3 Tdo 20/2007
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 20/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007 o dovolání podaném J. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 31/2006 ze dne 15. 6. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 11/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 11/2004 ze dne 6. 1. 2006 byl dovolatel uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (ad I/1-13), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin a za pokračující trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), stran něhož zůstal rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 11/2004 ze dne 20. 6. 2005 nedotčen rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 76/2005 ze dne 3. 11. 2005, byl odsouzen za použití § 37a tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 37a tr. zák. zrušen výrok o vině a výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 To 76/2005 ze dne 3. 11. 2005, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byly zrušeny výroky o trestech z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 18 T 121/2004 ze dne 11. 1. 2005 a Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 T 92/2004 ze dne 26. 1. 2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Předmětným rozsudkem bylo rozhodnuto též o vznesených nárocích na náhradu škody.

V předmětné věci podal J. B. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 4 To 31/2006 ze dne 15. 6. 2006 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), f) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obžalovaného uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. v bodech I/1-13. Za tento trestný čin, za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. pod bodem II/1-2 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2005 sp. zn. 45 T 11/2004, za trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 1. 2005 sp. zn. 18 T 121/2004, a za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 2 T 92/2004, mu v souladu s § 37a tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložil společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání deset a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dle § 37a tr. zák. zrušil v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 4 To 76/2005, výrok o vině, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Dle § 35 odst. 2 tr. zák. dále zrušil výroky o trestech z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 18 T 121/2004 ze dne 11.1. 2005 a Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 T 92/2004 ze dne 26. 1. 2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 a § 229 tr. ř. znovu rozhodl o náhradě škody trestnými činy způsobené.



Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal J. B. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku k prvnímu z dovolacích důvodů uvedl, že trestní stíhání bylo proti němu zahájeno Policií České republiky již dne 4. 5. 1995, obžaloba byla k Městskému soudu podána až dne 14. 6. 2004 a pravomocný rozsudek byl Vrchním soudem v Praze vynesen dne 15. 6. 2006. Trestní stíhání tak bylo proti němu vedeno po dobu delší než 10 let. Má za to, že dle platné právní úpravy a příslušných nálezů Ústavního soudu České republiky je takováto délka trestního řízení nepřípustná. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), v níž je zakotveno právo na spravedlivý proces, jsou orgány činné v trestním řízení povinny projednávat trestní věci v přiměřené lhůtě. Tato zásada tedy v jeho případě byla zcela zjevně hrubě porušena. To, že trestní stíhání trvalo po tak dlouhou dobu, nebylo, až na malé výjimky, zapříčiněno jím, neboť on se na předvolání orgánů činných v trestním řízení vždy řádně dostavoval, a jen po krátkou dobu byl v takovém zdravotním stavu, že trestní řízení nemohlo probíhat. Dále uvedl, že byl odsouzen za spáchání trestného činu, u něhož je promlčecí doba dvanáct let. Odsuzujícím rozsudkem mu byl přitom uložen trest odnětí svobody v trvání 10,5 roku, takže po dobu cca 20 let je ovlivněn trvajícím trestním řízením, zbaven možnosti plánovat si další osobní život. Domnívá se, že trest uložený po tak dlouhé době je spíše represí, než aby plnil výchovný účinek. Je přesvědčen o tom, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť jeho trestní stíhání mělo být dle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno. V souladu s Úmluvou má každý právo na spravedlivý proces a vyřízení věci v přiměřené lhůtě, když judikatura Evropského soudu pro lidská práva hovoří o tom, že trestní řízení, jež trvá delší dobu než 6 let, nelze tolerovat. Projednáním věci v nepřiměřené lhůtě došlo dle něj k významnému zásahu do principů zaručujících každému právo na spravedlivý proces a trest, jenž mu byl uložen, považuje tak za nepřiměřený.

Z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že se nejednalo o spáchání trestných činů, když nebyla bezpochyby prokázána subjektivní stránka trestných činů, pro které byl odsouzen. Všechny skutky byly tak nesprávně posouzeny jako trestné činy, i když se ve skutečnosti jednalo o běžné obchodní případy, které odvolací soud, jakož i soud prvního stupně po hmotně právní stránce nesprávně posoudily. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně), která v něm uvedla, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatnil dovolatel obsahově zcela shodné námitky, jako ve svém předchozím dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 3 Tdo 927/2006, přičemž nad argumentací dovolacího soudu, v níž na str. 4 tohoto rozhodnutí ozřejmil jejich neodůvodněnost, není co podotknout. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 4 To 31/2006, je dovolání přípustné ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., ovšem toliko ohledně výroku o vině skutkem pod bodem I/2, protože v další části byl pokračující trestný čin podvodu již pravomocný, tedy pouze v tomto rozsahu jde o rozhodnutí ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Pokud pak jde o tento skutek, namítal obviněný absenci subjektivní stránky již v rámci odvolacích námitek, přičemž na str. 13 - 14 odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že se odvolací soud bezezbytku s těmito námitkami vypořádal a své úvahy zde přesvědčivě vyložil. Napadené rozhodnutí netrpí tak vytýkanými vadami, neboť byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Jde tedy o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je omezeno pouze na opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, konečně i v řízení dovolacím a se kterými se soudy již vypořádaly. Z uvedených důvodů navrhl, aby o dovolání odsouzeného J. B. rozhodl Nejvyšší soud tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jinak, souhlasila rovněž s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by tedy bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Tento dovolací důvod spatřuje dovolatel tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném rozhodnutí (výroku) soudu prvního stupně, dovolatel namítl především nepřiměřenou dobu trvání trestního stíhání vůči jeho osobě, které probíhalo více jak deset let, přičemž poukázal na ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, na základě nichž v souladu s § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. dovozuje, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno, neboť trvalo po dobu delší než 6 let. V souvislosti s tím nutno upozornit, že Nejvyšší soud se se zcela shodnými námitkami vypořádal již v rozhodnutí o jeho předchozím dovolání v předmětné věci, když argumentoval tím, že v žádném právním předpise ani v rozhodnutí soudu není udáván přesný časový údaj, dle kterého by se obecně délka soudního řízení již považovala za nepřiměřenou a trestní stíhání muselo být z toho důvodu zastaveno. Nejvyšší soud má tak za to, že trestní stíhání ve zkoumaném případě netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, a to zejména i s ohledem na povahu a složitost trestné činnosti dovolatele, kdy jednotlivými dílčími útoky (z celkových patnácti) spáchanými postupně během několika let, způsobil škodu v řádu desítek miliónů Kč vůči celé řadě poškozených subjektů. Dovolatelem prezentované důvody k zastavení trestního stíhání proto nejsou takové povahy, aby v uvedeném směru představovaly jím namítané porušení základních lidských práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 554/04). Nejvyšší soud zde odkazuje rovněž na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 To 31/2006, str. 11 - 12, v němž se tento s předmětnou námitkou dostatečným způsobem vypořádal. Lze uzavřít, že dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatnil se zřetelem k výše uvedenému, zjevně neopodstatněně.

Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno se tímto zabývat pouze u dílčího útoku pod bodem I/2 výroku, neboť o zbytku již bylo pravomocně rozhodnuto. V rámci něho dovolatel vytkl nedostatek subjektivní stránky spáchaných trestných činů, v tomto případě však lze rovněž odkázat na odůvodnění rozsudků obou označených soudů, jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho prvním dovolání (sp. zn. 3 Tdo 957/2006). Ze skutkových zjištění nepochybně vyplývá, že i tohoto dílčího útoku se dovolatel dopustil v úmyslu přímém dle § 4 písm. a) tr. zák., neboť jej spáchal stejným způsobem a ve stejném období, v němž získal v podvodném úmyslu vysoké finanční částky od dalších subjektů, aniž by činil jakékoliv kroky k vrácení takto vzniklých dluhů. I v tomto případě tedy lze mít za zcela prokázané, že od počátku věděl, že převzaté peníze nebude schopen řádně vrátit a neměl toto ani v úmyslu. Jeho jednání, kdy takto předem své věřitele uváděl v omyl, nelze proto nikterak posuzovat jako jednání v rámci běžných podnikatelsko-obchodních vztahů, neboť jednoznačně vykazuje trestně právní rysy, když skutková podstata jednotlivých a označených trestných činů, kterými byl shledán vinným, tak byla naplněna jak z hlediska subjektivní, tak i objektivní stránky, a proto jeho námitky i v tomto směru jsou zjevně neopodstatněné.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka