3 Tdo 174/2007
Datum rozhodnutí: 28.02.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 174/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2007 o dovolání podaném obviněným L. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 2 To 51/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 9/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 10 T 9/06, byl obviněný L. J. uznán vinným pokračujícím trestným činem znásilnění ve stadiu pokusu podle § 8 tr. zák. k § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v tom, že ad 1) kolem půlnoci z 1. 6. na 2. 6. 2005, zezadu plnou svou vahou nečekaně skočil na poškozenou Z. S., srazil ji tak na chodník, opakovaně ji udeřil do obličeje, následně ji dovlekl do blízkého křoví, kde za dalšího použití násilí v podobě úderů rukou do obličeje a přes prosby, aby tak nečinil, proti její vůli vykonal na ní soulož až do svého vyvrcholení a poté jí z kabelky, která poškozené při napadení spadla na zem, odcizil finanční hotovost ve výši 2.500,- Kč, uvedeným jednáním způsobil poškozené četná zranění, a to rozsáhlé krevní podlitiny v okolí obou očí (tzv. brýlový hematom) a na levé tváři, tržné rány na horním rtu vlevo, oděrky na pravé tváři, vznik možné drobné zlomeniny levé očnice, oděrky na levé paži s omezenou hybností paže, které si vyžádalo odborné lékařské ošetření s následnou pracovní neschopností trvající od 2. 6. 2005 do 25. 6. 2005 , a dále ad 2) dne 7. 6. 2005 v době kolem 20.00 hod. v suterénní místnosti bufetu u stanice metra, přistoupil k E. B., která ležela na posteli, chytil ji jednou rukou za obě její ruce, loktem druhé ruky ji přimáčkl do rohu postele, začal ji fackovat a dožadoval se orálního sexu, poté požadoval anální sex, který poškozená odmítla, následně poškozené stáhl kalhotky a donutil ji nátlakem a bitím k nechráněnému pohlavnímu styku s výronem spermatu do pochvy, přičemž poškozené způsobil krevní výron pod pravým okem, otok a zarudnutí horního rtu, krevní výrony na pravém rameni, krevní výrony na vnitřní straně stehna, oděrky na zevní ploše pravého kolene a pravého hlezna se stopami omítky a krevní výrony v tříslech , a tohoto jednání se dopustil, ačkoli byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 10. 1998, sp. zn. 2 T 97/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 7 To 492/98, odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zák. a byl mu mimo ochranného léčení protialkoholního ve formě ambulantní uložen i nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 8. 9. 2003, přičemž propuštěn na svobodu byl po vykonání dalšího trestu odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 8. 1993, sp. zn. 2 T 69/93, dne 25. 12. 2004. Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 241 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák., § 37a tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. odsouzen ke společnému úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce jedenácti let. Podle § 37a tr. zák. byl zrušen výrok o vině pokračujícím trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., spáchaným zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 42 odst. 1 tr. zák. , jakož i výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 2 T 251/2005 ze dne 12. 4. 2006. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 72 odst. 2, odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické, zahrnující protialkoholní komponentu, v ústavní formě. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené zdravotní pojišťovně , částku 3.187,- Kč.

O odvoláních, které proti předmětnému rozsudku podal obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 2 To 51/2006, jímž obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 31. 8. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal na znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. a zdůraznil, že rozhodující je, aby úmysl pachatele skutečně směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák. Na takový úmysl lze podle dovolatele usuzovat na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku došlo. To znamená, že pachatel si musí zcela záměrně a cílevědomě počínat tak, aby způsobil zamýšlený následek, nebo jeho vznik musí předpokládat alespoň jako možný. Úmysl u pokusu trestného činu musí tedy zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. V uvedené souvislosti vyslovil dovolatel přesvědčení, že tato vůle u něj nemohla být dána, a to především s ohledem na zjištění znalce z odvětví zdravotnictví, oboru psychiatrie, který konstatoval podstatné snížení jeho ovládací schopnosti. Dovolatelův útok byl za těchto okolností výsledkem jeho momentálního selhání, které bylo vyvoláno psychickou poruchou. Přitom znalec navíc uvedl, že obviněný (dovolatel) nemohl vznik předmětné poruchy nijak ovlivnit. Podle dovolatele jeho úmysl způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví přitom zpochybňuje i okolnost, že se na útok předem nepřipravoval, jednal nepromyšleně a reagoval spontánně na okamžitou situaci. Právě z těchto hledisek měl být podle názoru dovolatele posuzován jeho úmysl, zejména možnost, zda skutečně chtěl způsobit závažnější následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozené, resp. do jaké míry byl s takovým následkem srozuměn. Dovolatelův úmysl totiž směřoval pouze k vykonání soulože, avšak jeho duševním stavem byla výrazně ovlivněna jeho vůle ve vztahu ke způsobení závažnějšího následku jako nezbytného předpokladu pokusu výše uvedeného trestného činu. Lze proto dovodit, že míra dovolatelova zavinění odvíjející se od jeho podstatně snížených ovládacích schopností v době činu měla za následek, že nebyla naplněna subjektivní stránka pokusu trestného činu, pro který byl uznán vinným, přestože některé znaky tzv. objektivní stránky pokusu byly jinak prokázány.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak obviněný poukázal na to, že odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl jeho důvodně podaný řádný opravný prostředek (odvolání), přestože rozhodnutí soudu prvního stupně bylo s ohledem na výše uvedené důvody zatíženo vadami předpokládanými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozhodnutím odvolacího soudu byl proto založen též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

S poukazem na všechny výše uvedené skutečnosti obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 2 To 51/2006, zrušil a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 10 T 9/2006 , jako rozhodnutí vydané ve vadném řízení předcházejícím.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který především uvedl, že otázkou subjektivní stránky, tj. úmyslu obviněného způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, se zevrubně zabýval již soud prvního stupně (str. 6 rozsudku). Státní zástupce současně poukázal na to, že soud na základě provedeného dokazování zjistil a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil konkrétní skutkové okolnosti, které závěr o úmyslném zavinění obviněného i ve vztahu k možnému způsobení těžké újmy na zdraví dostatečně odůvodňují. V posuzovaném případě se jednalo o nečekané napadení chodkyně tím způsobem, že jí obviněný plnou vahou skočil na záda a srazil ji na chodník, kde ji opakovaně bil do hlavy a poté odvlekl z chodníku do křoví. Pro subtilní poškozenou to byl nečekaný útok, jemuž se prakticky neměla možnost bránit, a bylo jen otázkou náhody, že nedopadla plnou vahou na tvrdý chodník přímo nechráněným obličejem. Státní zástupce dále poukázal na závěry příslušného znalce, ze kterých vyplynulo, že v důsledku inkriminovaného útoku mohlo dojít ke zhmoždění mozku, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou či poranění očního bulbu. Ve vztahu k intenzitě vykonaného násilí není bez významu ani skutečnost, že si dovolatel musel být navíc z minulosti vědom zvláštností své psychiky a problémů, do nichž se dostává pod vlivem alkoholu. Ani podstatnému snížení ovládacích schopností v době činu není proto možno přikládat přemrštěný význam. Soud navíc tento aspekt posléze promítl do výroku o trestu. Podle státního zástupce lze za výše popsaných skutkových okolností dovodit nejméně vztah nepřímého úmyslu obviněného (dovolatele) k možné těžké újmě na zdraví poškozené. Dovolatelovy námitky směřující proti právnímu posouzení skutku tak nelze považovat za důvodné. Státní zástupce současně připomenul, že v rozhodnutí soudů se nacházejí některé formální nepřesnosti, které však z hlediska vytýkaného právního posouzení skutku nemají žádný negativní dopad. Navíc nejsou odstranitelné cestou dovolání. Své vyjádření proto státní zástupce uzavřel tak, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem.

Obviněný L. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání včetně dovolacích důvodů nutně omezeny, aby se širokým uplatněným tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo vytýkanými hmotně právními vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel zároveň odkazuje.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají skutkové námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí výsledky provedeného dokazování, a to se závěry pro sebe podstatně příznivějšími, než k jakým dospěly soudy obou stupňů. Jestliže dovolatel zčásti poukazuje v podstatě na to, že provedené důkazy byly soudy nesprávně a k jeho tíži hodnoceny, je zřejmé, že se v daném směru de facto domáhá přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci. Dovolání bylo proto uplatněno částečně na procesním (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a nikoliv hmotně právním základě. Z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však považovat za právně relevantní tu část podaného dovolání, v jejímž rámci je poukazováno na to, že ani soudem zjištěný skutkový stav věci ve skutečnosti nedovoloval učinit závěr, že kromě úmyslu vykonat s poškozenou soulož, jednal dovolatel též v úmyslu způsobit jí násilným jednáním těžkou újmu na zdraví, tzn. že soudy použitá právní kvalifikace jako pokusu trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. byla v takovém případě vadná, jinými slovy, že napadené rozhodnutí tak bylo založeno na nesprávném právním posouzení skutku.

K opodstatněnosti této části podaného dovolání je v obecné rovině třeba uvést, že trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. se dopustí pachatel, který mj. násilím donutí jiného k souloži nebo jinému obdobnému pohlavnímu styku, způsobí-li tímto činem těžkou újmu na zdraví (§ 89 odst. 7 tr. zák.). Tento těžší následek přitom může být s ohledem na ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. způsoben jak úmyslně (§ 4 tr. zák.), tak z i nedbalosti (§ 5 tr. zák.). O pokus (§ 8 odst. 1 tr. zák.) trestného činu v uvedené kvalifikované podobě by se pak jednalo v případě jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Z toho dále vyplývá, že v případech chybějícího těžšího následku, by u pokusu trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. muselo zavinění pachatele ve formě úmyslu zahrnovat jednak samotné donucení jiného k souloži za použití násilí, a jednak použití tohoto násilí takovým způsobem a v takové míře, aby bylo schopno vyvolat následek (resp. účinek) spočívající v některé z taxativně vymezených podob těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 tr. zák., a pro tento případ by s tím pachatel musel být alespoň srozuměn (úmysl eventuální, § 4 písm. b/ tr. zák.).

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že soudy obou stupňů založily svůj právní názor na skutkovém zjištění že obviněný (dovolatel) na poškozenou Z. S. nečekaně zaútočil tím způsobem, že ji plnou vahou svého těla srazil na chodník, opakovaně ji udeřil do obličeje, pak jí násilím odvlekl do blízkého křoví, kde za použití dalšího násilí v podobě úderů rukou do obličeje překonal její odpor a proti její vůli pak vykonal soulož. Z posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství soudy zjistily, že nastalé úrazové změny byly způsobeny tupým násilím o poměrně velké intenzitě, které opakovaně působilo na obličej poškozené menší plochou. Přestože zranění, která poškozená v důsledku jednání obviněného (dovolatele) utrpěla, byla znalcem hodnocena jako méně závažná, znalec zároveň poukázal na to, že v důsledku násilí vedeného do obličeje poměrně velkou silou, mohlo dojít k pohmoždění mozku, popřípadě ke krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, přičemž při násilí směřovaném do oblasti oční krajiny mohlo současně dojít i k poranění očního bulbu (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4 usnesení odvolacího soudu). Ze znaleckého posudku z odvětví psychiatrie pak soudy zjistily, že se obviněný (dovolatel) v době činu nacházel ve stavu prosté alkoholické opilosti. Byla u něj konstatována dissociální porucha osobnosti a porucha sexuální preference, spočívající v patologické sexuální agresivitě. Schopnost obviněného (dovolatele) ovládat své jednání byla ve vztahu k trestnému činu znásilnění s ohledem na přítomnost parafilie (poruchy sexuální preference) snížena podstatně, přičemž schopnost rozpoznat nebezpečnost svého jednání u něj nebyla významně snížena.

Soudy zjištěný skutkový stav věci lze v posuzovaném případě shrnout tak, že dovolatel v úmyslu dosáhnout s poškozenou soulože použil k překonání jejího odporu fyzického násilí, které zároveň pokud jde o opakované údery vedené proti obličejové části její hlavy vystupňoval do té míry, že poškozené způsobil nejen v rozsudku popsaná zranění, ale zároveň reálně hrozilo způsobení zranění podstatně závažnějších, jejichž kvalita by odpovídala některé z forem těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 tr. zák. (zejména § 89 odst. 7 písm. e/, ch/ tr. zák.). Přitom nebylo na vůli dovolatele, že ke způsobení shora uvedeného těžšího následku nedošlo. Pokud jde o úmysl dovolatele, je v daném případě zřejmé, že primárně směřoval k souloži s poškozenou, ovšem za použití tak intenzivních prostředků (již popsaných úderů), kdy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že jí takovým jednáním případně přivodí i těžké zranění. Na toto srozumění lze přitom usuzovat z povahy použité agrese směřující proti subtilnější osobě ženského pohlaví, zejména pak z charakteru uskutečněného útoku (sražení poškozené na chodník a opakované násilí značné síly směřující proti jejímu obličeji). Uvedených okolností si dovolatel musel být vědom, neboť jak vyplynulo z psychiatrického znaleckého posudku jeho rozpoznávací schopnost byla v podstatě zachována. Z hlediska tzv. intelektuální složky zavinění to znamená, že dovolatel mohl mít dostatečně jasnou představu o následcích uskutečněného jednání i ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví. Jestliže dovolatel v podaném mimořádném opravném prostředku zdůraznil jeho výrazně sníženou schopnost ovládat své jednání (v důsledku patologické sexuální agresivity a parafilie), je třeba poukázat na to, že z projevů dovolatelovy vůle (chtění) bylo dostatečně zřejmé, že s poškozenou má v úmyslu uskutečnit soulož i proti její vůli, a že tohoto cíle je rozhodnut dosáhnout i za cenu použití velmi brutálního způsobu překonání její obrany. Dovolatelova námitka zároveň nemůže mít dopad ani na vyloučení jeho trestní odpovědnosti (§ 12 tr. zák)., neboť jeho schopnost ovládat své jednání nebyla v daném případě vymizelá.

Se zřetelem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích nelze dovolateli přisvědčit v tom, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou zatíženy vadami předpokládanými v důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud soudy předmětný skutek právně kvalifikovaly jako pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud však považuje za potřebné zároveň poznamenat, že v tzv. skutkové větě výroku rozsudku prvního stupně (ad 1/) je sice náležitě popsáno jednání obviněného (dovolatele) ve vztahu k násilné souloži s poškozenou Z. S., míra a způsob užitého násilí i způsobený následek; naopak ve výroku rozsudku není blíže vyjádřeno, jaký konkrétní následek v podobě těžké újmy na zdraví mohl poškozené z jednání obviněného (dovolatele) vzniknout. Tento nedostatek však v posuzovaném případě zároveň nevyplývá z chybějících skutkových zjištění, neboť soudy obou stupňů jak uvedeno výše měly k dispozici skutkový stav věci, který v odůvodnění svých rozhodnutí v potřebném rozsahu s poukazem na výsledky provedeného dokazování v dostatečném rozsahu rozvedly a následně na něm také založily právní kvalifikaci skutku. Nejedná se tedy o pochybení, jež by ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mělo dopad na věcnou správnost rozhodnutí soudů obou stupňů. Odvolacímu soudu nelze za těchto okolností vytknout, že zamítnutím odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. způsobil vadu uvedenou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto neshledal podané dovolání ani v jeho jinak relevantně uplatněné části jakkoliv opodstatněným. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného L. J. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. února 2007

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler