3 Tdo 207/2017
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku



3 Tdo 207/2017 -25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 o dovolání podaném Z. B. , roz. G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 6 To 303/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 35/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 1 T 35/2016, byla Z. B. uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále jí byla uložena přiměřená povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobila. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.

V předmětné věci podala Z. B. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 6 To 303/2016, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podala obviněná Z. B. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněná Z. B. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně podotkla, že ve věci učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právními závěry , ke kterým dospěly soudy prvního i druhého stupně. Na základě provedeného dokazování poté nebylo možné dovodit úmyslné zavinění obviněné ke spáchání daného zločinu. Zejména nebylo prokázáno, že by si obviněná již před uzavřením pracovního poměru měla být vědoma svého rizikového těhotenství a že by pracovní poměr měl být fiktivní. Fiktivnost pracovního poměru přitom soudy měly postavit na pouhých domněnkách. Tyto však byly vyvráceny relevantními argumenty obviněné, přičemž úmyslné zavinění nelze presumovat, nýbrž musí být prokázáno na základě zjištěných okolností. V tomto ohledu podotkla, že nebylo prokázáno, že by žádnou činnost pro společnost Dives, s. r. o., nevykonávala a rovněž nebylo prokázáno povědomí obviněné o poměrech jejího zaměstnavatele. Dále rozvedla, že soudy neměly jakýkoli podklad pro závěry, že si byla vědoma svého rizikového těhotenství již před uzavřením pracovní smlouvy dne 26. 9. 2011. Tyto závěry byly vyvráceny nejen tvrzením obviněné, ale především výslechem lékařky MUDr. Olgy Hofmeisterové, z něhož jednoznačně vyplývá, že o rizikovém těhotenství se obviněná dozvěděla až při vyšetření dne 4. 10. 2011. Soudům tedy vytkla, že svými postupy porušily zásadu presumpce neviny a přístup z hlediska zásady in dubio pro reo . Krom uvedeného rovněž namítla, že nebyla dostatečně brána v potaz zásada subsidiarity trestní represe, neboť v případě pochybení měly být k nápravě primárně zvažovány instituty správního práva. Nadto obviněná navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o tr. ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Závěrem poté navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek, a dále, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. vydal rozsudek, že se obviněná v celém rozsahu zprošťuje obžaloby, a dále aby odkázal poškozené s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dovolací námitky obviněné a podotkl, že danou argumentaci z podstatné části nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, neboť obviněná toliko rozporovala správnost a úplnost skutkových zjištění. O skutkovém stavu, který byl zjištěn na podkladě provedeného dokazování, dle státního zástupce nevznikají důvodné pochybnosti, soudy postupovaly zcela v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a ve věci není přítomen ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Právně relevantně sice byla uplatněna námitka ohledně porušení zásady subsidiarity trestní represe, avšak ani tuto státní zástupce neshledal důvodnou. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.

Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné přitom zčásti směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýkala nesprávné hodnocení důkazů (zejména stran povědomí o jejím těhotenství, dále pak stavu, ve kterém se společnost Dives, s. r. o. nacházela, skutečností týkajících se osoby S. B., případně faktické činnosti vykonávané pro danou společnost) a současně prosazovala vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci, kdy rozporovala, že by si již před uzavřením pracovního poměru měla být vědoma svého rizikového těhotenství a že by pracovní poměr měl být fiktivní. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly v rámci řízení před soudy provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněné vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti dále připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Přestože soudy své závěry postavily převážně na nepřímých důkazech, tak v žádném případě není vyloučeno, aby nepřímé důkazy k učinění patřičných závěrů nepostačovaly. Nepřímé důkazy však musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, aby tedy ve výsledku byly způsobilé k prokázání viny. I tento požadavek shledal Nejvyšší soud za naplněný.

Obhajoba obviněné, že její pracovní poměr nebyl fiktivní, byla spolehlivě vyvrácena provedenými důkazy. Soudy především věnovaly náležitou pozornost samotné společnosti Dives, s. r. o., která nevyvíjela žádnou ekonomickou činnost, neměla žádný majetek, krom obviněné neměla žádné zaměstnance ani kanceláře apod., a zejména pak nedisponovala žádnými ekonomickými zdroji, ze kterých by bylo možné pokrýt sjednanou měsíční mzdu ve výši 55.000 Kč. S přihlédnutím ke všem relevantním a řádně provedeným důkazům tedy bylo možné uzavřít, že obviněná po faktické stránce zaměstnaná nebyla, kdy tuto skutečnost toliko předstírala. Dále pak, ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně o těhotenství obviněné pojednáno není. Skutečnostmi stran povědomí o jejím těhotenství soud odůvodňoval své závěry týkající se podvodného úmyslu obviněné, která měla od samého počátku kalkulovat s tím, že díky de facto fiktivnímu zaměstnání dosáhne na výplatu vyšších dávek nemocenského pojištění, resp. podpory v nezaměstnanosti, přičemž tyto náklady by již nenesl zaměstnavatel (což ani nemohl, neboť jak bylo spolehlivě prokázáno, společnost Dives, s. r. o., nedisponovala takovými prostředky, aby vůbec mohla obviněné vyplatit mzdu), ale stát. Nadto nelze opomenout, že o svém těhotenství (byť nikoli rizikovém, avšak i tato varianta se dala presumovat s ohledem na dřívější zdravotní komplikace apod.) obviněná věděla již před uzavřením pracovního poměru, kdy kontaktovala svoji lékařku ohledně pozitivního těhotenského testu.

Jestliže přitom obviněná namítala absentující znak skutkové podstaty daného zločinu, konkrétně úmyslné zavinění, tak i v tomto ohledu toliko rozporovala učiněná skutková zjištění. Jak již Nejvyšší soud uvedl, soudy prvního i druhého stupně si pro svá rozhodnutí vytvořily dostatečný skutkový podklad a verzi obviněné o neznalosti poměrů svého zaměstnavatele, jakož i jejího těhotenství, spolehlivě vyvrátily.

Pokud jde o otázku případné aplikace principu ultima ratio , resp. zásady subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud nemohl přisvědčit názoru obviněné, že věc měla být primárně řešena v rovině správního práva. Předně lze připomenout, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva, správního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012), kdy samotný princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně trestními zákony chráněných hodnot. Byť okresní správy sociálního zabezpečení disponují sankčními mechanismy, které nabízí např. zákon o nemocenském pojištění (zákon č. 187/2006 Sb.), tak státní orgány jsou zároveň povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin (§ 8 odst. 1 tr. ř.). Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Zásada subsidiarity trestní represe tedy bude o to více zvažována v případech přečinů, nikoli však zločinu s celkovou způsobenou škodou přesahující 570.000 Kč, jak tomu bylo v nyní projednávané věci. Soudy tedy nikterak nepochybily, když věc posuzovaly v rovině trestního práva a nepostoupily ji např. příslušnému úřadu k případnému posouzení jako přestupku.

Z předloženého spisového materiálu rovněž vyplývá, že dovolání za obviněnou podala taktéž dříve ustanovená obhájkyně Mgr. Andrea Stachová (č. l. 600 601). Dále však bylo zjištěno, že v předmětném spise je založen Písemný pokyn obhájci , kterým obviněná vyjádřila, že si nepřeje, aby za ni Mgr. Andrea Stachová podávala dovolání (č. l. 596). S ohledem na tento pokyn a na skutečnost, že dané dovolání ani nebylo soudem prvního stupně předloženo Nejvyššímu soudu k dalšímu postupu, Nejvyšší soud o něm nerozhodoval.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 3. 2017

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu