3 Tdo 18/2014
Datum rozhodnutí: 26.03.2014
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1 tr. zákoník, § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoník



3 Tdo 18/2014 -35

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o dovolání podaném obviněným P. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 264/2013 ze dne 20. srpna 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 77/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 77/2011 ze dne 16. dubna 2013 byl dovolatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, přičemž jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Naproti tomu byl dovolatel zproštěn podle § 226 písm. c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) obžaloby pro ve výroku přesně popsaný skutek, v němž byl obžalobou spatřován přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal dovolatel.

O odvolání P. S. proti výše citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 4 To 264/2013 ze dne 20. srpna 2013 tak, že podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal P. S. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za odvolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že jednání, které je mu ve skutkové větě přisuzováno, nevykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. V první části svého dovolání poukázal na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. To proto, že některá tvrzení (o vzájemné dohodě mezi ním a odsouzeným N., řešení prodeje členských práv s poškozenými, předložení kupní smlouvy v hotelu G. poškozeným) nevyplývají z provedeného dokazování nebo mu dokonce přímo odporují. V další části svého dovolání uvedl, že je mu kladeno za vinu to, že podepsal smlouvu o převodu členských práv, avšak z písemné kupní smlouvy vyplývá, že kupní cena za převod členských práv k tomuto bytu má být uhrazena na účet společnosti AMON RE, s. r. o., až poté, co dojde k převodu členských práv na bytovém družstvu. Pokud by tedy poškození postupovali podle této smlouvy, nikdy by jim žádné škoda v této výši (550.000,- Kč) nevznikla. Tím není dle jeho přesvědčení dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vzniklou škodou. To, že poškozený Mgr. A. Š. zaplatil částku 900.000,- Kč odsouzenému N. hned po podpisu smlouvy, bylo zcela v režii odsouzeného N., když takto na věc nahlížel i soud prvního stupně ve svých předchozích rozhodnutích. Vyjádřil tedy přesvědčení, že pokud poškození zaplatili odsouzenému N. částku v celkové výši 1.095.000,- Kč, nečinili tak na základě textu kupní smlouvy a na základě jednání dovolatele. V následující části dovolání dovolatel uvedl, že napadené rozhodnutí je v rozporu se stávající judikaturou. To proto, že trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv. Ke vzniku škody došlo především v důsledku neopatrného, lehkovážného a nelogického jednání samotných poškozených. V poslední části dovolání poukázal na porušení ustanovení § 263 odst. 1 tr. ř. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že odvolací soud nemůže měnit skutkové závěry soudu prvního stupně a nesmí soudu prvního stupně udělovat závazné pokyny, jak má provedené důkazy hodnotit. Na závěr ještě dovolatel vyjádřil přesvědčení, že usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 364/2012 ze dne 18. 9. 2012 bylo vydáno v rozporu se zákonem, když soud nařídil veřejné zasedání, avšak následně rozhodl v zasedání neveřejném, které se navíc časově krylo se zasedáním veřejným. Ze shora uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR podle § 265k odst. 1 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, č. j. 4 To 264/2013, zrušil podle § 265 l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že nelze přehlédnout, že podstata převážné části námitek dovolatele je víceméně totožná s jeho dosavadní obhajobou, kterou uplatňoval jak v rámci řízení před nalézacím soudem, tak v řádném opravném prostředku. Zásadní námitky dovolatele vyjádřené v jeho dovolání nepokrytě směřují proti správnosti skutkových zjištění, na nichž je vybudováno rozhodnutí soudu v této věci. To ostatně dovolatel nikterak nezastírá, pouze své odlišné stanovisko k hodnocení důkazů prezentuje jako vadu rozhodnutí spočívající v tzv. extrémním nesouladu. Ovšem tato zvláštní kategorie vad postihujících pravomocné meritorní rozhodnutí v trestní věci zahrnuje pouze nejzávažnější nedostatky v procesu dokazování, vytváření skutkových závěrů a jejich právní posouzení, které spočívají v protismyslném výkladu provedených důkazů, zcela nelogickém začlenění informací získaných z těchto důkazů do komplexu ostatních důkazů, opomenutí zásadně významného důkazu či naopak podstatný skutkový závěr, který nemá oporu v žádném z provedených důkazů, čili takové vady, jež by v důsledku mohly vést k zásadní a nepřijatelné deformaci skutkových zjištění a právních závěrů, jež by takto vadné rozhodnutí stavěly zcela mimo meze zákonu odpovídajících soudních rozhodnutí. Žádnou takovou konkrétní vadu dovolatel napadenému rozhodnutí nevytýká a ve skutečnosti jen brojí proti způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy. Takové výhrady však uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají. Dle vyjádření státního zástupce nelze přisvědčit ani námitce, že se dovolatel nemohl v rozsudku popsaným jednáním dopustit zločinu podvodu, protože pouze podepsal smlouvu o převodu práv k předmětnému bytu, přičemž kdyby se poškození chovali podle této smlouvy, nevznikla by jim žádná škoda, a částku za převod bytu nezaplatili na základě jednání dovolatele. To proto, že dovolatel pouze nedůvodně limituje svou účast na skutkovém ději výlučně na podpis dotyčné smlouvy, odhlíží však zejména od všeho, co tomuto právnímu úkonu předcházelo, a významu svého byť leckdy mlčenlivého podílu na budování podvodné konstrukce směřující k prodeji bytu , k nimž ani jemu, ani spoluobviněnému N., ani společnosti Amon Re, s. r. o., nenáleželo žádné dispoziční oprávnění. Dovolatel svými námitkami sotva může překlenout spolehlivě prokázanou podvodnou hru na strýčka a synovce a JUDr. N. a svou významnou účast na ní. Bez jeho aktivního podílu jako fiktivního disponenta s právy k předmětnému bytu by totiž nebylo možné spáchat podvod v té podobě, jak je popsána ve výroku rozsudku. Tato poměrně sofistikovaná konstrukce rovněž vyvrací důvodnost argumentace dovolatele, že poškození neprojevili v dané situaci nezbytnou míru opatrnosti a měli by nést sami důsledky svého jednání. Vyjádřil přesvědčení, že je nepochybné, že obviněný se společně s obviněným N. dopustili ryze kriminálního jednání, za něž byli po právu trestně postiženi, a naprosto se nejedná o nějaké napravování neopatrnosti poškozených užitím trestní represe proti druhému účastníkovi soukromoprávního vztahu. Dovolatel ostatně nebyl pravým účastníkem tohoto soukromoprávního vztahu, protože takovou způsobilost druhé straně pouze lživě předstíral. Důvodná není dle státního zástupce ani výhrada, že odvolací soud diktoval soudu prvního stupně, jakým způsobem má hodnotit provedené důkazy. Soud druhého stupně pouze zcela oprávněně vytkl městskému soudu jistou jednostrannost v náhledu na komplex důkazů a nedocenění určitých aspektů podstatných důkazů. To, že nalézací soud přejal do svého finálního rozhodnutí pasáž z předešlého rozhodnutí odvolacího soudu, na tomto konstatování ničeho nemění. Zcela nesprávný je argument, že soud druhého stupně v rozporu s § 263 odst. 7 tr. ř. změnil skutková zjištění soudu prvního stupně, neboť již z formy napadeného rozhodnutí (usnesení) je patrno, že odvolací soud nepřikročil k žádné změně v popisu skutku (respektive těch detailních skutkových zjištění, jež jsou vyjádřena v důvodech rozhodnutí). Pokud dovolatel vznáší námitky proti procesním náležitostem rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2012, sp. zn. 4 To 364/2012, jde dle státního zástupce o argument zcela mimo rozměr dovolání, neboť se týká jiného rozhodnutí odvolacího soudu, než proti kterému toto dovolání směřuje, přičemž toto rozhodnutí nevyhovuje požadavkům § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací námitky tedy nelze akceptovat a státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné, přičemž bylo do jisté míry podáno z jiných důvodů, než jsou upraveny v § 265b tr. ř. Navrhl dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Z hlediska předmětného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že prostřednictvím většiny námitek dovolatel de facto brojí proti skutkovému stavu tak, jak byl zjištěn soudy dosud činnými ve věci a proti způsobu, jakým hodnotily důkazy ve věci provedené s tím, že předkládá dovolacímu soudu vlastní hodnocení takovýchto důkazů a vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje. Takové námitky však nelze podřadit nejen pod deklarovaný dovolací důvod hmotněprávní povahy, ale ani pod žádný další ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. Soudy pečlivě a jasně objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé (ve věci provedené) důkazy hodnotily, když vycházely zejména z výpovědi poškozených manželů Š., svědků B., svědka B., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a řady listinných důkazů týkajících se převodu členských práv k předmětnému bytu.

Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího a pokud by dovolatel uplatnil toliko tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

S jistou mírou tolerance by pod deklarovaný dovolací důvod bylo možno podřadit námitky z druhé části podaného dovolání, jejichž prostřednictvím dovolatel namítl, že jeho jednání popsané ve skutkové větě nenaplňuje všechny znaky trestného činu podvodu, když je mu kladeno za vinu pouze to, že podepsal smlouvu o převodu předmětného bytu s tím, že pokud by poškození postupovali v souladu s touto smlouvou, žádná škoda by jim nevznikla. Nutno podotknout, že i tuto námitku však dovolatel uplatňuje na základě jiného skutkového děje, než ke kterému dospěly obecné soudy. Ty totiž na základě svědeckých výpovědí učinily závěr, že role dovolatele v celém případu byla bezpochyby větší a bez jeho přičinění by bylo možno celý podvod jen těžko provést, když před poškozenými vystupoval jako jednatel realitní společnosti, která má oprávnění předmětný podíl na členských právech prodat, ačkoli si musel být vědom toho, že žádné takové oprávnění nemá, že manželé B. byt prodávat nechtějí, přesto o tom poškozené Š. ujišťoval. Bez takového jeho (aktivního) vystupování v dané věci by nebylo možno trestnou činnost v této podobě spáchat.

Opodstatnění nelze přiznat ani jeho námitce týkající rozporu napadeného rozhodnutí se stávající judikaturou, neboť trestní represe vůči jednomu z účastníků občanskoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv. Předně je třeba souhlasit se státním zástupcem, že dovolatel nebyl ani pravým účastníkem soukromoprávního vztahu, když tuto skutečnost pouze poškozeným lživě předstíral. Také skutečnost, že nyní již odsouzený N. vylákal od poškozených manželů Š. pod lživými záminkami částku v celkové výši 1.095.000,- Kč, nemá vliv na posouzení, že to byl právě dovolatel, kdo mu velkou mírou na základě jejich vzájemné spolupráce při přesvědčování poškozených o možnosti koupi členských práv k předmětnému bytu umožnil tuto částku z poškozených vylákat, když je mu také právem kladeno za vinu to, že jiného obohatil tím, že jiného uvedl v omyl. Není sporu o tom, že částka byla z poškozených manželů Š. vylákána jako záloha a v souvislosti s koupí předmětného bytu dovolatel věděl o tom, že nemá žádné oprávnění tento byt prodávat a o tom, že jej manželé B. ani prodávat nechtějí, přičemž jednal (s podvodným úmyslem) s nyní již odsouzeným N. ve vzájemné shodě. Je zjevné, že jejich jednání překročilo meze soukromého práva a naplňuje všechny znaky trestného jednání označené v trestním zákoně, a proto bylo namístě na ně reagovat prostředky trestní represe.

Konečně, co se týká jeho námitek procesního charakteru, že došlo k porušení ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. a týkající se protiprávnosti odvolacího řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 To 364/2012 ze dne 18. 9. 2012, v tomto případě je zjevné, že se jedná o námitky procesního charakteru, které neodpovídají hmotně právní povaze deklarovaného dovolacího důvodu. Lze k nim však ve stručnosti (jako obiter dictum) uvést, že k porušení § 263 odst. 7 tr. ř. nedošlo, neboť již ze samotné formy rozhodnutí odvolacího soudu (tedy usnesení) je zřejmé, že odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně žádným způsobem neměnil a nepřikročil ani ke změně popisu předmětného skutku, pouze soudu prvního stupně vytkl jednostrannost hodnocení (soudem prvního stupně) provedených důkazů na základě odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch dovolatele.

Naopak lze s dovolatelem souhlasit, že jednání u odvolacího soudu dne 18. 9. 2012 skutečně neproběhlo v souladu se zákonem. Dovolací soud netuší, z jakých příčin zvolil odvolací soud postup, kdy v 8.41 hod. odročil veřejné zasedání o projednání odvolání státního zástupce a následně nelogicky na neveřejném zasedání, které mělo dle protokolu být započato v 8.40 hod., o odvolání rozhodl a rozsudek zrušil. Takovýto postup je dozajista protizákonný, avšak současně je třeba uvést, že toto rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. 9. 2012 není rozhodnutím, které je napadené tímto dovoláním a dovolání proti němu ani není přípustné a Nejvyšší soud by tak nebyl ani ze zákona oprávněn takovéto rozhodnutí (v rámci dovolacího řízení) jakkoli sanovat. Nicméně dovolací soud má za to, že i přes tento nezákonný postup odvolacího soudu právo dovolatele na spravedlivý proces v konečném důsledku porušeno nebylo, neboť odvolací soud sám nerozhodoval, nýbrž věc vrátil do stadia řízení před soudem prvního stupně, kde již dovolatel mohl spolehlivě užít všech prostředků ke své obhajobě.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka