3 Tdo 174/2017
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 174/2017-102

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 3 To 72/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 4/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 52 T 4/2015, byl obviněný Ing. M. M. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 226 písm. b) trestního řádu byl zproštěn obžaloby pro další skutky, neboť ty nejsou trestným činem. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu, § 229 odst. 2 trestního řádu a § 229 odst. 3 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 3 To 72/2016 , jímž z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce částečně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně tří poškozených a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, obviněného odsoudil podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních korporací v trvání pěti roků. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu současně rozhodl o jeho povinnosti nahradit uvedeným poškozeným náhradu škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako zločin podvodu pro absenci subjektivní stránky a dále že existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Poukázal na to, že se společníkem a jednatelem společnosti stal v době, kdy již měla závazky v řádech nejméně desítek milionů korun. Pokud by činnost společnosti ukončil v té době, bylo by přibližně stejné množství poškozených. Veškeré jeho kroky a záměry vedly k ozdravení společnosti, byl přesvědčen, že se ji podaří postavit na nohy. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by prostředky získané od zákazníků byly použity na jiné aktivity či závazky, které by nesouvisely s výrobou oken. Soudy v této souvislosti zcela opomenuly důkaz účetní závěrkou a daňovým přiznáním za rok 2011. Za situace, kdy ještě v roce 2011 společnost vyrobila a dodala okna za téměř 67 mil. Kč, nelze dovozovat závěr dovolatele kohokoliv podvést či snad mít vědomost o tom, že společnost nebude schopna dostát svým závazkům. Subjektivní stránka trestného činu podvodu je podle soudů obou stupňů vázána k okamžiku 1. 1. 2011, kdy měla nastat vědomost dovolatele o úpadku obou společností. Proti tomu obviněný namítl, že se jednalo o velké společnosti s obratem ve výši stovek milionů korun, mající mnoho zaměstnanců, mnoho účetních a statisíce účetních operací, kdy k objektivnímu zjištění stavu obou společností předchází inventura majetku, skladových zásob apod. K datu 1. 1. 2011 tak nebylo reálně možné, aby měl informace, zda je společnost v úpadku či nikoliv. Jakmile se později skutečný stav společnosti dozvěděl, přestal zálohy vybírat a podal insolvenční návrh. Odvolacímu soudu obviněný vytknul, že v podstatě nekriticky přejal či se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a zcela pominul bez reakce jeho odvolací námitky.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 3 To 72/2016, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 52 T 4/2015, podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitky obviněného se opíraly převážně o jeho vlastní skutková hodnocení, při kterých pominul některá nehodící se skutková zjištění. Pokud obviněný zdůrazňoval svůj úmysl zachránit podnikání formy, pominul existenci nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. V takovém případě totiž není způsobení trestněprávně relevantního následku přímým cílem pachatele, neboť ten sleduje cíl jiný. Eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně může být pachateli i nepříjemná, pachatel však ví, že v důsledku jeho jednání může stejně tak namísto zamýšleného výsledku nastat následek uvedený v trestním zákoně. Ohledně vědomosti o špatné ekonomické situaci dotčených společností státní zástupce poukázal na okolnost, že obviněný byl dlouholetým účetním skupiny a měl nadstandardní přístup ke všem ekonomickým a zejména účetním dokladům, ze kterých jako erudovaný ekonom, jehož erudice se blížila erudici znalce, byl schopen dovodit závěry o celkové ekonomické situaci společnosti. V případě dílčího skutku pod bodem 1) navíc ze skutkových zjištění vyplývá, že stav úpadku byl patrný již z účetní závěrky za rok 2009 sestavené k datu 23. 3. 2010, kterou obviněný sám zpracovával. Ke srozumění obviněného s nesplněním závazků státní zástupce uvedl, že podle závěrů nalézacího soudu pokračoval obviněný ve sjednávání smluv i přesto, že se finanční situace společnosti neustále zhoršovala, postupně se zastavovala výroba, propouštěla se řada zaměstnanců a většina hlavních dodavatelů přestala společnosti dodávat díly či polotovary nezbytné k výrobě sjednaných děl. Závěrem poukázal státní zástupce i na skutečnost, že společnost v drtivé většině případů ani nezačala plnit svoje závazky ze smluv o dílo sjednaných v roce 2011, což podle něj dokresluje existenci od počátku existujícího podvodného úmyslu na straně dovolatele.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

V replice k vyjádření obviněný uvedl, že státní zástupce nadhodnotil jeho erudici a současně pominul skutečnost, že jeho informace o výsledcích společnosti vycházely z účetní závěrky za rok 2009, kdy společnost byla v kladných číslech. Účetnictví slovenské společnosti bylo zpracováváno externě. Obviněný dále poukázal na to, že hlavní dodavatel okenních profilů byl nahrazen dodavateli novými a snižování počtu pracovníků bylo logické vzhledem ke klesajícímu počtu zakázek. Obviněný rovněž nesouhlasí s tím, že by zatajil špatnou finanční situaci společnosti, když poslední objektivně známý stav byl uveřejněn v obchodním rejstříku. V roce 2011 pak bylo vyrobeno a dodáno oken za 67 mil. Kč. Závěrem obviněný zopakoval, že činil pouze kroky k záchraně společnosti, a takové jednání proto nemůže naplňovat znak zavinění u zločinu podvodu.

Obviněný Ing. M. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Poukaz dovolatele na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudů proto nemá své opodstatnění.

Pokud jde o námitku obviněného spočívající v absenci subjektivní stránky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, jedná se o námitku z hlediska uplatněného důvodu dovolání relevantní. Je ovšem třeba zdůraznit, že argumentace dovolatele byla založena především na zpochybňování soudy přijatých skutkových závěrů a opakovala výhrady užité již v předchozím řízení, s nimiž se nalézací a odvolací soud náležitě vypořádaly. Na příslušné pasáže jejich rozhodnutí lze přitom plně odkázat. Podle skutkových zjištění soudů je obviněný odborně erudovaný ekonom, který jako dlouholetý vedoucí účetní a později statutární zástupce společností Euro-J. ČR a Euro J. SK měl nadstandardní přístup ke všem ekonomickým a účetním dokladům a byl velmi dobře obeznámen s velmi špatnou ekonomickou situací společností, která nedávala do budoucna žádnou naději na zlepšení. Společnost Euro J. SK byla v úpadku ve formě předlužení i insolvence již od 1. 1. 2010 a nejpozději v prosinci roku 2010 musel obviněný seznat úpadek i u společnosti Euro-J. ČR a musel vědět, že společnost od začátku roku 2011 nebude schopna dostát svým závazkům vůči svým zákazníkům. Přesto jako statutární zástupce společností prostřednictvím zaměstnanců dál s poškozenými uzavíral smlouvy o dílo, ačkoliv si byl vědom, že smlouvy nebudou ze strany společností splněny. Tyto okolnosti zcela opravňovaly k závěru o naplnění vědomostní i volní složky zavinění minimálně ve formě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Na tom nemůže nic změnit ani poukaz obviněného, že byl veden snahou zachránit společnost Euro-J. ČR. Své kroky totiž činil na úkor zákazníků obou společností, aniž by současně mohl počítat s konkrétními reálně podloženými okolnostmi, které by mohly zabránit vzniku jejich škody. Z těchto důvodů nebylo možné dovolateli přisvědčit.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 22. 3. 2017

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu