3 Tdo 198/2009
Datum rozhodnutí: 11.03.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 198/2009

U s n e s e n í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. března 2009 o dovolání obviněného J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 12 To 42/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 9/2007 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t á.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4 .2008, sp. zn. 3 T 9/2007, byl obviněný J. H. uznán vinným jednak trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (bod 1 výroku), jednak trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zák. (bod 2 výroku).

Podle skutkových zjištění krajského soudu se trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že dne 20. 10. 2004 v K. V. jako jediný jednatel společnosti A. p. T., s. r. o., se sídlem P., jako kupující při uzavírání kupní smlouvy číslo na vozidlo zn. Volkswagen Tuareg v hodnotě 1.679.552,-Kč formou splátkového prodeje uvedl prodávající společnosti Č. L., a. s., se sídlem P., v omyl předložením dokladů prokazujících solventnost žadatele a podmiňujících uzavření kupní smlouvy, a to konkrétně přiznání k dani z příjmů právnických osob, rozvahu a výkaz zisku za léta 2002 2004 s uvedením hrubě zkreslených a nepravdivých údajů o hospodaření společnosti kupujícího, a tímto jednáním dosáhl uzavření kupní smlouvy a nesplácením smluvních splátek obohatil společnost A. p. T., s. r. o., a prodávajícímu tak způsobil po odečtení prvních provedených splátek škodu ve výši 1.196.028,- Kč.

Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zák. se pak dopustil tím, že

jako jediný jednatel společnosti A. p. T., s. r. o., se sídlem P.,

a) dne 4. 11. 2004 při sjednávání smlouvy o úvěru č. s C. L., a. s., v P. na částku 1.974.000,- Kč pro účely financování osobního vozu zn. Audi A8 předložil věřiteli doklady rozhodné pro poskytnutí úvěru, a to konkrétně přiznání k dani z příjmu právnických osob, rozvahu, výkaz zisku a ztráty, přehled o peněžních tocích, přehled o změnách vlastního kapitálu, rozvahu a výkaz zisku a ztráty ve zkráceném rozsahu, vše za léta 2002 2004, a dále splatnost záloh na daň z příjmu v letech 2004 2005 s uvedením hrubě zkreslených údajů o hospodaření společnosti dlužníka a tímto jednáním způsobil věřiteli na neuhrazených splátkách škodu ve výši 1.772.694,- Kč,

b) dne 15. 11. 2004 při sjednávání smlouvy o úvěru č. s C. L., a. s., v P., na částku 1.152.293,- Kč pro účely financování osobního vozu zn. Audi A6, předložil věřiteli doklady (shodné jako shora) s uvedením hrubě zkreslených údajů podmiňující poskytnutí úvěru a tímto jednáním způsobil věřiteli na neuhrazených splátkách škodu ve výši 1.035.677,- Kč,

dále jako jediný jednatel společnosti S.&S., s. r. o., se sídlem P.,

c) dne 17. 1. 2005 při sjednávání smlouvy o úvěru č. s C. L., a. s., v P., na částku 1.091.663,- Kč pro účely financování osobního vozu zn. Audi A6 předložil věřiteli doklady podmiňující poskytnutí úvěru (shodné jako shora) s uvedením hrubě zkreslených údajů a tímto jednáním způsobil věřiteli na neuhrazených splátkách škodu ve výši 1.054.469,- Kč,

d) dne 4. 2. 2005 při sjednávání smlouvy o úvěru č. s C. L., a. s., v P., na částku 2.096.839,- Kč, pro účely financování osobního vozu zn. Audi A8, předložil věřiteli doklady podmiňující poskytnutí úvěru (shodné jako shora) s uvedením hrubě zkreslených údajů a tímto jednáním způsobil věřiteli na neuhrazených splátkách škodu ve výši 2.025.541,- Kč.

Podle § 250b odst. 5 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s dozorem podle § 39a odst. 3 tr. zák. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. 46 T 52/2005.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený C. L., a. s., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání obviněného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 12 To 42/2008, rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti, jinak zůstal rozsudek soudu prvého stupně nedotčen.

II.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovoláním napadl výrok usnesení vrchního soudu, kterým zůstal napadený rozsudek nedotčen a to ve vztahu k výroku o vině pod bodem 2 a výrokům na tento výrok o vině obsahově navazujícím.

V odůvodnění svého dovolání vytkl soudu prvního i druhého stupně, že nesprávně aplikovaly ust. § 250b odst. 5 tr. zák., když pro tuto právní kvalifikaci není podle jeho mínění jediný důkaz. Má za to, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty spočívající v úmyslném zavinění vztahujícím se k uvedení zkreslených nebo nepravdivých údajů a dále ke způsobení škody velkého rozsahu. Podle dovolatele se soudy opomněly zabývat tím, kdy, komu a v jaké výši škoda vznikla, zda její vznik byl v příčinné souvislosti s jednáním pachatele a zda je škoda kryta jeho zaviněním.

Obviněný je toho názoru, že poškozenému žádná škoda nevznikla, což je mimo jiné patrné i z adhezního výroku, kterým byl poškozený odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poukazuje dále na ustanovení Smlouvy o zajišťovacím převodu práva uzavřené mezi obviněným a leasingovými společnostmi, z něhož vyplývá, že pro případ, že by splátky kupní ceny nebyly plněny včas, vlastnické právo se převádí na C. L., a. s., okamžikem doručení výzvy k zaplacení. Zdůrazňuje dále, že společnost C. L., a. s., odstoupila od všech smluv uzavřených s obviněným. Cituje dále ust. § 351 odst. 1 obch. zák., podle něhož odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Podle § 351 odst. 2 obch. zák. si pak strany musejí plnění vrátit. Z toho dovolatel dovozuje, že již dnem, kdy byla obžalovanému doručena první výzva k zaplacení, se společnost C. L., a. s., stala opět vlastníkem automobilů, a okamžikem doručení odstoupení od Smluv o úvěru si smluvní strany měly povinnost vrátit veškeré již poskytnuté plnění, tedy C. L., a. s., měla převzít zpět automobily a vrátit obviněnému zaplacené splátky.

Obviněný dále cituje ust. § 384 odst. 1, odst. 2 obch. zák. s tím, že poškozená společnost nesplnila svou povinnost učinit opatření potřebná k odvrácení škody nebo jejímu zmírnění, takže by neměla mít nárok na náhradu té části škody, kterou způsobila. Má za to, že měla využít všech instrumentů soukromého práva, které se jí nabízely, jako např. žalobu o náhradu škody. Tím, že to neučinila, zanedbala dle jeho názoru svou zákonnou povinnost předcházet škodám, což by nemělo být přičítáno k jeho tíži. Vyzdvihuje v této souvislosti to, že soud II. stupně sám konstatoval, že poškozenému byla přiznána náhrada škody rozhodčími nálezy.

Dovolatel dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 829/2006, podle kterého v rozsahu, v jakém se poškozený svým protiprávním jednáním podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Nesouhlasí proto se závěrem soudů, že výše škody je odůvodněna výší neuhrazených splátek u jednotlivých úvěrových smluv, když poškozený C. L., a. s., se stal vlastníkem dotčených vozidel.

Oběma soudům vytýká, že z odůvodnění jejich rozhodnutí není patrno, že by se vypořádaly s touto jeho obhajobou.

Dovolatel dále upozorňuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1169/2007, podle něhož škodou způsobenou trestným činem úvěrového podvodu je částka, která představuje rozdíl mezi výší úvěru, o kterou pachatel prostřednictvím nepravdivých, hrubě zkreslených nebo zamlčených údajů usiloval, a výší úvěru, kterou maximálně mohl získat, pokud by uvedl pravdivé údaje a nic nezamlčel (obvykle vzhledem ke skutečné výši příjmů). Těmito kritérii se však podle názoru dovolatele soudy nezabývaly. Podle něj soudy obligatorní znak skutkové podstaty v podobě škody pouze presumovaly, když prokázán důkazy nebyl, takže jejich rozhodnutí jsou vadná.

V petitu svého dovolání pak navrhoval, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o vině pod bodem 2, jakož i výroky na něj obsahově navazující včetně potvrzujícího výroku usnesení vrchního soudu, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.

Podle ní soudy obou stupňů postupovaly při právním posouzení jednání obviněného správně, když obviněný uzavřel úvěrové smlouvy, při jejichž sjednání tvrdil pravdě neodpovídající skutečnosti s cílem vzbudit dojem, že jeho společnosti se nacházejí v ekonomické situaci opravňující poskytnutí úvěrů. Současně byl evidentně veden záměrem sjednané splátky nehradit a zaplatit splátky jen v takovém rozsahu, aby byly jeho žádosti o úvěr akceptovány, takže jeho jednání směřovalo ke způsobení škody ve výši odpovídající nesplacené části úvěrů, tj. ve výši 5.888.381,- Kč. Nesouhlasí s tvrzením obviněného, že se soudy vznikem a výší škody dostatečně nezabývaly. K námitkám dovolatele zdůrazňuje, že bezprostředně po sjednání úvěrových smluv byly automobily zajištěny exekutorem a prodány v dražbě bez možnosti obrany poškozené společnosti. Poukazuje v této souvislosti i na to, že odvolací soud konstatoval velmi podezřelé okolnosti vztahující se k celé exekuci. Podle nejvyšší státní zástupkyně proto tvrzení dovolatele, že poškozená společnost nečinila potřebné kroky k odvrácení škody, postrádá logiku, přičemž usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 829/2006, o které dovolatel svou argumentaci opřel, nelze pro rozdíly skutkového i právního charakteru na projednávaný případ aplikovat.

Obdobně nejvyšší státní zástupkyně zpochybňuje možnost aplikace dalšího rozhodnutí usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1169/2007, kterým obviněný ve svém dovolání argumentoval, neboť to se týkalo případu, kdy prostřednictvím nepravdivých údajů usilovali pachatelé o získání vyššího úvěru, než který by jim byl poskytnut v případě uvedení údajů pravdivých.

Své vyjádření uzavírá tak, že podle jejího názoru je dovolání obviněného H. zjevně neopodstatněné a jako takové je navrhuje odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda dovolatelem uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které svým obsahem naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.

Obviněný však deklarovaný dovolací důvod relevantně naplnil námitkou, že skutek pod bodem 2 výroku krajského soudu byl nesprávně posouzen jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 5 tr. zák., přestože (podle mínění obviněného) popsaným jednáním ke způsobení škody velkého rozsahu nedošlo, resp. tato nebyla pokryta jeho zaviněním. Podle argumentace dovolatele společnost C. L., a. s., měla k dispozici dostatečné právní instrumenty, kterými mohla a měla vznik škody eliminovat, avšak neučinila to, čímž porušila svou povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škody (citoval v této souvislosti § 415 obč. zák. a § 384 odst. 1 obch. zák.). Podle přesvědčení obviněného tato nečinnost zmíněné společnosti mu nemůže být přičítána k tíži.

Skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák. obviněný H. podle závěru soudů naplnil tím, že při sjednávání úvěrových smluv uvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje a tímto činem způsobil škodu velkého rozsahu.

Výše škody je v případě tohoto trestného činu v souladu s všeobecně respektovanou judikaturou dána výší neuhrazených splátek u jednotlivých úvěrových smluv (k tomu viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 761/2005, 7 Tdo 500/2006).

Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám dovolatele uvádí, že prakticky zcela shodné uplatnil již v rámci svého odvolání. Není přitom pravdou, jak se tvrdí v dovolání, že by tato obhajoba zůstala ze strany soudů bez odezvy. Zaviněním obviněného se zevrubně věnoval již Krajský soud v Plzni, který na podkladě provedeného dokazování konstatoval, že obviněný jednal od počátku v podvodném úmyslu obohatit se a že šlo o tzv. úmysl přímý ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. Tento závěr zjevně vztáhl na jednání pod bodem 1 i 2 výroku (blíže viz str. 17-18 odůvodnění rozsudku krajského soudu).

Vrchní soud v Praze v reakci na námitky obviněného uplatněné v jeho odvolání doplnil dokazování přečtením spisu E. ú. J. sp. zn. 35 EX 291/05 a argumentaci krajského soudu ještě prohloubil. Z uvedeného spisu vyplynul časový sled jednotlivých úkonů obviněného, který jej jednoznačně usvědčuje z úmyslu způsobit společnosti C. L., a. s., škodu ve výši poskytnutých úvěrů zmenšených o již zaplacené částky (akontace, resp. úvodní splátky). Zejména vrchní soud správně vyzdvihnul fakt, že obviněný nejdříve v krátkém sledu uzavřel coby jediný jednatel společnosti A. p. T., s. r. o., a vzápětí coby jediný jednatel společnosti S.&S., s. r. o., celkem čtyři smlouvy o úvěru a to v rozmezí od 4. 11. 2004 do 4. 2. 2005, kdy uzavřel smlouvu poslední. Ihned po převzetí posledního vozu však přestal platit další splátky. Přitom již v době uzavírání úvěrových smluv věděl, že v důsledku pohledávky společnosti A. S. t., s. r. o., zde existují reálné podmínky pro nařízení a provedení exekuce na dluh za nesplacené půjčky ve výši 11.000.000,- Kč, která může uvedené vozy postihnout, což ovšem při sjednání úvěrových smluv společnosti C. L., a. s., zatajil (zde Nejvyšší soud vychází jako z faktu, že část obhajoby obviněného založená na tvrzení o údajném podílu viny zemřelého K. Ž. byla provedeným dokazováním jednoznačně vyvrácena). Již na počátku března došlo k vydání exekučního příkazu o provedení exekuce prodejem movitých věcí společností A. p. T., s. r. o., a S.&S., s. r. o., a vzápětí k soupisu movitých věcí zahrnujícího uvedená vozidla, avšak obviněný o tom společnost C. L., a. s., neinformoval. Přitom dle čl. 4 Všeobecných podmínek C. L., a. s., pro poskytování úvěrů, které byly nedílnou součástí všech smluv o úvěru a které obviněný stvrdil svým podpisem, nebyl oprávněn do doby úplného splacení úvěru, včetně jeho příslušenství předmět financování (v tomto případě zmíněné osobní vozy) zcizit, dát jej do zástavy třetí osobě, zatížit jej jiným věcným právem bez předchozího písemného souhlasu C. L., a. s. Porušení těchto povinností mohlo vést k odstoupení od smlouvy a k okamžité povinnosti ihned splatit celý dluh.

Podle čl. IV odst. 5 Smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva byl obviněný povinen věřitele informovat o všech skutečnostech týkajících se věci (zde osobních vozů), jež mohou omezit nebo vyloučit uspokojení pohledávek věřitele z prodeje věci, zejména uplatnění vlastnických a jiných nároků třetích osob k věci.

Tuto společnost neinformoval ani o tom, že vozy byly exekutorem zabaveny a umožnil tak hladký průběh dražby všech vozů, k níž došlo 23. 3. 2005 a tudíž přechodu vozů do vlastnictví jiných majitelů. Zcela tím eliminoval možnost společnosti C. L., a. s., aby jakkoli zabránila vzniku škody, a to dříve, než mohly nastoupit smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva předpokládané zajišťovací instrumenty. Ty totiž podle ujednání obsaženého ve smlouvě mohly nastoupit až v době, kdy již obviněný několik měsíců nebyl vlastníkem žádného z vozů (jednou z podmínek - viz čl. III odst. 1 smlouvy bylo 60 denní prodlení se splácením úvěru).

Nejvyšší soud proto závěr krajského soudu rozvedený do detailu soudem vrchním, že všechny tyto skutečnosti včetně způsobení škody představující nesplacenou část úvěru jsou pokryty úmyslným zaviněním ze strany obviněného, shledává logický, přesvědčivý a v souladu se zákonem.

Obviněný zjevně uvedl poškozenou společnost v omyl již při žádostech o úvěry. Již v této době si byl přitom vědom toho, že je dána aktuální hrozba zabavení aut v exekuci. Nejvyšší soud zcela sdílí názor vrchního soudu, že bližší okolnosti této exekuce vzbuzují silné podezření na její inscenování po dohodě se svědkem J. S. Průvodní okolnosti obou smluv o půjčce provází řada velmi kuriózních okolností - o uzavření smluv nebyla informována třetí osoba, částky 5 a 6 milionů Kč byly předány v hotovosti (!), svědek S. si však již nepamatuje kdy a kde, tento svědek poskytl obviněnému půjčku 6 milionů za situace, kdy v dohodnutém termínu nesplatil nic z půjčky předchozí atd., stejně jako hladký a utajený průběh následné exekuce. Nejvyšší soud však nemůže učinit více než vyslovit tyto své pochybnosti, neboť je zcela na orgánech Police ČR a státního zastupitelství, aby zvážily, zda ve věci konat další šetření.

Jak již bylo řečeno výše, obviněný udělal vše proto, aby mu auta mohla být zabavena a aby instituty, které měly společnmosti C. L., s. r. o., zajistit určitou garanci návratnosti úvěru, v krajním případě převodem vlastnictví aut, spolehlivě eliminoval. Jakékoli pochybnosti o úmyslu obviněného způsobit této společnosti škodu proto ve světle těchto zjištění odpadají.

Irelevantní je i dovolatelem zmiňovaná skutečnost, že v mezidobí (konkrétně v prosinci roku 2005 a lednu roku 2006) byly vydány rozhodčí nálezy ukládající společnostem A. p. T., s. r. o., resp. S.&S., s. r. o., povinnost k náhradě škody, na které správně reagoval krajský soud tím, že poškozeného odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní. To však nemůže vést k závěru, že škoda nevznikla, jak se to snažil tvrdit dovolatel.

Nepřípadné shledal Nejvyšší soud rovněž odkazy dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1169/2007 a sp. zn. 5 Tdo 829/2006.

Prvé rozhodnutí se týkalo výpočtu výše škody v případu, kdy pachatelé usilovali prostřednictvím nepravdivých údajů o získání vyššího úvěru, než jaký by jim byl udělen v případě sdělení údajů pravdivých. V případě obviněného H. však bylo prokázáno, že pokud by v žádostech o úvěr sdělil pravdivé údaje o ekonomické situaci společností A. p. T., s. r. o., a S.&S., s. r. o., nebyl by mu úvěr poskytnut ani v menší výši, než o kterou žádal.

Druhé ze zmíněných rozhodnutí pak řeší otázku snížení odpovědnosti pachatele za způsobení škody v rozsahu, ve kterém se na jejím způsobení spolupodílel poškozený svým protiprávním jednáním. I když jednání pracovníků společnosti C. L., a. s., kteří se podíleli na prověřování ekonomické situace obou společností jako podkladů pro schválení žádosti obviněného o udělení úvěrů, vykazuje známky dílem nezkušenosti (svědkyně Ing. E. K.), přehnané důvěřivosti a dílem velmi liberálního přístupu, nebylo možno je posuzovat jako jednu z příčin, která bezprostředně vedla ke způsobení škody. Tou bylo výhradně jednání obviněného.



IV.

Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného J. H. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr