3 Tdo 183/2013
Datum rozhodnutí: 06.03.2013
Dotčené předpisy: § 259 odst. 4 tr. ř., § 43 odst. 2 tr. zákoník



3 Tdo 183/2013 -54 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. března 2013 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná J. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2012, sp. zn. 4 To 35/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 5/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2012, č. j. 4 T 5/2011-1366, byla obviněná J. J. v bodě I/ a) h) výroku o vině uznána vinnou pokračujícím trestným činem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /), jehož se dopustila tím, že na přesně nezjištěném místě v období nejdříve od 30. 6. 2009 a nejpozději do 5. 3. 2010 jako ředitelka realitní kanceláře R. C. L. organizační složka P., ČR, se sídlem P.-Ž., B., resp. pobočky této realitní kanceláře se sídlem v T., A., okr. T., a zároveň jako osoba s výlučným jednatelským oprávněním za tuto realitní kancelář a současně jako osoba s výlučným dispozičním právem k veškerým bankovním účtům této realitní kanceláře, navzdory tomu, že byla ze strany společnosti Prague Top Estates, s. r. o., se sídlem P., S. (R./M. Czech republic), s níž jako zástupkyně realitní kanceláře R. C. L. organizační složka P., ČR, dne 14. 11. 2007 uzavřela smlouvu o regionální frančíze, předem v souladu s příslušnými směrnicemi a provozním manuálem poskytovatele frančízy řádně poučena o tom, že peněžní prostředky obdržené v souvislosti s prodejem nemovitosti od klientů mají být skládány na depozitní, pro tento účel zřízený bankovní účet, na němž by byly vedeny odděleně od běžných peněžních prostředků této realitní kanceláře, a nikoli na běžný účet předmětné realitní kanceláře, neboť uvedené peněžní prostředky nelze používat k běžnému hospodaření realitní kanceláře, jmenovaná v úmyslu přisvojit si cizí věc nejprve uvedením nesprávného bankovního spojení do textu příslušných smluv peněžní prostředky, jež byly realitní kanceláři R. C. L. organizační složka P., ČR, svěřeny jednotlivými klienty za účelem jejich pozdějšího použití na úhradu kupní ceny prodávaných nemovitostí či daně z převodu nemovitostí, opakovaně nechala zasílat nikoli na depozitní, nýbrž na běžný bankovní účet této realitní kanceláře, načež po bezhotovostním převodu těchto peněžních prostředků z běžného účtu zmíněné realitní kanceláře, kam byly jednotlivými klienty tyto peněžní prostředky poukázány, na jiné bankovní účty či po provedení jejich výběru v hotovosti takto získané peněžní prostředky v rozporu s účelem jejich svěření používala jednak k hrazení běžných výdajů dané realitní kanceláře a jednak pro svou osobní potřebu, v důsledku čehož fyzický stav pokladny a úhrn všech zůstatků bankovních účtů zmíněné realitní kanceláře nejpozději od 3. 12. 2009 neumožňoval průběžné provádění úhrady všech závazků z titulu kupní ceny prodaných nemovitostí a z titulu daně z převodu nemovitosti, k jejichž úhradě jménem svých klientů se předmětná realitní kancelář v rámci uzavřených smluv zavázala a k jejichž úhradě byly této realitní kanceláři potřebné peněžní prostředky ze strany jejích klientů poskytnuty, čímž vlastníkům těchto peněžních prostředků způsobila škodu v úhrnné výši 8,115.945,- Kč,

přičemž dílčí útok pod bodem ad I/ a) spočíval konkrétně v tom, že poté, co dne 5. 5. 2009 jménem realitní kanceláře R. C. L. organizační složka P., ČR, jako zprostředkovatele uzavřela společně s manželi I. Z., a J. Z., jako prodávajícími a manželi N. T. H., a D. D. T., jako kupujícími, kupní smlouvu o prodeji nemovitosti, v níž jako účet pro složení peněžních prostředků svěřených této realitní kanceláři za účelem pozdějšího provedení úhrady daně z převodu nemovitosti jménem prodávajících ve výši 32.000,- Kč uvedla nikoli depozitní, nýbrž běžný účet této realitní kanceláře a poté, co z titulu této kupní smlouvy byly na zmíněný běžný účet dané realitní kanceláře příslušné peněžní prostředky dne 30. 6. 2009 složeny, jmenovaná jako osoba vystupující jménem realitní kanceláře R. C. L. organizační složka P., ČR, přesně nezjištěného dne v období od 30. 6. 2009 do 5. 3. 2010 prostřednictvím bezhotovostních převodů na jiné bankovní účty a hotovostních výběrů používala tyto peněžní prostředky jednak k hrazení běžných výdajů dané realitní kanceláře a jednak pro svou osobní potřebu, aniž by navzdory opakovaným urgencím ze strany prodávajících manželů Z. do současné doby splnila závazek k poukázání oné částky ve výši 32.000,- Kč ve prospěch správce daně ke splnění daňové povinnosti manželů Z. z titulu daně z převodu nemovitosti, a to za situace, kdy v důsledku těchto bezhotovostních převodů a hotovostních výběrů peněžních prostředků svěřených dané realitní kanceláři ze strany jejích klientů fyzický stav pokladny a úhrn zůstatků všech bankovních účtů zmíněné realitní kanceláře nejpozději od 3. 12. 2009 neumožňoval provedení plné úhrady všech plateb, k jejichž provedení jménem klientů se tato realitní kancelář jako zprostředkovatel v rámci uzavřených smluv zavázala a k jejichž úhradě tato realitní kancelář potřebné peněžní prostředky ze strany svých klientů reálně obdržela, v důsledku čehož svým protiprávním jednáním vědomě zmařila účel peněžních prostředků ve výši 32.000,- Kč této realitní kanceláři, a tím manželům I. Z., a J. Z., způsobila škodu ve výši 32.000,- Kč,

V bodě II/ výroku rozsudku byla obviněná uznána vinou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1960 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /), na tom skutkovém základě, že ačkoli byla jako mandatář zajišťující pro obchodní společnost PROLUX Consulting Int., s. r. o.., se sídlem P., V. náměstí, jako mandanta, na podkladě mandátní smlouvy ze dne 3. 5. 2005, výkon zprostředkovatelské činnosti, obeznámena s tím, že podle článku V odstavce 1 této mandátní smlouvy není pro společnost PROLUX Consulting Int., s. r. o., oprávněna přijímat jakékoli finanční částky ani jiné hodnoty, v přesně nezjištěné době od 1. 9. 2007 do 24. 9. 2007 na přesně nezjištěném místě v T., okr. T., v souvislosti se zprostředkováním uzavření kupní smlouvy o prodeji nemovitosti mezi obchodní společností MEHTAP, s. r. o., se sídlem A., N., zastoupenou jednatelem S. C., jako prodávajícím, a fyzickou osobou jménem P. D. T., jako kupujícím prostřednictvím osoby budoucího kupujícího jménem P. D. T., s cílem dosáhnout neoprávněného převodu peněžních prostředků ve prospěch bankovního účtu svého syna D. J., záměrně v pro účely vyhotoveného textu příslušné kupní smlouvy úmyslně uvedla nepravdivé údaje o tom, že část kupní ceny ve výši 500.000,- Kč má být složena na bankovní účet společnosti PROLUX Consulting Int., s. r. o., vedený pod č. u Komerční banky, a. s., v důsledku čehož JUDr. Jaroslav Toman, advokát Advokátní kanceláře se sídlem v T., nám. R., tyto údaje týkající se bankovního spojení pro poukázání části kupní ceny a údaje týkající se právního důvodu tohoto poukázání zahrnul do textu jím zpracovávané kupní smlouvy a smlouvy o úschově a smlouvy příkazní, načež kupující jménem P. D. T. částku ve výši 500.000,- Kč poukázal ve prospěch zmíněného bankovního účtu, aniž by oba věděli, že takto označený účet č. vedený u Komerční banky, a. s., ve skutečnosti není bankovním účtem obchodní společnosti PROLUX Consulting Int., s. r. o., nýbrž že se jedná o bankovní účet D. J., který vzápětí po připsání uvedené částky ve výši 500.000,- Kč uskutečněném dne 25. 9. 2007 na tento bankovní účet zmíněnou částku postupně formou několika hotovostních výběrů vyzvedl a předal své matce J. J., která si následně z této celkové sumy 500.000,- Kč částku ve výši 330.000,- Kč odpovídající 6% provizi obchodní společnosti PROLUX Consulting Int., s. r. o., ponechala pro svou osobní potřebu, a zbylou část ve výši 170.000,- Kč vložila v souladu s uzavřenou kupní smlouvou hotovostním vkladem na bankovní účet prodávajícího, načež za účelem navození dojmu oprávněnosti ponechání si částky 330.000,- Kč dne 25. 11. 2007 svým jménem vystavila fakturu č. vůči obchodní společnosti MEHTAP, s. r. o., jejímž prostřednictvím předmětnou částku ve výši 330.000,- Kč zmíněné obchodní společnosti vyfakturovala jako údajnou smluvně sjednanou odměnu za poskytnuté finanční poradenství, čímž obchodní společnosti PROLUX Consulting Int., s. r. o., způsobila škodu ve výši 330.000,- Kč.

Za výše uvedenou trestnou činnost a dále za trestnou činnost z rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 8 T 116/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 7 To 405/2010, jí byl podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, a to za současného zrušení výroku o trestu odnětí svobody ze shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Tachově, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněná pro výkon trestu odnětí svobody zařazena do věznice s dozorem. Dále jí byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu závislé nebo samostatné výdělečné realitní činnosti a dále ve výkonu závislé nebo samostatně výdělečné činnosti spojené s přijímáním a správou cizích peněžních prostředků v trvání čtyř let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí soud uložil povinnost nahradit škodu jednotlivým v rozsudku vyjmenovaným poškozeným, a to v částkách tam specifikovaných. Poškozeného M. K., odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Na občanskoprávní řízení odkázal zčásti uplatněného nároku na náhradu škody i poškozenou společnost Prolux Consulting Int., s. r. o., a to výrokem podle § 229 odst. 2 tr. ř.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 8. 2012, sp. zn. 4 To 35/2012, jímž je podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených I. Z. a J. Z., Ing. D. Č. a A. Č., P. C. a J. F. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněné za pokračující trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku soudu prvního stupně /bod ad I/ a) h) výroku o vině/ a zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 17 T 182/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 7 To 192/2012, uložil podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající ve výkonu závislé nebo samostatné výdělečné realitní činnosti a dále ve výkonu závislé nebo samostatné výdělečné činnosti spojené s přijímáním a správou cizích peněžních prostředků v trvání pěti let; to vše za současného zrušení výroku o trestu ze shora citovaného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 17 T 182/2011. Zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. z rozsudku soudu prvního stupně (bod II/ výroku o vině) a za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byla obviněná uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 8 T 116/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 7 To 405/2010, soud obviněné uložil podle § 250 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 35 odst. 2 tr. zák., souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem; za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 8 T 116/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 7 To 405/2010, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nárocích poškozených rozhodl nově v rozsahu zrušení výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2. 8. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených částech právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná J. J. následně dovoláním , v němž uplatnila důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku je patrné, že dovolatelka směřovala své námitky jednak proti právnímu posouzení svého jednání popsaného pod bodem ad I/ a) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, dále proti právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem ad II/ výroku o vině tohoto rozsudku a konečně proti výroku odvolacího soudu o trestu. Předně namítla, že skutek ad I/ a) není trestným činem. Poukázala na to, že svěřenou věcí a předmětem útoku v případě trestného činu zpronevěry mohou sice být i peněžní prostředky předané oprávněnou osobou jiné osobě k další dispozici s nimi, ovšem pouze za předpokladu, že tímto způsobem nepřejdou do majetku této osoby a nestanou se jejím příjmem. Pokud vznikne mezi takovými osobami právní vztah vyplývající z uzavřené smlouvy a předmětná finanční částka má povahu sjednané zálohy, je vždy nezbytné zjistit, o jaký typ smlouvy v daném případě jde. V této souvislosti dovolatelka uvedla příklady kupní smlouvy a smlouvy o dílo, aniž by současně blíže osvětlila případnou souvislost takových smluv s její trestnou činností. Zdůraznila, že odvolací soud potvrdil výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně, přestože jinak dospěl k závěru, že v něm formulovaný popis skutku není správný. Navzdory tomu jej nezměnil s odůvodněním, že se nejedná o rozpor skutkových zjištění. Tento procesní postup je ovšem podle názoru dovolatelky v rozporu s ustanovením § 258 tr. ř. a konečně i s právní kvalifikací skutku. V tomto směru odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 11 Tdo 1494/2001 a namítla extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry soudu druhého stupně, potažmo soudu prvního stupně, který zároveň činí předmětem dovolání.

Odvolacím soudem zjištěný skutkový stav shrnula obviněná především tak, že neuzavřela inkriminovanou kupní smlouvu. Strany smlouvy se pak bez jejího vědomí ve smlouvě dohodly, že daň z prodeje nemovitosti bude uhrazena realitní kanceláři R./M. R. c. a v úschově zůstane částka 32.000,- Kč jako záloha na tuto daň. Sama jednala jako zprostředkovatel a vystavila poškozeným manželům Z. fakturu na zálohu na daň, tito ji zaplatili a ona ji toliko včas neuhradila. Takové jednání pak podle přesvědčení dovolatelky není trestným činem zpronevěry. Poškození manželé Z. jí nesvěřili žádnou hodnotu, kterou by zpronevěřila. Jakákoli dohoda o svěření peněz podle ní sjednána nebyla. Toto svěření odvolací soud sice dovodil z obsahu faktury č., která však zní tak, že obviněná vyzývá poškozené k úhradě zálohy daně na určený účet. Dovolatelka se ovšem nikdy nezavázala, že peníze uhrazené manžely Z. podle vystavené faktury použije na úhradu daně. Nebylo sjednáno ani to, že částka 32.000,- Kč se povede odděleně na depozitním účtu realitní kanceláře. Za těchto okolností ji proto nemohla zpronevěřit. Pakliže za Z. nezaplatila daň, potom toliko jako dlužník vůči nim nesplnila svůj závazek. Nedošlo však k situaci, kdy by naložila s peněžními prostředky v rozporu s účelem svěření. Inkriminovaná částka přešla do vlastnictví realitní kanceláře, splynula s jejím ostatním majetkem a mohla být použita jakýmkoli způsobem. Na tom nic nemění ani existující závazek realitní kanceláře za poškozené daň zaplatit.

Ve vztahu k výroku o vině pod bodem ad II/ rozsudku soudu prvního stupně dovolatelka namítla, že popis skutku ve svém celku nezahrnuje takové jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. ve všech znacích jeho skutkové podstaty. Není z něj totiž patrné, z jakého právního důvodu měla firmě PROLUX Consulting Int., s. r. o., vzniknout škoda. Skutková věta výroku rozsudku by totiž musela být formulována tak, aby se z ní dalo zjistit, o jakou právní skutečnost se má opírat závěr, že popsaným jednáním vůbec vznikla škoda, komu a z jakého důvodu.

Při ukládání trestu podle dovolatelky odvolací soud porušil zásadu zákazu reformace in peius uvedenou v § 259 odst. 4 tr. ř. Nevzal v úvahu, že soud prvního stupně jí uložil toliko jeden souhrnný trest za skutky ad I/ II/ výroku o vině a za sbíhající se trestnou činnost ve věci vedené Okresním soudem v Tachově pod sp. zn. 8 T 116/2009. Pokud soud druhého stupně postupoval tak, že jí uložil jeden souhrnný trest za skutek ad II/ a skutek z trestní věci Okresního soudu v Tachově, a druhý souhrnný trest za skutek ad I/ a za sbíhající se jednání stíhané v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 182/2011, odňal jí právo být odsouzena k mírnějšímu souhrnnému trestu. Přitom pominul, že rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ve shora uvedené trestní věci, následně potvrzený Krajským soudem v Brně, jednoznačně porušil ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jí nebyl uložen souhrnný trest, nýbrž nesprávně trest samostatný. Skutek, který byl předmětem řízení před Okresním soudem ve Znojmě, se stal před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně v nyní projednávané trestní věci. Okresní soud ve Znojmě o něm přitom rozhodoval dva dny po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně v nynější trestní věci.

Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 To 35/2012, ze dne 2. 8. 2012, a rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 4 T 5/2011, ze dne 27. 2. 2012, ve všech jejich výrocích, dále aby zrušil podle § 265k odst. 2 tr. ř. další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen státní zástupkyně ).

K námitkám dovolatelky stran právní kvalifikace skutku ad I/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně uvedla, že její argumentace je poněkud zkreslená, pokud jde o rekapitulaci skutkových zjištění a závěry, k nimž měl dospět soud odvolací. Ten totiž výslovně nikde neuvedl, že strany kupní smlouvy se bez vědomí obviněné dohodly, že daň bude uhrazena realitní kanceláři R./M. R. c. a v úschově zůstane částka 32.000,- Kč jako záloha na tuto daň. Nekonstatoval ani, že soud prvního stupně zcela vycházel ze skutkových zjištění, která by neodpovídala provedeným důkazům. Odvolací soud sice poukázal na nepřesnosti napadeného výroku, avšak zároveň konstatoval, že v něm uvedená nepřesná skutková zjištění ve spojení s odůvodněním rozsudku lze považovat za provedeným důkazům odpovídající a tudíž obstojí jako správná. Zdůraznil nutnost zohlednění některých - ať už ve výroku označených či pouze v odůvodnění rozsudku rozvedených - skutkových okolností, z nichž vyplývá pravá povaha závazkového vztahu mezi obviněnou a poškozenými a zejména povaha svěření předmětných finančních prostředků. Pokud bylo odvolacímu soudu vytýkáno, že nezpřesnil výrok, ačkoli jej shledal částečně neodpovídajícím provedeným důkazům, nelze podle státní zástupkyně tuto procesní námitku považovat za relevantní z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za podstatné totiž považuje to, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zjištěné nepřesnosti jasně označil a zároveň poukázal i na ty skutkové okolnosti, které již uvedeny ve výroku ony nepřesnosti zmírňují anebo které v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl již soud prvního stupně. Z nich pak byl dovozován jak vztah obviněné k předmětným finančním prostředkům, tak její úmyslné zavinění ve vztahu k trestněprávně relevantnímu následku. Tvrzení obviněné, že manželé Z. jí nesvěřili žádnou hodnotu, kterou by zpronevěřila, nemá podle státní zástupkyně oporu ve skutkových zjištěních, z nichž soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely. Byť se výslovně nezabývaly určením smlouvy, na základě které poškození svěřili obviněné peníze, nelze pominout, že taková smlouva, na jejímž základě ke svěření peněžních prostředků došlo, byla uzavřena ústně přímo mezi obviněnou a poškozeným I. Z. Za akt uzavření smlouvy lze nepochybně považovat jednání učiněné nejprve se zástupcem realitní kanceláře, který požadoval potvrzení o zaplacení právě částky 32.000,- Kč na odhad a daň z nemovitosti. Přímo před poškozeným pak byla pracovníkem telefonicky kontaktována obviněná, tato hovořila s poškozeným a na základě tohoto telefonátu nechala pracovnici realitní kanceláře vystavit výše uvedenou fakturu nesoucí číslo účtu jako v ostatních případech, v nichž ujednání o zaplacení daně z převodu nemovitosti bylo obsahem kupních smluv. Takovéto jednání lze podle státní zástupkyně podřadit pod tzv. příkazní smlouvu podle § 724 a násl. Občanského zákoníku. Jediným disponentem účtu byla právě obviněná. Z telefonního hovoru a označení faktury bylo zcela nepochybné, že částka, kterou obviněná na účet kanceláře přijala, měla sloužit k úhradě předmětné daně.

K argumentaci dovolatelky stran právního posouzení skutku ad II/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně státní zástupkyně uvedla, že je toliko opakováním námitek uplatněných již v rámci řádného opravného prostředku. Rovněž zde podle ní dovolatelka provedla poměrně zkreslující a neúplný výčet skutkových okolností, nepostihující všechna skutková zjištění, která měly soudy za prokázaná. Tato skutková zjištění státní zástupkyně následně zopakovala s akcentem na obsah mandátní smlouvy uzavřené mezi obviněnou a společností PROLUX Consulting Int., s. r. o., z jejíhož obsahu je nepochybné, že provize za zprostředkování kupní smlouvy ve výši 6 % náležela této společnosti a nikoli obviněné. Pokud je ve výroku konstatováno, že obviněná způsobila obchodní společnosti PROLUX Consulting Int., s. r. o., škodu ve výši 330.000,- Kč, pak je zcela jednoznačně označeno, že škoda vznikla této obchodní společnosti právě tím, že v důsledku uskutečněného podvodného jednání nepřešla částka 330.000,- Kč do jejího majetku, ačkoliv podle smluv, jež jsou ve výroku označeny jako smlouva kupní a smlouva mandátní, se tak stát mělo. V rozsudku formulovaný výrok podle státní zástupkyně nepochybně obstojí, navíc je doplněn skutkovými zjištěními označenými v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na stranách 32, 33, 38 a 39.

K námitce dovolatelky stran porušení zásady zákazu reformace in peius dle § 259 odst. 4 tr. ř. státní zástupkyně předně uvedla, že se jedná o námitku procesní, nespadající pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a neodpovídající ani žádnému jinému důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. Pro úplnost však dodala, že postupem odvolacího soudu naopak došlo k nápravě pochybení jak soudu prvního stupně, tak i Okresního soudu ve Znojmě rozhodujícího v trestní věci sp. zn. 17 T 182/2011. Za podstatné považuje to, že konečný výsledek v podobě délky trestů uložených rozsudkem odvolacího soudu je pro obviněnou podstatně příznivější, než tomu bylo za původní situace, kdy byla odsouzena jednak k trestu odnětí svobody ve výměře pěti a půl roku a trestu zákazu činnosti v trvání čtyř let rozsudkem soudu prvního stupně v této trestní věci a k dalšímu trestu odnětí svobody ve výměře dvou a půl roku a trestu zákazu činnosti v trvání tří let rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ve věci sp. zn. 17 T 182/2011.

S ohledem na shora rekapitulované důvody shledala státní zástupkyně podané dovolání zjevně neopodstatněným, a proto je navrhla odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud České republiky rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněná J. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkoumání napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, nebo jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Taková situace však v předmětné trestní věci nenastala. Namítanou existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé, spatřuje obviněná v tom, že odvolací soud, ačkoli konstatoval zjevné nesprávnosti přímo v popisu skutku v bodě ad I/ a) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tento výrok nezrušil a potvrdil jej jako správný.

Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že popis skutku ve výroku o vině ad I/ a) z rozsudku soudu prvního stupně skutečně obsahoval nepřesné vymezení jednání obviněné, nicméně toto formální pochybení procesní povahy (§ 120 odst. 3 tr. ř.) v žádném případě nemělo vliv na správnost právního posouzení jinak řádně prokázaného skutkového děje, jak na stranách 22 - 24 odůvodnění svého rozsudku podrobně a přesvědčivě rozvedl odvolací soud v rámci rozhodování o podaném řádném opravném prostředku. Jeho argumentaci v tomto směru Nejvyšší soud nemá čeho vytknout a v podrobnostech na ni proto odkazuje. Odvolací soud především dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu nelze pochybovat o tom, že obviněná věděla, že peněžní částka 32.000,- Kč, zaslaná poškozenými na základě faktury vystavené dne 24. 6. 2009 na běžný účet realitní kanceláře, má sloužit přímo k úhradě daně z převodu nemovitosti. Přitom nevycházel - bez dalšího - jenom z toho, že manželé Z., jako prodávající, a manželé N. T. H. a D. D. T., jako kupující, se v kupní smlouvě o prodeji nemovitosti sami mezi sebou a především bez jejího vědomí - jak tvrdí dovolatelka - dohodli, že daň bude uhrazena realitní kanceláři R./M. R. c. a částka 32.000,- Kč zůstane v úschově jako záloha na tuto daň .

Stěžejním dovolacím argumentem obviněné ve vztahu k právní kvalifikaci skutku ad I/ a) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, je ovšem úvaha, že jejím úkolem (resp. úkolem realitní kanceláře) bylo zajistit za poškozené Z. úhradu daně z převodu nemovitosti ve výši 32.000,- Kč; když podle ní se to nemuselo uskutečnit přímo z finančních prostředků, které poškození za tím účelem realitní kanceláři zaslali. Jinými slovy, že nadále trvá závazek realitní kanceláře vůči poškozeným zaplatit za ně daň z převodu nemovitosti. To však podle dovolatelky nelze spojovat se závěrem, že pokud daň nebyla zaplacena, stalo se tak v důsledku jejího jednání zakládajícího znak trestného činu zpronevěry, tzn. v přisvojení si cizí majetkové hodnoty, která jí byla svěřena.

Výše uvedená konstrukce by ovšem předpokládala souběžnou existenci jiného právního titulu, pro který by měly peněžní prostředky ve výši 32.000,- Kč zaslané poškozenými přejít do vlastnictví realitní kanceláře. Dovolatelka sama takový právní titul neoznačila a ani označit nemohla, protože žádný neexistoval. Přisvědčit jí pak nelze ani v názoru, že na její případ lze vztáhnout závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 5 Tdo 1060/2010 a sp. zn. 5 Tdo 405/2010. Je třeba uvést, že v posledně citovaném rozhodnutí se skutečně poukazuje na potřebu přesného stanovení typu smlouvy uzavřené mezi kontrahenty pro posouzení právní otázky, jaký charakter měla převzatá peněžní částka, zda v řešeném případě přešla do vlastnictví obchodní společnosti, která měla dodat motorové vozidlo, či zda byla k ní věcí cizí. Jednoznačný závěr o charakteru smlouvy zde dovolací soud označil za nezbytný pro úvahy o možných trestněprávních důsledcích posuzovaného činu.

V nyní posuzovaném případě se odvolací soud povahou smlouvy, na základě níž došlo ke svěření částky 32.000,- Kč obviněné, blíže nezabýval. V dokazování provedeném před soudem prvního stupně (konkrétně z výpovědi poškozeného I. Z.) však vyplývá, že obviněná poškozenému osobně telefonicky přislíbila, že mu za realitní kancelář zašle fakturu na výše uvedenou částku, kterou pak použije na úhradu daně z převodu nemovitosti. Fakturu poškozený skutečně přijal dne 29. 6. 2009 a proplatil ji formou příkazu k úhradě. Tímto způsobem se obviněná v ústní formě smluvně zavázala, že pro poškozeného vykoná určitou činnost, konkrétně že za něj uhradí daň z převodu nemovitosti na finančním úřadě, což poškozený akceptoval tím, že na jí označený účet zaslal pro tento účel příslušné peněžní prostředky. Číslo účtu přitom bylo shodné jako v případech ostatních dílčích útoků popsaných pod body ad I/ b) h), kde ujednání o zaplacení daně z převodu nemovitosti jinak bylo přímo v obsahu kupních smluv, jejichž uzavření zprostředkovávala realitní kancelář řízená dovolatelkou. Při takových skutkových zjištěních lze plně akceptovat názor vyjadřující se státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství, že mezi obviněnou a poškozeným de facto byla uzavřena smlouva příkazní podle § 724 a násl. Občanského zákoníku, pro kterou zákon nepředepisuje obligatorní písemnou formu a není zde ani zapotřebí, aby jedna ze stran vystavila druhé straně písemné potvrzení o uzavření smlouvy a o jejím obsahu.

Lze tedy uzavřít, že jednání obviněné, jak bylo popsáno ve výroku o vině ad I/ a) rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedeno v jeho odůvodnění, znaky zpronevěry (tj. přisvojení si cizí svěřené věci) vykazuje.

Pokud jde o námitky dovolatelky ve vztahu k právnímu posouzení skutku popsaného v bodě II/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, ty jsou v podstatě pouze opakováním její obhajoby před soudy obou stupňů.

Nezbývá než znovu zopakovat to, co bylo zjištěno a co je jednoznačně vyjádřeno v popisu skutku napadeného výroku, a sice že dovolatelka měla uzavřenu mandátní smlouvu s obchodní společností PROLUX Consulting Int., s. r. o., (dále jen PROLUX ) ze dne 3. 5. 2005. Na jejím podkladě jako mandatář zajišťovala pro mandanta výkon zprostředkovatelské činnosti při koupi a prodeji nemovitostí. Předem byla seznámena s tím, že jako mandatář není oprávněna přijímat pro mandanta jakékoli peněžní prostředky ani jiné hodnoty. Obchody tedy měla uskutečňovat na jeho účet. To však dovolatelka nerespektovala, a jak bylo konstatováno ve skutkové větě, s cílem dosáhnout neoprávněného převodu peněžních prostředků ve prospěch bankovního účtu svého syna uvedla zpracovatele kupní smlouvy o prodeji nemovitosti, uzavřené mezi obchodní společností MEHTAP, s. r. o., jako prodávajícím, a fyzickou osobou jménem P. D. T., jako kupujícím, JUDr. Jaroslava Tomana (a ve svém důsledku i obě strany kupní smlouvy) v omyl o majiteli a čísle účtu, na který měla být a také následně byla poukázána kupujícím částka 500.000,- Kč jako část kupní ceny. Bankovní účet svého syna totiž vydávala za bankovní účet společnosti PROLUX. Z této částky si pak 330.000,- Kč představující 6% provizi pro společnost PROLUX za zprostředkování kupní smlouvy ponechala, když tyto peněžní prostředky převzala od svého syna, který je na její pokyn z vlastního účtu vybral, a použila je pro svou potřebu. Své podvodné jednání se poté pokusila zastřít tím, že vůči společnosti MEHTAP, s. r. o., vystavila fakturu na částku 330.000,- Kč jako údajnou smluvně sjednanou odměnu za poskytnuté finanční poradenství. Jestliže z výroku jasně vyplývá, že obviněná byla v postavení mandatáře zajišťujícího výkon zprostředkovatelské činnosti pro obchodní společnost PROLUX jako mandanta, za situace, kdy uvedená obchodní společnost byla zprostředkovatelem právního vztahu mezi kupujícím a prodávajícím, je nepochybné, že provize za zprostředkování nepatřila obviněné, ale právě uvedené obchodní společnosti . To znamená, že k její škodě se obviněná neoprávněně obohatila, jak bylo správně uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Případná odměna pro obviněnou byla smluvně řešena nezávisle a samostatně od smluvních vztahů vzniklých mezi klienty a zprostředkovatelem společností PROLUX. Toho si byla samozřejmě vědoma, a nemaje dispozičního práva k účtům společnosti PROLUX, záměrně pro účely zaslání části kupní ceny uvedla zpracovateli kupní smlouvy (JUDr. Tomanovi) číslo účtu svého syna. Bez souhlasu společnosti PROLUX a na její úkor si tedy svévolně vyplatila odměnu ve výši celé provize, která této společnosti za zprostředkování výše uvedené kupní smlouvy náležela. O tuto částku pak snížila její majetek a tím jí způsobila škodu.

Tato skutková zjištění, náležitě zachycená v popisu skutku v bodě ad II/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, pak naplňují všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.

Nejvyšší soud nepřisvědčil dovolatelce ani v názoru, že postupem odvolacího soudu při ukládání trestu došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř. Je třeba připomenout, že zákaz změny k horšímu se vztahuje na rozhodnutí v trestním řízení, tzn. že z podnětu opravného prostředku podaného výlučně ve prospěch obviněného nesmí být následně rozhodnuto tak, aby to v konečném důsledku bylo k jeho tíži. Jinými slovy, postavení obviněného je zde zásadně nutno hodnotit v celém rozsahu meritorního rozsudku odvolacího soudu, tedy v konkrétním výsledku řízení (jako celku) a s ním spojeným dopadem na jeho osobu.

Odvolací soud v nyní posuzované věci dovodil pochybení soudu prvního stupně při ukládání trestu, konkrétně v jeho úvaze o vztahu vícečinného souběhu mezi trestným činem ad I/ výroku rozsudku a trestným činem, pro nějž byla obviněná (dovolatelka) odsouzena Okresním soudem v Tachově ve věci vedené pod sp. zn. 8 T 116/2009. Současně byl konfrontován s novou skutečností, a sice že obviněná byla rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 17 T 182/2011(tj. dva dny po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně v této trestní věci), ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 7 To 192/2012, odsouzena za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců se zařazením do věznice s dozorem a dále k trestu zákazu činnosti v trvání tří let, kdy předmět zákazu činnosti byl stejný jako v nyní posuzovaném případě. Jestliže tuto novou skutečnost promítl do svého rozhodnutí tak, že zrušil výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě za čin vícečinně se sbíhající s nyní projednávanou trestnou činností pod bodem I/ výroku rozsudku, je nutno konečný výsledek řízení v podobě délky a počtu uložených trestů vnímat jako pro obviněnou jednoznačně příznivější . Místo jediného a navíc vadně uloženého souhrnného trestu odnětí svobody v délce pěti a půl roku a místo paralelně již pravomocně uloženého trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců (tedy dva a půl roku), který by jinak musela vykonat z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ve věci 17 T 182/2011, byly obviněné odvolacím soudem za všechny sbíhající se trestné činy sice uloženy dva souhrnné tresty, avšak v celkové výměře šesti a půl roku odnětí svobody, namísto původních pěti a půl let vedle dalších třiceti měsíců, tedy v součtu, jenž by činil celkem osm let odnětí svobody. Obdobná situace nastala též ohledně trestů zákazu činnosti.

Bezvýhradně souhlasit s dovolatelkou nelze ani v tom, že Okresní soud ve Znojmě, který v trestní věci sp. zn. 17 T 182/2001, rozhodoval dne 29. 2. 2012, tj. dva dny po vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2012, byl ve skutečnosti nutně tím soudem, který by jí musel ukládat souhrnný trest, protože skutek, o němž rozhodoval, se stal před vyhlášením rozsudku Krajského soudu v Plzni. V této souvislosti lze odkázat na dosud platnou judikaturu, podle níž při ukládání souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. musí být dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu pachatele pravomocný , což se v posuzovaném případě nestalo. Jestliže tento rozsudek ještě nenabyl právní moci, soud rozhodující později zpravidla vyčká s rozhodnutím, až se dřívější rozsudek stane pravomocným (k tomu srov. rozhodnutí ve věci sp. zn. 7 Tz 47/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 27/1971/III tr.). Při aplikaci této (již starší) judikatury je ovšem třeba brát zřetel též na ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř. a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům v řízení. Okresní soud ve Znojmě měl tedy teoreticky skutečně postupovat tak, že by vyčkal, až rozsudek Krajského soudu v Plzni v nyní posuzované věci nabude právní moci. Pokud tak ovšem z nějakého důvodu neučinil (např. proto, že by o souběžně probíhajícím řízení nevěděl) a v důsledku toho uložil trest nesprávně, bylo na Vrchním soudu v Praze (zde soudu odvolacím) rozhodujícím o trestu za celou sbíhající se trestnou činnost později, aby toto pochybení napravil, což také učinil. Svým rozsudkem totiž musel respektovat hmotně právní podmínky pro ukládání trestu za vícečinný souběh trestných činů (§ 43 odst. 2 tr. zákoníku, popř. § 35 odst. 2 tr. zák.).

Protože Nejvyšší soud - s ohledem na důvody jednotlivě rozvedené shora - dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo dovolatelkou vytýkanými vadami podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., rozhodl o jejím dovolání tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. března 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler