3 Tdo 177/2017
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Dotčené předpisy: § 220 odst. 1 tr. ř.



3 Tdo 177/2017 -24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 2. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného D. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2016, č. j. 4 To 93/2015-1096, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 67/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .


Odůvodnění:

V rámci rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 1. 2015, č. j. 1 T 67/2014-925, v trestní věci obviněných S. Š. a D. Š. byl obviněný D. Š. uznán vinným v bodě ad 1) výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009) na skutkovém základě, že společně se S. Š. po předcházející vzájemné dohodě v přesně nezjištěné době od 11. 2. 2008 ve F. s odběrným místem elektrické energie, kdy odběratelkou byla S. Š., vědomě a záměrně s cílem odcizit elektrickou energii, nechali odstranit provozní plomby z elektroměru zn. LANDYS & GYR, typ MM2600xf3, výrobního čísla, který byl umístěn v rozvaděči na fasádě domu, následně po odstranění cejchovních plomb přetočili či nechali přetočit číselníky elektroměrů tak, aby tyto vykazovaly nižší spotřebu, následně odstraněné cejchovní plomby nechali nahradit či nahradili falsifikáty a provozní plomby byly umístěny zpět a takto si přisvojili v období od 11. 2. 2008 do 3. 3. 2009 elektrickou energii, čímž způsobili společnosti ČEZ Distribuce, a. s., Děčín, IČ:24729035, škodu ve výši nejméně 249.688 Kč ,

v bodě ad 2) výroku o vině přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na skutkovém základě, že v přesně nezjištěné době od 11. 2. 2008 v F. v prodejně potravin s odběrným místem elektrické energie, kdy odběratelkou byla S. Š., jejíž trestní stíhání bylo z důvodu promlčení zastaveno, vědomě a záměrně s cílem odcizit elektrickou energii, nechal odstranit provozní plomby z elektroměru zn. MPE-I, typ 7AA5041, výrobního čísla, který byl umístěn v rozvaděči na fasádě tohoto rodinného domu, následně po odstranění cejchovních plomb přetočil či nechal přetočit číselníky elektroměrů tak, aby tyto vykazovaly nižší spotřebu, následně odstraněné cejchovní plomby a provozní plomby byly umístěny zpět a takto si přisvojil v období od 11. 2. 2008 do 3. 3. 2009 elektrickou energii, čímž způsobil společnosti ČEZ Distribuce, a. s., Děčín, IČ:24729035, škodu ve výši nejméně 40.000 Kč ,

a v bodě ad 3) výroku o vině přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku na skutkovém základě, že v přesně nezjištěné době od 31. 8. 2010 v O.-H., na ul. O. při provozování řeznictví s odběrným místem elektrické energie, kdy odběratelelem byl D. Š., vědomě a záměrně s cílem odcizit elektrickou energii, nechal odstranit provozní plomby z krytu svorkovnice elektroměru zn. ENERMET, typ TK420iNNs, výrobního čísla, který byl umístěn v rozvaděči uvnitř vedlejšího objektu a který byl uzamknut vlastním zámkem D. Š., poté nechal odstranit či odstranil cejchovní plomby, poté došlo k přetočení číselníku elektroměru tak, aby vykazoval nižší spotřebu, odstraněné cejchovní plomby byly nahrazeny na fasádě tohoto rodinného domu, následně po odstranění cejchovních plomb přetočil či nechal přetočit číselníky elektroměrů tak, aby tyto vykazovaly nižší spotřebu, následně odstraněné cejchovní plomby a provozní plomby byly umístěny zpět na původní místo a takto si přisvojil v období od 31. 8. 2010 do 11. 1. 2011 elektrickou energii, čímž způsobil společnosti ČEZ Distribuce, a. s., Děčín, IČ:24729035, škodu ve výši nejméně 108.574 Kč .

Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Proti předmětnému rozsudku podali obviněný D. Š. i spoluobviněná S. Š. odvolání, o nichž jako soud druhého stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 5. 2015, č. j. 4 To 93/2015-983, tak, že z jejich podnětu podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem ad 1) a výroku o trestech (ad I.). Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného za skutky ad 2) a 3), ohledně kterých ponechal napadený rozsudek nezměněn, nově odsoudil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců ( ad II/ ). Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně, aby v ní učinil nové rozhodnutí (ad III).

Výrok ad II/ citovaného rozsudku odvolacího soudu napadl následně obviněný D. Š. mimořádným opravným prostředkem dovoláním , z jehož podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1496/2015, podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek soudu druhého stupně zrušil ve výroku pod bodem ad II/, podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí dospěl k závěru, že obecné soudy nesprávně posoudily hmotněprávní otázku výše škody , kterou měl obviněný způsobit skutky popsanými v bodech ad 2) a 3) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, a v důsledku tohoto vadného postupu dospěly i k jejich nesprávné právní kvalifikaci jako přečinů podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (skutek ad 2/) a podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (skutek ad 3/). Dovolateli přisvědčil v názoru, že při stanovení výše škody způsobené trestným činem, je-li škoda jedním ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu nebo tzv. těžším následkem odůvodňujícím použití vyšší trestní sazby, je nutno vycházet z kritérií obsažených v ustanovení § 137 tr. zákoníku a mezi nimi pak primárně z obvyklé ceny věci, která byla předmětem útoku v době a místě činu, když uvedené kritérium směřuje ke stanovení skutečné (reálně způsobené) škody. Této povinnosti soudy obou stupňů nedostály, když výši způsobené škody u skutků ad 2) a 3) stanovily formou výpočtu podle § 14 odst. 2 až 4 vyhlášky č. 51/2006 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2011, který je ovšem stanoven pouze fiktivně, ve prospěch dodavatele elektrické energie a má ryze sankční charakter, neboť mnohonásobně převyšuje skutečný odběr elektrické energie a její reálnou spotřebu. Citovaná ustanovení vyhlášky soud prvního stupně při rozhodování o vině obviněného bez dalšího aplikoval, aniž by zároveň respektoval právní stanovisko Ústavního soudu k této problematice, vyjádřené v usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13, a dále například v nálezu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15. Podle něj je vždy zapotřebí, aby obecné soudy při svém rozhodování zohlednily specifické okolnosti konkrétního případu tak, aby se zjištěná škoda blížila co nejvíce škodě skutečné, a za tím účelem jsou pak povinny použít takové důkazní prostředky, jimiž lze výši skutečné škody prokázat, nebo se jí alespoň v maximální míře přiblížit. V uvedených souvislostech Ústavní soud nabídl obecným soudům možnost vzít při určení výše škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie v úvahu předchozí historii spotřeby na příslušném odběrném místě, pokud je tato k dispozici, nebo výši škody vyčíslenou znaleckým posudkem apod. Zároveň se opakovaně poměrně skepticky vyjádřil k praktické využitelnosti výpočtu podle vyhlášky č. 51/2006 Sb., a poukázal na zjevná úskalí jeho mechanického využívání. Odvolací soud zjevnou vadu v postupu soudu prvního stupně neodstranil a nenapravil, ač tak v rámci provedeného přezkumu učinit měl. Zároveň nijak nereagoval na výtku obviněného, že od konečného výpočtu škody bylo nutno odečíst sumu, kterou zaplatil za odebranou elektřinu v rozhodném období v pravidelných měsíčních zálohách. Nejvyšší soud mu proto uložil, aby se znovu a důsledněji vypořádal se všemi odvolacími námitkami obviněného a své skutkové závěry a na ně navazující právní posouzení ve svém novém rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. znovu, tentokrát především se zaměřením na otázku výše škody způsobené vytýkaným jednáním obviněného, náležitě (tj. podrobněji a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem) vyložil a odůvodnil.

Krajský soud v Ostravě poté znovu rozhodl o odvolání obviněného D. Š. rozsudkem ze dne 24. 6. 2016, č. j. 4 To 93/2015-1096, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod body ad 2) a 3) a ve výroku o trestu (bod I/). Za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. pak obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. 3 ZT 150/2013, pro skutky, v nichž byl spatřován přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (bod II/2,3).

Odvolací soud zdůvodnil výše uvedené rozhodnutí tím, že vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud, postupoval ve smyslu § 105 odst. 1 tr. ř. a opatřením ze dne 6. 5. 2016 za účelem vypracování znaleckého posudku přibral znalce z oboru ekonomika a energetika, odvětví ceny a odhady nákladů a cen v oblasti energetiky a vytápění, Libora Máchu. Ze závěrů znaleckého posudku, ústně stvrzených při výpovědi znalce v rámci veřejného zasedání, vyplynulo, že znalec se při výpočtu výše škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie za stíhaná období řídil metodikou propočtu spotřebované elektřiny podle jejích předcházejících ročních spotřeb. Ve vztahu k odběrnému místu F. (skutek ad 2/) pak dospěl k tomu podstatnému závěru, že při zohlednění zaplacených záloh za platby elektřiny by se výsledné vyúčtování za sledované období pohybovalo již na aktivní úrovni přeplatku odběratele, v daném případě pak ve výši 2.089 Kč, vycházeje přitom z historie spotřeby v daném odběrním místě v době od roku 2005 do roku 2016, čímž ověřil skutečnost, že i po instalaci nového elektroměru v roce 2011 jsou spotřeby zcela minimální. Co se pak týká odběrního místa řeznictví O.-H., znalec zjistil, že z historie spotřeb elektrické energie ve stíhaném období od 31. 8. 2010 do 11. 1. 2011 k neoprávněnému odběru elektrické energie nedošlo. Současně ve svém posudku konstatoval, že podle zcela shodného hlediska výpočtu dospěl k závěru, že v důsledku neoprávněného odběru elektrické energie za období od 15. 6. 2006 do 31. 8. 2010, tj. za 1.671 dnů, činí při násobku denním průměrem 78,1 kWh/den a odpočtu naměřené spotřeby výše neoprávněného odběru 44.705 kWh krát cena odchylky, což představuje škodu ve výši 298.393 Kč.

V návaznosti na tom odvolací soud dospěl k závěru, že po doplnění dokazování v intencích pokynů Nejvyššího soudu obsažených v usnesení ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1496/2015, nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byl obviněný stíhán. Provedeným dokazováním totiž nebylo zjištěno, že by v časovém úseku, jak byl v obžalobě vymezen u skutků ad 2) a 3), naplňovalo jednání obviněného znaky objektivní stránky skutkových podstat žalovaných trestných činů. Ve stíhaném období v důsledku jeho počínání nedošlo na straně společnosti ČEZ Distribuce, a. s., ke zmenšení majetku. Obviněného proto obžaloby zprostil s poukazem na zásadu zachování totožnosti skutků, které je soud oprávněn na základě podané obžaloby projednat, a dále s poukazem na zásadu zákazu reformace in peius.

Tento rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl obviněný D. Š. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že v přesně nezjištěné době od 31. 8. 2010 v O.-H., na ul. O. při provozování řeznictví s odběrným místem elektrické energie, kdy odběratelem byl D. Š., vědomě a záměrně s cílem odcizit elektrickou energii, nechal odstranit provozní plomby z krytu svorkovnice elektroměru zn. ENERMET, typ TK420iNNs, výrobního čísla, který byl umístěn v rozvaděči uvnitř vedlejšího objektu a který byl uzamknut vlastním zámkem D. Š., poté nechal odstranit či odstranil cejchovní plomby, poté došlo k přetočení číselníku elektroměru tak, aby vykazoval nižší spotřebu, odstraněné cejchovní plomby byly nahrazeny na fasádě tohoto rodinného domu, následně po odstranění cejchovních plomb přetočil či nechal přetočit číselníky elektroměrů tak, aby tyto vykazovaly nižší spotřebu, následně odstraněné cejchovní plomby a provozní plomby byly umístěny zpět na původní místo a takto si přisvojil v období od 31. 8. 2010 do 11. 1. 2011 elektrickou energii, čímž způsobil společnosti ČEZ Distribuce, a. s., Děčín, IČ:24729035, škodu ve výši nejméně 108.574 Kč , v němž byl spatřován přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (bod II/3 výroku), napadl následně dovoláním nejvyšší státní zástupce. Učinil tak v neprospěch obviněného D. Š. a z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupce (dovolatel) namítl, že pokud z výsledků provedeného dokazování, podložených závěry znalce, vyplynulo zjištění, že ve sledovaném období od 31. 8. 2010 do 11. 1. 2011 k neoprávněnému odběru elektřiny na označeném odběrném místě řeznictví O.-H. vůbec nedošlo, ale že o takovém protiprávním jednání na tomtéž odběrném místě a v důsledku týchž skutečností (odstranění plomby jističe, přetočení) lze hovořit pouze ve vztahu k předcházejícímu období od 15. 6. 2006 do 31. 8. 2010, ve kterém byla způsobena škoda ve výši 298.393 Kč, pak je zřejmé, že ke zcela shodnému jednání obviněného došlo v časovém úseku bezprostředně předcházejícím období vymezenému v obžalobě a že následek způsobený tímto jednáním je v podstatě rovněž shodný. Uvedený dílčí rozdíl ve skutkových okolnostech, tj. jiné časové období, v němž ve skutečnosti podle závěrů znalce z oboru ekonomika a energetika, odvětví ceny a odhady nákladů a cen v oblasti energetiky a vytápění, Libora Máchy, probíhal neoprávněný odběr elektřiny, rozhodně důvod pro právní závěr odvolacího soudu o chybějící totožnosti skutku nezakládal. Tento svůj názor dovolatel opřel o soudní judikaturu, podle níž požadavek zakotvený v § 220 odst. 1 tr. ř. neznamená, že by při zachování totožnosti skutku muselo jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována také tehdy, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z toho je třeba mj. dovodit, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek. Takovými okolnostmi, jež mohou oproti podané obžalobě v řízení před soudem doznat změn, aniž by tím došlo k porušení totožnosti skutku, jsou podle názoru dovolatele i vymezení časového období stíhaného skutku a výše škody, která jím byla způsobena. Právní závěr odvolacího soudu, který zaujal k předmětnému skutku ad 3) obžaloby, tak vychází z vadného způsobu vyhodnocení uvedené procesní zásady. Z toho podle dovolatele vyplývá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že se nově zjištěné skutkové okolnosti nevztahují k jednání obviněného, pro které byl postaven před soud, a naproti tomu jednání, pro které na něj byla podána obžaloba, se ve smyslu § 226 písm. a) tr. ř. nestalo. Z a stavu reálně existující totožnosti skutku, pro který byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby zproštěn, a skutku v jeho upřesněné podobě, jak vyplynula z výsledků dokazování provedeného před soudem druhého stupně, by pak podle dovolatele případnému novému řízení o témže skutku, specifikovaném jiným časovým obdobím a jinou výší škody, bránila překážka rei iudicate. Za procesního stavu věci, který svým rozhodnutím vyvolal odvolací soud, by muselo dojít k zastavení trestního stíhání obviněného pro jeho nepřípustnost z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.; tedy, jinak řečeno, trestná činnost obviněného by již nemohla být postižena.

Dovolatel je zároveň přesvědčen, že nápravě tvrzené nesprávnosti právního posouzení zmíněného skutku (bod 3/ obžaloby) prostřednictvím dovolání nebrání ani odvolacím soudem zmiňovaná překážka zákazu reformationis in peius, neboť ta je v posuzovaném případě použitelná pouze v dílčím rozsahu skutkových okolností jednání obviněného. Zákaz změny k horšímu sice v daném případě vyplynul především ze způsobu rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1496/2015), jímž bylo předchozí pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného a v novém řízení tak nemohlo dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.), ovšem způsob, jakým si odvolací soud použití uvedené procesní překážky v souvislosti s posouzením trestní odpovědnosti obviněného ve vztahu k předmětnému skutku vyložil, podle dovolatele rozhodně nelze spojovat s právní úvahou, odůvodňující v daném případě aplikovaný postup podle § 226 písm. a) tr. ř. Při důsledném respektu k zákazu reformationis in peius totiž sice obviněného D. Š. v rámci opětovného odvolacího přezkumu nebylo možno uznat vinným předmětným skutkem v aktuálně zjištěném širším rozsahu škodlivého následku ve výši 298.393 Kč, ale mohl být vysloven výrok o jeho vině toliko ve spojení se škodlivým následkem do výše 108.574 Kč, jak byl původně zjištěn soudem prvního stupně. K takovému postupu byly splněny veškeré procesní a především hmotněprávní podmínky.

Nejvyšší státní zástupce připustil, že si je vědom rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který námitky vůči porušení zásady totožnosti skutku jakožto zásady procesní nepovažuje z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní. Poukázal však zároveň na právní závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, podle nějž se ani dovolací řízení nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu a nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. S ohledem na to dovodil, že z podnětu shora rekapitulovaných námitek dovolací přezkum v dané trestní věci provést lze. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podanému dovolání vyhověl a na jeho podkladě 1) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 4 To 93/2015, a to v bodě II/3, a současně zrušil i případná rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, 2) dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a 3) aby v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyšší soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému (doručeno dne 25. 1. 2017) a jeho obhájci (doručeno dne 11. 10. 2016). Do zahájení neveřejného zasedání však Nejvyšší soud neobdržel vyjádření obviněného k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozsudku soudu druhého stupně, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní námitky, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva; nikoli tedy v porušení procesních předpisů . V mezích zmíněného dovolacího důvodu lze tedy v zásadě namítat pouze skutečnost, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným, a dále tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Předmětný výklad vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a p okud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na shora uvedená výkladová východiska je zřejmé, že podstatou dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce je procesní výtka chybného posouzení otázky zachování totožnosti skutku, resp. zásady obžalovací (srov. § 2 odst. 8 tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř.), což mělo v konečném důsledku vést k vadnému zprošťujícímu výroku stran inkriminovaného skutku obviněného, popsaného v bodě ad 3). Pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však takovou námitku podřadit nelze .

Uvedený závěr Nejvyšší soud opírá o svoji dlouhodobou rozhodovací praxi, na níž ani v posuzovaném případě nemá důvod čehokoli měnit (k tomu viz nejen dovolatelem citovaná usnesení ve věcech sp. zn. 6 Tdo 454/2016, nebo sp. zn. 4 Tdo 1303/2015, ale též usnesení ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 474/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2010 tr., a dále např. usnesení ve věcech sp. zn. 8 Tdo 587/2012, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, sp. zn. 6 Tdo 1265/2014, sp. zn. 7 Tdo 1588/2014, sp. zn. 8 Tdo 187/2015, sp. zn. 6 Tdo 231/2016, aj.). V daném kontextu pak není od věci připomenout, že stejné stanovisko jak je patrno z odůvodnění několika vyjmenovaných rozhodnutí zastává ve svých vyjádřeních k dovoláním obviněných i samotné Nejvyšší státní zastupitelství.

Ze shora uvedeného obecného pravidla Nejvyšší soud někdy připouští výjimku, ovšem činí tak výhradně při zjištění, že v dovolání tvrzené porušení zásady obžalovací mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. Jedině tehdy lze takové námitce přiznat zásadní hmotněprávní dopad (viz např. usnesení ve věci sp. zn. 3 Tdo 1071/2010). V projednávané trestní věci tomu tak ovšem není . Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem po sporném výkladu otázky zachování totožnosti skutku zprostil obviněného D. Š. podané obžaloby výrokem podle § 226 písm. a) tr. ř. , když dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byl stíhán (míněno skutky popsané v obžalobě pod body 2/ a 3/). Nevyslovil tedy žádný bezprostředně navazující hmotněprávní závěr, např. že žalované skutky nejsou trestným činem (srov. § 226 písm. b/ tr. ř.).

Na tomto místě Nejvyšší soud jako obiter dictum poznamenává, že kategorické tvrzení dovolatele, podle nějž rozhodnutí soudu druhého stupně do budoucna představuje z pohledu možného vyvození trestní odpovědnosti obviněného za neoprávněný odběr elektrické energie v období předcházejícím datu 31. 8. 2010 překážku rei iudicatae, je třeba považovat za závěr minimálně předčasný. Ten by bylo možno učinit až po náležitém zjištění, jaký byl vlastně modus operandi údajného neoprávněného odběru elektřiny obviněným v období od 15. 6. 2006 do 30. 8. 2010, o němž ve znaleckém posudku a při výpovědi ve veřejném zasedání hovořil přibraný znalec Libor Mácha; tj. na jakém principu technicky vzato měl tento neoprávněný odběr v inkriminovaném období ve skutečnosti probíhat a jakým (podvodným) způsobem měl tedy obviněný dosahovat vlastního obohacení na úkor majetku společnosti ČEZ Distribuce, a. s. Teprve poté by bylo možno spolehlivě posoudit, zda jeho jednání mělo povahu trvajícího trestného činu (udržování vyvolaného protiprávního stavu), kdy by o dalším trestním stíhání skutečně nebylo možno uvažovat z důvodu nepřípustnosti podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., nebo povahu pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku (např. jednotlivé zásahy do elektroměru zapečetěného po autorizovaných revizích či opravách nebo v obdobích mezi nimi), kdy zproštění obžaloby obviněného pro jeden dílčí útok (skutek) vedení trestního stíhání pro jiný dílčí útok nebrání (srov. § 11 odst. 2 tr. ř.).

Otázkou správnosti interpretace dalšího procesního pravidla odvolacím soudem, a sice zásady zákazu reformationis in peius podle § 259 ods. 4 tr. ř., se Nejvyšší soud již nezabýval. S přihlédnutím k výše rozvedeným důvodům to pokládal za nadbytečné, zvláště pak při zjištění, že odůvodnění napadeného rozsudku v tomto směru žádný hlubší, natož pak očividně nesprávný výklad, evidentně neobsahuje.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože v posuzované věci dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu