3 Tdo 1736/2016
Datum rozhodnutí: 18.01.2017
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 1736/2016-27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 1. 2017 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2016, sp. zn. 3 To 41/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 4/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .

Odůvodnění:


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 57 T 4/2014, byl obviněný Ing. M. P. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to byl podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku a § 74 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu zástupce v obchodních společnostech a družstvech na deset let.

O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 8. 2016, sp. zn. 3 To 41/2016 , jímž podle § 259 odst. 3 trestního řádu z podnětu odvolání státní zástupkyně při nezměněném výroku o vině, nezměněném výroku o trestu odnětí svobody, zařazení do typu věznice a trestu zákazu činnosti uložil obviněnému podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb ve výši 10.000 Kč, tj. ve výši 5.000.000 Kč, a podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody na jeden rok. Podle § 256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl.

Shora citovaná rozhodnutí odvolacího napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že soudy neprovedly v dané věci dostatečné dokazování. Obviněný sám zjistil nedostatky v daňové evidenci, aniž by byl na ně ze strany finančního úřadu upozorněn, a na základě svého vlastního zjištění dodatečná daňová přiznání podal. Soudy vycházely pouze z kopie spisu zaslaného finančním úřadem, který byl navíc nekompletní. Za takového stavu nebyla jeho vina nade vší pochybnost prokázána. Soudům dále vytknul, že nevyslechly klíčového svědka JUDr. B. a výpověď svědka Š. náležitě nevyhodnotily. Obviněný poukázal na to, že jeho jednání nebylo v žádném případě vedeno úmyslem zkrátit český stát na dani z přidané hodnoty ani na dani z příjmu právnických osob. V průběhu řízení nebylo prokázáno ani obohacení na jeho straně. Obviněný dále namítl, že uložený trest je zcela nepřiměřený, když soudy nepřihlédly k délce trestního řízení, které se bezdůvodně protahovalo. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008.

Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2016, sp. zn. 3 To 41/2016, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 57 T 4/2014, ve výroku o vině a ve výroku o trestu zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že dovolání je po obsahové stránce prakticky identické s předešlým odvoláním. Argumentace dovolatele je navíc založena na zpochybňování skutkových závěrů, k nimž dospěl soud na základě výsledků dokazování. Podle státní zástupkyně lze plně odkázat na podrobné hodnocení provedených důkazů, které je popsáno v rozhodnutí nalézacího soudu. Námitky obviněného nemohou být podkladem pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Pokud jde o výhrady proti výroku o trestu, pak podle státní zástupkyně může dovolání směřovat s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu proti výroku o trestu úspěšně pouze v případě, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v § 265b trestního řádu.

Obviněný Ing. M. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal. Přitom vyhodnotil jejich obsah a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Proto se míjela s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. To i přesto, že obviněný formálně deklaroval nenaplnění skutkové podstaty přisouzeného zločinu. Učinil tak ovšem pouze v obecné rovině, bez relevantní výtky hmotněprávní.

Nejvyšší soud pouze podotýká, že obviněný byl jednoznačně usvědčen jednak výpovědí své matky, která nepotvrdila jeho obhajobu, která ostatně sama o sobě se jevila jako účelová a nelogická, neboť on po dobu téměř jednoho roku v celkem 17 případech falšoval výši fakturačního plnění jeho ponížením v takových částkách, u kterých bylo vyloučeno jakési záměrné informační zkreslení, jak tvrdil. Jednak pak dohledáním korektních faktur u plátců. Rovněž vyjádření příslušného finančního úřadu bylo jednoznačné.

Dovolání proti výroku o trestu lze uplatnit pouze podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, pokud byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest mimo zákonnou trestní sazbu, stanovenou na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. To se v posuzovaném případě nestalo. Nepřiměřenou přísnost nebo mírnost uloženého trestu nelze namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 trestního řádu. Na okraj lze poznamenat shodně s vrchním soudem, že celková délka trestního stíhání nepřekročila rozumnou dobu ve vztahu k objasňované trestné činnosti, její důkazní náročnosti.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 18. 1. 2017

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu