3 Tdo 192/2007
Datum rozhodnutí: 14.03.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 192/2007

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2007 dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 2 To 577/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 231/2005, v neprospěch obviněného V. D., a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu se rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 2 To 577/2006 zrušuje.

Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Ostravě pobočka v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 4 T 231/2005, byl obviněný V. D. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, za který byl podle § 222 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Výkon tohoto trestu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla stanovena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně, zastoupené ředitelem Dr. Bc. V. K., částku 8.505,- Kč.



Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 13. 12. 2004 v době kolem 21:45 hodin v 6. patře, na chodbě před bytem rodiny D., po předchozím slovním konfliktu fyzicky napadl poškozeného Z. D., nejméně jedním razantním úderem pěstí do obličeje v oblasti krajiny pravého oka a v oblasti nosu, čímž způsobil poškozenému zranění v rozsahu povrchové tržné rány horního víčka, drobné ranky na dolním víčku a při kořeni nosu, zlomeninu levé nosní kůstky bez posunu a zlomeninu pravé očnice s posunem dolů, přičemž toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření s následnou hospitalizací ve Fakultní nemocnici v O., dobu léčení nejméně 2 3 týdny, přičemž délka trvání pracovní neschopnosti byla od 14. 12. 2004 do 2. 1. 2005, avšak s ohledem na způsob a razantnost útoku mohlo v důsledku posunu úlomků kosti očnice reálně dojít ke způsobení závažnějšího zranění spočívajícího v krvácení do prostoru za oko ke zrakovému nervu a k následnému krvácení do mozku, přičemž takové zranění by zanechalo u poškozeného trvalé následky.

Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2006 Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci. Ten svým rozsudkem sp. zn. 2 To 577/2006 podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby s tím, že skutek uvedený v obžalobě není trestným činem. Poškozená Zdravotní pojišťovna byla podle § 229 odst. 3 tr. řádu odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Ve lhůtě podle § 265e tr. řádu podala proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci dovolání v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupkyně (dále jen NSZ ).

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu NSZ namítá, že závěr odvolacího soudu, že skutek není trestným činem, spočívá na jeho nesprávném právním posouzení. Napadá názor odvolacího soudu, že obviněný jednal v nutné obraně podle § 13 tr. zákona (přesněji řečeno, že nelze vyvrátit takto uplatněnou obhajobu obviněného) a že je tím vyloučena protiprávnost jeho jednání.

NSZ připomíná skutkové zjištění učiněné nalézacím soudem, že k incidentu došlo asi ve 21.45 hod. (tedy v noční době), kdy předchozí konflikt mezi poškozeným D. a svědkyní Š. (který byl důvodem k telefonickému přivolání obv. D.), již utichl a poškozený se nacházel ve svém bytě. NSZ vyjadřuje názor, že pokud se v této době obv. D. rozhodl věc ihned s poškozeným vyřešit a na skutečnost, že poškozený ani na opakované zvonění neotevřel (což je s ohledem na pokročilou dobu pochopitelné), reagoval tím, že si otevření vynutil intenzivním tlučením na dveře, stal se primárním útočníkem, neboť svým jednáním dal dostatečně najevo, že nepřichází v dobrém . Vstupní dveře bytu jsou nepochybně součástí bytu a nebylo by proto možno poškozenému vyčítat, pokud by se proti jednání obviněného ohradil. Ani v případě, že by toto ohrazení ze strany poškozeného spočívalo v nevýrazném fyzickém násilí směřujícím k odražení obviněného, který byl dle názoru NSZ nepochybně útočníkem (v tomto směru jsou výpovědi přítomných svědků incidentu významně rozporné a lze z nich s určitostí zjistit jen to, že incident trval jen velmi krátce), nebylo by možno skutek obviněného posoudit jako nutnou obranu podle § 13 tr. zákona, neboť již shora zmíněné odražení útočníka poškozeným by samo o sobě splňovalo podmínky nutné obrany a nutná obrana proti nutné obraně není dle stávající judikatury přípustná.

Dle názoru NSZ tedy závěr soudu, že skutek není trestným činem, spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení otázky splnění podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zákona.

Mimo rámec dovolání NSZ poukazuje na skutečnost, že odvolací soud zprostil obviněného podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby na základě odlišných skutkových zjištění, než jaká učinil nalézací soud, aniž by dokazování způsobem předpokládaným v ustanovení § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu doplnil, takže nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí odvolacího soudu dle § 259 odst. 3 tr. řádu.

V petitu podaného dovolání NSZ navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pobočka Olomouc, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil obviněný V. D. Napadený rozsudek soudu druhého stupně považuje za věcně správný a navrhuje, aby podané dovolání bylo zamítnuto podle ustanovení § 265j tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby. Nejvyšší státní zástupce je rovněž podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku v neprospěch obviněného.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho vyplývá, že s odkazem na tento dovolací důvod nelze požadovat revizi učiněných skutkových zjištění. S ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ČR i aplikační praxi Nejvyššího soudu lze však s odkazem na tento uvedený důvod relevantně žádat i výjimečný zásah do skutkových zjištění s poukazem, že mezi skutkovými zjištěními soudu a jejich právním posouzením existuje extrémní nesoulad.

V posuzovaném případě NSZ na existenci takového extrémního nesouladu nepoukazuje, pouze poznamenává, že soud druhého stupně, aniž by doplnil dokazování, vycházel z odlišných skutkových zjištění než soud nalézací. Pokud jde o charakter námitek obsažených v podaném dovolání, pak Nejvyšší soud akceptuje, že za námitku slučitelnou s uplatněným dovolacím důvodem lze považovat námitku proti právnímu posouzení situace, kdy jak NSZ tvrdí, stála nutná obrana proti nutné obraně.

Oproti názoru dovolatelky má Nejvyšší soud za to, že nelze obviněného označit za primárního útočníka s ohledem na okolnosti, které jsou uvedeny v dovolání, tedy že poškozený ani na opakované zvonění neotevřel (což je s ohledem na pokročilou dobu pochopitelné), reagoval tím, že si otevření vynutil intenzivním tlučením na dveře, stal se primárním útočníkem, neboť svým jednáním dal dostatečně najevo, že nepřichází v dobrém . Aby bylo možno takové jednání považovat za skutečný útok ve smyslu ustanovení § 13 tr. zákona, muselo by ze skutkových zjištění soudu (a také skutkového hodnocení provedených důkazů) náležitě vyplývat, že se skutečně jednalo o útok na zájem chráněný trestním zákonem, tedy takové konání či opomenutí (např. neopuštění cizího bytu či setrvání v něm), které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné pro společnost měrou vyšší než nepatrnou. S ohledem na skutková zjištění soudu (přičemž je zjevné, že soudy obou stupňů neučinily vzájemně odlišná skutková zjištění, nýbrž každý ze soudů považoval pouze za vhodné klást na některá zjištění větší důraz, což se promítlo do odůvodnění obou rozhodnutí) je Nejvyšší soud tohoto názoru, že primární jednání obviněného, ač jistě pro poškozeného nepříjemné, nebylo takové závažnosti a intenzity, aby je bylo možno označit za primární útok. Ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že k incidentu nedošlo v bytě poškozeného, nýbrž přede dveřmi do jeho bytu, takže nejde ani např. o útok na zájem na ochraně obydlí; navíc nelze pominout, že celý skutkový děj nepočal zmíněným jednáním obviněného (kterého má NSZ za primárního útočníka), nýbrž již předchozím jednáním poškozeného narušujícím sousedské vztahy.

Jestliže soud druhého stupně narozdíl od NSZ dospěl k závěru, že primárním útočníkem byl naopak poškozený a řádně tento závěr také odůvodnil zejména ve třetím odstavci na str. 5 svého rozsudku, pak tento závěr (aniž by byla prováděna revize samotných skutkových zjištění včetně hodnocení důkazů) nepovažuje Nejvyšší soud za nesprávný a nemůže se tedy ztotožnit s názorem obsaženým v podaném dovolání, že se jednalo o nutnou obranu proti nutné obraně , kterou by soud nesprávně hmotně právně posoudil.

Nejvyšší soud je tedy obdobně jako soud druhého stupně toho názoru, že v daném případě skutečně nebyla vyvrácena obhajoba obžalovaného, že byl napaden jako první. Ze skutkových zjištění dle názoru Nejvyššího soudu nevyplývá, že pokud obviněný udeřil poškozeného a způsobil mu újmu na zdraví, by tato skutečnost apriori vylučovala aplikaci ustanovení trestního zákona o nutné obraně.

Ustanovení § 13 tr. zákona definuje nutnou obranu jako čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Nutná obrana tedy předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný zákonem, a jednak nesmí být zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud sice stručně vysvětlil, z jakých důkazů vyplynulo, že obviněný V. D. byl jako první napaden poškozeným D. a za jaké situace. Zcela však pominul hodnocení otázky přiměřenosti obrany obviněného z hlediska způsobu útoku. Ač se u nutné obrany nevyžaduje naprostá proporcionalita mezi útokem a obranou, je zapotřebí zvážit, zda intenzita obrany obviněného (v podobě masivního úderu pěstí do obličeje poškozeného) byla adekvátní povaze útoku poškozeného. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nezbytné pečlivé zhodnocení nejen fyzických dispozic obou účastníků konfliktu, ale i míry reálného ohrožení zdraví obviněného ze strany podnapilého poškozeného. Teprve poté bude možno učinit závěr, zda se v projednávaném případě jednalo o jednání obviněného v nutné obraně či nikoliv.

Protože touto otázkou se odvolací soud vůbec nezabýval, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí a postup soudu podle § 226 písm. b) tr. řádu jsou předčasné. Postupoval proto podle § 265k odst. 1, odst. 2 a § 265l odst. 1 tr. řádu a napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a tomuto soudu přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

Jeho úkolem bude po případném doplnění dokazování se otázkou nutné obrany podle § 13 tr. zákona znovu zabývat v intencích tohoto rozhodnutí a ve věci znovu rozhodnout.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 14. března 2007

Mgr. Josef H e n d r y c h

předseda senátu