zdůraznil, že neexistuje žádný přímý a nevyvratitelný důkaz, že vůči poškozené jednal tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Ani provedené znalecké posudky z odvětví psychiatrie a psychologie jeho vinu neprokazují. Z jejich obsahu je navíc patrné, že poškozená po smrti své dcery ve větší míře požívá alkohol, sama přiznala, že pije prakticky denně, došlo u ní k rozvoji závislosti na alkoholu se změnami osobnosti, hraje automaty, je psychosociálně nezralou osobností s nedostatečným sociálním řízením, jedná často pod vlivem emočních podnětů bez racionální kontroly, má tendence vyhledávat při řešení svých problémů pomoc a rady okolí, a především, že nelze vyloučit zkreslení informací o vlastní závislosti na alkoholu a automatech, aby se jevila v lepším světle.



Jelikož soudy při hodnocení provedených důkazů porušily zásadu zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., nemůže dle názoru dovolatele obstát ani na chybně zjištěný skutkový stav navazující hmotně právní posouzení stíhaného skutku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že argumentace dovolatele, opírající se v celém rozsahu o námitky údajně nesprávného hodnocení důkazů soudy obou stupňů a tedy nesprávných skutkových závěrů, se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., které uplatněny nebyly. K námitce obviněného týkající se údajného rozporu ve vymezení místa jeho trvalého pobytu pak nad rámec uvedeného konstatoval, že podle skutkových zjištění učiněných soudy dříve činnými ve věci je zcela zřejmé, že se dopouštěl posuzovaného jednání v O.-P., na ulici R., kde v danou dobu fakticky trvale pobýval. Skutečnost, že měl v téže době pro evidenční účely hlášen trvalý pobyt v jiném místě, kde se však fakticky nezdržoval, není dle názoru státního zástupce nijak rozhodná. Vývoj skutečného místa pobytu obviněného dostatečně v rámci své výpovědi, kterou měl soud prvního stupně za zcela věrohodnou, popsala poškozená.

Své vyjádření k podanému dovolání uzavřel státní zástupce návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř. )

Obviněný T. Ch. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V tomto případě obviněný výlučně zpochybňoval hodnotící úvahy soudů obou stupňů, které však důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost, naplňují zákonné požadavky ust. § 2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s ust. § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně extrémně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i souhrnně ze zákonného rámce. Námitka obviněného, týkající se uvedení jeho nesprávného trvalého bydliště v popisu skutku, nemá právní relevanci, neboť je evidentní, že šlo o trvalé bydliště poškozené, kde se skutek stal, došlo pouze k nevýznamnému formulačnímu pochybení bez zásadního vlivu na časové a místní vymezení skutku.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka

Vypracoval:

JUDr. Pavel Šilhavecký