3 Tdo 178/2017
Datum rozhodnutí: 01.03.2017
Dotčené předpisy: § 147 odst. 1 tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 34 odst. 2 tr. zákoníku, § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



3 Tdo 178/2017 -26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 3. 2017 o dovolání obviněného J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 5 To 334/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 92/2015, takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění :

Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 5 T 92/2015, byl obviněný J. B. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:

v přesně nezjištěný den v době od října 2010 do 12. 5. 2011 během rekonstrukce v rodinném domě č. ve S., okr. Ch., jako odborný pracovník firmy J. B. izolatérství, montáž, údržba a rekonstrukce elektrických zařízení, instalatérství a topenářství, provedl uchycení závěsného bojleru o obsahu 200 l tak, že zvolil hmoždinky, které nesplňovaly doporučené zatížení v tahu a smyku a nedostatečně ukotvil hmoždinky ve zdi, v důsledku čehož dne 24. 2. 2014 došlo k samovolnému uvolnění bojleru, jeho vytržení ze zdiva a pádu na pravou polovinu těla J. P., který pod bojlerem pokládal dlažbu, a utrpěl tak otevřenou zlomeninu a vymknutí pravého hlezna, zlomeninu bodcového výběžku pravé loketní kosti, pohmoždění pravého lokte a zápěstí a tržně zhmožděnou ránu pravé ruky s následným léčením přesně nezjištěné délky.

Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený J. P. a poškozená VZP ČR odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 5 T 92/2015, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 5 To 334/2016, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 5 To 334/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného došlo k zásadnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu prvního a druhého stupně. Dovolatel namítá, že nemůže souhlasit s důkazy provedenými soudem prvního stupně a jejich hodnocením, když skutkový stav si protiřečí s provedeným dokazováním a má přímý dopad na otázku viny, tedy hmotněprávní stránku věci. Obviněný uvádí, že si je vědom, že skutkové námitky nezakládají žádný dovolací důvod, ovšem tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu když obviněný zároveň poukazuje na nálezy Ústavního soudu tuto problematiku řešící (např. III. ÚS 150/93, II. ÚS 213/2000). Podle obviněného se v předmětné věci jedná o takovou situaci, když soudy nerespektovaly důkazy v jeho prospěch (opomenuté důkazy) a extenzivně prováděly výklad v jeho neprospěch. Vyjadřuje přesvědčení, že z obvyklého běhu věcí je velmi zajímavou shodou náhod, že k uvolnění bojleru došlo v době, kdy poškozený pod bojlerem činil pracovní činnost. Domnívá se, že pokud by nebyl bojler ukotven řádně, tak by to v předchozím období vyšlo najevo. Poukazuje na svoji obhajobu, že v domě v meziobdobí od montování kotle probíhala rekonstrukce, tak lze se zdravým rozumem předpokládat, že bojler musel být sundán. V takovém případě nemůže vůbec nést žádnou odpovědnost. Současně poukazuje na výpovědi svědků a na rozpornost jejich výpovědí ohledně toho, zda probíhala v domě nějaká rekonstrukce či nikoliv (viz výpověď poškozeného, svědka L. B., L. Š.). Odkazuje i na pořízenou fotodokumentaci, ze které podle jeho názoru vyplývá, že muselo dojít k rekonstrukci technické místnosti před spadnutím bojleru. Dále poukazuje na výpověď znalce, který připustil, že otřesy při opravě venkovní silnice mohly mít na uchycení bojleru vliv. I vyjádření tohoto znalce ho vyviňuje. Namítá, že znalec místo neviděl, pracoval pouze s částmi, které mu předložila Policie ČR, jenž je dostala od poškozeného. Takový postup není procesně správný, on se dostal do pozice osoby vydané na milost tvrzení poškozeného. Dovolatel také namítá, že stavění promlčecí doby od okamžiku účinku (způsobení zranění) na daný případ nedopadá. Podle jeho názoru počátek průběhového děje nastal v říjnu 2010, kdy již mohlo dojít k účinkům. Současně obviněný poukazuje na zásadu in dubio pro reo a vyjadřuje přesvědčení, že měl být obžaloby zproštěn, neboť provedené důkazy jsou zcela nedostatečné.

V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2016, č. j. 5 To 334/2016-246, zrušil a podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí obsahově na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 27. 1. 2017 uvádí, že obviněný v rámci dovolání toliko opakuje námitky, které uplatňoval po celou dobu probíhajícího trestního řízení a kterými se soudy prvního a druhého stupně zabývaly. Lze souhlasit se závěry soudu druhého stupně ohledně příčiny spadnutí předmětného bojleru a ohledně otázky promlčení. Proto považuje uplatněné námitky za zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že soudy nezohlednily všechny provedené důkazy ve svém rozhodnutí, přičemž namítá, že došlo k rekonstrukci domu, při které musel být bojler sundán. Dále vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména znalecký posudek Ing. Antonína Čerňanského. Namítá otázku promlčení a zásadu in dubio pro reo.

Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že zvolené námitky je možno částečně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se námitku týkající se otázky promlčení, když se jedná o posuzování jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Ohledně další argumentace obviněného je třeba uvést, že se sice formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Vznesené námitky totiž zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů (výpovědi svědků a znaleckého posudku) a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť se jedná o námitky procesněprávní povahy směřující především proti způsobu vyhodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Tyto námitky, nezakládají-li závěr o extrémním nesouladu obsahu provedených důkazů se skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými (což není případ posuzovaný), nenaplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení § 125 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 6-7 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., kdy i rozvedl své závěry z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání (str. 6-8 rozhodnutí), a které jsou v podstatě totožné s argumentací použitou v podaném dovolání. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že v případě, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné [blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.

Bez ohledu na shora naznačené závěry, že uplatněná argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že soud prvního stupně se řádně vypořádal s obhajobou obviněného, který v podstatě nepopírá, že předmětný bojler namontoval, ale vyjadřuje přesvědčení, že s bojlerem po jeho namontování někdo manipuloval. Uvedený soud k objasnění otázky manipulace s předmětným bojlerem poté, co byl namontován obviněným a k otázce příčiny samovolného uvolnění bojleru provedl rozsáhlé dokazování, kdy k věci vyslechnul řadu svědků, vyslechnul i zpracovatele znaleckého posudku z oboru inženýrská činnost a provedl listinné důkazy. Je nutno zdůraznit, že soud provedl nejen důkazy navrhované v podané obžalobě, ale i důkazy, jejichž provedení navrhoval obviněný, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Své závěry i řádně a náležitým způsobem odůvodnil, takže dostál ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Soud druhého stupně se s rozhodnutím soudu prvního stupně, jak již bylo naznačeno, ztotožnil, přičemž i odůvodnil, z jakých důvodů nepovažuje za potřebné dokazování doplnit o opakování důkazů, které byly provedeny před soudem prvního stupně (viz č. l. 6 rozhodnutí). Proto lze z pohledu zvolené argumentace obviněného uvést, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržely ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.).

Jestliže obviněný namítá, že soudy všechny provedené důkazy ve svých rozhodnutích nezohlednily, aniž by tuto námitku blíže specifikoval, tedy výslovně neuvádí, který důkaz soudy opomenuly, kdy pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů, je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí poukazuje na všechny důkazy, které ve věci provedl a tyto hodnotí, byť přímo explicitně nehodnotí výpověď svědka L. B. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ovšem vyplývá, že obhajobu obviněného má za vyvrácenou výpověďmi dalších svědků, znaleckým posudkem a listinnými důkazy, takže je nepochybné, že výpověď svědka L. B. nepovažoval za věrohodnou z pohledu ostatních provedených důkazů. Tento jistý nedostatek napravil následně soud druhého stupně, který na základě odvolání obviněného a z pohledu jeho námitek výslovně uvedl, že výpověď svědka L. B. nelze považovat za věrohodnou, neboť jeho výpověď je v rozporu s dalšími důkazy (tvrzení ohledně sádrokartonu v technické místnosti, délka šroubů a jejich údajné chemické ukotvení). K tvrzení obviněného ohledně údajné podivné shody náhod spočívající v tom, že bojler se uvolnil v době, kdy pod ním poškozený pracoval, je třeba uvést, že tato argumentace je zcela bezpředmětná. Pokud obviněný dále poukazuje na další provedené důkazy, je třeba uvést, že se jedná opětovně o polemiku obviněného s hodnocením důkazů, když obviněný jednak vytrhuje určité části výpovědí svědků z kontextu (např. svědkyně Š., která se jen vyjadřovala k otázce úprav v technické místnosti, nikoliv jiných částech domu), důkazy nehodnotí v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., když v podstatě prezentuje jen svoji verzi události (že musela probíhat před uvolněním rekonstrukce, a že bojler musel někdo v rámci rekonstrukce sundat), vše s vyústěním v závěru, že příčinou uvolnění bojleru byla manipulace s bojlerem v rámci rekonstrukce technické místnosti, která ovšem nebyla na základě provedeného dokazování prokázána. V dané souvislosti je třeba ještě uvést, že pokud obviněný poukazuje na pořízenou fotodokumentaci, tak z této je toliko zřejmé, že fotky na č. l. 52 byly pořízené po události, kdy není zřejmé přesné datum jejich pořízení, kdy nelze přehlédnout, že z výpovědí svědků je zřejmé, že po uvolnění bojleru byl následně i odstraněn sprchovací kout (svědkyně Š., kdy svědek J. H. výslovně uvedl, že musel odstranit po nehodě zídku, aby zde dělníci mohli provést opravu).

Obecně lze v souvislosti s námitkami obviněného, které se vztahují ke skutkovým zjištěním, a jenž nenaplňují zvolený dovolací důvod, uvést, že nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že závěr o vině je založen toliko na závěrech znaleckého posudku Ing. Antonína Čerňanského. Toto tvrzení je zavádějící a neodpovídá důkazní situaci, když závěry znalce podporují i výpovědi svědků, kteří na místě byli bezprostředně po události, a kteří vypověděli, že podle nich bylo ukotvení bojleru špatné a nedostatečné (viz výpověď svědků V. T. a L. G.). V tomto směru nelze pominout skutečnost, že v případě těchto svědků se jedná o osoby, které mají určité odborné znalosti v oboru umísťování a upevňování bojlerů z hlediska své pracovní činnosti, když se jednalo o pracovníky firmy K., která prováděla opravu předmětného bojleru. Námitka obviněného, že znalec na místě činu nebyl přítomen, je bezpředmětná, když v době vyhotovování znaleckého posudku byla technická místnost již opravena a přestavěna.

Rovněž v případě argumentace tzv. opomenutých důkazů obviněný žádnou právně relevantní argumentaci neuvádí. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné k naznačené problematice uvést následující. Ústavní soudu v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno .

Obecně platí, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, jak již bylo naznačeno, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

Byť, jak již bylo naznačeno, obviněný žádnou právně relevantní argumentaci neuvedl, lze uvést, že ze spisového materiálu je zřejmé, že obviněný v rámci podaného odvolání navrhoval, aby k věci byli opětovně vyslechnutí svědci L. Š., L. B. a J. B. Soud druhého stupně ovšem odůvodnil, z jakých důvodů nepovažuje jejich opětovné výslechy za potřebné, když zdůraznil, že obviněnému byla dána možnost těmto svědkům klást otázky (z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že obviněný měl i možnost se k jejich výpovědím vyjádřit). Z tohoto pohledu se nejedná o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

Ohledně argumentace obviněného, jenž naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo je nutno uvést následující. Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. V dané věci obviněný porušení zásady in dubio pro reo dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterým vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z jeho verze skutkového děje. Jedná se tedy opětovně o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Obviněný dále namítá otázku promlčení. Jak již bylo naznačeno, uvedenou námitku lze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný se domnívá, že promlčecí doba začala běžet od okamžiku vadného osazení bojleru, tedy podle jeho názoru od října 2010. V podstatě stejnou námitku obviněný již uplatnil před soudem druhého stupně, přičemž tento se jí zabýval a vypořádal se s ní (viz str. 5-6 rozhodnutí). Přesto k této námitce považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Promlčecí doba začíná běžet zásadně od okamžiku, kdy pachatel ukončil jednání, které je znakem objektivní stránky příslušné skutkové podstaty trestného činu, o promlčení jehož trestní odpovědnosti jde, bez ohledu na to, kdy nastal nebo měl nastat následek; to ovšem platí jen u trestných činů, u kterých není účinek znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty. U trestných činů, jejichž zákonným znakem je účinek, a to popřípadě i v podobě účinku jako znaku kvalifikované skutkové podstaty, tj. těžšího následku, začíná běh promlčecí doby až poté, co již nastal takový účinek. Účinkem se rozumí změna na hmotném předmětu útoku, např. v podobě konkrétní újmy na zdraví, škody na cizím majetku, poškození věci. Účinek zpravidla bezprostředně časově navazuje na jednání pachatele, někdy však může být mezi jednáním pachatele a účinkem i značný časový odstup. I v těchto případech začíná běžet promlčecí doba od vzniku účinku, nikoli již od okamžiku, kdy pachatel ukončil jednání. (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 464). Výše uvedené pravidlo je uvedeno v § 34 odst. 2 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že jedním ze znaků přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku je následek, resp. účinek, tj. v posuzovaném případě konkrétní vliv opomenutí obviněného na zdravotní stav poškozeného, je třeba mít zato, že v daném případě tento následek nastal až dnem 24. 2. 2014. Následující den začala běžet promlčecí doba. Protože promlčecí doba činí podle § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku 3 léta, tak promlčecí doba dosud neuplynula a k promlčení nemohlo dojít. Proto lze mít zato, že obviněný sice uplatnil předmětnou námitku relevantním způsobem, ovšem tato je zjevně neopodstatněná.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. 3. 2017
JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu


Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová