3 Tdo 1782/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku



3 Tdo 1782/2016 -23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovolání podaném P. Ch. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 5 To 366/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 25/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 14 T 25/2016, byl P. Ch. uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti šesti měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.

V předmětné věci podal P. Ch. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 5 To 366/2016, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal P. Ch. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný P. Ch. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Předně podotkl, že již soud prvního stupně se s provedenými důkazy nedokázal vypořádat jednotlivě, ani ve vzájemných souvislostech, přičemž mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními je přítomen extrémní rozpor. Obsah provedených důkazů nebyl dostatečně vyhodnocen, skutkový stav byl zjišťován pouze povrchně a rozhodnutí soudů prvního ani druhého stupně nebyla náležitě odůvodněna. Soud druhého stupně dle obviněného nadto ani náležitě neobjasnil, proč nepřistoupil na obhajobou navrhované doplnění dokazování provedením vyšetřovacího pokusu a vypracováním znaleckého posudku. Obviněný dále v podrobnostech poukázal, že ve výpovědi poškozeného strážníka L. Š. byly přítomny vážné rozpory stran předmětného incidentu, kdy na něj měl obviněný najíždět automobilem, přičemž daná výpověď byla v rozporu s výpovědí svědkyně J. Š. a svým způsobem rovněž s výpovědí svědkyně A. Š. B. Obviněný v tomto ohledu opětovně předestřel vlastní pohled na celou událost, že to měl být strážník L. Š., který začal protiprávně poškozovat automobil obviněného (a tím rovněž ohrožovat ve voze přítomné spolujezdkyně) a ten se proto snažil z místa odjet. Při lékařském vyšetření strážníka L. Š. nadto ani nebyly zjištěny traumatické změny, které by odpovídaly průběhu incidentu, který měl být v řízení před soudy prokázán. Pokud přitom v projednávané věci vyvstaly pochybnosti, měly být vyloženy ve prospěch obviněného, nikoli naopak. Na základě skutkových zjištění tudíž nelze dospět k závěru, že by obviněný použil pohybujícího se automobilu jako prostředku násilného působení na výkon pravomoci úřední osoby, či pro její výkon. V tomto ohledu poukázal na absentující úmyslnou formu zavinění. Soudy rovněž měly důsledněji zvažovat možnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe, tedy zda se nejednalo spíše o přestupek, nežli o trestný čin. Soudům dále vytkl, že při svém rozhodování braly v potaz jeho trestní minulost, v čemž spatřoval narušení nestrannosti a nezaujatosti soudů vůči jeho osobě. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, než bude rozhodnuto o podaném dovolání.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 2. 1. 2017 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to zejména s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakož i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak nikoli každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud pečlivě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, a přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva.

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí L. Š., J. Š. a A. Š. B., či charakter zranění strážníka L. Š.) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely, a to přestože odůvodnění usnesení soudu druhého stupně bylo poměrně stručné, jak podotýkal obviněný. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti dále připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). V tomto je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

Pokud dále obviněný namítal existenci tzv. opomenutých důkazů (nepřistoupení na provedení vyšetřovacího pokusu a vypracování znaleckého posudku), tak k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Soud druhého stupně jasně a logicky uvedl, proč shledal navrhované důkazy jako nadbytečné. Podstatné je přitom zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. opomenutého důkazu je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud tedy byl zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když tato svá rozhodnutí náležitě odůvodnily.

Stran namítané absence obligatorních znaků předmětné skutkové podstaty, zejména pak subjektivní stránky, lze toliko ve stručnosti poukázat, že i v tomto ohledu obviněný de facto namítal nesprávně vyhodnocený proces dokazování. Právě na základě učiněných skutkových zjištění nebylo pochyb, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (v podrobnostech viz zejména str. 7 rozsudku soudu prvního stupně).

K námitkám, že soudy dostatečně nevyhodnotily možnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, je namístě připomenout, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, tak stát nemůže rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního práva). Princip ultima ratio v tomto ohledu nelze uplatňovat natolik široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či majetku. Nejvyšší soud, mj. s přihlédnutím ke svému stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, v projednávané trestní věci neshledal takové okolnosti, na základě kterých by bylo možné uvažovat nad menší závažností jednání obviněného.

Obviněnému sice lze přisvědčit v tom, že soudy jsou povinny postupovat vůči obviněným nestranně, a nic v jejich postupu nesmí naznačovat, že předjímají výsledek řízení na základě negativního hodnocení jejich osoby, což by se týkalo i situací, kdy soudy budou vyvozovat skutkové závěry (mj.) ze skutečností souvisejících s povahovými rysy obviněných, které pro posouzení určité skutkové otázky nemají žádný význam, tedy např. znevěrohodnění výpovědí obviněných poukazem na jejich předchozí trestnou činnost (jak ostatně předestřel Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, na který obviněný v podaném dovolání odkazoval). Případná trestní minulost obviněného by měla být brána v potaz až při stanovení druhu a výměry trestu. S výše uvedeným by tedy kolidovala ta část odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, kde soud zhodnotil obhajobu obviněného jako účelovou, a to s ohledem na jeho trestní minulost. Přesto však Nejvyššímu soudu nezbývá než poukázat, že soud prvního stupně nevycházel pouze z těchto okolností, nýbrž zejména bral v potaz ve věci provedené důkazy. A právě s ohledem na provedené důkazy, hodnocené jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, mohl soud uzavřít, že obhajobu obviněného považuje za účelovou, nikoli tedy s pouhým odkazem na dosavadní život obviněného, včetně jeho (uvažované) kriminální minulosti.

S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 1. 2017

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu