3 Tdo 186/2007
Datum rozhodnutí: 11.04.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 186/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2007 o dovolání podaném obviněným B. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2006, sp. zn. 39 To 82/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 8/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 71 T 8/2006, v trestní věci obviněných B. B., R. S. a B. P., byl obviněný B. P. pod bodem 1) výroku uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., kterého se měl dopustit skutkem spočívajícím v tom, že dne 30. 6. 2005 kolem 19.10 hodin na parkovišti čerpací stanice, po předchozí společné dohodě a za vzájemné součinnosti, poté, co obžalovaný B. P. tuto transakci připravil a zorganizoval, obžalovaní B. B. a R. S. prodali osobám vystupujícím pod jmény J. H. a M. N. za částku 1.150.000,- Kč celkem 5.007,15 gramů látky efedrin hydrochlorid, přičemž tato látka je prekursorem uvedeným v příloze číslo 9 zákona číslo 167/1998 Sbírky, zařazená do tabulky I podle Úmluvy OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami (sdělení číslo 462/1991 Sbírky). Dále byl obviněný B. P. pod bodem 2) výroku uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., když dne 6. 6. 2005 v pobočce V. z. p. Č. r., při uzavírání pojistné smlouvy o zdravotním pojištění cizinců pro případ neodkladné péče, vědomě předložil padělaný cestovní pas na jméno K. A., se svou fotografií, na jehož základě byla uvedená smlouva uzavřena. Za tyto trestné činy byl obviněný B. P. podle § 187 odst. 2 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění ve výměře 6 let. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo zároveň rozhodnuto o uložení ochranného opatření zabrání věci, a to věcí v rozsudku jednotlivě specifikovaných.

O odvoláních, která všichni obvinění podali proti předmětnému rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 9. 2006, sp. zn. 39 To 82/2006, jímž mj. z podnětu odvolání obviněného B. P. podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1) a dále v celém výroku o trestu a ve výroku o ochranném opatření. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud poté znovu rozhodl, že se obvinění nově uznávají vinnými skutkem modifikovaným tak, že po předchozí společné dohodě a vzájemné součinnosti, poté, co obžalovaný B. P. v součinnosti s dalšími dosud neustanovenými osobami opatřil z přesně nezjištěného zdroje celkem 5007,15 gramů látky efedrin hydrochlorid, obžalovaní B. B. a R. S. následně, co 30. 6. 2006 kolem 18.30 hod. tuto látku převzali od nezjištěné osoby, převezli ji osobním motorovým vozidlem obžalovaného R. S. do O., kde ji kolem 19.10 hod. téhož dne na parkovišti u čerpací stanice, prodali osobám vystupujícím pod jmény J. H. a M. N. za částku 1.150.000,- Kč, přičemž tato látka je prekurzorem uvedeným v příloze č. 9 zák. č. 167/98 Sb., zařazená do tabulky I. podle Úmluvy OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami (sdělení č. 462/1991 Sb.). U obviněného B. P. bylo toto jednání (s ohledem na zákaz reformace in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř.) právně kvalifikováno nikoliv jako spolupachatelství, ale toliko jako organizátorství trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., kterým jej uznal vinným již soud prvního stupně. Při nezměněném výroku o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku pak byl obviněný podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 8 měsíců nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl znovu uložen trest vyhoštění ve výměře 6 let. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo současně vysloveno zabrání věcí, a to věcí v tomto rozsudku jednotlivě uvedených.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný B. P. následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel soudu druhého stupně vytkl, že v řízení o odvolání neodstranil pochybnosti, které vzbuzovalo rozhodnutí nalézacího soudu, zejména pokud jde o hodnocení jednotlivých důkazů. Dovolatel zdůraznil, že na základě jeho odvolacích námitek nebylo možno dovodit nejen jeho organizátorství obchodu s efedrinem, ale ani to, že tuto látku později zajištěnou při předstíraném obchodu obstaral, popř. zajistil její dodání spoluobviněným B. a S. prostřednictvím jiných osob. V uvedené souvislosti dovolatel poukázal na některé důkazy provedené v předmětné trestní věci, a na tomto základě dospěl k přesvědčení, že závěry odvolacího soudu výsledkům dokazování neodpovídají. Podle dovolatele lze v posuzovaném případě dovodit pouze to, že se na celé věci podílel tím způsobem, že pomáhal odsouzenému B. navodit u svědka H. dojem, že se jedná o seriózní jednání ze strany B., aby mu svědek H. uvěřil a obchod s efedrinem se uskutečnil. Přitom ani z odposlechu telefonních hovorů uskutečněných mezi spoluobviněným B. a svědkem H. nelze jednoznačně dovodit, že dovolatel měl přesnou představu o tom, o jaký druh obchodu se jedná, a především, že by to byl právě dovolatel, který měl zmíněný efedrin obstarat. Při pochybnostech o věrohodnosti výpovědi svědka H. a při důsledném použití zásady in dubio pro reo není přitom podle dovolatele dostatek důkazů pro právní posouzení jeho jednání jako organizátorství, popř. spolupachatelství trestného činu.

Obviněný své dovolání uzavřel tím, že soudy sice správně zjistily skutkový stav , avšak pochybily při hmotně právním posouzení vytýkaného jednání, které měly kvalifikovat jenom jako pomoc k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., tedy nejmírnější formu účastenství na trestném činu. Navrhl proto, aby dovolací soud napadaná rozhodnutí zrušil a s ohledem na výše uvedené skutečnosti rozhodl sám podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že obviněný ve svém dovolání neuplatnil jiné než výlučně skutkové námitky, jestliže dovolání založil na tom, že soud nesprávně hodnotil důkazy a vyvodil z nich nesprávná skutková zjištění. Tím se podle státní zástupkyně ocitl mimo rámec dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na základě kterého lze namítat nesprávné právní posouzení skutku, nikoli však nesprávnost skutkových zjištění samotných, vady v hodnocení důkazů apod. Takovou argumentaci nelze přitom podřadit nejen pod uplatněný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k výše konstatovaným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je uveden v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný B. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání včetně dovolacích důvodů nutně omezeny, aby se širokým uplatněným tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

S ohledem na skutečnosti, jež Nejvyšší soud připomenul výše, je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, jež představují polemiku se způsobem, jakým soud hodnotil provedené důkazy (včetně namítaného porušení zásady in dubio pro reo ), a se správností jeho skutkových závěrů. Dovolatel se tedy podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání převážně uplatnil na výtkách nikoliv hmotně právních, ale procesních (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.).

Použitý hmotně právní dovolací důvod byl dovolatelem uplatněn právně relevantně jen v té části podaného dovolání, v níž namítl v podstatě to, že skutkový stav věci ani v podobě, jak byl odvolacím soudem zjištěn a formulován ve výroku o vině, neumožňoval právní posouzení skutku jako organizátorství trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a současně ani jako spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák.) uvedeného trestného činu.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Nejprve je zapotřebí v obecné rovině uvést, že spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. spočívá v tom, že čin byl spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Nezbytným znakem spolupachatelství přitom je existence společného úmyslu, který u spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (tj. následku předpokládaného v trestním zákoně). O společné jednání ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. půjde tehdy, pokud každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových jednání. Dále jde o případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a tyto jednotlivé činnosti články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Uvedené činnosti (dílčí akty) přitom musí být vždy zahrnuty společným úmyslem (srov. například R 36/1973 Sb. r. tr.).

Od spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. je nutno v užším smyslu odlišovat účastenství na trestném činu. Podle § 10 odst. 1 tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně buď (písm. a/) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), nebo (písm. b/) navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce), nebo (písm. c/) poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Zároveň je třeba zdůraznit, že podmínkou trestní odpovědnosti za účastenství je příčinný vztah mezi činem účastníka a následkem, kterým je zde trestný čin jiné osoby. Účastenství jak je definováno v trestním zákoně je tedy založeno na principu akcesority účastenství, což znamená, že trestní odpovědnost účastníka je závislá na trestní odpovědnosti hlavního (přímého) pachatele.

V nyní posuzované trestní věci nebyly podle Nejvyššího soudu shora uvedené zásady porušeny. Ze skutkových zjištění obou soudů i z doplnění a upřesněné formulace skutku ve výrokové části napadeného rozsudku odvolacího soudu je dostatečně zřejmé, že obvinění B. B., R. S. a B. P. (dovolatel) jednali ve společném úmyslu směřujícím k obchodu s látkou efedrin hydrochlorid (tj. prekurzorem), k jehož uskutečnění posléze došlo. Jednání každého z nich mělo přitom povahu jednotlivých dílčích aktů, které ve svém souhrnu vedly k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. S těmito otázkami se odvolací soud vypořádal zejména na str. 8, 9 svého rozsudku, kde přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů je rovněž jednání obviněného (dovolatele) B. P. třeba považovat za spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a nikoliv za účastenství na trestném činu jiných osob v některé z forem uvedených v ustanovení § 10 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud rovněž vysvětlil, proč v případě obviněného B. P. do svého rozsudku přesto převzal původní nepřiléhavé právní posouzení skutku jako organizátorství (§ 10 odst. 1 písm. a/ tr. zák.) shora uvedeného trestného činu. Správně vycházel z toho, že vadu spočívající v použití mírnější právní kvalifikace soudem prvního stupně, nemohl z podnětu odvolání obviněného vzhledem k zákazu reformace in peius (§ 259 odst. 4 tr. ř.) napravit, protože pachatelství (spolupachatelství) je závažnější forma jednání než samotné účastenství na trestném činu (viz též str. 8, 9 rozsudku).

Se zřetelem na výše uvedené důvody proto Nejvyšší soud neshledal, že by dovolatelovy námitky, a to ani v jinak relevantně uplatněné části dovolání, byly v jakémkoliv směru opodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného B. P. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. dubna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler