3 Tdo 196/2007
Datum rozhodnutí: 14.03.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 196/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2007 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněné J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 To 780/2006 ze dne 7. 11. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 22/2006, t a k t o:

Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 To 780/2006, ze dne 7. 11. 2006 v části týkající se trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 trestního zákona (bod I. a II. citovaného rozsudku) a v části týkající se trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona (bod I. a III. citovaného rozsudku).

Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se z r u š u j í také všechna další rozhodnutí na část zrušeného rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l trestního řádu se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 5 T 22/2006 ze dne 26. 7. 2006 byla obviněná uznána vinnou trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 trestního zákona (pod bodem 1/) a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona (pod bodem 2/ a 3/). Za uvedené trestné činy jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Uvedených trestných činů se měla dopustit tím, že (co se týče skutku pod bodem 1), tak v přesně nezjištěný den v první polovině měsíce května 2005 kolem 20:00 hod. v obývacím pokoji společně obývaného bytu v domě č. p. v ul. N. S. ve S. přistoupila ke křeslu, ve kterém seděl její manžel J. B., kterého uchopila levou rukou za vlasy, zvrátila mu hlavu dozadu a přiložila mu kuchyňský nůž délky čepele 12 cm a šířky 2 cm, který držela v pravé ruce, na krk se slovy: ty hajzle, nejraději bych tě podřízla , přičemž tohoto jednání zanechala až poté, co spatřila ve dveřích stojící dceru Š. B., a nůž odhodila ke zdi pokoje; uvedeným jednáním vzbudila u poškozeného J. B. obavu, že své výhrůžky uskuteční. Skutek pod bodem 2) citovaného rozsudku spočíval v tom, že dne 7. 6. 2005 v době kolem 23:00 hod. tamtéž nejprve slovně napadala dceru Š. B., kterou posléze uchopila za vlasy pravý cop a pravou rukou ji udeřila několikrát na levou stranu obličeje, škrábala ji po obličeji a následně ji srazila na podlahu poblíže krbu tak, že se poškozená uhodila do hlavy, když i nadále pokračovala v úderech, poté uchopila dceru za pravou nohu a cloumala s ní, přičemž tohoto jednání zanechala až poté, co vstoupil do místnosti otec poškozené J. B., který dceři pomohl, když odstrčil obviněnou od dcery. Konečně skutek popsaný pod bodem 3) citovaného rozsudku spočíval v tom, že dne 25. 7. 2005 kolem 11:00 hod. ve chvíli, kdy J. B., vystupoval po schodišti v domě čp. v ul. N. S. ve S. a nacházel se na 2.-3. schodu z přízemí do I. patra, seběhla proti němu obviněná, která jej udeřila pěstí pravé ruky do levé poloviny obličeje a srazila jej do rohu chodby pod schodiště, přičemž poškozený v důsledku tohoto jednání utrpěl oděrku dolního rtu vlevo a podvrtnutí krční páteře, když toto zranění je ze soudně lékařského hlediska považováno za zranění lehké s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopností kolem 2 - 3 týdnů.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněná J. B. podala, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem sp. zn. 4 To 780/2006 ze dne 7. 11. 2006, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích o vině trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (body 1/ a 3/ výroku napadeného rozsudku), ve výroku o trestu a o povinnosti obžalované zaplatit poškozené Vojenské pojišťovně, pobočka Č. B., částku 4.368,- Kč za léčení poškozeného J. B. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obžalovanou podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby za skutek popsaný ve výroku pod bodem 1/ napadeného rozsudku (bod II.), podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. postoupil věc v bodě 3/ napadeného rozsudku k vyřízení MÚ S. (ve smyslu § 222 odst. 2 tr. ř., bod III.), a podle § 257 odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. trestní stíhání obviněné pro skutek popsaný v bodě 2/ napadeného rozsudku zastavil (bod IV.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání, a to včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když jako dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (výroky napadeného rozsudku pod body II./ a III./) a v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. (výrok napadeného rozsudku pod bodem III./). V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku ke skutku pod bodem II. napadeného rozsudku (bod 1/ rozsudku soudu prvního stupně) uvedla, že nelze přisvědčit právnímu závěru odvolacího soudu, že výrok obviněné J. B. nemohl v kritickém okamžiku u jí napadeného manžela vzbudit důvodnou obavu z uskutečnění jednání, jímž mu hrozila, a dále, že s ohledem na pouze pomocnou úlohu soudní represe není nutno jednání obviněné kriminalizovat. Na podkladě skutkových zjištění učiněných rozhodujícími soudy v dané věci a při aplikaci obecných zásad na posuzovaný případ je totiž zřejmé, že Krajský soud v Českých Budějovicích pochybil, jestliže skutek, jehož se obviněná dopustila, neposoudil jako trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), neboť její jednání bez jakýchkoli pochybností naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, a to z důvodů, na něž bylo poukázáno v podané obžalobě i v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Soud druhého stupně měl dle jejího názoru pečlivě uvážit zejména to, že výhrůžka usmrcením poškozeného představuje v daném případě vyvrcholení mnohaletých sporů obviněné s poškozeným J. B. a jejich dcerou Š., byla pronesena za situace, kdy obviněná přiložila poškozenému kuchyňský nůž ke krku a ten se proti jejímu jednání nemohl nijak bránit, přičemž on i dcera Š., s ohledem na předchozí jednání obviněné, kdy do úvahy přicházela právní kvalifikace jejího jednání podle § 215 tr. zák. a § 215a tr. zák., byli přesvědčeni, že je schopna pronesenou výhrůžku realizovat. Provedeným dokazováním tak bylo prokázáno, že v daném případě vznikla důvodná obava nejen u poškozeného, nýbrž i u jeho dcery Š., která se o život svého otce obávala také. Závěr odvolacího soudu, že výhrůžka nebyla způsobilá u poškozeného vzbudit důvodnou obavu, neboť nedal po předmětné události najevo obavu o svůj život a zdraví, s obviněnou nadále setrval ve společné domácnosti a trestní oznámení učinil až s odstupem téměř tří měsíců, je v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Je totiž zřejmé, že z nich se podává, že první noc po pronesené výhrůžce strávil poškozený ze strachu z obviněné uzamčen v dětském pokoji a následně se ze stejného důvodu přestěhoval do samostatného bytu v druhém patře rodinného domu. Nelze tedy přisvědčit závěru, že by nedemonstroval zřetelně důvodnou obavu z toho, že obviněná svou výhrůžku v budoucnu realizuje. Strachem z obviněné, jakož i dalšího vyhrocení situace v době, kdy se dcera připravovala k maturitě, totiž logicky vysvětlil důvody pozdějšího trestního oznámení, když je třeba současně konstatovat, že podání trestního oznámení na manželku je samo o sobě závažnou skutečností, zejména pak v rodině, kde obviněná zastávala zcela dominantní postavení. Postup odvolacího soudu podle § 2 odst. 6 tr. ř. a respektování zásad správného a logického myšlení mělo vyústit v odůvodněný závěr, že se obviněná dopustila trestného činu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., jelikož ve světle shora rozvedených skutečností je zřejmé, že na základě vykonaných skutkových zjištění lze učinit nezvratný a logický závěr, že jejím jednáním byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu a pokud Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem ve výroku pod bodem II./ obviněnou podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku.

K výroku odvolacího soudu pod bodem ad III./ napadeného rozsudku uvedla, že tomuto lze přisvědčit, pokud argumentuje tím, že z lékařských zpráv, soudně lékařského znaleckého posudku a výpovědi znalce MUDr. F. V. vyplývá, že poškozený trpěl vleklým degenerativním onemocněním krční páteře, což je zpravidla spojeno i se snížením její odolnosti vůči zevnímu násilí. Dle znalce by za zjištěných skutkových okolností k diagnostikovanému podvrtnutí krční páteře mohlo dojít i u zdravé páteře, ale nemuselo. Pokud nebylo prokázáno, že obviněná byla s tímto onemocněním poškozeného srozuměna, lze souhlasit, že nebylo tak prokázáno, že by její jednání naplňovalo všechny zákonné znaky dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Nelze se však již ztotožnit se závěrem krajského soudu, že by posuzovaný skutek měl být vyřízen toliko správním orgánem. Při svém jednání podle jejího názoru, musela být obviněná srozuměna s tím, že se poškozený nachází v nestabilní poloze a úder pěstí do obličeje bude mít za následek pád ze schodiště. Z těchto důvodů je zřejmé, že její jednání objektivně směřovalo ke způsobení újmy na zdraví poškozenému, byť jí vzniklý následek v konečném důsledku nelze přičítat, jelikož se nepodařilo zjistit, zda by nastal i za situace, pokud by tu nebyla zdravotní predispozice poškozeného. Z povahy a způsobu jednání obviněné však lze spolehlivě dovodit, že směřovalo k dokonání trestného činu, když její úmysl zahrnoval všechny skutečnosti, jež tvoří znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a pokud krajský soud učinil závěr, že jednání obviněné nevykazuje ani znaky pokusu tohoto trestného činu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 tr. zák. a věc postoupil k vyřízení správnímu orgánu, spočívá jeho rozhodnutí jednak na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a současně bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

Za tohoto stavu věci navrhla s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 4 To 780/2006 ze dne 7. 11. 2006, a to ve výrocích učiněných pod body ad I./, ad II./ a ad III./, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval dle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřila i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se písemně vyjádřila i obviněná J. B. Uvedla, že problematika daného případu se nachází naprosto v jiné rovině, než jak je předvídáno v dovolání, resp. jak je řešeno v rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích. Podle jejího názoru byl již odsuzující rozsudek soudu 1. stupně nesprávný, v rozporu se základními zásadami našeho trestního práva, se zásadami logiky a zdravého rozumu při hodnocení provedených důkazů. Za této situace ponechává rozhodnutí o dovolání zcela na úvaze Nejvyššího soudu a následně bude pokračovat ve vedení obhajoby tak, aby konečné rozhodnutí bylo zákonné a spravedlivé. Rovněž udělila svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Tento dovolací důvod lze spatřovat např. v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování odvolacího soudu nelze již takové jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta (např. § 20 zákona o přestupcích č. 200/1990 Sb.), a proto měl soud obžalovaného zprostit obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

V projednávané věci dovolatelka primárně spatřuje vadu napadeného rozhodnutí v nesprávném právním posouzení jednání obviněné, následkem kterého byla tato za skutek pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně obžaloby zproštěna a skutek uvedený pod bodem 3/ rozsudku soudu prvního stupně byl postoupen k projednání správnímu orgánu jako přestupek. Nejvyšší soud konstatuje, že takto uvedené námitky jsou uplatněny z hlediska citovaných dovolacích důvodů právně relevantně a rovněž důvodně.

Ohledně jednání obviněné popsaného pod bodem 1/ rozsudku okresního soudu spočívajícího ve výhrůžce poškozenému J. B., již pronesla vůči němu za použití nože přiloženého k jeho hrdlu, ze skutkových zjištění totiž vyplynulo, že nejen u poškozeného, ale i u jejich dcery Š. tímto svým jednáním vzbudila důvodnou obavu, neboť samotná výhrůžka spočívala v pronesení slov: ty hajzle, nejraději bych tě podřízla , když během útoku samotného měl poškozený J. B. z obviněné důvodný strach a třásl se (viz č. l. 169-170, 29). Z výpovědí obou svědků je evidentní, že tito vzhledem k dlouhodobým sporům v jejich rodině, jakož i vzhledem k chování obviněné v minulosti, si byli jisti tím, že obviněná by byla schopná tuto svou výhrůžku v budoucnosti realizovat (viz č. l. 168-169). Podle názoru dovolacího soudu není v této věci rozhodné, že skutek ohlásil až téměř za tři měsíce, neboť důvod tohoto svého postupu logicky vysvětlil tím, že v době, kdy se útok odehrál, se dcera Š. připravovala na maturitní zkoušku, dělala přijímací zkoušky na vysokou školu, a proto nechtěl dále vyhrocovat situaci, a dceru v tomto období stresovat. Nicméně bylo jednoznačně prokázáno, že v důsledku svých obav před dalším chováním dovolatelky se poškozený před ní začal zamykat a nakonec se odstěhoval do bytu v druhém patře jejich domu, kde již bydlela dcera Š. Poté, co došlo v následujících dvou měsících k ostatním útokům, se rozhodl oznámit celou věc na policii. Dovolací soud se tak neshoduje s názorem krajského soudu, že poškozený nedal najevo jakoukoli obavu o svůj život či zdraví a neučinil žádná opatření na svou ochranu, když jeho jednání bylo právě opačné a je z něj patrné, že takovou obavu měl. Je pravda, že trestní oznámení neučinil bezprostředně po útoku, nicméně, jak již řečeno, tento svůj postup přiléhavě odůvodnil (vysvětlil).

Zda je někomu vyhrožováno způsobem, který je uveden v ustanovení § 197a odst. 1 tr. zák. je nutno hodnotit též s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno. To, že je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem k takovým skutečnostem, jakými jsou zejména povaha výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj. Je rovněž třeba pečlivě odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Při výhrůžce zabitím bude záležet na konkrétní povaze výhrůžek, na tom, jak se pachatel při výhrůžkách celkově choval, zda nebral do rukou nějaké předměty a tak nenaznačoval úmysl uskutečnit své hrozby, nebo zda šlo o hrozby, které nebyly vážně myšleny apod. (srov. R 38/1971 3 Tz 123/70 [Sb.NS 71,6:316]). Na základě popsaných skutkových zjištění má tedy dovolací soud za to, že jestliže obviněná svou výhrůžku pronesla způsobem podrobně popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, přičemž přiložila nůž na hrdlo J. B., jestliže ze skutkových okolností vyšlo nepochybně najevo, že tato byla schopna uvedenou výhrůžku v budoucnosti uskutečnit, jakož i s přihlédnutím ke všem dalším okolnostem případu, je nepochybné, že toto jednání mohlo zcela opodstatněně u poškozeného vzbudit důvodnou obavu z jejího uskutečnění, což konečně potvrzuje i to, jaká opatření v období po útoku poškozený přijal.

Co se týče skutku pod bodem 3/ rozsudku soudu prvního stupně spočívajícího ve fyzickém napadení poškozeného obviněnou, zde dovolací soud rovněž nemůže přisvědčit právnímu názoru soudu odvolacího. Z učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že tímto svým jednáním způsobila poškozenému oděrku rtu a podvrtnutí krční páteře. Následkem toho strávil poškozený čtyři dny v nemocnici s podezřením na otřes mozku, když dle znaleckého posudku je při tomto zranění poškozený omezen ve svém obvyklém způsobu života bolestmi šíje a hlavy a omezením pohybů hlavou po dobu 2 - 3 týdnů (viz č. l. 115 an., 244 an.). Z vyšetření rovněž vyplynulo, že poškozený trpěl vleklým degenerativním onemocněním krční páteře, což snižuje její odolnost vůči zevnímu násilí, přičemž pokud by tímto onemocněním netrpěl, při posuzovaném úrazu by k podvrtnutí jeho krční páteře dojít nemuselo. Ze skutkových zjištění ovšem také jednoznačně plyne, že jednání obviněné spočívalo v tom, že poškozeného udeřila pěstí do obličeje v momentě, kdy se nacházel na 2. - 3. schodu z přízemí do patra jejich domu, následkem čehož jej srazila do rohu chodby pod schodiště. Je tedy zřejmé, že pokud obviněná neměla vědomí o jeho onemocnění, a tímto svým jednáním mu uvedené zranění páteře způsobila, přičemž ze znaleckého posudku vyplynulo, že k takovému poranění by mohlo ale nemuselo dojít i u páteře zdravého člověka, nelze jí způsobený následek bez dalšího přičítat. V tomto případě tak chybí příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a následkem, jelikož není jisté, že její jednání bylo bezprostřední příčinou takto vzniklého následku.

Nelze se ovšem ztotožnit se závěrem soudu odvolacího, že prokázané jednání J. B. je nutno posuzovat příslušným orgánem jako přestupek dle zákona o přestupcích č. 200/1990 Sb. Z popsaných okolností případu je evidentní, že obviněné nelze jednoznačně přičítat způsobení uvedeného poranění páteře J. B., ale toliko nepatrné zranění nedosahující závažnosti ublížení na zdraví (oděrku rtu). Dovolací soud na tomto místě ovšem považuje za nutné především zdůraznit, že krajský soud nevzal v úvahu způsob a povahu jednání dovolatelky a tedy ani to, jaké možné následky na zdraví a tělesné integritě poškozeného mohly v důsledku tohoto jejího jednání u něj vzniknout. Opětovné posouzení soudy zjištěného chování obviněné na místě činu, jakož i zjištění ostatních naznačených okolností, je potřebné především pro správné posouzení subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví ukončeného ve stadiu pokusu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 tr. zák., zvážit úmysl obviněné způsobit ublížení na zdraví odpovídající újmě ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. Dovolací soud připomíná, že pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je charakterizován především nedostatkem následku, který je znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu v tomto případě tedy vznikem ublížení na zdraví, když pokus vyvolává pouze nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde. Nikdy se u pokusu nerozvine příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem, požadovaným u dokonaného deliktu, neboť pachatel tento následek nezpůsobil.

Mělo-li by být jednání obviněné posouzeno jako přestupek, muselo by z učiněných skutkových zjištění nepochybně vyplývat především to, že jejím úmyslem v žádném případě nebylo čin dokonat. Nejvyšší soud má dále za to, že pokud bylo nepochybně prokázáno, že jednání obviněné spočívalo v násilí mířeném proti části těla poškozeného jako je hlava a jeho následném upadnutí na zem, nelze pouze na základě samotného zjištění, že tomuto byla způsobena pouze nepatrná oděrka na rtu, činit jednoznačný závěr, že toto jednání není trestným činem (a to ani ukončeným ve stadiu pokusu) a postoupit jej k projednání přestupku příslušnému orgánu. Co se týče kvalifikace skutku jako pokusu uvedeného trestného činu, je nutno dále poukázat na to, že jako pokus lze posoudit též jednání, jímž pachatelka sice ještě nezačala naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákona, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má k následku dojít (srov. R 53/76 4 To 13/76 [Sb.NS 76,10:577]). Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno v dané věci chápat tak, že pachatelka již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. Rt 20/69 - 6 Tz 99/68 [Sb. NS 69, 6:353]). Z hlediska nebezpečnosti trestného činu pro společnost pak je třeba především prokázat, do jaké míry se jednání obviněné přiblížilo k dokonání trestného činu. Teprve pokud by skutkovými zjištěními byly tyto otázky jednoznačně vyloučeny, bylo by možné učinit závěr, že posuzované jednání není trestným činem (nevykazuje znaky příslušné skutkové podstaty) a věc postoupit příslušnému orgánu k projednání přestupku. V této souvislosti je nutné rovněž upozornit, že postoupit věc jinému orgánu lze jen, jestliže je prokázáno, že nejde o trestný čin, přičemž takovýto závěr musí mít oporu ve výsledcích dokazování provedeném v hlavním líčení řádně a v potřebném rozsahu dle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. V této souvislosti je na místě uvést, že Nejvyšší soud si je vědom toho, že v zásadě v rámci dovolání nelze vyžadovat revizi učiněných skutkových zjištění, s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky, ale i aplikační praxi Nejvyššího soudu České republiky lze i z pohledu uplatněných dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) důvodně žádat i výjimečný zásah do učiněných skutkových zjištění za předpokladu (tak i v dané věci), že mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením je dán extrémní nesoulad.

Z těchto hledisek je proto na místě považovat dovolací námitky ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům nejenom za právně relevantní, ale i důvodné. Nejvyšší soud se tak shoduje s názorem dovolatelky, že právní posouzení předmětného skutku soudem druhého stupně nebylo správné a že jeho rozhodnutí proto trpí vadami, které nutno podřadit pod dovolací důvody stanovené v § 265b odst. 1 písm. f) a písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud uzavírá, že za daného stavu věci tak učiněná zjištění potřebná pro úvahy o hmotně právním posouzení skutků takto zjevně neumožnila odvolacímu soudu dospět k tak jednoznačnému právnímu závěru, který nakonec ve svém rozhodnutí přijal. Je nutno dodat, že jeho povinností bylo v rámci odůvodnění jednoznačně uvést, v čem spatřoval důvody pro zproštění obviněné za skutek popsaný pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně, jakož i pro postoupení věci správnímu orgánu ve skutku popsaném pod bodem 3/ uvedeného rozsudku.

Protože Nejvyšší soud České republiky shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně důvodným, zrušil částečně podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 To 780/2006 ze dne 7. 11. 2006, a to ve výrocích pod body II. a III., když v rámci těchto výroků zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tak učinil za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když vzhledem k povaze zjištěných vad nepřichází v úvahu jejich odstranění v rámci případného veřejného zasedání.

V novém řízení se Krajský soud v Českých Budějovicích bude věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž bude vázán jeho právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí z hlediska relevantních hmotně právních otázek s povinností provést případné doplnění dokazování z hledisek již shora uvedených (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka